Leden 2007

Mluv, německý hrdino

Anneke Hudalla

Česká vláda slíbila zdokumentovat osudy sudetoněmeckých antinacistů. Zatímco se ale stále na něco čeká, pro poslední dosud žijící z nich si přichází smrt.

Je sklenička napůl plná, nebo poloprázdná? Kdo na tuto otázku pravidelně odpovídá „poloprázdná“, ten si rychle získá pověst chronického rýpala. Kdo se rozhoduje pro „napůl plná“, je zase podezřelý, že zavírá očí před tím, co by si vlastně zasloužilo kritiku. Jediná záchrana z těchto kleští je soud typu „jak kdy“. Dobrá zpráva tohoto týdne proto zní: V Ústí nad Labem se pod titulem „I oni byli proti“ konala konference, která vládnímu projektu na dokumentaci osudu sudetoněmeckých antinacistů konečně dala konkrétní tvar. Špatná zpráva je, že jsme na tento první krok museli čekat déle než rok.

Ach, to zní dobře

Vědecký projekt, který by nekladl nároky na trpělivost všech zúčastněných, pravděpodobně neexistuje. A o vědecký projekt se tady koneckonců jedná. Tehdejší premiér Jiří Paroubek loni sice krátce uvažoval také o finančním odškodnění pro poslední ještě žijící z oněch odhadovaných 150 tisíc sudetských Němců, kteří po boku českých odbojářů bojovali proti Hitlerovi. Po rozhořčeném protestu, kterým na tyto plány reagoval kromě jiných i prezident republiky, se vláda loni rozhodla, že tyto peníze – 30 milionů korun – dá raději na ambiciózní výzkumný a dokumentační projekt, který přinese sudetoněmeckým antinacistům alespoň morální rehabilitaci. Během příštích tří let tak má v Národním archivu vzniknout databáze shrnující životopisy a vzpomínky jednotlivých lidí. Pod vedením Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR mají být natáčeny biografické rozhovory s žijícími antinacisty, které by suchá historická data „přeložily“ do jazyka konkrétních zážitků. A konečně putovní – a potom i stálá – výstava v Městském muzeu v Ústí by měla výsledky projektu přiblížit široké veřejnosti.

To všechno zní velmi dobře. Přesto hrozí nebezpečí, že se během tří let podaří realizovat jen zlomek těchto velkolepých plánů. A ještě daleko horší je představa, že se velká část dosud žijících antinacistů rehabilitace snad už vůbec nedočká – a to i kvůli průtahům, ke kterým při realizaci projektu došlo.

Letáky, bloky a tužky už máme

I těm sudetským Němcům, kteří zažili odboj proti Hitlerovi „jenom“ z pohledu dítěte, je dnes totiž již přes sedmdesát. O to smutnější je proto skutečnost, že rychlému uskutečnění projektu stojí v cestě nejen složité otázky metodologie, ale také překážky byrokratického rázu.

„Poté, co nás vláda v květnu tohoto roku pověřila, trvalo ještě do září, než jsme mohli podepsat smlouvy,“ vysvětluje Jiří Kocian, koordinátor projektu v Ústavu pro soudobé dějiny. „Každá z našich institucí totiž má nad sebou jiný dozorčí orgán – z nichž zase každý sleduje své vlastní ověřovací řízení.“

Komplikace provázejí i vznik ústecké instituce Collegium Bohemicum. O jejím založení se ve městě nad Labem diskutuje už déle než tři roky: pod střechou Městského muzea v Ústí by měla sloužit k dokumentaci „dějin Němců v Čechách“ a zde by také měla najít stálé místo zmíněná výstava o osudech antifašistů. Dosud však Collegium existuje především ve formě hezkých letáků, bloků a tužek rozdávaných coby reklamní předměty. Dodnes není právně založeno. „Přece víte, jak to chodí,“ říká místní historička Kristina Kaiserová, jedná z hlav budoucího Collegia. „Na zapsání soudu vždycky ještě chybí nějaký dokument. Jinak ale už máme sestavenou správní radu a konto už také existuje.“

Nejzáhadněji však vypadá způsob, jakým se na nové úkoly připravuje samotné ústecké muzeum: ještě před otevřením Collegia mělo muzeum podstoupit generální rekonstrukci. V lednu tohoto roku se proto veškerý personál včetně sbírek z budovy vystěhoval. Od té doby se ale nestalo vůbec nic. Městu se dosud nepodařilo sehnat stavební firmu, která by rekonstrukci provedla za přijatelnou cenu, zní vysvětlení z magistrátu. Vzhledem ke stavební horečce v Ústí v posledních letech to zní přinejmenším překvapivě. Že by za tou laxností stála politicky motivovaná nechuť německé antinacisty skutečně rehabilitovat?

To se může změnit

Historička Kristina Kaiserová takovou domněnku odmítá: „Odpor na radnici necítím – většině lidí je to naprosto jedno.“ Ani Jan Sechter z českého velvyslanectví v Berlíně nevidí důvod průtahů v nedostatečné politické podpoře. Podle něj by se měl Ústav pro soudobé dějiny rozhodně intenzivněji snažit najít a kontaktovat dosud žijící antinacisty v Německu. „Je potřeba spolupracovat s organizacemi, které se desetiletí zabývají výzkumem, bádáním a institucionálním propojením všech, kteří se postavili nacistickému režimu – a těch je v Německu spousta,“ říká. „Dosud je reakce na náš projekt v Německu totiž velmi pozitivní – ale to se může rychle změnit v opak, pokud se to tímhle způsobem bude zdržovat dál.“

(Respekt, www.respekt.cz)

Anneke Hudalla

Česká vláda slíbila zdokumentovat osudy sudetoněmeckých antinacistů. Zatímco se ale stále na něco čeká, pro poslední dosud žijící z nich si přichází smrt.

Je sklenička napůl plná, nebo poloprázdná? Kdo na tuto otázku pravidelně odpovídá „poloprázdná“, ten si rychle získá pověst chronického rýpala. Kdo se rozhoduje pro „napůl plná“, je zase podezřelý, že zavírá očí před tím, co by si vlastně zasloužilo kritiku. Jediná záchrana z těchto kleští je soud typu „jak kdy“. Dobrá zpráva tohoto týdne proto zní: V Ústí nad Labem se pod titulem „I oni byli proti“ konala konference, která vládnímu projektu na dokumentaci osudu sudetoněmeckých antinacistů konečně dala konkrétní tvar. Špatná zpráva je, že jsme na tento první krok museli čekat déle než rok.

Ach, to zní dobře

Vědecký projekt, který by nekladl nároky na trpělivost všech zúčastněných, pravděpodobně neexistuje. A o vědecký projekt se tady koneckonců jedná. Tehdejší premiér Jiří Paroubek loni sice krátce uvažoval také o finančním odškodnění pro poslední ještě žijící z oněch odhadovaných 150 tisíc sudetských Němců, kteří po boku českých odbojářů bojovali proti Hitlerovi. Po rozhořčeném protestu, kterým na tyto plány reagoval kromě jiných i prezident republiky, se vláda loni rozhodla, že tyto peníze – 30 milionů korun – dá raději na ambiciózní výzkumný a dokumentační projekt, který přinese sudetoněmeckým antinacistům alespoň morální rehabilitaci. Během příštích tří let tak má v Národním archivu vzniknout databáze shrnující životopisy a vzpomínky jednotlivých lidí. Pod vedením Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR mají být natáčeny biografické rozhovory s žijícími antinacisty, které by suchá historická data „přeložily“ do jazyka konkrétních zážitků. A konečně putovní – a potom i stálá – výstava v Městském muzeu v Ústí by měla výsledky projektu přiblížit široké veřejnosti.

To všechno zní velmi dobře. Přesto hrozí nebezpečí, že se během tří let podaří realizovat jen zlomek těchto velkolepých plánů. A ještě daleko horší je představa, že se velká část dosud žijících antinacistů rehabilitace snad už vůbec nedočká – a to i kvůli průtahům, ke kterým při realizaci projektu došlo.

Letáky, bloky a tužky už máme

I těm sudetským Němcům, kteří zažili odboj proti Hitlerovi „jenom“ z pohledu dítěte, je dnes totiž již přes sedmdesát. O to smutnější je proto skutečnost, že rychlému uskutečnění projektu stojí v cestě nejen složité otázky metodologie, ale také překážky byrokratického rázu.

„Poté, co nás vláda v květnu tohoto roku pověřila, trvalo ještě do září, než jsme mohli podepsat smlouvy,“ vysvětluje Jiří Kocian, koordinátor projektu v Ústavu pro soudobé dějiny. „Každá z našich institucí totiž má nad sebou jiný dozorčí orgán – z nichž zase každý sleduje své vlastní ověřovací řízení.“

Komplikace provázejí i vznik ústecké instituce Collegium Bohemicum. O jejím založení se ve městě nad Labem diskutuje už déle než tři roky: pod střechou Městského muzea v Ústí by měla sloužit k dokumentaci „dějin Němců v Čechách“ a zde by také měla najít stálé místo zmíněná výstava o osudech antifašistů. Dosud však Collegium existuje především ve formě hezkých letáků, bloků a tužek rozdávaných coby reklamní předměty. Dodnes není právně založeno. „Přece víte, jak to chodí,“ říká místní historička Kristina Kaiserová, jedná z hlav budoucího Collegia. „Na zapsání soudu vždycky ještě chybí nějaký dokument. Jinak ale už máme sestavenou správní radu a konto už také existuje.“

Nejzáhadněji však vypadá způsob, jakým se na nové úkoly připravuje samotné ústecké muzeum: ještě před otevřením Collegia mělo muzeum podstoupit generální rekonstrukci. V lednu tohoto roku se proto veškerý personál včetně sbírek z budovy vystěhoval. Od té doby se ale nestalo vůbec nic. Městu se dosud nepodařilo sehnat stavební firmu, která by rekonstrukci provedla za přijatelnou cenu, zní vysvětlení z magistrátu. Vzhledem ke stavební horečce v Ústí v posledních letech to zní přinejmenším překvapivě. Že by za tou laxností stála politicky motivovaná nechuť německé antinacisty skutečně rehabilitovat?

To se může změnit

Historička Kristina Kaiserová takovou domněnku odmítá: „Odpor na radnici necítím – většině lidí je to naprosto jedno.“ Ani Jan Sechter z českého velvyslanectví v Berlíně nevidí důvod průtahů v nedostatečné politické podpoře. Podle něj by se měl Ústav pro soudobé dějiny rozhodně intenzivněji snažit najít a kontaktovat dosud žijící antinacisty v Německu. „Je potřeba spolupracovat s organizacemi, které se desetiletí zabývají výzkumem, bádáním a institucionálním propojením všech, kteří se postavili nacistickému režimu – a těch je v Německu spousta,“ říká. „Dosud je reakce na náš projekt v Německu totiž velmi pozitivní – ale to se může rychle změnit v opak, pokud se to tímhle způsobem bude zdržovat dál.“

(Respekt, www.respekt.cz)