Leden 2007

O žebříčcích a svobodě tisku

Luděk Frýbort

Abych tak řekl, nepřikládám velké váhy různým tabulkám a žebříčkům, jak se objevují v novinách a kladou si za úkol zjistit, kde je nejvýbornější životní prostředí, kdy a čí vinou nastane konec světa, nebo kde je život na celičké planetě nejšťastnější. Jejich původci bývají zpravidla různé cizozemské instituty s vysoce vědeckými názvy, ale kdo by měl možnost jim zblízka pohlédnout na ledví, zjistil by pravděpodobně, že jde o spolek ochotníků omezených znalostí a zájmů spíš ideologických než odborných. Usmyslivše si vypracovat například žebříček životního štěstí, stanoví tito pánové kritéria tak, aby vedla k jedinému správnému a předem stanovenému výsledku. Poté rozešlou do světa hrst povrchních dotazů ideově blízkým osobám a ústavům, vyberou z odpovědí, co se jim hodí, smíchají se svým předpojatým názorem a servírují užaslému lidstvu jakožto výsledek přísně nestranného vědeckého průzkumu. Opovrženíhodnou zemi USA najdeme na žebříčku bez výjimky hanebně nízko (jen jistá ostýchavost brání průzkumníkům, aby ji nezařadili až za Zimbabwe a Severní Koreu), kdežto oázou životní harmonie bývá Kuba či Nikaragua. Neznalec se pak může divit, proč obyvatelé těch blažených končin hlava nehlava prchají do pochmurných Spojených států, až Američané nestačí proti té pohromě stavět ochranné ploty. To vše je klam a matení ducha, pravím, a kdo má kousek soudnosti, přijme je leda za doklad toho, jakými květy může vypučet mesiášská posedlost.

Pročež mě ani nepřekvapilo, když jsem nedávno našel v tisku výňatek z jedné takové tabulky, týkající se tentokrát svobody tisku. Dle očekávání se Amerika i v této disciplině umístila na dosti podřadném místě, předstižena dokonce republikou Českou, což připojený článek kvitoval jásavým sebeuspokojením. Nu dobře. Jsem čtenářem českých i německých novin a někdy se mi dostanou do ruky i všelijaké jiné, takže se cítím oprávněnější přikládat polínka k otázkám svobody tisku než k životním pocitům těch šťastlivců tamhle v Nikaragui. Řekl bych tedy především, že může být dost únavné dolovat žebříčková pořadí ze zámořských tiskovin. Zabývají se vesměs lokálními záležitostmi, do nichž našinci pranic není; teprve když se prohryže někam doprostřed té papírové záplavy, shledá i něco ze světové politiky či co tak hýbe myslí Evropana. Nutno vědět, že USA, Austrálie či Kanada jsou světy samy pro sebe, do nichž události z jiných kontinentů doléhají mnohem slabší ozvěnou, než jak jsme zvyklí od nás. Kde by se na stránkách pokrytých zvěstmi o cenách kukuřice či doplňovacích volbách v okrese Walla Walla mohla skrývat informace o míře tiskové svobody, netuším sám, a nemyslím, že by to sestavovatelé žebříčků tušili lépe.

V evropském tisku už se vyznám lépe a mohu potvrdit, ano, české noviny dovedou být v mnohém ohledu odvážnější a pohledu pronikavějšího, než co mi tak ráno přistane tady v Němcích u dveří. Abych nejdřív vyjmenoval, v čem bývá český žurnalista pozadu za německým: jeho profesionální úroveň je mnohdy nevalná, o jazykové hanba mluvit (je hodno pozoru, že externí příspěvky bývají vesměs psány lepší češtinou než redakční), klopotný sloh článků občas připomíná školní úlohu na slabou dostatečnou; a protože až na výjimky v království českém přetrvává představa o vlastním pupku jakožto středu světa, bývají někdy soudy o povaze věcí za hraničními horami jemně řečeno špásovné. To vše je však víc než vyváženo již zmíněnou nebojácnou přímostí. Chci-li si přečíst opravdu nestranný a servítky si neberoucí komentář o poměrech v Gaze, o potížích s nepřizpůsobivými imigranty na pařížském předměstí nebo o pronikání islamistických buněk a ruských mafií, sáhnu po českých novinách; chci-li zvědět, jak to chodí na Kavkaze a čím se zrovna vyznamenal tatík Putin, není nad články paní Petry Procházkové. V německém tisku bych se dohledal velmi profesionálně zpracované, ale úzkostlivě politicky korektní marmelády, mezi jejímiž řádkami aby si člověk vybíral zrníčka nepřibarvené skutečnosti jako druhdy za dědouše Husáka.

Asi že je dvojí druh tiskové nesvobody, i když nevím, jak bych z ní sestavoval žebříčky. Je zde to, čemu pod tím pojmem obvykle bývá rozuměno: cenzura, vměšování státu, pronásledování nepohodlných žurnalistů, ekonomický nátlak, policejní šťáry v redakcích, odposlouchávání telefonátů a jiné takové kousky. To se týká tak zrovna Lukašenkovy Bílé Rusi, i když bych občasné zmínky o vylepšení tiskového zákona z úst českého státnictva také nepodceňoval. Ve svobodnějších zemích může být k uzoufání tisková nesvoboda druhého typu: náhubek autocenzury, jejž si redakce i autoři navlékají ochotně a s předstihem sami. Jen se nedotknout nějakého právě módního tabu, jen nešlápnout do louže nějakých diskriminací, jen se nectně neotřít o třetí svět, jen neurazit nějakého imáma nebo východního potentáta, jen nevidět rozdíly v kvalitě lidí i kultur, o něž musí klopýtnout i slepý. Ne že by nebylo mezi německými novinami i poněkud odvážnějších listů, a ne že by mezi českými komentátory také nebylo pěkných pár vařičů korektní marmelády. Ale bohudík nepřevládají. Snad že dosud nezapomenutá totalitní minulost chrání českého autora před upadnutím do opatrnické plytkosti. Kéž by to tak zůstati ráčilo.