Leden 2007

Problém genocidy a princip oficíra Šamaje

Luděk Frýbort

Možná znáte tu rozkošnou povídečku od Karla Michala, však víte, o tom strašidle v kasárnách. V rajonu roty se zjevuje duch oběšence a důstojníci přemýšlejí, jak to udělat, aby ho nemuseli nahlásit jako mimořádnou událost. Tu přijde důstojník Mikys na spásný nápad. »Budeme dělat, že žádný duch není.« »A kdo ho uvidí, toho potrestáme,« pochopí tu geniální ideu důstojník Šamaj, chutě se dloubaje v nose.

A princip důstojníka Šamaje je trvanlivý. Nezanikl se socialistickým zřízením, nýbrž naopak ovládl světovou politickou scénu. Zrovna nedávno podal jeden poslanec pařížského parlamentu takovýto návrh: že prý, když je trestným činem popírání hromadného vyvražďování židů nacisty, měla by právě tak hrozit basa každému, kdo by zlehčoval nepříliš decentnější způsob, jímž naložilo Turecko se svými Armény. Kdo říká, že Turci žádného půldruha milionu Arménů nevymordovali, a jestli i vymordovali, že to nebyla žádná genocida, nýbrž jen takové obyčejné mordováníčko... toho potrestáme! Kolem návrhu se strhly nějaké spory, ozvaly se hlasy, že princip důstojníka Šamaje není zrovna nejvhodnější způsob, jak podpořit historickou pravdu, no, sám bych řekl.

Je ale pozoruhodné, že západními médii ty zvěsti proběhly a vystřídány jinými zase utichly, avšak v českém tisku jako by utichnout ne a nechtěly. Do té chvíle ta devadesát let stará patálie nikým zvlášť nelomcovala a snad o ní málokdo vůbec co věděl. Teď jsou noviny samý arménský problém a samá genocida, kdekdo o tom píše zasvěcené komentáře, jedni tak, druzí onak, a jisté pány jako bys přímo brokem do zadečku střelil. Nad některými argumenty stojí za to se pozastavit, neboť jimi zřetelně prosvítá jiná starost než o jakési pomordované Armény.

Pan Zdeněk Müller, filozof a arabista, ve svém článku v Lidových novinách z 16. října nijak nepopírá ani nezkrašluje hrůzy, jež provázely arménský pochod smrti. Exodus, praví, byl ovšem strašlivý. Po stovkách, ba po tisících byli pochodující nešťastníci pobíjeni... Ale stěžejní otázkou se mu ta šeredná věc být nejeví, nýbrž se hned vzápětí pouští do řešení daleko důležitějšího problému: šlo o genocidu, jak o tom mluvil ten Francouz, nebo nešlo? Neboť milion etnicky motivovaných vražd, sadistické mučení... no dobře, stalo se. Ale pan Müller je filozof a nejde mu o sčítání nebožtíků, nýbrž o zařazení do správného šuplátka, jak už je požadavkem jeho řemesla. Šuplátek je pro tento případ přichystána celá almárka. Nejvýš v ní stojí holocaust (ale ten už je vyhrazen židům), hned po něm následuje genocida, v třetím šuplátku odspodu se už o hodně skromněji krčí etnická čistka, a až úplně dole jakési mordování, vyhánění, mučení a znásilňování, byť i milionové. Čí mrtvola s rozkuchaným břichem (turečtí a kurdští poháněči hledali, jestli některý arménský zrádce nespolkl své zlato, než ho hnali z chalupy) zůstala hnít v prachu pouště, jako by se mu vlastně ani nic nestalo, jelikož jeho utrpení není zařaditelné do šuplátka s nápisem »genocida«. Což může vypadat jako uvažování mimořádně zkožnatělého byrokrata, jemuž jsou statistické kolonky přednější než lidské osudy. Jenže zkožnatělý byrokrat by asi vyplňoval své chlívečky svědomitě, padni komu padni; filozof pan Müller ale některé skutečnosti pomíjí, jiné zdůrazňuje, ještě jiné překrucuje, třebaže je s nimi, jak se zdá, dostatečně obeznámen... jaký k tomu má důvod?

Takovýto, mínil bych: činí tak, aby mu ze šuplátek vypadlo, co se zdá podporovat jeho názor. Několika zručnými manipulacemi dochází k závěru, že o genocidu chválabohu nešlo, jelikož do této škatulky je zařaditelné pouze masové mordování, nařízené z vyšších politických míst. V arménském případě ale doklad takového nařízení chybí... Zatím není jasno, proč filozofovi na vyřazení z genocidního šuplátka tolik záleží, ale pravdu nemluví. Lze totiž citovat doslovné znění příkazu z r. 1915, jak jej vydal osmanský ministr vnitra a velkovezír Talaat paša: „..na základě usnesení Výboru rozhodla vláda o zničení všech Arménů žijících v Turecku... kdo by se zdráhal splnit tento příkaz, nebudiž pokládán za osobu věrnou vládě... bez ohledu na to, zda jde o ženy, děti či invalidy... je nutné skoncovat s jejich existencí bez jakékoli známky soucitu...“ Docela silné kafíčko, řekl bych. Pan Müller o něm neví? Nebo ví a nepřiznává? Osmanský stát už byl tou dobou rozložený, dovozuje dál, takže si někde ve východní Anatolii každý mohl vraždit, co hrdlo ráčilo. V sídelním městě však prý pogromů na Armény nebylo, jelikož tam ještě platily zákony. Ale opět zatlouká filozof; jest dostatečně známo, že dne 24. dubna 1915 nechalo turecké vedení pozatýkat a následně postřílet přes dva tisíce istanbulských Arménů, čímž vlastně celý ten mazec začal.

Proč, k čertu, ta uhýbavost? K čemu ta snaha naložit odpovědnost za zločiny jakýmsi anonymním lotrům? Jaký zájem může mít někdo v zemích českých na tom, aby zprostil někdejší osmanský režim nařčení z genocidy? Co na něm shledává tak důležitého, že zkouší přeonačit význam historického zkoumání? Dějiny nejsou pamětí, zní titulek páně Müllerova článku. A čím tedy jsou, táži se? Čím mají dějiny být, když ne pamětí, dobrý muži? Zapomněním? Kroucením a upravováním, jak se komu hodí? Nezažili už jsme toho dost?

Mohlo by se zdát, že čelíme záhadě, kdyby na ni nevrhl světlo svým o dva dny mladším článkem Jan Zahradil, český to europoslanec za stranu ODS. Nechodí ten čacký zastánce národních zájmů kolem horké kaše jako autor předem zmiňované stati, nýbrž praví zpříma a srozumitelně: Jest nevhodné připomínat masakry Arménů v turecké říši, jelikož se inflace termínu genocida může obrátit i proti nám. Zlatá slova, pane Zahradile! Konečně víme, na čem jsme a kolem čeho tančil pan Müller. Ovšem. Kdyby se v Evropě mělo stát zvykem rozmazávání všelijakých mordů a násilného vyhánění, schytaly by bezpochyby svůj díl, jak tomu pan europoslanec jemně říká, i části bývalé československé denacifikační legislativy, známé jako Benešovy dekrety.

Chápu, chápu! Ony se ty denacifikační dekrety tak podobají tureckým dearmenizačním dekretům, až to zaráží. Také je odskákaly malé děti a staré báby, také Arméni kohosi zradili, rozvraceli »náš« turecký stát, paktovali se s cizí mocností. V důsledku toho pak pozbyli práva říkat svému domovu domov a byli z něj na příkaz vyšších politických míst vyhnáni. Rozdíl je v počtu mrtvolek - u nás jich bylo pouhých pár desítek tisíc, no bóže, nadělá se rámusu kvůli takové maličkosti - jakož i v tom, že k zničení všech Arménů zavelel Talaat paša, kdežto Beneš paša vydal týž signál známou výzvou »vylikvidovat«. K jejímu provedení se pak, stejně jako v Turecku, seběhly houfy amatérských mstitelů, celých říčných zchladit si vražednou žáhu a vyrabovat, kde co cenného vyhnanci ukryli. A jako v arménsko-tureckém případě, ani česká národní odplata ne a ne zaniknout v útěšném zapomnění, nýbrž nám ji v jednom kuse někdo omazává o nos. Třeba v Berlíně ta výstava o vyhánění, kde, jak bystře poznamenává pan Zahradil, je zařazeno téma osudu Arménů hned vedle odsunu německého obyvatelstva z ČSR. Jak z toho kola ven?

Turecko, v jehož politice hraje významnou roli oficírská kasta, na to jde principem důstojníka Šamaje: žádné mordování ani vyhánění nebylo, a kdo o něm cekne, marš s ním do kriminálu. Tak tak. Kdo viděl v rajonu roty ducha, toho potrestáme. Český hájitel národních zájmů, nejsa ducha tak plukovnicky řízného, se jím řídí také, ale zjemněle modifikovaným: kvůli nemilé vši v národním kožichu hned nezavírat, ale popírat ji, dělat že nesvrbí, osočovat každého, kdo na ni poukáže, popřípadě se vhodně urazit. A protože strašidlo zahanbující minulosti přece jen občas někde vyleze, je dobré mít někoho, kdo je na tom stejně. Je dojemné, jak horoucně pan Zahradil doporučuje přijetí Turecka do Evropské unie, třebaže jinak naprosto nenáleží k jejím přívržencům: to abychom se vší v kožiše nechodili po Bruselu sami. Veš v kožiše se hned jinak snáší, když se jich kolem drbe víc.

Jenže to všechno už pomalu přestává platit. V Turecku hrozba kriminálem ztrácí účinnost, co chvíli nějaký žurnalista či spisovatel otevře hubu a začne mluvit o Arménech, a každého zavřít nelze, zvlášť když dostane Nobelovu cenu jako nedávno ten národní zrádce Orhan Pamuk. V českém sultanátu ještě dekrety Beneše paši náleží k osvědčeným nahánědlům voličských hlasů, ale zvenčí tlak k přehodnocení spíš sílí, než aby chtěl polevovat. A do toho teď ti zatracení Francouzi s jejich arménskou genocidou... nevím, nevím. Snad abychom na to začali jít jinak. Turecký stát by na tom bezesporu vydělal, kdyby přiznal, že dědové v zájmu národní slávy a jednoty provedli cosi odporného, v dnešním světě neospravedlnitelného, a vyslovil nad těmi dávnými skutky lítost. Zatím vládne přesvědčení, že by přiznáním utrpěla národní prestiž, což je ovšem pravý opak skutečnosti; jakékoli prestiži poslouží spíš omluva za pochybení předků než jeho zběsilé obhajování. Co se pak týče věčných sporů, kdo si s čím začal a kdo mu co a jakým právem oplatil, lze vyslovit poučku, že poukazování na znečištěné prádélko druhého je věrohodné až po vyprání vlastního roucha.

Ale zpět k českému státu. Jeho problém netkví tolik v postoji k jistým skutkům nevalné paměti, jako ve stavu, v němž se nalézá přítomná společnost. Je to, nezastírejme si nic, u její velké části stav ducha nevolnický, trpký plod šedesáti let duševního zotročení. Popuzené trvání na vlastních bolestech a neochota vzít na vědomí bolest jiných, neschopnost převzít svůj díl odpovědnosti, politovat, omluvit se, pošetilá představa, že by nám tak spadl prestižní hřebínek, to není obraz duše svobodného člověka, nýbrž otroka. Pohlédněme, jak reagují čeští politikové na své skandály a ostudy, a uvidíme totéž: jen se k ničemu nepřiznat, jen všechno popřít, třeba nevěrohodně, jen najít někoho, kdo by se dal obvinit z vlastního sviňáctví, a když nic nepomáhá, vhodně se urazit...

Říká se, že každý národ má vládu, jakou si zaslouží. Asi ano. Asi se nezbavíme různých Paroubků, Filipů a jiných toho druhu filutů tím, že je nebudeme volit, protože z dosud převládajícího stavu ducha na nás vždy vyskočí jiné strašidlo týchž kvalit. Bude třeba očištění. Vymetení zbytků navyklého otroctví z českých duší.

Turecká společnost působí čím dál naléhavějším dojmem, že není zralá k demokracii a tím i k členství v Evropské unii, jakkoli bouřlivě se jej domáhá. Český stát... řekněme ohleduplně, že jeho přítomnost v tom ctihodném sdružení nevyvolává u každého jen samé nadšení. Do patnácti let, půjde-li vše podle optimistických odhadů, má Turecko k vstupu dozrát. Naskýtá se obava, aby království české za ten čas nedozrálo k opaku. Třeba by se to líbilo euroskeptickému panu Zahradilovi, ale my ostatní mějme na paměti, že problémy se neřeší zatloukáním, že drek na podolku nestačí přikrýt, ale musí se vyprat, že princip důstojníka Šamaje nevytáhl z louže Turky, a nevyloví z ní ani nás.