Leden 2007

Dobrá zpráva - několik rozumných lidí v Čechách zůstalo!

Ross Hedvíček

Nejčastější výtkou, které se mi dostává, je že prý vidím na Česku jen to negativní a že nevidím ty úžasné úspěchy. Řekl bych, že je to relativní - připomíná mi to scénu z mého oblíbeného westernu My Name is Nobody (Henry Fonda, Terence Hill): Malý ptáček vypadl za mrazu z hnízda a byla mu veliká zima. A tak mrznul a zoufale pípal o pomoc, až šla okolo dobračka kráva a bylo ji ptáčka líto. Zdvihla tedy ocas a na ptáčka se vykálela - ptáčka zavalil obrovský kravinec. Sice smrděl, ale byl to velmi teplý kravinec. Ptáček byl zachráněn, byl teď v teple, z kravince se kouřilo a ptáčkovi vykukovala jen hlava a znova pípal. Šel okolo kojot, uslyšel pípání a uviděl, že ptáčkovi kouká z kravince jen hlava. Takže nabídl svou pomoc, ptáčka z kravince opatrně vytáhl, očistil - a sežral. Z toho prý plyne poučení, že ne každý, kdo na tebe sere, je tvůj nepřítel a ne každý, kdo tě z hovna vytahuje, je tvůj přítel.

Michal Plavec z nakladatelství Nanebemletí mi poslal následující email:

Vážený pane Hedvíčku,

sledují Váš blog se zájmem již delší dobu. Nesouhlasím úplně se vším, co píšete, ale máte mou plnou podporu. Český človíček se nedokáže a až na výjimky nikdy nedokázal podívat pravdě do oči.

Uvědomil jsem si to po přečtení Vašeho článku o Plzni v květnu 1945. Shodou okolností je toto období úsekem české historie, kterým se zabývám. Máme šedesát let po válce a stále jsme krmeni lžemi o tom, co se v květnu 1945 odehrávalo.

Vzpomínám si na jeden večer v Kosovu, válka skončila sotva před pár hodinami a my seděli nad jedinou zbylou svíčkou, zahřívali se panáky Raki rrushi a debatovali o světě, který začínal již za zdí vypáleného domu, jež byl naším útočištěm. Snažili jsme se pochopit, co se děje kolem, ale to se nám pochopitelně nepodařilo. Nemohli jsme spát, venku byl výjimečný stav a dávky ze samopalů se ozývaly častěji než v jiných dnech. Honza Urban začal vyprávět, jak na univerzitě dává studentům následující otázku. Příběh je o bandě ozbrojenců, kteří zastaví vlak, vyženou z něj lidi, oddělí muže, chlapce, starce a zastřelí je, ženy znásilní a v klidu odjedou. Jeho otázka zněla, kde se tento příběh stal. Všichni hádali Balkán, Bosnu nebo Čečnu, ale nikdo neodpověděl Čechy, květen nebo červen 1945.

Shodou okolností nyní pracujeme s estonským kolegou Reigo Rosenthalem na knížce o ústupu estonských příslušníků SS Čechami v květnu 1945. Není to žádná obhajoba SS, snažíme se pouze poukázat na skutečnost, že Estonci zažili před příchodem Němců rok okupace od Stalina a nakonec svůj osud spojili s hitlerovským Německem. Neodpovídáme na otázku, zda měli jinou volbu, nebo ne. Vzpomínky estonských vojáků na květen 1945 ukazují Čechy (jak lid, tak zemi) v úplně v jiných barvách, než v jakých jsme zvyklí. Toto období svého života označují jako české peklo.

Když jsme v Čechách publikovali první výstupy, stali jsme se terčem kritiky i že strany, z níž jsme to vůbec neočekávali, od lidí, jejichž úsudku jsem si vážil a jejichž odborné kvality jsem uznával. Obvinili nás z dekonstrukce českých dějin. Zjednodušeně řečeno jim historie národa postavená na lži nevadí. Nikdo, kdo prošel životními útrapami, takový není. Znám několik lidí, kteří prošli peklo koncentračních a vyhlazovacích táborů. Ti by mohli odsuzovat, ale nikdy to neudělají. Sami toho prožili tolik, že jen vzpomínka bolí. Kritizují lidé, kteří za svého života nevytáhli paty od pece, kteří nikdy nemuseli řešit dilema mezi životem, smrtí a ctí. Sytý hladovému nevěří.

Nedělejte si nic z toho, že Vás napadají. Pokud budete na jejich hysterické výlevy podrážděně reagovat, jenom zlegitimizujete jejich postavení. Přestože nesouhlasím se vším, co píšete, držím Vám palce a přejí dostatek energie do budoucna.

Vězte, že alespoň několik rozumných lidí v Čechách zůstalo.

Michal Plavec