Leden 2007

Rozjímání nad dvacetiprocentní demokracií

Luděk Frýbort

Jako chvost za kometou se za senátními volbami táhne obvyklý proud bědování: k čemu je nám Senát? Nač si jej vydržujeme? Vždyť se podívejte na tu účast: v druhém kole se jen mizerných dvacet procent voličů vůbec obtěžovalo k urnám; jak mohou být takové volby reprezentativní? Co vypovídají o skutečném rozložení politických názorů? Kdyby při té bídě některá přeslavná partaj získala třeba i sto procent hlasů, je to pořád jen pětina občanské veřejnosti; jak by hlasovali ostatní, kdyby hlasovali? A hlavně: jak vypadá legitimita zákonodárného sboru, postaveného na tak hubené menšině? Dá se ještě mluvit o demokracii? No, nic mi neříkejte, sám bych na první pohled soudil, že demokratická legitimace Senátu je dost chatrná. Napadá mě ale, není-li možný i druhý pohled. Dobrá, tak tedy dvacet procent. Co představují? Voličský průměr, jakého bychom dosáhli, vytáhnouce z občanského davu za uši namátkou každého pátého? Nebo jde o jakýsi nezamýšlený výběr? Jestli ano, o jaký? To jsou závažnější otázky, než se zdá, a mohou čímsi ukazovat do budoucnosti.

Demokracie ve své současné podobě je postavena na předpokladu občanské rovnosti. To je sice krásná zásada, ale skutečnost ji nepotvrzuje. Nejsme-li pokrytci, musíme si přiznat, že všechna rovnost může mít jen podobu rovné příležitosti: každý si může obout boty a běžet k volbám. Ve všem ostatním už žádné rovnosti není, ani v demokracii, ani ve veškerém řádu světa. I kdybychom se stavěli na hlavu, nezabráníme, aby se neprosadil princip jiný: výběr založený na rozdílu kvalit. Vyšší kvalita pak zaručuje lepší výsledek; je tomu tak ve všem konání lidském, proč by to v demokracii mělo být jiné. V tom pohledu vypadají senátní volby jinak a vůbec ne špatně. Dá se soudit, že ona pětina, která se navzdory obecnému nezájmu sešla ve volebních místnostech, nebyl náhodný odštěpek z jednotného stáda, nýbrž lidé vysoce motivovaní, pokládající účast ve volbách za svou morální povinnost. Politika je může štvát jako každého jiného, ale mají pocit zodpovědnosti za stav své země a svou nechuť přemohou. Je to občanský výběr první jakostní kategorie; a vyšlo-li složení Senátu z něj, nebude to úplně špatný Senát, jistě kvalitnější než jaký by mohl zplodit pouhý reprezentativní vzorek obyvatelstva, ve vlastech českých bohužel nijak omračující. Kéž by nám, chtělo by se člověku povzdechnout, i nadále pámbíček samé dvacetiprocentní účasti nadělovati ráčil! Kéž by i v jiných záležitostech rozhodoval ne průměr či dokonce podprůměr, ale kvalita! Tato země, až příliš zlidovělá a zproletářštělá, by toho měla velice zapotřebí. Jestli opravdu dojde k předčasným volbám - příliš přesvědčen o tom nejsem - jen ať směle zůstanou doma všichni, kteří v nich nevidí víc než vzrušující podívanou na peroucí se gladiátory.

Není to nic nového. Už za časů, kdy se ve většině evropských zemí rodila demokracie, pokoušeli se političtí představitelé zavést systém, v němž by k účasti ve volbách neopravňovala skutečnost, že někdo má pár uší a nos mezi nimi, nýbrž lidská kvalita. Jenže se vytřídění kvality úředním výnosem nechtělo dařit; neosvědčil se ani pozemkový či majetkový census, ani omezení volebního práva na osoby platící daně (nebyl bych zvlášť proti), všechny ty snahy smetl požadavek rovného a všeobecného hlasovacího práva. Což bylo a dosud je oslavováno jako vítězství pokroku a spravedlnosti, ale nad praktickým výsledkem lze zapochybovat: proti očekávání se nižší vrstvy lidu nenadchly pro ideál demokracie, nýbrž se nechaly nesvědomitými tlučhuby zneužít k revolucím a podobným neplodným zmatkům. Nedalo se popřít, že zásada rovnosti vyrašila podivnými květy. To vidouce rozmyslní mužové, jali se hledat způsoby, kterak při zachování všeobecného hlasovacího práva zamezit proletářské destruktivitě. Velebný kmet české vědy a autor mnoha filozofických děl profesor Velenovský například navrhoval zavedení censu vzdělanostního, jenž by majiteli univerzitního titulu udělil pět hlasů, středoškolákovi tři, a tak dále, až pologramotný šmudla by disponoval pouze hlasem jedním.

Pochopitelně ani z toho nic nebylo, a dobře tak: jak mnohé příklady ukazují, vysoké vzdělání ještě nezaručuje, že jeho nositel není úplný blázen, a vláda filozofů by dozajista byla nejhorší vládou od dob starších dynastií egyptských. Je otázka, může-li vůbec rozhodnutím třeba i konsorcia nejvybranějších mudrců být obyvatelstvo rozděleno na ty, od nichž lze očekávat zodpovědnou volbu, a na ty, kteří takovou naději neskýtají. Asiže nikoliv. Všeobecné hlasovací právo není pouze pokrokový výdobytek - pokrokové výdobytky jsou jen málokdy tím, co se v budoucnosti osvědčí - nýbrž a především výsledek přirozeného vývoje. A vedl-li vývoj k malérům a kalamitám, není z nich jiného východiska než zase vývoj, pokud možno bez zásahu jakýchkoli mudrců.

A vida, nedostavuje se něco takového právě teď? Jako vždy ne v důsledku ctných úmyslů, nýbrž nechtěnou a poněkud směšnou oklikou? Nač nestačily generace důmyslných reformátorů, nadělil nám prošvindlovaný, cynický postkomunismus. Teprve on dokázal otrávit občanskou masu natolik, že se z ní samočinně vyfiltroval podíl voličů zodpovědných, motivovaných a prozíravých, s pocitem morální povinnosti. Jestli také volili správně, místo plechových hub osoby s jakous takous nadějí, že budou ve svém úřadu vidět službu veřejnosti a ne samoobslužný krám, to se ještě bude muset ukázat. Ale v každém případě k tomu jejich volba aspoň směřovala. Pakli se s ní zmýlili, lze doufat, že se ze svého omylu poučí a příště prokáží lepší odhad. Je jich, oné elity českého voličstva... skoro na puntík dvacet procent.

Byl i jiný nečekaný výsledek druhého kola senátních voleb: trochu mě svrbělo při pomyšlení, nepovede-li nízká účast k triumfu ukázněných fanatiků, jakými disponuje především komunistická partaj. Naštěstí jsem se mýlil. Snad že fanatických staříků s rudě planoucím srdcem už opravdu ubývá, snad je znechutili jejich šéfové paktováním s partají tak třídně pochybnou, jako je sociální demokracie, snad že jsou schopni disciplinovaného pochodu ve sraženém houfu, jen kyne-li jim vyhlídka na výrazný úspěch. Totéž může platit i pro jiný plevel demokracie, pro skalní přívržence a nekritické fandy. Pro ty, kteří k nadšenému souhlasu nepotřebují ani hodnověrný program, ani diskusi, nepohnou jimi selhání, nezdary ani vyslovené podvody a zločiny, vyhlédnou si své klubové barvy a jim pak do úpadu fandí. Jiná kategorie téže pokleslé kvality jsou důvěřivé dušičky, které ač tucetkrát podvedené, pokaždé se znovu dají chytit na udičku chimérických slibů. Hlavičky prostinké, jimž kdyby čumáček stokrát do loužičky zklamání namočil, přesto jim nedojde, že každý dárek z rukou milostivého panstva budou muset zaplatit svými daněmi, navíc včetně úroků a nákladů na rozkošatěnou byrokracii. A nakonec tupečkové nejzabedněnější, jimž volby sestávají z výběru mezi pitomými a ještě pitomějšími hesly, hlupáčkové udělující svou přízeň pánovi, který se na ně z plakátu nejkrásněji usmívá a nejpěkněji mu sluší kravata k saku. To všechno je - ať jsem za ta slova třeba kamenován - podprůměr, který kdyby se rozhodl k žádným volbám nechodit, nestalo by se nic strašného, spíš by na tom postkomunismem usmýkaná demokracie vydělala.

Jen houšť těch dvacetiprocentních volebních účastí, pravím, jen houšť, aby se u uren sešli lidé kvalitní, přitroublými hesly neoblouditelní, schopní kvalifikované analýzy. Mohla by tak být nastoupena, nezakřikněme to, snad i cesta nápravy. Je přitom celkem jedno, jestli u pák moci zasednou pánové meloucí hubou trochu levicověji nebo trochu pravicověji; hlavně aby už konečně někdo poctivý vystřídal všechny ty šejdíře a šibaly, co se jich slétlo k mršině české politiky. Volby jsou za daných okolností jediný možný způsob, jak toho dosáhnout. Od průměru či dokonce podprůměru se však změna čekat nedá, k ní bude muset vydat signál občanská elita.

Jedny senátní volby ovšemže jaro nedělají, ba ani veškeré volby tohoto roku. Zatím se z jejich výsledku se nedá odvodit víc, než že jako tak často nebyly volbami pro něco, ale proti něčemu. Všechny politické sympatie šly stranou tváří v tvář nebezpečí, že přiboudlý podprůměr potvrdí vládu jedince s bonapartskými sklony, ochotného se spojit s kýmkoli, kdo mu dopomůže k dosažení vrcholu moci. Nestalo se tak jen proto, že podstatná část voličů první jakostní kategorie se skřípajíc zuby rozhodla svěřit hlasy straně, o niž by jinak ani myšlenkou nezavadila. Modré ptactvo by nemělo ze svého triumfu vyvozovat záruku věčného vzestupu; až bonapartský domýšlivec zmizí v hlubinách dějin a hrozba komunistické spoluvlády pomine, hrdá procenta mohou roztát jako dubnový sníh. Spíš se vnucuje obava: čím to, že propad rudo-rudého spolčenectví nebyl ještě daleko hlubší? Struktury vládní strany, propletené sítěmi organizovaného zločinu i obyčejného kriminálnictví, miliardy mizící v kapsách figur sice notoricky známých, nicméně jaksi nepostižitelných, korupce na všech úrovních veřejné správy, mnoho vyšetřování zahájených, ale málokteré k něčemu dovedené, prapodivné rozsudky, temné postavy, neváhající zahrnout do svého provozního repertoáru i nájemnou vraždu ... pravím, že občanům každé jen trochu normální země by ta podívaná stačila, aby takto zdiskreditovanou partaj poslali do pekel bez možnosti návratu.

Českému voličstvu to nestačí. Mafie nemafie, rudá část politického spektra získává pravidelně svou polovinu hlasů, za doprovodu obzvlášť mastných skandálů o něco méně. Nebýt toho, že vymírající exilová minorita zasáhla do červnových parlamentních voleb svým skromným podílem, mohla mít země stabilní vládu, jak po ní kdekdo touží: vládu do sebe zahleděného megalomana, z jedné strany podepřenou komunisty, z druhé napojenou na odsávací hadičky organizovaného zločinu. V každé jen trochu normální zemi by se takovému vůdci rozpadla partaj pod rukama, jeho nejvěrnější by ho valem opouštěli... v Čechách ne. Snad proto, že si voličský podprůměr zvykl pokládat takový stav za normální; snad že český chytráček nezazlívá korupčníkům jejich vypodváděné miliony, protože by po nich sám rád hrábl, kdyby ho k tomu pustili. Jestli z toho stavu vede cesta ven, je víc než sporné. Výchovou, morální obrodou ... i kdyby se v ni dalo doufat, než proběhne, dávno už bude na všechno pozdě. To spíš... jen otravujte, partajníci. Jen ukazujte každým dnem a každým svým činem, jak nehodní jste služebníci své země, jak zoufale vyhozený je každý vám udělený hlas. Ještě bezostyšněji předvádějte, jak hluboce pohrdáte hmyzem, zvaným občanská veřejnost. Dělejte to tak dlouho, až znechutíte i tu nejdůvěřivější hlavičku. Až vaším přičiněním přijdou k volebním urnám jen občané nejzodpovědnější a úsudku nejjasnějšího, až se v důsledku toho v partajní krajině jedni dostanou zespoda navrch a druzí svrchu dospod. Pak může skončit éra postkomunismu, pak může nadejít čas demokracie, která si zaslouží svůj titul. A jiné naděje, obávám se, není.