Leden 2007

Jsme jiní, než si myslíte

Anneke Hudalla

Proč to mají spolu Rakušané a Češi těžké. Po slibném začátku se vztahy mezi Rakušany a Čechy dostaly do slepé uličky. Mnoho Čechů si myslí, že hlavním důvodem jsou staré předsudky nebo bolesti minulosti. Nejsou. Lidé v rakouském pohraničí prostě mají vlastní zkušenosti, starosti a hodnoty. A podle toho se dívají na Čechy. Některé příběhy se musí vyprávět od konce. Protože teprve na konci je jasné, o co vůbec jde. Na konci našeho příběhu tedy stojí paní Wöhrerová.

Paní Wöhrerové je kolem pětačtyřiceti, je tmavovlasá, stále ještě velmi atraktivní – sedí za malým bílým pultem mezi regály s katalogy a letáky. Ze svého pracoviště v turistické informační kanceláři v malém dolnorakouském městečku Retzu na cestu do Znojma potřebuje asi tak půl hodiny. Jednou za měsíc tam jezdí, aby utekla, jak sama říká, maloměstské atmosféře svého bydliště: „Znojmo je přece hodně zajímavé město.“ Nejvíce paní Wöhrerová obdivuje české ženy, protože „bývají tak upravené“. O to méně rozumí, proč se stále ještě nestalo, s čím už tak dlouho počítá: „Když se v roce 1989 otevřela hranice, byla jsem si úplně jistá, že můj syn bude mít českou holku,“ říká. „Ted je mu ale už osmnáct – a přestože se ve škole učí česky, do žádné Češky se zatím nezamiloval.“

Jako každá dobrá anekdota je i tento příběh o „zklamané tchyni“ příznačný. Svědčí totiž o nechuti, která sedmnáct let po pádu železné opony mezi Čechy a Rakušany panuje. Přitom tenkrát po revoluci to všechno vypadalo tak nadějně. Jako první sousední země se Rakousko už v prosinci 1989 vzdalo vízové povinnosti a tisíce Čechů a Slováků nasedly do svých škodovek a vydaly se do Vídně, aby tam spatřily alespoň kousek Západu. Vysněné svatbě u oltáře bývalé habsburské monarchie, jak se zdálo, nestálo nic v cestě. Ale rakouský ženich náhle jako by o svou českou nevěstu ztratil zájem – a dokonce ji veřejně odháněl: letos v říjnu Rakušané Čechům v průzkumu veřejného mínění už po několikáté udělili nepříliš lichotivý titul nejneoblíbenějšího souseda (jen 49 procent dotázaných podpořilo užší spolupráci s Českem, vítězné Maďarsko získalo podporu 70 procent). Většina Rakušanů se také vyslovila proti českému vstupu do EU. Takže se přímo vnucuje otázka – proč? Co občané Rakouska vlastně proti Čechům mají?

Podobný dotaz si v posledních letech položila celá armáda novinářů, historiků a politologů – a odpovědi, ke kterým došli, většinou zdůrazňují historické propojení obou národů: „Jsme si přece jen příliš podobní,“ zní jedna z nejoblíbenějších tezí. „Naše vztahy jsou stále ještě pod vlivem společné minulosti v monarchii,“ říká zase jiná. Tato „historická“ vysvětlení mají svou důležitost – většinou ale vyprávějí jenom polovinu příběhu. A proto jsme se na pár dní vypravili do rakouského pohraničí, abychom sami zjistili, co Rakušanům na Češích vlastně vadí.

Hrůza přichází z Česka

„Jsme si přece jen příliš podobní.“ Člověk stojící na hlavním náměstí v hornorakouském Freistadtu se téhle myšlence vyhne jen stěží. Na první pohled se totiž sedmitisícový Freistadt téměř neliší od srovnatelných měst v jižních Čechách. Žlutě, zeleně a modře omítnuté zrekonstruované historické fasády se rozprostírají kolem obligátního morového sloupu. Kdyby na pilíři před radnicí nebyl orel, ale lev, návštěvník by bez váhání věřil, že hranice, kterou asi 20 kilometrů odtud překročil, byla jen fata morgana. Recepční v hotelu U Zlatého jelena sice mluví přesvědčivě rakousky, ale pak malou gramatickou chybičkou prozradí, že vlastně pochází z Česka. A přestože počet českých hostů je dosud spíše zanedbatelný, hospoda Zum Stadtwirt dokonce nabízí jídelní lístek v češtině. Ve Freistadtu je láska mezi Čechy a Rakušany v plném rozkvětu, myslíme si. Do té chvíle než se ve Stadtwirtu setkáme se Simone Boria.

Že se Simone Boria narodila ve Velké Británii už dávno není poznat. Asi 33letá drobná blondýnka, která dětství prožila ve Vídni, perfektně ovládá rakouštinu. Před dvěma lety se přestěhovala do Freistadtu, kde si našla dost výjimečnou práci. V místním rozhlase odpovídá za česko-rakouský přeshraniční pořad Vice versa. Ve spolupráci s českými kolegy v Budějovicích a Krumlově dvakrát týdně informuje o politických událostech a kulturních akcích v jižních Čechách. Pokud tedy vůbec někdo ví, co si Freistadtští o Češích myslí, pak je to Simone Boria. Její posudek však zní docela střízlivě. „Kdybych se Českem nezabývala profesionálně, ani bych netušila, že bydlím jen pár kilometrů od hranice,“ říká. „V každodenním životě sousedství s Čechy tady totiž nehraje žádnou roli.“

Samozřejmě, pokračuje Simone, každý obyvatel už slyšel o Temelínu, protože poruchy v atomové elektrárně u Týna nad Vltavou jsou jedním z mála českých témat, o která se rakouská média zajímají. A samozřejmě – Freistadt má partnerství s českou Kaplicí. Občas se schází starostové, někdy dokonce sportovní spolky. Široká veřejnost do tohoto partnerství ale zapojena není. „Většina lidí o Čechy prostě nemá žádný zájem,“ vysvětluje Simone Boria. „Jenom málo zdejších obyvatel jezdí do Česka – a proto tu nikdo až na výjimky nemá žádnou představu, co je to vlastně za zemi a jací lidé v ní žijí.“ Proč Freistadtští nejezdí do Čech – o tom by Simone mohla dlouho vyprávět. „Ale zeptejte se jich raději sami,“ doporučuje. A tak se vydáme na procházku po městě.

Hned naproti Stadtwirtu nabízí výloha obchodu s hudebninami Wernera Lorenze kytary, trubky a bubny. Vedle je okresní hudební škola, a tak má pan Lorenz (44) veškeré důvody ke spokojenosti. Ta ho ale přejde, jakmile se hovor stočí na severní sousedy. „Česká republika je vlastně jediná země, do které z principu nikdy nejezdím,“ říká Lorenz. Důvodů k tomuto odmítavému postoji má několik. Nejdůležitějším prý je, že jeho rodiče byli po válce vyhnáni z rodného Chebska. „Můj otec mi hodně vyprávěl o tom, co se tenkrát dělo,“ říká Lorenz. „A s těmito historkami v hlavě se jen těžko díváte na Čechy s láskou.“

Osud rodičů není ale jediným důvodem, proč se Lorenz už jako dítě začal Čechů bát. „Pro mne naši noví východoevropští sousedé stále ještě neexistují,“ přiznává se. „Vždyť ještě nedávno zdejší hranice znamenala konec světa.“ Jako dítě ho dospělí vždycky varovali, že za hranicí začíná říše zla. „Pořád nás důrazně varovali, abychom nikdy nepřekročili hraniční čáru ani o krok, protože tam na druhé straně nás hned zastřelí nebo unesou,“ vzpomíná. „A teď najednou máme mít s Čechy výtečné vztahy? To od nás přece nikdo nemůže čekat.“

Hranice v hlavě, která prostě nechce zmizet – také v obchodě s vínem vzdáleném od Lorenzových hudebnin jen pár kroků netrvá dlouho, než se hovor stočí k nepřekonatelnému pocitu, že na sever za Freistadtem svět končí. „Do Čech? No jo, tam jezdím snad dvakrát do roka, většinou na kulturní akce v Krumlově,“ říká pětatřicetiletý vedoucí obchodu mezi regály, na kterých se láhve veltlínského střídají s italskými luxusními těstovinami a skleničkami s lanýžovou omáčkou. „Největší část svého života jsem se prostě na Čechy díval jenom zády,“ snaží se o vysvětlení. „Je těžké se najednou otočit.“

A proč bych tam měl jezdit?

Hrůza, kterou Česko (a především předlistopadová ČSSR) v obyvatelích Freistadtu dlouhá léta vyvolávalo, je jedním z důvodů, proč si místní jen málokdy najdou cestu přes hranici. Druhý argument, který dnes uslyšíme ještě několikrát, zní: A proč bych tam vlastně měl jezdit?

„Když potřebuji na dovolenou, jedu na jih, když chci nakupovat, jedu do Lince. A co se týká jídla, ještě nikdy jsem v Čechách nenarazil na něco výjimečně dobrého,“ říká například muž z obchodu s vínem. Podobný názor je slyšet také na opačném konci sociálního žebříčku. Ani ve Snoopies baru, kde se teď odpoledne scházejí ti, kteří těstoviny s lanýži nejedí každý den, nejsou cesty do Česka zrovna velkým trhákem. „Jo, v devadesátých letech jsme tam občas jezdili,“ říká hospodský a očima sleduje závoj cigaretového kouře nad barpultem. „Kvůli dámám. Ted to ale strašně podražilo.“ „Nějakou tu klobásu tam ještě sem tam koupím,“ říká jeden z hostů, ale od té doby, co ceny benzinu v Česku dosáhly stejné úrovně jako v Rakousku, neexistuje za hranicí nic, co by za tu cestu stálo.

„Lidé jsou tady extrémně usedlí, prostě neradi někam jezdí,“ komentuje výpovědi ze Snoopies baru Simone Boria. Na všechno, co přichází zvenku, se prý místní dívají velmi skepticky. „Co sedlák nezná, to nejí – toto přísloví tady platí doslova,“ říká novinářka. A skutečně nelze přehlédnout, jakou hodnotu Freistadtští přikládají kvalitnímu a zdravému jídlu: Jen v uličkách starého města se nachází hned několik obchodů se slovem „přírodní“ či „zdravé“ v názvu. Hlavnímu náměstí dominuje obchod nabízející šunku a sýr od sedláků z regionu. „Zdravé jídlo lidem tady skutečně leží na srdci,“ říká Simone Boria. „A právě proto už nenakupují v českých supermarketech. Tam si totiž údaje o obsahu potravin ani nepřečtou.“

Zdá se tedy, že vztahy mezi Freistadtskými a Čechy jsou na mrtvém bodě: Žádný benzin, žádný sex, žádný hypermarket – je vůbec nějaký důvod, proč by Rakušané měli hranici v hlavě překonat a zajímat se o severní sousedy?

Nemluvme, prosím, o problémech

Odpověď, kterou na tuto otázku slyšíme od freistadtské občanky Christine Wurmové, je trochu nečekaná: „Temelín,“ říká tmavovlasá čtyřicátnice. Jako předsedkyně spolku Sonne und Freiheit (Slunce a svoboda) už tři roky pravidelně organizuje tzv. „energetické kulaté stoly“, u kterých dvacet až šedesát lidí z Česka a Rakouska diskutuje o problémech energetické politiky. Samozřejmě se tam často mluví o Temelínu. Hlavním cílem setkání však je přesvědčit Čechy o tom, že jaderná energie má alternativu. „Z české strany tam nejezdí jenom odpůrci atomové elektrárny,“ říká Christine Wurmová. „Už několikrát přišli i lidé, kteří se na alternativní zdroje energie původně dívali velmi skepticky – a na konci přiznali, že to snad není tak špatné, jak se v českých mediích často píše.“ S finanční podporou z Horních Rakous si malá vesnička Věžovatá Pláně u Českého Krumlova během posledních let dokonce pořídila solární panely, umístěné na střeše místního školicího centra, i větrné elektrárny. I když je tedy Temelín stále mezi Čechy a Rakušany důvodem k rozepřím, na pravidelných setkáních se paradoxně právě energetická politika stala tématem, které lidi na obou stranách hranice spojuje.

„Naše kritika Temelína vůbec nesouvisí s tím, že elektrárna stojí v Čechách,“ tvrdí aktivistka. A proto nerozumí, proč se o elektrárně většinou diskutuje v kategoriích psychologie nebo historie. „Nečekala jsem, že Češi stále ještě uvažují jako za monarchie,“ říká paní Wurmová. „Tady totiž nejde o to, že by Rakušané chtěli Čechy poučovat o tom, co mají dělat.“ Jediný důvod, proč aktivisté protestují proti Temelínu, a ne proti Dukovanům nebo proti německým elektrárnám, prý spočívá v tom, že temelínská kombinace ruské a americké technologie nemůže fungovat. A jak říká Christine, „počet poruch, které jsme už zažili, to asi dost přesvědčivě dokazuje“. Bohužel česká politika prý nebere strach rakouských občanů vážně a protesty vykládá jako snahu o dominanci. „Kdybych měla říci, co mi na Češích trochu vadí, pak je to asi určitá neochota jít do sporu,“ říká Christine Wurmová. „Většina mých českých známých nechce mluvit o nepříjemných tématech. To se radši baví o nádherné dovolené nebo o novém autě – ale problémům se spíše vyhýbají.“ Nejlepším příkladem se prý staly právě slavnosti, na které partnerské město Kaplice pozvalo občany Freistadtu. „Chtěli jsme tam postavit informační stánek,“ vzpomíná paní Wurmová, „ale starosta Kaplice nám to doslova zakázal.“

Příštího rána sluníčko září z ledově modrého nebe a my se vydáváme na cestu do tzv. Waldviertelu – Lesní čtvrti. Jak tato část Dolních Rakous dostala své jméno, není těžké uhádnout: dlouhé kilometry nás kopcovitá cesta do Gmündu vede hustým borovým lesem. Dosavadní výsledky pátrání po příčinách chladu v česko-rakouských vztazích žádné velké překvapení nepřinesly; podobají se situaci v bavorském nebo saském pohraničí. Kromě pár idealistů se ani tam totiž téměř nikdo o nového českého souseda nezajímá. Mnoho Sasů sice pravidelně jezdí do Čech – důvodem ale není nějaká velká láska k sousedům, nýbrž skutečnost, že litr benzinu stojí v Čechách o 25 centů méně než v Německu. Přesto: Nesuďme ukvapeně. Snad skutečně existuje něco, co vztahy mezi Rakouskem a Českem odlišuje od všeho ostatního, co lze pozorovat na jiných úsecích bývalé železné opony. A snad v Lesní čtvrti narazíme na stereotypy, předsudky a arogantní chování, které Češi svým jižním sousedům rádi přičítají.

Kde ty všechny myši jsou?

Pokud v Rakousku existuje město, ve kterém jsou vztahy mezi Čechy a Rakušany hmatatelné, pak je to Gmünd. Od roku 1920 je toto kdysi jednolité městečko rozděleno skutečnou státní hranicí. Že obě části patřily k sobě, už téměř není vidět. Hlavní náměstí šestitisícového Gmündu vítá návštěvníka podle dobré habsburské tradice hezkými historickými domy, malým kostelem, kavárnami a obchody. V Českých Velenicích, severní části města, jejíž dominantu tvořily železniční opravny a domy kolem nich, už dobu monarchie připomíná jenom stará nádražní budova. Zbytek tvoří především panelová zástavba a otlučené činžáky. Podél silnice se rozkládají tržnice s textilem a cigaretami. Několik kasin svědčí o tom, že rakouští zákazníci už nehledají štěstí u prostitutek, ale u stolů s ruletou. To, co Gmündští při návštěvě své zahraniční „české čtvrti“ vidí, je groteskní a těžce stravitelná směsice pozůstatků monarchie, komunismu a typické bídy postkomunistického pohraničí. Je to směs, ve které se starým stereotypům dobře daří.

„Bylo by lepší, kdyby Češi zůstali, kde jsou.“ Vedoucí malého obchodu s elektronikou přímo na gmündském náměstí už žádné české zákazníky mít nechce. „Nakupují za dvě stě a kradou za tři sta,“ tvrdí. Především drobné příslušenství jako myši a USB-kabely mizí masově. Ale i celé notebooky prý již dokázali Češi „šlohnout“. „Vždycky chodí ve skupinách, všichni mají kabáty s ohrnutým límcem – a zatímco někteří odvádějí pozornost personálu, ostatní seberou, co mohou.“ Do země, z níž tito „mafiáni“ pocházejí, pan vedoucí samozřejmě moc nejezdí. „Nanejvýš jednou za rok,“ říká. „Častěji není důvod. Je totiž jedno, jestli se jedná o jídlo, oblečení nebo památky, všechno tam má velmi nízkou kvalitu.“

Podvodníci, zloději, lidé, na které si člověk musí dát pozor – obraz vykreslený obchodníkem je klasickým portrétem takzvaného „falscher Behm“, falešného Čecha. „Čechovi nemůžeš věřit“ – tak zní jádro tohoto stereotypu, jehož původ a zdánlivé „potvrzení“ tvoří celá řada historických faktorů: čeští dělníci, kteří v 19. století za bídných podmínek pracovali ve vídeňských cihelnách a kteří si přitom určitě čas od času vylepšili skromný plat ne úplně legálním způsobem. Čeští legionáři, kteří během první světové války vypověděli loajalitu monarchii a bojovali za vlastní stát. Čeští „vítězové“, kteří v roce 1945 ze dne na den násilně vyhnali německy mluvící spoluobčany z jižních Čech a jižní Moravy – to všechno zazní, když se v Rakousku mluví o „Behmovi“. Jak ukazuje příklad obchodníka s elektronikou, nelze tvrdit, že by starý stereotyp už úplně vymizel. Přesto ale mnohé nasvědčuje tomu, že lidé stále pociťující vůči Čechům nedůvěru se pomalu ocitají v menšině.

Geografka Claudia Traxlerová položila letos v dubnu v rámci své diplomové práce obyvatelům městečka Dobersberg u Slavonic celou řadu otázek týkajících se „Čechů“. A její průzkum ukázal, že názor Rakušanů na české sousedy je mnohem lepší, než by se podle stereotypu „falešného Behma“ dalo čekat: třetina Dobersbergských považuje Čechy za „sympatické“ (opak si myslí 7 procent). 27 procent považuje Čechy za „pilné“ (desetina za „líné“). A čtvrtina je přesvědčena, že Češi jsou „poctiví“ (za nepoctivce je má 7 procent). Ostatní se rozhodli pro „neutrální“ nebo neměli žádný názor. Pokud Dobersbergským na sousedech vůbec něco vadí, pak je to jejich „nedostatečná pořádnost“ a jejich málo vyvinuté „ekologické uvědomění“. S Habsburky a „falešným Behmem“ to už nemá vůbec nic společného. A proto například historik Niklas Perzi (36), vedoucí vzdělávacího centra Waldviertel-Akademie ve Waidhofenu nad Dyjí, už otázku o vztazích mezi Rakušany a Čechy docela nesnáší.

„Habsburkové, Habsburkové – kdo tady vůbec ještě má ponětí o Habsburcích?“ ptá se vědec. „Většině místních tady je Česko úplně ukradené, mají totiž jiné starosti.“ Na vlastní kůži Perzi tento nezájem pocítil, když jeho akademie uspořádala v roce 1999 výstavu „Deset let otevřené hranice“. Přišlo jen málo lidí: pro většinu obyvatelstva Waldviertelu totiž otevřená hranice důvod k oslavám dodnes nepředstavuje. „Projeďte si zdejší vesnice,“ doporučuje Perzi. „A uvidíte proč.“

Tady zůstanou jen staří

Waldviertel zažil během posledních patnácti let proměnu, která svou dramatičností připomíná otřesy na české straně hranice. Ještě počátkem devadesátých let pracoval každý pátý obyvatel Lesní čtvrti v zemědělství nebo lesnictví – což je mnohem vyšší podíl, než bývá v západních průmyslových státech zvykem. Převážná většina těchto pracovních míst padla za oběť strukturální změně, kterou během posledních desetiletí zažila všechna národní hospodářství na Západě. Dramatický pokles pracovních míst zaznamenal i tradiční waldviertelský textilní průmysl a výroba stavebních hmot. Koncem loňského roku se míra nezaměstnanosti u české hranice přiblížila 10 procentům (celostátní průměr přitom byl 5,3 procenta). A stejných deset procent tvoří rozdíl mezi průměrnou mzdou v okresu Waidhofen a průměrnou mzdou na celostátní úrovni. Mnoho lidí z Waldviertelu přitom věří, že vinu na tomto ekonomickém poklesu nesou Češi.

„Já bych byl velmi rád, kdyby plot na hranici stále ještě stál,“ říká muž v kavárně průmyslového parku Acces. Už několik let je tento bývalý dělník v kovoobráběcím průmyslu – říkejme mu Franz – nezaměstnaný. Nyní se v Gmündu zúčastní rekvalifikačního kursu. Úřad práce tady nabízí i výuku češtiny, ale chodit na hodiny tohoto jazyka je to poslední, co by Franz udělal. „Češi nám zruinovali celé hospodářství,“ říká, „protože naše firmy přemístily výrobu do Čech.“

Úplně správný tento úsudek není. Už před nějakými deseti lety, když se otevřel přechod pro pěší mezi Gmündem a Velenicemi, na rakouské straně vyrostla řada supermarketů na oblečení, boty a sportovní potřeby. Dobrá třetina zákazníků jsou tu od té doby Češi z Velenic a širokého okolí. Češi tedy jsou stále častější zákazníci rakouských obchodů. Blízkost Česka má pro rakouské firmy i další důležitou výhodu, jak zdůrazňuje Erwin Kreuzwieser, jednatel Arbeitsgemeinschaft Grenznutzen (Pracovní skupiny Prospěch z hranice). Od roku 1991 se tato organizace snaží zprostředkovat kontakty mezi malými a středními podniky na obou stranách hranice – a to docela úspěšně: „Na spolupráci s českými podniky firmy rozhodně profitují,“ říká Kreuzwieser. „Díky levnějším českým dodavatelům jsou totiž schopné udržet atraktivní ceny. České firmy nám tedy pracovní místa neničí, ony je naopak zabezpečují.“

Nejviditelnějším pokusem, jak změnit polohu u hranice v ekonomickou výhodu, je již zmíněný přeshraniční průmyslový park Acces. Od roku 1991 se tu usídlilo 19 firem a vzniklo více než 800 pracovních míst. Přesto ne všichni jsou z parku nadšení: dvě třetiny pracovních příležitostí totiž vznikly na české straně. „Užitek parku se ukáže až za delší čas,“ říká manažer Accesu Jaro Krivan. „Každé zde vytvořené pracovní místo totiž nepřímo přinese další práci, třeba v údržbě nebo v dodavatelství. A takhle vzniknou místa i v Rakousku.“

Nezaměstnaného dělníka Franze to nepřesvědčuje. „Nová místa vznikají vždycky jenom v Čechách. U nás zůstane jen správa,“ říká. A pročpak tedy nepracuje v podniku na české straně? „Za prvé jsou tam moc nízké platy. A za druhé by mě určitě hned zabili. Moji rodiče mi přece vyprávěli, jak to tenkrát bylo, v roce 1945.“

Podobných názorů bychom ve Gmündu a okolí určitě slyšeli desítky – a to především od lidí, kteří jsou ekonomickou krizí osobně postiženi a kteří s Čechy nemají žádný kontakt. V rakouských firmách, které spolupracují s českými podniky, se ale obraz Čechů za poslední léta podstatně změnil, říká Erwin Kreuzwieser. „Bezprostředně po otevření hranic si mnoho Rakušanů myslelo, že český průmysl sice vyrábí levné, ale nekvalitní zboží,“ říká pan Kreuzwieser. Postupem času se ovšem Češi vypracovali a nyní se prý těší výborné pověsti velmi inovativního, kreativního a kompetentního partnera. „A v několika oblastech jsou dokonce lepší než my,“ říká Kreuzwieser.

To, že se – především od českého vstupu do EU – všeobecná nálada vůči Čechům hodně zlepšila, pozoroval i Niklas Perzi z Waldviertelské akademie. „Mizí šovinismus blahobytu, typický v prvních letech po otevření hranic, když bohatí Rakušané tak trochu nad chudými českými sousedy ohrnovali nos,“ říká. „Samozřejmě ten první dojem z roku 1989, kdy Češi dorazili ve svých komunistických vozítkách, se tady udržel dlouho. Dnes si ale mnoho lidí protírá oči v údivu nad tím, co Češi za poslední roky dokázali. A někteří se už dokonce diví, proč my tady něco podobného vlastně nezvládáme.“

Těší nás, že jste k nám přišli

O tom, do jaké míry se nálada v rakouském pohraničí skutečně změnila, se příštího rána můžeme přesvědčit sami. Vydáváme se na cestu do Retzu, poslední zastávky na naší cestě. Pár kilometrů za Gmündem stojí u cesty obrovský billboard a v češtině je na něm napsáno: „Těší nás, že jste si k nám našli cestu.“ Jsme dojatí. Sponzorem billboardu je Hospodářská komora Dolních Rakous.

Za poslední léta vznikla v Dolních Rakousích celá řada iniciativ snažících se přimět lidi v pohraničí k většímu zájmu o Čechy. V rámci několika programů se dolnorakouská vláda pokusila přilákat děti i dospělé do kursů češtiny. A deset tzv. „přeshraničních pobídkových center“ (GIZ) se prostřednictvím řady projektů snaží pomoci zdejším obyvatelům při zdolávání jak hranic v hlavě, tak skutečných bariér spolupráce. Jedno z prvních center sídlí právě v Retzu. A tak jsme zvědaví, jestli se jeho pobídky setkaly u místních lidí s očekávaným ohlasem.

„Říkám vám to otevřeně: tento proces potřebuje čas.“ Okna kanceláře projektového manažera v retzské GIZ Georga Neugebauera nabízejí pohled do romantických uliček čtyřitisícového městečka. Weinviertel, Vinná čtvrť – tak se jmenuje tato část Dolních Rakous. Stejně jako Znojmo na druhé straně hranice i Retz totiž leží uprostřed mírných kopců osazených vinnou révou. Weinviertel je jedním z nejhezčích koutů Rakouska – a zároveň jedním z nejchudších. Stejně jako v sousedním Waldviertelu také zde vládne vysoká nezaměstnanost. I odtud proto mnoho mladých lidí odchází. Pokud region vůbec má nějakou ekonomickou budoucnost, pak podle jednotného názoru místních aktérů spočívá v turismu. A proto není divu, že se jeden z nejdůležitějších projektů GIZ zabývá právě turismem. Jmenuje se „Vítáme Vás, sousedé“.

„Naším cílem je připravit malé a střední podniky na kontakt s českým zákazníkem a partnerem,“ říká Georg Neugebauer. To zní docela abstraktně, ale není. Zhruba stovka podniků z Retzu se za posledního půldruhého roku zúčastnila jazykových kursů, firmy se naučily vítat české zákazníky, přeložily do češtiny svoje internetové stránky, jídelní lístky a reklamní materiály. Tzv. Erlebniskeller, největší vinný sklep v celém Rakousku, nabízí průvodce i v češtině. A když retzští podnikatelé uspořádají jednou za měsíc kvůli „prezentaci“ slavnost na hlavním náměstí, pozvou i české sousedy ze Znojma.

O tom, že Češi jsou skutečně vítáni, nás přesvědčuje návštěva kavárny Wiklicky hned vedle Znojemské brány. Ořechový nebo raději schwarzwaldský dort? Ačkoli se o této rozhodující otázce radíme v češtině, servírka nám rozumí bez překladu. „Ano,“ říká zhruba 50letá paní, „absolvovala jsem pár kursů, takže trochu rozumím.“ Pak někam zmizí, a když se vrátí, hrdě nám ukazuje ceduli s českým nápisem: „Čokoladová, bananová, citronová“. „V létě ji postavíme do okna, aby čeští turisté věděli, jaké máme druhy zmrzliny,“ říká paní. Příliš českých zákazníků kavárna přesto nemá. „Je to asi stále ještě příliš drahé,“ myslí si naše číšnice. A aby sama jezdila na Moravu? „Na to bohužel nemám vůbec čas.“

Žádný čas, žádný důvod – přes všechny projekty se také v Retzu setkáváme se stejnými argumenty, které jsme již slyšeli ve Freistadtu a Gmündu. I důvody nezájmu jsou podobné – od hranice v hlavě přes chybějící podnět až po vzpomínky na vyhnání. Přesto Georg Neugebauer srší optimismem. „Naše obchodní akademie je jedna z mála škol v Rakousku, kde se čeští a rakouští studenti učí spolu a kde se češtinu učí v rámci normálního plánu výuky.“ Jedna studentka z akademie dokonce vyhrála celorakouskou soutěž v odboru „čeština“.

Do obchodní akademie dorazíme v poledne. V aule visí nejen fotografie českého prezidenta Václava Klause, ale také části skládanky, kterou si vyrobili sami studenti. „Setkání“, „vize“ a „otevřenost“, můžeme číst nápisy. Jak se ale brzo dozvíme, je docela složité těchto cílů v praxi skutečně dosáhnout.

„Rakouští studenti si mohou vybrat, jestli se jako druhý cizí jazyk chtějí učit francouzštinu, nebo češtinu,“ říká Ewald Fidesser, ředitel akademie. „Těší mě, že se dvě třetiny studentů rozhodují pro češtinu.“ V roce 1992 prý mnoho rodičů proti zavedení češtiny protestovalo, protože v Retzu stále ještě žije řada rodin, kterých se vyhnání v roce 1945 přímo dotýkalo. „Dnes ale většina rodičů považuje češtinu spíše za šanci,“ říká Fidesser.

Že však výuka skutečně přinese ovoce, pochybuje mladá bohemistka Dominique Kalteisová. Již dva roky zodpovídá za jazykové pokroky studentů češtiny. Dva roky, během kterých se často divila. Samozřejmě má porozumění, že tři hodiny týdně nemohou udělat zázraky. „Čemu ale nerozumím, je, proč studenti nemluví se svými českými spolužáky česky a proč tak málo jezdí na Moravu, aby si tam jazyk procvičili.“

Vysvětlení nám poskytují Stefanie a Sabine. Osmnáctileté dívky, které příští rok obchodní akademii ukončí. Už tu strávily pět let. S českými spolužáky se za celou tu dobou přesto neskamarádily. „Samozřejmě spolu mluvíme,“ říká Stefanie. „Ale že bychom si odpoledne dali sraz na kafe – to spíš ne.“ Každý přece už své kamarády má. A vůbec: „Po škole stejně odtud odejdu, tady totiž není práce,“ říká Sabine. „Snad půjdu do Vídně, uvidíme. A co mi tam čeština bude platná?“

Tolik podobní si zase nejsme

Paní Wöhrerová sedí v turistické informační kanceláři na hlavním náměstí v Retzu. Na policích leží hromádky katalogů. Některé jsou v češtině. Paní Wöhrerová je Čechům velmi nakloněná. „Když při slavnostech všichni zpívají, často si myslím: Jak se ti Češi těší ze života – a u nás stále panuje taková blbá rezignace.“ Škoda tedy, že si její syn ještě nepřivedl domů českou dívku. A když tak člověk poslouchá vyprávění paní Wöhrerové, je mu najednou úplně jasné, v čem ten problém mezi Rakušany a Čechy vlastně vězí: spočívá v očekávání. V očekávání, že si obě strany přece do náruče padnout musí. Společná historie, příbuzenské svazky, podobnost kultury, vkusu, charakteru – to všechno se k sobě přece hodí tak dobře, že to musí být láska na první pohled. Toto očekávání je však absolutně nerealistické.

Dávná historie přitom hraje jenom menší roli. Důležitější je, že čtyřicet let železné opony rozdělilo Čechy a Rakušany mnohem více, než si „dohazovači sňatků“ uvědomují. V zásadě existují dva velmi různé důvody, proč někteří Rakušané nemají na Čechy zrovna nejlepší názor. Zatímco Češi za komunismu strávili desetiletí s neustálým bojem o stavební materiály, banány a rifle, Rakušané spěli k postmaterialistické společnosti, která si váží zdravého životního prostředí a biopotravin a která jen těžce snáší, že Čechům v novém věku neomezeného konzumu záleží na nabídkách a slevách, a ne na přírodě. Jiná část Rakušanů velmi intenzivně vnímá, že Češi za poslední roky odstartovali nevídaný ekonomický vzestup – zatímco s nimi to už stejně dlouho jde z kopce. Jedni prostě jedou výtahem nahoru, druzí dolů. A moment, ve kterém se obě kabiny setkaly, trval jenom okamžik.

Důvody, proč se Rakušané v pohraničí o Čechy příliš nezajímají, ale orientují se spíše do vnitrozemí, mají tedy poměrně málo co činit s Čechy, ale mnoho s regionální ekonomickou situací. A důvody, proč témata jako Temelín znovu a znovu vyvolávají rozčilení, jsou právě v tom, že obě strany nevnímají své odlišnosti: místo aby brali starosti a strach (postmaterialistických) Rakušanů na věcné úrovni vážně, slyší (materialističtí) Češi z Vídně jenom habsburského mentora, kterému musí za každou cenu vzdorovat. A Rakušané potom nerozumějí, proč s nimi Češi o atomové energii nechtějí ani mluvit. Jádro tohoto problému není v ničem jiném než v přesvědčení, že „Češi a Rakušané jsou si podobní“: Kdo si totiž myslí, že tohoto druhého dobře zná, ten už pozorně nenaslouchá. A kdo od začátku předpokládá podobnost, musí cítit zklamání, když narazí na odlišnost.

Lepší časy asi nastanou jen tehdy, budou-li Češi a Rakušané schopni pečlivě se na sebe podívat, akceptovat jinakost, hledat podobnosti a opatrně se přibližovat. První kroky už byly učiněny. Firmy spolupracují, děti se učí česky, jídelní lístky jsou dvojjazyčné. Věci se prostě daly do pohybu. Takže je naděje, že jednoho dne se Češi a Rakušané potkají. Ve výtahu. Anebo u stánku s biopotravinami.

(Respekt, www.respekt.cz)