Leden 2007

Bez Castra i perestrojky

Nikola Hořejš

Na ostrově svobody se otevírají nůžky „ekonomického apartheidu“. Na pláži u hotelu sedí Yanet a bojácně se rozhlíží. Nechtěla by dlouho posedávat s cizincem před slídivými zraky policistů. Svůj problém shrnuje do prosté rovnice: Chybí ji 120 směnitelných pesos, přibližně tři tisíce korun. Dá-li se věřit jejímu vyprávění, právě tolik dluží za pronajatou televizi, kterou jí ukradli. S průměrným měsíčním platem dvanáct pesos nikdy peníze nevydělá, proto den předtím utekla z provinčního města Camaguey, aby si v Havaně našla solventního turistu.

Skutečnost, že od srpna už nestojí v čele země osmdesátiletý diktátor Fidel Castro Ruz, nijak neovlivnila život začínající prostitutky ani řadových Kubánců. Strach z všudypřítomné policie, jíž se podařilo masivními zátahy vytlačit drobné podvodníky a prostitutky z hlavních bulvárů do rozpadajících se domů na nábřeží, zůstává stejný. V ulici San Rafael v centru Havany lze každou noc běžně spatřit mladého černocha v poutech. Podle odhadů Kubánské komise pro lidská práva se lidé uvěznění za to, že nemají práci a vypadají podezřele, počítají na tisíce. A nejsou jediným terčem vlády, která se snaží zabránit rozrůstání šedé ekonomiky.

Vynálezci mají kliku

Zastavíte-li v Havaně taxikáře, často vás požádá, abyste si sedli dopředu. Většina taxíků má od letošního roku namontovaná čidla, jež sledují, zda nasedl pasažér, a nutí řidiče zapnout taxametr. Z předních sedadel se čidla dají vymontovat bez porušení plomby. I tak vypadají poziční boje v rámci války proti rozkrádání, kterou loni vyhlásil Castro. Jejím hlavním terčem je zhruba polovina státních podniků, které podle kontrol uveřejněných v oficiálním deníku Granma rozprodávaly tajně státní majetek. Padly dokonce tvrdé tresty – několik vysoce postavených činitelů komunistické strany putovalo do vězení na více než deset let.

Jenže rozkrádání je na Kubě hlavní způsob obživy. Běžný občan vydělává v národním pesu částku kolem čtyř set korun měsíčně. Potravinový příděl na lístky je nepravidelný a i podle oficiálních vyjádření pokrývá přinejlepším polovinu potřeb. Druhou polovinu lze pořídit za směnitelné peso, jakousi obdobu tuzexových bonů. Při střízlivém odhadu je zapotřebí pěti- až šestinásobek oficiálního výdělku.

Tato nerovnováha se odráží i ve společnosti. Lidé s přístupem ke zdrojům konvertibilní měny – k turistům, zahraničním podnikům, k vízu, jež jim umožňuje vycestovat – nechávají Kubánce, kteří neumějí tak dobře „vynalézat“, jak se tu říká, daleko za sebou. Ekonom a bývalý politický vězeň Oscar Espinosa Chepe to nazývá „ekonomickým apartheidem“.

Když Kuba v 90. letech přišla o štědrou podporu od Sovětského svazu, musela tváří v tvář začínající podvýživě ustoupit ze svých ideologických zásad. V roce 1992 úřady povolily použití dolaru, drobné podnikání a začaly lákat zahraniční investice a turismus. Před čtyřmi lety byl dolar znovu zakázán a nahrazen směnitelným pesem, které má vůči USD pevný a dosti nevýhodný kurz. Investoři i turisté musí platit ve směnitelné měně, ale zaměstnanci dostávají stejnou částku v nominálu národního pesa. Že je to pětadvacetkrát méně? Většina příjemců si přesto nestěžuje. Na spropitném, hotelových ručnících a mýdlech se dá vydělat víc než v rozpadajících se a zavíraných cukrovarech. A když Hnutí venkovských žen (FLAMUR) z východu Kuby nedávno zveřejnilo, že sebralo několik set podpisů proti fungování dvojí měny, úřady nechaly nejaktivnější petičníky okamžitě zatknout.

Aby všemu nevládly peníze

Noví zbohatlíci vadí i dělníkům z továrny na doutníky, kteří přijeli na jediný kubánský hardrockový festival do Santa Clary. Město před půlstoletím hrdinně obsadil Ernesto Che Guevara a jeden z mladých rockerů má tričko západoevropské kapely právě s touto ikonou revolučního boje. Proč? „Z Che Guevary se stala prázdná ikona, ale jeho myšlenky jsou správné. Je důležité, aby všemu nevládly peníze. Podívej se, na láhev rumu vyděláváme měsíc. Ten, co ubytuje turistu, to má za jeden večer,“ vysvětluje.

Mezi nadšenými rockery, kteří si libují v anglických kapelách z 60. let a stěžují si, že nic pořádného státní cenzura nepovolí, je i členka organizace Sociálních pracovníků, vytvořené asi před dvěma lety rozhodnutím samotného diktátora. Jsou v ní nadšení altruisté, kteří mají pocit užitečnosti, neúspěšní studenti, kteří se chtějí dostat na vysokou školu, i mladí delikventi, kteří nechtěli skončit v převýchovném ústavu. Ti všichni se realizují ve státních kampaních, zaměřených hlavně na rozkrádání: někdy kontrolují pumpaře, jindy se věnují důchodcům a letos v rámci „roku energizace“ chodí po domech a hlídají spotřebu elektřiny. Podle mnoha Castrových odpůrců jde o jakousi brigádu rychlého zásahu, která má nahradit nespolehlivé kádry. Nasvědčuje tomu i zpráva, že si svoje mladé aktivisty nechal na Kubě vycvičit také venezuelský prezident Hugo Chávez.

Režim se zkrátka snaží, aby přežil dalších pár let. Známý exilový politik Orlando Gutiérrez uznává, že to není neobvyklé: „Castrův režim vyniká ve schopnosti zbavit se nepohodlných a pokaždé znovu povstat z popela.“ Podle historika Carlose Alberta Montanera ale Kuba nikdy nezažila něco jako perestrojku a zásah proti opozici v roce 2003 byl důkazem zhoršení represí. Díky venezuelským 100 000 barelů ropy denně se vládě podařilo získat zpět takové sebevědomí, že se zbavuje drobných evropských investorů. „Nepočítáme s žádným otevřením kubánského trhu,“ prohlásil ministr hospodářství svorně s dalšími členy vlády. Nicméně perspektivní viceprezident Carlos Lage už před několika měsíci Castrovi vychvaloval vietnamský model, a pokud by Castrův stín zmizel ze scény, současné reformy by se přece jen mohly podobat perestrojce.

Čínská cesta nehrozí

„Uzdravuje se,“ odpovídá majitelka malého penzionu na otázku, co říká očividně těžce nemocný Castro v televizi. V říjnu se naposledy objevil na obrazovce, vyzáblý a pod vlivem silných léků, aby vyvrátil fámy, že je mrtvý. Nic tyto fámy nedokázalo tolik oživit jako jeho vystoupení. Za jiných okolností Kubánci říkají turistům oficiální verze událostí. Nyní je situace jiná. Každý ihned rozumí narážce na diktátorovo zdraví.

Nepřítomnost rétora je patrná už z toho, že z každého okna nezaznívají několikahodinové televizní projevy a ve vládním deníku Granma se objevují stále častější kritiky ekonomického fungování země. Tyto kritiky jsou podle diplomatů v Havaně pečlivě připravované a všechny hledají východisko v pravém socialismu.

Zástupci opozice, kteří trpí dlouholetou skepsí, nacházejí naději i v malých náznacích. „Kuba má odlišnou historii, a tak se nemusíme bát čínské cesty. Obyčejné lidi nejvíce zajímají hospodářské problémy. Proto se jim musíme věnovat. Jakmile nastane ekonomické otevření, ostatní svobody z toho vyplynou,“ říká Vladimiro Roca, představitel zakázané sociální demokracie. Jeho hnutí upozorňuje na nevhodnou sociální politiku a nedostatečné životní podmínky. I tak nemůže počítat s účinnou podporou sociálnědemokratických stran z Evropy a Latinské Ameriky. A jak Roca sám přiznává, bez konkrétních prostředků projekty opozice nemohou zasáhnout většinu zchudlé populace, která je od nich izolována. „Nemůžeme lidem nabídnout alternativu ke státním sociálním službám, když nemůžeme jako ostatní rozkrádat státní majetek. Sociální demokracie vždycky mluví o solidaritě, ale na mezinárodní spolupráci se to nikdy nijak neprojevilo,“ dodává Roca a upozorňuje, že se levice v Evropském parlamentu dokonce pokoušela zabránit udělení ceny za lidská práva kubánským disidentům.

Když to říká tatínek

Mladá prostitutka Yanet se po chvíli rozhovoří více. Něco na Kubě určitě není v pořádku, ale neví přesně co. „Kdo myslíš, že tu bude vládnout, až on umře?“ ptá se na něco, nač by se měl ptát zahraniční novinář právě jí. „Bude to někdo zvenku, jak říkají, nebo někdo odsud?“ prozrazuje obavy. Neslyšela nikdy žádné jméno disidentů na ostrově a nic neví ani o změnách ve východní Evropě. Přesto doufá, že se něco změní k lepšímu. Také díky tomu, že stejný názor má její otec – ten pracuje v Camaguey jako policista.

Policista v nás

Od Fidelovy hospitalizace disidenti nevystoupili se zásadní výzvou k odporu proti klidnému předání moci Raúlu Castrovi. Demonstrace nikdy nebyly jejich doménou a většinou musely být vyvolány krizí nebo útokem státu. I Marta Beatriz Roque Cabellová, nejaktivnější a nejsledovanější disidentka, odvolala svůj plánovaný kongres podzemních knihoven a rozhodla se rozdělit ho na lokální setkání. Není divu, po loňské demonstraci před francouzskou ambasádou byla většina jejích spolupracovníků zatčena a čeká ve vazbě bez oficiálního obvinění.

Sama byla terčem mnoha útoků. Domu, v němž bydlí, ubyla od loňska železná branka – to aby policií organizovaní demonstranti mohli lépe útočit na její byt – a přibyli hluční sousedé. Ze sousedního okna se dvacet čtyři hodin denně line hudba poměrně vlezlého stylu reyeton. Přesto v jejím bytě panuje kancelářský ruch a z přátelských ambasád pravidelně odcházejí její tisková prohlášení ke stávající situaci. Ale ani ona nevěří v rychlé změny. „Každý Kubánec si nosí policistu uvnitř a čeká nás hodně práce, než to dokážeme změnit,“ říká.

Přes veškerý klid i lokální úroveň se konference knihovníků neobešla bez zatýkání a konfiskací celých knihoven. Podle disidentů represe nejsou tak okaté, ale nepolevily. Na jejich systematičnosti je patrná jakási mobilizace z obav, že předání moci Raúlovi nemusí projít zcela hladce. „Propaganda nefunguje jen navenek, ale i dovnitř komunistických struktur. Lidé uvnitř moci věří svým vlastním hrozbám,“ vysvětluje exilový Carlos Alberto Montaner. Po Raúlově nástupu k moci byli do služby povoláni armádní záložníci a bylo zpřísněno sledování. Jediný disident, který otevřeně vyzval k protestům, havanský lékař Dársi Ferrer Ramiréz, měl za pár hodin před domem desítku aut plně ozbrojených policistů – ti ho odvlekli na výslech, zatímco v bytě nechali jeho dvouletého syna a puštěný plyn. Ferrer otevřeně svolal demonstraci i na 10. prosinec, ale prozatím se k němu nikdo další nepřidal.

(Respekt, www.respekt.cz)