Leden 2007

Nikoho to prostě nenapadlo

Anneke Hudalla

Sedmnáct let po revoluci je spolupráce stran přes hranice stále ještě v plenkách. Bylo by nesprávné tvrdit, že ta slova přinášejí něco skutečně nového: solidarita, antifašismus, internacionalismus – o těchto evergreenech Jaromír Kohlíček určitě mluvil již tisíckrát. Pokud se tahle dnešní přednáška přesto trochu liší od každodenních povinností severočeského europoslance Kohlíčka, pak je to tím, že publikum netvoří jeho čeští soudruzi z komunistické strany nebo kolegové z Evropského parlamentu. V deštivém listopadovém Weinböhle u Drážďan dnes Kohlíčkovi naslouchají delegáti sjezdu saské postkomunistické PDS. Když po deseti minutách host ze severních Čech končí, všichni zdvořile tleskají – a Heiko Kosel vypadá spokojeně.

Od roku 1999 zastupuje Heiko Kosel PDS v drážďanském zemském sněmu. A společně s Jaromírem Kohlíčkem si před dvěma lety otevřeli takzvanou „občanskou kancelář“ ve východosaském Budyšíně: ať je to Čech nebo Němec – pokud má někdo z obou stran hranic problém nebo otázku, Kosel a Kohlíček mu zajistí nejen zastoupení v Drážďanech, ale také v Bruselu. Tahle „osobní“ pomoc je přitom jen částí spolupráce, která spojuje komunistickou levici na české a saské straně hranic. A která z ní, dodejme, dělá naprostou výjimku mezi zdejšími partajemi. Sedmnáct let po pádu železné opony je tady totiž přeshraniční stranická spolupráce stále ještě v plenkách.

Na přátelství nelze stavět

„Když od CSU něco potřebujeme, zařídíme to přes naši ústřednu v Praze,“ říká Martin Kopáček. Ze své kanceláře v Plzni by se lidovecký tajemník vlastně dostal do Bavorska za chvíli, přesto krajská organizace jeho křesťanských demokratů žádné kontakty se sesterskou stranou v bavorské Horní Falci nemá. „Spolupracovníky, kteří disponují nezbytnými jazykovými znalostmi, máme jenom v naší ústředně,“ vysvětluje Kopáček. „A nějaké společné výlety nebo podobný folklor, to neděláme.“ Žádné kontakty na bavorskou stranu dosud nemá ani plzeňská ODS, alespoň o nich oblastní manažerka Gabriela Valentová nikdy neslyšela. To západočeští a bavorští sociální demokraté se vidí alespoň jednou za rok. „Rádi bychom víckrát,“ říká Jaromír Drozd, tajemník ČSSD v Plzni. „Ale je to časový problém.“

Podobně se jeví situace v jižních Čechách. „Ne, na krajské úrovni s rakouskými kolegy nespolupracujeme,“ říká Petr Podhola, tiskový mluvčí jihočeské ČSSD – zatímco jeho lidovečtí kolegové alespoň vzpomínají na lepší časy: „Počátkem devadesátých let jsme dobře spolupracovali s ÖVP v sousedních okresech Freistadt a Gmünd,“ říká tajemník Jiří Žižka. „Dnes je ale na obou stranách nové vedení – a všechno skončilo.“

Osud jihočeských kontaktů s Rakouskem je typickým příkladem toho, co se během posledních let stalo mnoha místním organizacím stran v českém pohraničí. Přitom to není tak, že by české strany neměly vůbec žádné zahraniční kontakty. Evropští poslanci, jednotliví členové českého parlamentu nebo šéfové stran se s kolegy ze sousedních států většinou stýkají. Ale na oblastní úrovni, kde by spolupráce dávala největší smysl, zeje propast. A navíc je většina kontaktů „s cizinou“ postavená na osobních vztazích. Jakmile jeden z „přátel“ kvůli jakémukoli důvodu vypadne, spolupráce se většinou zhroutí – jak ukazuje příklad kdysi vzorné kooperace mezi sociálními demokraty na česko-saské hranici. Před deseti lety tu osm okresních výborů sestavilo společnou komisi, která každý rok vytvořila program toho, co se bude společně řešit. Čtyřikrát do roka se zástupci obou stran osobně setkávali, mluvili o společných plánech a všechno šlo hladce. Loni však došlo k osobní roztržce mezi hlavními zmocněnci obou stran – a od té doby je konec.

„Je chyba, když celá věc stojí jenom na osobních sympatiích a kamarádství jednotlivců,“ komentuje tento vývoj Heiko Kosel z PDS v Budyšíně. „Pokud ta spolupráce má mít nějaký dlouhodobý efekt, musí být systematická a musí se zapojit co nejvíce lidí.“ Nutno dodat, že Koselova partaj se podle toho snaží jednat: kooperace s českými komunisty ani zdaleka nestojí jen na osobním, v úvodu zmíněném tandemu Kosel-Kohlíček. Předloni uzavřeli severočeští a saští soudruzi smlouvu o spolupráci a od té doby se na pravidelných oblastních konferencích radili například o pracovním trhu, volném pohybu pracovních sil nebo zdravotnictví v regionu.

Otázka proto zní, proč ostatní strany podél českých hranic mají se stabilním partnerstvím „přes čáru“ takové problémy? Vysvětlení existuje celá řada – od velmi banálních až po vysoce politická.

Proč to čas od času skřípe

„Ano, spolupráce na krajské úrovni by vlastně byla velmi žádoucí,“ říká například Tom Zajíček, předseda jihočeské ODS. „Jenomže dosud to nikoho nenapadlo.“ „Nějak jsme se každý zatím spíše zabývali vlastními problémy,“ doplňuje Georg Girisch, předseda krajského výboru CSU v Horní Falci. Žádný čas, žádný důvod, žádný podnět – tyto argumenty jsou slyšet skoro ve všech stranických kancelářích. Spolupráce s německými stranami ale delší dobu trpěla mimo jiné i tím, že se zde oblastní správní celky – co se velikosti a počtu obyvatelstva týče – dost zásadně liší. Nejen strany, také reprezentanti krajů si prostě na německé straně nenašli „vhodného“ partnera. Například Sasko je se svými čtyřmi miliony obyvatel zhruba pětkrát větší než Ústecký kraj – a politici v Drážďanech proto dlouho neprojevovali žádnou velkou chuť či snahu navázat kontakt se svými protějšky na severu Čech. A ústecká krajská politika se zase nechtěla spokojit se spoluprácí s níže postavenými reprezentanty. Takže často zbyly jen kontakty mezi spolky, městy a místními stranickými buňkami.

Určitou roli hraje bezesporu také otázka, do jaké míry se partaje na obou stranách hranice k sobě hodí programově. Nepřekvapí přitom, že největší překážky existují mezi konzervativci. „Vyhnání sudetských Němců sice na regionální úrovni není až tak důležitým tématem, ale my samozřejmě v této otázce sdílíme názor bavorské vlády v Mnichově,“ říká Georg Girisch z CSU – což vzhledem k tomu, že Mnichov žádá přehodnocení a zrušení určité části Benešových dekretů, nebude lehce stravitelné pro žádnou českou stranu.

Úplně bezproblémová není ani spolupráce se saskou CDU: Nejenže se sasští konzervativci v souvislosti s rozšířením Schengenské smlouvy anebo s uvolněním pracovního trhu pro Čechy pravidelně projevují jako brzda. V roce 2002 také zdejší CDU prosadila v drážďanském sněmu rezoluci vyzývající Českou republiku, aby ještě před vstupem do EU zrušila Benešovy dekrety. „Při setkáních s našimi partnery z KDU-ČSL o tom ale samozřejmě nemluvíme,“ říká Fritz Hähle, předseda klubu CDU, „to by vedlo jenom k neshodám.“

Ideálním základem přátelské a důvěrné spolupráce takový „tanec mezi vejci“ samozřejmě není. A proto spolupráce mezi českými a saskými konzervativci nepřekračuje hranice zdvořilostních návštěv. „Naše společná setkání se konají jednou za dva roky a mluvíme na nich o otázkách společného zájmu,“ popisuje vztah s ústeckými lidovci Fritz Hähle – a jeho řeč přitom samovolně sklouzne do formulací připomínajících tak trochu diplomatický jazyk z dob studené války.

Jak Jaromír Kohlíček zachránil lužickou srbštinu

O tom, že přeshraniční spolupráce přesto stojí za to, svědčí příklady těch organizací, u kterých styky z různých důvodů fungují už trochu lépe. Vedle komunistů jsou to především zelení. „Tajemství našich dobrých vztahů s kolegy v Drážďanech spočívá v tom, že jsme členy jednotné evropské strany Zelených,“ zdůrazňuje Džamila Stehlíková ze severočeské organizace Strany zelených. „Tím pádem máme společný program – a sledujeme společné projekty. Momentálně například pracujeme na společném protestu proti plánovanému jezu na Labi.“ Západní a jihočeští zelení zase společně s bavorskými a rakouskými Zelenými bojují proti atomové energii anebo proti dovozu odpadů do Čech. „To jsou problémy, které dnes nikdo nemůže řešit sám,“ říká Dana Kuchtová, vedoucí jihočeské organizace.

Bez podpory českého kolegy by ani Heiko Kosel ze saské PDS nikdy nedosáhl cíle, který mu velmi ležel na srdci: Před třemi lety totiž klášter Marienstern nedaleko Budyšína zakázal svým zaměstnancům, aby spolu během pracovní doby mluvili lužickosrbsky. „Naše protesty v saském zemském sněmu vůbec nepomohly,“ vzpomíná Kosel. „A proto jsme poprosili kolegu Kohlíčka, aby problém vznesl na půdě Evropského parlamentu.“ Netrvalo dlouho a tlak ze strany Evropské komise vedl k tomu, že klášter svůj zákaz stáhl. „Proti porušení lidských práv se musí protestovat na všech možných úrovních,“ říká Heiko Kosel. „A v tomto smyslu se s panem Kohlíčkem perfektně doplňujeme.“

(Respekt, www.respekt.cz)