Leden 2007

Jak jsem byl u psychiatra

Ross Hedvíček

Napsal mi Ivan Chalupa:

Rosťo,

navštivte nějakého dobrého psychiatra, určitě Vám pomůže. Už jen to, že jste tak pevně přesvědčen o své pravdě a že ji tak agresivně dáváte najevo, svědčí o možnosti duševní poruchy. Neberte to jako urážku a zamyslete se. Návštěva u psychiatra Vám neublíží a pokud se po vyšetření ukáže, že máte opravdu psychické problémy, bude to jen dobře, že jste tam šel.

Ivan

U psychiatra už jsem byl. Vaši domněnku, zda mé přesvědčení o pravdě může být známkou duševní poruchy, jsem mu vysvětlil a on mi na to řekl, že přesvědčení o své pravdě je znak normálnosti a určitého vyššího stupně civilizovanosti. Civilizovanost se měří měrou respektu k lidskému životu. Tím pádem přesvědčení komunistů a muslimů o „své pravdě" je devalvováno necivilizovaností jejich ideologie. A že prý hromadné vzdávání se názoru společnosti (ne pouze jedince) a všeobecný strach mít svůj vlastní názor je symptomem sociální subservilnosti a nedostatku národního sebevědomí a charakteru a že prý se to vyskytuje a je popsáno ve vědecké literatuře pouze u Francouzů a některých východoevropských národů. A pak po mně chtěl, ať mu vyprávím nějaké své sny. Lehl jsem si na jeho koženou pohovku a vyprávěl mu svůj běžný sen o tom, jak mám krev na rukou. Je to stále stejný sen, který se vrací v různých variantách.

Sen se odehrává v takové typické české/moravské ulici, kterou jsem ve skutečném životě prošel nesčetněkrát. Jmenuje se Růžová ulice a je to ulice, která vede od hlavních vrat kojetínského kostela západním směrem - možná v tom západním směru je taky skryt nějaký subliminální (čili podvědomý, pro ty co nechtějí rozumět) vzkaz. Ta ulice se jmenuje Růžová, protože to byla jedna z mnoha židovských ulic v Kojetíně a při jednom z pogromu na židy, což byl folklór tehdejší doby, který si dnešní vlastenci nechtějí přiznat, teklo tolik židovské krve, že voda v prohlubních ulice byla zbarvená do růžova - a tak přišla k názvu Růžová.

No a já v tom snu jdu tou Růžovou ulici, je krásný teplý letní den, na nebi stratocumulus a cumulonimbus, 29 stupňů Celsia, když tu si všimnu, že proti mně podél cesty teče krev a její množství se stále zvyšuje, je to ne pouze potůček, ale přímo potok a přívalová vlna, jako když se břehy Bečvy protrhly u Troubek, protože ji za komunistů nikdo nečistil. A není to židovská krev, z nějakého důvodů je mi jasné, že je to komunistická krev. POTOKY KOMUNISTICKE KRVE!

Já si k tomu takhle dřepnu, napřed jen prstíček omočím, ano, je to teplá krev. Je to celý potok teplé komunistické krve! Pak si namočím obě dlaně, abych věděl, jaký je to pocit mít krev na rukou - a ono nic! Je to ostatně pouze komunistická krev, to snad nejsou ani lidi, jaký pocit má asi řezník, když má ruce od prasečí krve? Jsou komunisté něco lepšího než prasata? Už si nikdo nepamatuje, co všechno způsobili?

A v ten moment se mi to začíná líbit a vyzouvám si boty, ohrnuji nohavice a bosýma nohama šlapu do toho prohlubin plných krve. Komunistické krve - aby bylo jasno. A pomalu v tom přešlapuji a ono to dělá mlocky mlocky a čvachty čvachty a vždycky to tak trochu vystříkne mezi prsty u nohou. Nádherný pocit. Prohlubně plné komunistické krve! A opět se dostavuje onen příjemný pocit a potěšení a já v problubních začínám přešlapovat a podupávat, jako když se tančí srbské kolo, jako jsme to tančili okolo ohně v horách jménem Prokletije (zajeďte si tam) nebo ten tanec, co tančil Řek Zorba. Nádhera! A já v tom skáči a dupu jako Gene Kelly ve scéně ze Singing in the Rain! Bez klobouku!

Z oken domů v ulici se ozývá Bach! Oboe d'amore! To není jen Bach, to není potok, kde tečou nějaké fekálie, to jsou to potoky komunistické krve. A když už je jasné, že mám kalhoty celé postříkané od krve, a teplé krve pořád přitéká více a více, tak už neváhám a do toho proudu si sedám na zadek a plácám rukama okolo sebe a ono to stříká všude kolem a je to úžasné! Vzduch kolem je tak nasycen tou komunistickou krvi, že se mi zdá, že vidím duhu! A pak si do toho ještě i lehnu a hýbám nohama a rukama najednou, jako moje děti v Kanadě, když byly malé, si lehly do čerstvě napadaného sněhu a dělaly „anděla" tak se tomu říkalo, protože obrys ve sněhu připomínal anděla s křídly. A u mně se dostavuje pocit absolutní euforie a tak okolo sebe třískám svýma dlouhýma rukama a samým nadšením řvu: „Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa¬aaa!"

Už je vám to jasné?

Skončil jsem s popisem svých snů a psychiatr se chvíli přebíral nějakými papíry. A pak se zeptal: „Vy jste se narodil v Československu, že?" „Ano, bohužel," potvrdil jsem mu to.

„V tom případě vám nemohu nijak pomoci. Vaše sny jsou úplně normální," pravil psychiatr a naúčtoval mi 125 dolarů. Já už k němu víckrát nejdu.