Leden 2007

Politici se chovají jako za bolševika

Petr Žižka

Mnozí lidé, kteří byli před sedmnácti lety významnými aktéry listopadové revoluce, očekávali, že veřejnost i politici se začnou chovat jinak. Nedočkali se. V rozhovoru pro MF DNES to tvrdí i scenárista Jiří Křižan.

Podle průzkumů jsou čtyři z pěti lidí nespokojeni se současnou situací. Takový vývoj jste po listopadu 1989 asi ani vy nečekal.

Ze současné politické situace jsem zrovna tak znechucen jako většina lidí. Je jasné, že ti, kteří se už kdysi zbavili dobrovolně svobody a přidali se ke komunistům, ti se měli kdysi lépe. Ale spontánnost z toho, že padá režim, který téměř všem vadil a škodil, vydržela jen krátce. Vzpomínám třeba na pražské taxikáře. Oni to byli stejní hoši jako teď, ale v dobách revoluce jezdili pro Občanské fórum zadarmo. Chlapi, kteří jinak zadarmo ani neplivnou na zem. Jenže lidé měli představu, jak to bude skvělé - že dnes padne bolševik a zítra budu mít bavoráka. Pak přicházeli o ten svůj sen - tak k čemu to vlastně bylo, já furt nemám bavoráka... Pro velkou spoustu lidí bylo velké rozčarování, že se nesplnil jejich sen. Lidé jsou netrpěliví.

Jenže to není jen problém bavoráků a majetku. Lidé jsou na politiky naštvaní.

Vždyť dnešní parlament se skládá z těch lidí, o kterých mluvím. To nejsou Paroubkovi Marťani. Odpor proti novým volbám je jasný - oni vědí, že v nových volbách nemusí být zvoleni, to je jeden ze závažných argumentů. Co to znamená? To jsou lidi, kteří chtějí bavoráky. Já měl možnost vidět, jak se z lidí stávají ministři, šéfové úřadů, poslanci. Co to s lidmi dělá, to je pro mne jako autora nejcennější poznatek. A devět z deseti to změní k horšímu. Jde o ty bavoráky, výhody, které se hodí spíše do bolševické doby než do demokratické. A jde o moc.

Mnozí politici a poslanci se podle vás chovají jako za bolševika?

No jistě. Modré majáky, jako když proletáři letěli v šestsettřináctkách. Taky se z poslanců stávají myslivci, přesně jako za komunistů. Taková novodobá šlechta. Každý si koupí flintu. Naštěstí se občas picnou mezi sebou.

Čím to je?

Říkám tomu mojžíšovský komplex. Bohužel strany si vybírají ty, kteří budou poslušně zvedat ruku. Lidi ověnčení vysokoškolskými tituly jsou schopní podporovat takový subjekt, jako je Paroubek. Slovo subjekt říkávala naše babička, když chtěla být slušná. Předtím hlasovali pro Grosse, pro Špidlu. Vždyť se chovají jako za komančů. To jsou velmi nekvalitní subjekty... A takové subjekty narostou ve svých očích v něco víc a řeknou si, že jsou jako Mojžíš - Bohem povolaní. Na rozdíl od Mojžíše, který křičel: Pane Bože, proč zrovna já? A bránil se tomu, protože pochopil, co ho čeká. Oni to naopak přijali. Začali se sami považovat za polobohy a někteří už dokonce i za bohy. Tak vypadá naše společnost. Když přijede někdo jako poslanec, všichni kolem něho skáčou, i když s ním třeba nesouhlasí. A tak jim jenom potvrzují tu jejich výjimečnost. Když by o ty výhody měli přijít, o vliv, podíl na moci a o ty hmotné statky, o bavoráky, tak se brání. To je síla, která ovlivňuje parlament.

Co s tím?

Někdo si řekne, že na to se může vy... a nejde k volbám. Jiný, naočkovaný tím minulým režimem, řekne: toto se nedělo, protože mnohé věci byly dobře utajované a díky represi se ani dít nemohly. Tak ten půjde volit komunisty. Bohužel jim prospívají i ty zoufalé pokusy socialistů, když se jim teď hroutí preference. Ty způsoby, když pan Rath začne mluvit o lékárnících, že jsou milionáři. Tak to se můj lékárník, který prodává aspiriny v nedaleké Kelči hodně divil, že je milionář.

Může se to ještě změnit?

Jsem optimista. Časem se to změní. Jsem o tom přesvědčený i díky dcerám a mladým, se kterými se stýkám. Přibývá těch, kteří nejsou zasaženi jako minulé generace. Je to bohužel delší, než se společnost očistí, nadechne. Je to jako v řekách - teče v nich opravdu čistší voda, ale není úplně čistá, protože na dně leží kaly nashromážděné za desetiletí. Takový kal se usazoval v nás. U někoho více, u někoho méně.

Neuvažujete o tom, že o tom kalu napíšete scénář k podobnému filmu, jakým byl snímek Je třeba zabít Sekala, který sklidil spoustu cen?

Určitě. Například snímek Pískovna, což byl nízkorozpočtový film, se točil nedaleko odtud a jeho téma bylo tohoto typu. Dělám na něčem podobném. Je to scénář k filmu o Vladimíru Hučínovi. Nebo spíše nejenom o něm, ale inspirovaný jeho osobou a životem. Jenže je to těžké. U většího filmu potřebujete velké peníze a mecenáši chtějí návratnost.

Z Prahy jste odešel i proto, abyste hospodařil s rodinným majetkem. Kolik hektarů lesa máte?

Čtyři sta. To není zase tak moc. Baťa má jen tady v okolí 2000 hektarů. Žádné jiné podnikání není tak omezeno a hlídáno. Máte desetileté plány, kolik čeho a kde můžete vytěžit a kolik čeho a kde máte vysadit. Ale je to nádhera - je to jiné podnikání, než když máte baráky, fabriku nebo akcie. Je to zvláštní pocit, ta dlouhodobost, když sadíte stromy, tak to děláte pro vnuky, či dokonce pravnuky. Teď jsme sadili duby a ty budou k těžbě za desetiletí. Není to, jako když zasadím zemáky.

Jak je možné, že lidé opět slyší na to, že ten, kdo má majetek, je podezřelý, že si nakradl, a naopak je třeba podporovat ty, kteří nejsou tak úspěšní nebo jsou pohodlnější?

Závist u nás funguje silněji než jinde. Když je někdo úspěšný, je podezřelý, aniž někdo zkoumal, zda peníze ukradl, vyhrál ve sportce nebo vydělal v potu tváře. Pokud se podnikatel dostane do soukolí lumpáren, je to hned v tisku zveřejňováno, kdežto o nějakém pracovitém nezajímavém chlapíkovi se nepíše - to noviny nepotřebují. Tím vzniká nepoměr a slovo podnikatel se nahrazuje slovem podvodník a zloděj. Pak jsou i takoví, kteří to podporují tím, že zbytečně provokují a ukazují se. A jsme zase u těch bavoráků.

Proč jsme zrovna my Češi tou závistí tak posedlí?

Je to výchovou. Levičácká tendence se datuje už od starého Rakouska. Vždycky se hledal utlačovatel - Němci, židi, šlechta. Vemte si spisovatele Čuráska. Tam všechno je. Třeba když píše o Kozinovi.

Vy říkáte Jiráskovi Čurásek?

Jo, Čurásek.

Aha, už začínám rozumět.

Třeba české pohádky - líný, na peci se válející hloupý Honza je vykopán babičkou a obvykle nějakým podvodem získá princeznu. Nebo švec a čert: švec uzavře s čertem smlouvu, kterou podepíše dokonce vlastní krví. A když přijde na plnění té smlouvy, přilepí čerta na nějakou haluz a je oslavován. Přitom takový švec je vlastně podvodník. Dvacet let žil z čertových darů a měl se dobře. Vždyť i Hašek napsal Švejka jako obraz bídy malého českého hajzlíka. Lidi jej přijali jako oslavu toho devótního podvodníka. A ze Švejka je náš nejoblíbenější hrdina.

Jiří Křižan, se narodil v roce 1941. V 50. letech komunisté popravili jeho otce, po okupaci v roce 1968 emigrovali dva jeho bratři. Koncem roku 1989 pracoval jako poradce prezidenta Václava Havla, později byl náměstkem ministra vnitra Jana Rumla. Před devíti lety se vrátil na rodné Valašsko a žije ve vesnici Branky u Valašského Meziříčí. Po nocích píše scénáře k filmům a televizním seriálům.

(kráceno)

(MFDNES)