Leden 2007

Tři grácie světové politiky

Luděk Frýbort

To bylo pořád řečí, že je ženám poskytováno málo místa v politice, a teď najednou, jestli další vývoj potvrdí ty odhady, může osud světa spočinout v rukou samých dam. Paní Angela Merkelová v čele jedné velmi významné a vlivné země už je, ve Francii sahá po prezidentském úřadu jistá Ségolene Royal (napsal bych Royalová, ale třeba by se ta dáma v tom jméně nepoznala) - nu, a jak všechno dopadá, může být první prezidentkou Spojených států jiná razantní a dominantní dáma, Hillary Clintonová. Jelikož je v rukou amerického prezidenta přes všechny uštěpačné řeči soustředěna nejvyšší moc této planety, jest nasnadě, že odvěký sen feministek může být brzy splněn a vláda žen zpečetěna.

Inu, co se mě týče, nebyl bych ani zvlášť proti. Zejména paní Royal je aspoň na obrázku velmi sličná dáma, takže by televize skýtala o něco utěšenější podívanou. V jiných ohledech už bych se vyjadřoval zdrženlivěji, neboť na rozdíl od jiných váhám, mám-li v příslušnosti k tomu či onomu pohlaví vidět kvalifikaci státníka. Spíš mě bude zajímat, kterak zmíněná trojice hodlá zvládat problémy nastávajících let, jež budou zdrženlivě řečeno značné. Paní Merkelová, ač v rozhodování silně omezená svým postavením ve velké koalici, si zatím počíná dosti zdatně; přesto bych rád zaznamenal nějaký pokrok ve vymanění z neblahého dědictví, jež Německu zanechal její předchůdce Gerhard Schröder svou vazbou na putinské Rusko. Jistý nesouhlas s těmi podivnostmi je v slovech a gestech paní Merkelové znát, ale aby rázně posunula německou zahraniční politiku na jinou, jednoznačně prozápadní kolej, k tomu jako by jí nezbývalo kuráže. Dost málo na osobu s tak vysokým podílem zodpovědnosti za budoucnost naší civilizace, řekl bych.

Paní Royal sahá na můj vkus jaksi až příliš optimisticky po moci v zemi, jejíž gordické uzly aby rozpletl ďábel sám. Její programová vyhlášení jsou galsky krasomluvná, avšak nevelmi určitá, jaká bych dovedl vypouštět z huby i já. Pročež si v případě volebního úspěchu počkejme na další vývoj. Budou-li dál hořet ulice pařížských předměstí, bude-li střet civilizací na domácí půdě pokračovat ve stejné bezradnosti jako dosud, bude-li i nadále jediným programem francouzské zahraniční politiky dětinská žárlivost vůči domnělému konkurentovi za oceánem, můžeme vše uzavřít konstatováním, že povšechně optimistických proklamací bez přesnějšího určení prováděcích metod je schopen i každý mužský žvanil.

No, a paní Hillary... nijak jí nezávidím. Její šance na to, že vejde do dějin jako úspěšný řešitel problémů světa bych hodnotil tak na dvacetinu v porovnání s pravděpodobností, že se z nich vytratí s hlavou pokrytou pláštěm neúspěchu. Je snadné se pošklebovat přešlapům G. W. Bushe, ale nemá-li jiný recept pro tu iráckou patálii než se z ní elegantně vypařit jako kdysi z Vietnamu, může se nadít Nobelovy ceny míru, ale běda Iráku, běda Americe, běda nám všem. Odsunutý problém není vyřešený problém, a kdo si dnes nakládá na hřbet málo, aby se snad nepředřel, klesne pod tíhou nákladu zítra.

Čímž celkem můžeme opustit úvahu o třech gráciích na polích světové politiky. Přál bych jim zdar v činech a jasnost v úvahách, aby jednou, až jejich dráha skončí, lidé říkali - byla to moudrá paní, jejíž myšlenky byly potvrzeny výsledkem. Úspěch pouze volební, jemuž je souzeno, aby za ním následovaly už jen obvyklé zmatky, omyly, nejapné výmluvy a další hromadění zátěže příštím generacím ... řekl bych, že ani ženský půvab nesetře pečeť selhání. Lidem od novin bych pak doporučil, aby se tolik nezabývali spekulacemi, je-li který uchazeč o vysoký úřad nositelem sukní či kalhot a jaké jsou jeho volební vyhlídky, nýbrž jaké má předpoklady stát se kladnou postavou dějin. Což, podotýkám, platí i pro nejednoho příslušníka pánského pohlaví, chápajícího se otěží moci v této nevelké zemi se sebevědomím, předbíhajícím jeho schopnosti.