Leden 2007

Svitek profesora Teytterlicka aneb V meziprostoru práva

Luděk Frýbort

Jak se právě dozvídáme z vědeckých kruhů, objevil prof. dr. J. G. Teytterlick z bostonské univerzity v jeskyni Nasr al-Baidá u Mrtvého moře svitek s dosud neznámým biblickým textem. Potvrdí-li jeho obsah i jiní nezávislí experti, budeme asi muset přehodnotit názor na bídáckého apoštola Jidáše. Dosud se mělo za to, že Jidáš, zradiv Krista Pána a obdržev za ten mrzký čin třicet stříbrných, byl jat hryzením svědomí, mzdu zrady zahodil a šel se oběsit. Svitek pana profesora Teytterlicka však vypovídá o něčem jiném:

Svatý Matouš (opřev si pěst v bok zkoumá s jistou nedůvěrou elegantní Jidášův zjev): »Že sis ale pomoh, kamaráde. Nové roucho, nové opánky, a co musel stát peněz ten tvůj osel ... kdes na to vzal?«

Jidáš: »Na toho osla? Kde bych na něj měl vzít? Strejček Jochanán mi půjčil třicet stříbrných, když to chceš vědět.«

Svatý Tomáš (nedůvěřivý jako vždy): »Jen nekecej. Co znám strejdu Jochanána, odjakživa smrděl grošem, a najednou třicet stříbrných...« Jidáš (uraženě): »Našel ty prachy na půdě v krabici od bot. Co na tom? Že všichni tak koukáte, jako bych ... jako bych...«

Svatý Jan (přistoupí k Jidášovi, dloubne ho ukazovákem do hrudi a praví rozechvěle): »Nelži, svině. Já to za tebe dopovím: houby strejček Jochanán. Dostals těch třicet stříbrných za to, žes zradil našeho Pána. Kdybys měl v těle kus cti, musel bys teď vzít provaz a jít se oběsit.«

Jidáš (vyskočí jako uštknut hadem): »Co? Já a zradit ... dokažte mi to! Dokažte, jestli můžete! A když nedokážete... pověřím svého právníka, aby na vás podal žalobu pro pomluvu. On vám pan Pilát předvede, co je to presumpce neviny!«

Jelikož je konec svitku okousán od myší, nedozvídáme se, jak se rozhovor odvíjel dál. Také o to ani zvlášť nejde, spíš mi tane na mysli jedna nepříliš biblická bajka z mnohem důvěrněji známých krajů. Politicky zainteresovanému čtenáři jistě nebude znít cize; přesto nechť ji vyslechne a pokusí se sám uhodnout, v čem tkví podobnost se svitkem profesora Teytterlicka.

Byla-nebyla taková partaj v jednom demokratickém království. Partaj spíš drobnější, velkým vlivem ani voličskou přízní se chlubit nemohoucí, přesto se jí však před nějakými lety podařilo dosáhnout pozoruhodného úspěchu ve volbách do konšelského sboru. Z toho jí vyplynul nárok na odpovídající příspěvek z říšské pokladnice, jak už je v řečeném království takový předpis. Když však mělo dojít k vyplacení grošů, zaťal se nejvyšší komoří přes finance a děl: »Houby, mrňousové. Nic se vám vyplácet nebude, protože nám, co teď máme v tom našem demokratickém království hlavní slovo, se nechce. A vůbec, trhněte si nohou.« I zasedl jeden soud a právo na volební groše potvrdil, zasedl jiný a zamítl, mezitím čas plynul, neužilý komoří odešel a druhý přišel, znovu zasedl soud a podměrečné partaji její groše definitivně přiřkl, avšak i nový komoří se dal slyšet, že soud nesoud, to že se teprve uvidí, jestli se něco bude vyplácet, to až jak vlastní právoznalci a perořezové tu patálii posoudí...

Jelikož žiji za hranicemi zmiňovaného království a odvykl jsem poněkud jeho obyčejům, bylo mi na té bajce leccos divné. I vyhledal jsem experta přes říšská práva a položil mu otázku: »Co by se stalo, Ctihodnosti, kdyby ve vaší zemi měla malá partaj nárok na volební groše, ale finanční komoří by je odmítl vyplatit?« I zachmuřil se znalec, sňal brýle a takto pravil: »Ale copak mi to povídáte za nesmysl, pane. To přece nejde. Když je na groše zákonný nárok, musí být vyplaceny. Jinak by je poškozená strana vymáhala cestou práva... ten váš komoří přece nemůže být takový trouba, aby nevěděl, že tu při musí prohrát.«

»Nojo,« odvážil jsem se namítnout, věda své. »Třeba by ji i prohrál. Ale co kdyby mu to bylo jedno? Co kdyby řekl - ať mi všechny soudy vlezou na záda, já jsem tady nejvyšší pán, dělám si, co chci sám, příkaz k vyplacení nedám?«

Zasmál se pohrdlivě ten dobrý muž. »Předně, pane. Žádný komoří není nejvyšší pán, ale má nad sebou šéfa své partaje. Ten by ho obratem vyhodil, protože... co? On ho nevyhodil, říkáte? Že mu tu hloupost snad i schvaluje? Ale přece jsou v tom vašem demokratickém království nějací voliči. Je nemyslitelné, aby to taková partaj v příštích volbách neodskákala tak příšerně, že by pro ni nehlasoval ani obecní blázen...«

»Možná u vás,« uvážil jsem. »Ale tam, v Předšumavském království... já mám totiž taky svou zkušenost, víte. Co když pan komoří tu špinavost provedl, ale jeho partaj o hlasy nepřijde? Když voliči řeknou... chytrej pán, vyzrál na soudy, a vůbec, co bychom se rozčilovali, krade a podvádí beztak každej? Co když si lidé na takové móresy zvykli a pokládají je za normální?«

Tu bledla tvář znalcova a bledla, až kompletně zbledla. »Ale to by pak přece nebylo žádné demokratické království. To by byl...«

»Postkomunismus,« doplnil jsem za něj. »Děkuji vám, pane.«

Dodávám, že jsem uvedený rozhovor skutečně vedl, jen jsem jej trochu přioděl do pohádkového roucha. Jinak... co si má cizinec myslet o zemi, kde se vysoký politický činitel může vysmát zákonu, a projde mu to? Kde je výrok soudu závazný jen pro chudinky, nemající moc se mu zprotivit? A především... kde se to všechno může dít, aniž by znatelně zareagovala poslední a nejvyšší demokratická instance, volič? Je asi dobře... nebo to spíš není dobře, nevím... že zvěst o kejklech pana komořího a jeho stejně vypečeného následníka nepronikla výrazněji k povědomí západní veřejnosti. Mohly by zesílit hlasy, které se beztak čím dál důrazněji ozývají... a tohle jsme si pustili do Evropské unie? Tohle podporujeme svými daněmi?

Pakli by někomu nebyla zjevná spojitost té taškařice se svitkem profesora Teytterlicka, nechť poshoví, hned se k tomu dostanu. Báj o podivném království pokračuje a hovoří o srdnaté předsedkyni podměrečné partaje, svádějící donquijotský zápas s mlýny reálného postkomunismu. Prý že ji navštívili diskrétní pánové a učinili nabídku: ona nasype pár milionů do jistých nejmenovaných, ale snadno uhodnutelných kapes, a řečené kapsy se pak postarají, aby její legrační partajka konečně přišla ke svým penězům. Tu však paní předsedkyně, místo aby na ten výhodný obchod přistoupila nebo aspoň byla zticha, hned běžela a křičela něco o korupci. Noviny celého království se nad tou naivitou mohly smíchy potrhat: ona, prosím, nařkne vysoké hodnostáře z korupce, a neobstará si za nehet důkazů! Nešla, hloupá, na schůzku s vyjednávači pana komořího vybavená skrytou kamerou nebo aspoň nějakým diktafonem, živáčka svědečka široko žádného... co si myslela? To si za všechno může sama, dobře jí tak! Také že jo; pan komoří se hned rozkatil a volal: »Dokázat! Dokázat!« A nedokáže-li ta ženská... pět milionů od ní bude chtít za to utrhání na cti!

Nu, i Jidáš profesora Teytterlicka tak volal a snad se i dovolal, což nevíme, jelikož svitek ohlodaly myši. Asi už tenkrát nebylo právo tak prostá věc, jak by se mohlo zdát: zde zločin, tam nevina, zde lotr, tam poctivý člověk. Mezi oběma kategoriemi se rozepnul prostor a do něj velnulo cosi třetího, medúzovitě slizkého a neuchopitelného: neusvědčený lotr. Je to nesmírně záhubný jev, jenž staví spravedlnost na hlavu a právo obrací v šaškárnu. Mizera, odcházející ze soudní síně s dvěma prsty vztyčenými na znamení vítězství, dvojnásob pokořená oběť, která musí pykat za to, že si nedokázala sehnat dostatek nepopíratelných důkazů... Snad by něco pomohlo, kdyby soud směl takovou při ukončit výrokem: »Pane, vaše vina nebyla dostatečně prokázána, což znamená, že z této síně nepůjdete do vězení, ale domů. Není však dokázán ani opak, totiž že žádné viny nebylo; proto se nemůžete dovolávat omluv nebo odškodnění za újmu na své cti, neboť je to vpravdě hubená čest.«

Ale to se asi hned tak nestane. Meziprostor, z nějž mohou neusvědčení mizerové dělat dlouhý nos na spravedlnost, se vyskytuje všude, ale nikde tak objemný jako v postkomunistických říších. Dovolil bych si vyslovit poučku: Čím kvalitnější demokracie, tím užší je meziprostor práva. A naopak čím širší, čím volněji se v něm dýchá neusvědčeným mizerům, čím nebezpečnější je veřejně se ohradit proti pokusu o vydírání, tím pochybnější je demokratická legitimace. T. G. Masaryk vyslovil svého času tezi, podle níž se stát udržuje ideou, jíž vznikl. Starý pán netušil, jak strašný ortel vyřkl nad budoucností své země. Protože idea, z níž vzešlo postkomunistické království... co bychom si vyprávěli, že ano. Náskok ekonomie před právem. Zhasnutí světel. Tržnost bez přívlastků. Neboli jinými slovy: popadni každý, co můžeš! Budoucnost patří cynikům bez svědomí, těm, kteří vědí kudy na to a dovedou si pojistit kořist! Proto jsme na tom tak, jak jsme, proto je takový celý občanský život, od ukradených hřbitovních uren až k milionům, mizícím v kapsách figur sice dostatečně známých, ale nepostižitelných. Jestli se ten vývoj dá ještě nějak zlomit... jsem v té věci spíš skeptický. Ale dejme tomu, že ano; tu by však česká veřejnost musela nechat úvah, kdo s kým utvoří koalici a jak si ti či oni pánové mezi sebou rozdělí ministerstva - dovoluji si zavěštit, že to beztak vyjde nastejno - a soustředit se na to, jak vyvést zemi ze stavu, v němž se už sedmnáct let beznadějně potácí. V tom se ovšem nesmí spoléhat na praktiky zkorumpované moci, ale uvědomit si svou vlastní sílu a zodpovědnost. Nehodlám vydávat žádná volební doporučení, jen se znovu dopustím předpovědi: až se radikálně zúží meziprostor, v němž se politika stává synonymem podvodu, až volání Dokázat! Dokázat! postačí možná ke zprošťujícímu rozsudku, ne však k záchraně před zničujícím úbytkem občanské důvěry a volebním propadem... pak, možná, začne svítat na lepší časy. Ale rachejtle na oslavu toho zázraku bych si zatím nechystal.