Leden 2007

Čeští lovci Talibanu

Jan Gazdík

Rok bojů s teroristy v afghánských horách. To je účet sto dvaceti vojáků speciálních sil z Prostějova, kteří se minulý týden vrátili již z druhé mise v této zemi. Vyprávění o většině jejich akcí krachuje na slůvku TAJNÉ. Nabízíme proto alespoň pár „střípků“ a i z nich je patrné, o jak nebezpečné akce v Afghánistánu šlo. Pokud plukovník mluví o svých lidech, nenazve je jinak než „mí bojovníci“. A pokaždé si s tím názvem laskavě pohrává. A ti „jeho bojovníci“, jimž doma v Prostějově ani v Afghánistánu neodpustí ani to nejmenší, mu přesto přezdívají Hombre; španělsky člověk. Ondrej Páleník - velitel českých speciálních sil, které se minulý týden vrátily z protiteroristických bojů v Afghánistánu.

Odkud ta přezdívka Hombre?

Mám ji už léta a možná i proto, že jsem na lidi - mé bojovníky - byl často tvrdý, ale zároveň bych za ně dal duši. Tvrdost je na místě, aby to v Afghánistánu přežili. Hlavně proto ale mí lidé nezaváhali ani v těch nejobtížnějších střetech, nepropadli panice, neopustili kamarády, kteří na tom byli špatně, protože byli pod palbou teroristů.

V Afghánistánu jste byli před dvěma lety a teď znovu. Za vámi je rok bojů s gerilami Talibanu. Jen letos tam však zahynula stovka spojeneckých vojáků a tři tisíce teroristů. Vy jste se vrátili všichni. Čím to?

Nějaké ty šrámy či střepinová zranění jsme si přivezli. Nechci vás odbývat frází, ale štěstí přeje připraveným. A my ho měli vrchovatě: ať již v třiceti větších bojových operacích či v desítkách dalších ozbrojených střetů. Našemu štěstí jsme nicméně napomohli tvrdým mnohaměsíčním drilem a zpravodajskou - chcete-li špionážní - přípravou.

Co vás nutí vracet se do Afghánistánu a riskovat život?

Naše práce se bez riskantních misí neobejde - od toho jsme placeni. Nejde ale o peníze. Život nelze nasazovat, kdybyste to nedělal pro vlast. My to takhle cítíme, jakkoliv to mnohým lidem zní jako klišé. Lépe to ale vyjádřit neumím. Když vám teď v teple kanceláře řeknu, že mí lidé se v boji chovali jako hrdinové, tak to vyzní pateticky. Ne tak v Afghánistánu. Takže to klidně zopakuji: jsou to hrdinové. A týká se to třeba i kuchařů...

Kuchařů? I oni bojovali?

Nejednou. Při napadení našeho tábora bojoval každý, kdo jen mohl. Kuchaři tak nejednou vybíhali se samopaly přímo z kuchyně do úkrytů.

Jak vás přijali Afghánci? Cizích vojáků si užili už asi dost.

Přijeli jsme tam sice bojovat s teroristy, ale kdykoliv to bylo nutné, tak se naši zdravotníci věnovali vesničanům či jejich zvířatům. Ta jsou pro ně životně důležitá. Spravovali jsme jeden z největších okresů na jihu země, a tak jsme i tuhle péči brali jako samozřejmou. A šlo to tak daleko, že jsme ošetřovali i talibance, kteří na nás ještě před chvílí ze zálohy stříleli. Prostí Afghánci mají už války plné zuby, chtějí mír, chtějí se starat o rodiny, o svá políčka, jenomže...

Jenomže?

...často nemohou. Taliban si jejich „poslušnost“ vynucuje silou. Lidé ho podporují, protože se bojí: Dej zásoby, abychom přežili v horách! Dej syna do našeho oddílu! A když nedáš, počítej s odplatou! Obsadili jsme oblasti, kde nás lidé viděli rádi, protože už neměli z talibanců strach. A naopak: pronikli jsme i tam, kde by za jakékoliv sympatie k nám vesničané krutě zaplatili. Chápali jsme to.

Výsledky speciálních operací asi neprozradíte. Vždy se proto budete setkávat s výčitkou: co dělají čeští vojáci na druhém konci světa? Jen tím teroristy provokují, aby se i Česko ocitlo na seznamu jejich cílů.

Terorismus je celosvětový problém. A je důležité, že Česko s ním bojuje přímo tam, kde vzniká. V opačném případě nás to bude stát mnohem víc: nejenom peněz, ale i lidských životů. A pokud jde o speciální protiteroristické operace? Ty nebudou nikdy námětem novinových příběhů.

V Afghánistánu jsou tisíce spojeneckých vojáků, ale odpor Talibanu se stupňuje. Jak to vysvětlit?

Obsazovali jsme místa, která byla ještě nedávno výsostným územím Talibanu. Proto ten zuřivý odpor.

V Afghánistánu jste bojoval rok. Co pro vás znamená?

Je to nádherná země s překrásnými horami, jezery, pouštěmi i oázami. Ale strašně si toho vytrpěla.

Změnila vás nějak afghánská mise?

Změnila nás všechny. Přiměla nás k pečlivosti, k puntičkářství, k tomu, abychom při plánování a provedení operace nepodcenili ani ty nejmenší detaily. Právě ony totiž často rozhodují o úspěchu celé akce... a tedy i o lidských životech.

A konkrétně?

Vlastně už krátce po příjezdu jsme se ocitli ve svízelné situaci. Šlo o první velký kontakt s protivníkem. Oddíly Afghánské národní armády byly v horách napadeny a my jim vyrazili na pomoc. Vjeli jsme ale do předem připravené léčky. Talibanci do nás pálili z všemožných zbraní včetně protitankových střel. Měli několikanásobnou převahu. Naše odpověď byla okamžitá a natolik tvrdá, že talibanci pochopili, kdo je v prostoru pánem.

Vrátil jste se z protiteroristické operace, v níž šlo o život. A najednou vám manželka řekne: vynes odpadky. Co to s vámi udělá?

Podobné situace určitě nastávají. Vybíráme si ale natolik psychicky silné lidi, aby vydýchali i takové momenty, kdy od nich poté, co v horách bojovali o život, partnerka chce vynést koš se smetím. Jsme ale doma a podle toho je nutné se i chovat.

Vaše nejtěžší akce? Něco snad říci lze, ne?

Dobře. Snad vám alespoň trochu vyhovím: hodně nervózní jsem byl, když jsme se po půl roce vraceli z tábora v horách na spojeneckou základnu u Kandaháru. Spousta vojáků se dva dny přesouvala na vozidlech nebezpečným nepřátelským územím. Riziko napadení bylo obrovské. Dvakrát se o to i pokusili. Celá kolona se ale vrátila v pořádku.

Zajali jste dva polní velitele Talibanu. Utlumilo to alespoň na čas jeho akce?

Je to tak vždy, když „utnete“ hlavu. Patrné to bylo i na vesničanech: měli takovou tichou radost - stále ji tlumil strach.

Co to je za lidi - tihle polní velitelé?

Jde o mimořádně zkušené válečníky, kteří bojovali už proti Sovětům. I já jsem si ale mnohokrát říkal: Co je to probůh za lidi, jejichž miny trhají na kusy ženy i děti.

Kolik teroristů jste zlikvidovali?

Promiňte, ale obraťme list.

Jste opět hladce oholen...

Naše plnovousy nebyly samoúčelné. Ať již jsme jednali s tamním velitelem policie či se správcem oblasti, nikdy by nás nebrali úplně vážně, pokud bychom byli hladce oholeni. V těchto končinách světa je muž s plnovousem důvěryhodnější a my jsme se museli přizpůsobit.

Proč s vámi nebyly i ženy? Ve vašem útvaru přece slouží, ne?

Ačkoliv si práce našich žen velmi vážím, jde o natolik vyčerpávající misi, že by ji zvládly jen stěží. Snad každý se při ní ocitl v situaci, kdy se z něj stal skutečný bojovník - ať již při napadení základny či za volantem náklaďáku kdesi v horách.

Zdá se, že jste úspěšný velitel. Kam máte namířeno?

Úspěšný? To ať posoudí jiní. Jestli jsem něčeho dosáhl, tak jen díky mým bojovníkům a pochopení nadřízených. V Prostějově ale končím. Mám se stát ředitelem českých speciálních sil. A ten je kromě jiného členem výboru speciálních sil NATO, takže se nudit určitě nebudu.

(MFDNES)