Leden 2007

Několik poznámek k národnostně historickému vývoji Schönhengstgau - Hřebečska

Franz Chocholatý-Gröger

Dřív než obrátíme pozornost k národnostně dějinnému vývoji tohoto krásného kraje, jehož středem po staletí procházela česko-moravská zemská hranice, věnujme se na chvíli výkladu místního krajového jména Schönhengst. Toto místní jméno hory u Koclířova se poprvé vyskytuje r. 1398 v zápise jako Sintenhengst, často také Schinthengst, Schinhengst (1528), Scheidhengst (1574), Schandhengst (1535-1548) Schadhengst (1540), v třebovském urbáři z r. 1571 pak Schindenhengst. Název tedy souvisí s německým schünden "pohánět" a der Hengst "hřebec". Lze jej tedy interpretovat jako pohánění hřebce a dle Ladislava Hosáka jde nejspíše o pobízení k rychlé jízdě zalesněným a tím také nebezpečným úsekem. K stejnému výkladu se přiklání Schwarz. Podoba Schönhengst vychází z nářeční výslovnosti původního Schi-, zaměněného na schön "krásný". Jméno Schönhengst má nejen celé pohoří táhnoucí se v délce 26 km severojižním směrem ve výšce 500-600 m n.m. napříč krajem, nesoucí stejné jméno. Jméno nese také v období před rokem 1945 velmi oblíbené letovisko Schönhengst - Hřebečov s gotickou kapli sv. Josefa, ležící při hlavní silnici ze Svitav do Moravské Třebové.

Krajem v dávné minulosti procházela od západu k východu Trstenická stezka, zvaná také Triebetalweg, zde se již roku 1080 připomíná mýtní stanice na Treztnici (1130 na Trstenici) - Trstěnice (Střenitz). Vlastní kraj tohoto jména o rozloze 1230 čtv. km. tvoří 140 obcí a šest měst - Březová - Brüssau, Lanškroun -Landskron, Moravská Třebová - Mährisch Trübau, Mohelnice - Müglitz, Svitavy - Zwittau a Zábřeh na Moravě - Hohenstadt s převahou německého obyvatelstva. Podle Ottova slovníku zde na přelomu století žilo 2000 Čechů. V roce 1939 zde žilo 130 000 obyvatel, z toho bylo 126 000 Němců.

První písemnou zprávu o tomto kraji přináší kronikář Kosmas a to k roku 981: „Zemřel Slavník, otec svatého Vojtěcha. Knížectví jeho mělo tyto hranice... k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu...“ Přináležela tedy již tehdy část tohoto kraje, zprvu k panství Slavníkovců a po jejich (995) pak Přemyslovců. Druhá část pak byla součástí Moravy (v letech 999-1029 v držení polském), patřící od let 1030-1031 pod pražského biskupství. Potřeba osídlit dosud povětšinou řídce osídlené příhraniční kraje vede nejen českého krále Přemysla Otakara II., ale také šlechtu k tomu, aby do země povolala nové osídlence z německých krajů. Kolonizace v tomto regionu byla převážně církevní (Litomyšl, biskupství olomoucké: oblast Svitavy - Březová a Mohelnice - Mírov) a šlechtická (okrsek Moravská Třebová, okrsek Lanškroun - Ústí n. O. - Česká Třebová), zeměpanská se dotkla regionu jen okrajově (Svojanov - Polička a Jevíčko). V české části připadla tato role klášteru litomyšlskému. Z počátku to byla kolonizace slovanská, i když již emfyteutická a zahrnovala obce při říčce Desné jihozápadně od města. Některá tato sídla jsou již v 14. století smíšená vlivem města, kde již v 13. století mají Němci převahu.

V půli 14. století je zde naopak převaha Čechů. Hned po ustálení poměrů po ukončení válek husitských přicházeli do zemí koruny svatováclavské noví němečtí přistěhovalci, kteří se usazovali v městech a vesnicích vylidněných válkou. Tak se stalo, že správa obnovených měst zůstala nadále pevně v moci německého patriciátu a trvala v podstatě až do konce 19. stol. V německých městech bylo uplatněno pokrokovější právo a rozvíjela se také světská kultura. To vše ovlivnilo další místní vývoj a napomohlo vytvořit specifický charakter německých etnických oblasti. Němci se stali znovu významnou složkou domácího politického prostředí a proti českému prostředí vytvořilo kompaktnější prostředí. V českém prostředí se naopak znovu objevují náboženské spory, které ho oslabuje. Němci se opět stávali občany ve smyslu böhmisch.

Za vlády Jiřího z Poděbrad a Jagellonců pronikla do zemí svatováclavské koruny další vlna latinského humanismu z Itálie. Raný humanismus napomohl k rozkvětu literatury a jazykové kultury, objevují se první překlady Bible do češtiny a němčiny. Do popředí se dostali také představitelé křesťanského humanismu.

Přichází 16. století se svým humanismem. Hřebečsko se stává po určitou dobu centrem tohoto reformujícího dění. Souvisí s německou a českou reformací. Právě v blízkosti Hřebečska se ustanovuje první sbor Jednoty bratří (Unitas fratrum) a to r. 1457 v obci Kunvald u Žamberka. Po deseti letech se oddělují od zesvětštělé utrakvistické církve a zvolili si vlastní kněze. Ti obdrželi svěcení od německého valdensko-husitského biskupa Štěpána z Basileje. V řadách Jednoty našli bratrské přijetí i němečtí Valdenští, kteří byli vyhnáni z Braniborska. Usazují se na Lanškrounsku a na Severní Moravě. V r. 1518 zahájil Jednota své kontakty s Lutherem. Společný zápas české a německé reformace byl utvrzen společnými obětmi. Když byli na základě dekretu z r. 1548 vykázáni Čeští bratři ze země, nalezli bratrské přijetí u evangelíků v Německu. Po boku prvního významného bohosloveckého představitele Jednoty B. Lukáše Pražského stal Němec Tomáš z Lanškrouna (Thomas von Landskron), jako představitel německé stránky Jednoty. Jeho nástupcem v německém sboru v Lanškrouně se stal Michael Weisse (+1534), který proslul jako skladatel duchovních písní.

Od roku 1532 se Jednota stále více orientuje na luterské vyznání. V lutherském Württemberku studuje i nadějná mládež z Čech a Moravy. Obnovené a čilejší styky českých zemí s evangelickým zahraničím měly významný dopad na literaturu a školství. Reformace zlepšila vztahy mezi Čechy a Němci. Nejméně protiněmečtí byli Čeští bratří, nejčeštější a nejoriginelnější pokračovatelé domácí reformace. Chodili studovat do Němec a byli pronásledováni stejně katolíky, jako utrakvisty. Na druhé straně příchod evangelíků z Německa oblast Hřebečska mění. Lanškroun, který se v pohusitské době počešťoval, mění znovu svůj charakter. Proces je sice pomalý, ale v době pobělohorské zrychlil.

Také v moravské části Hřebečska vzniká centrum reformace. Ladislav Velen z Boskovic majitel moravskotřebovského panství (od r. 1486) přebudovává zámek v kulturní residenci. Ač katolík, je velmi tolerantní k Českým bratřím a ti na jeho panství nacházejí útočiště. Moravskotřebovský zámek se mohl pochlubit bohatou knihovnou a velkými uměleckými sbírkami. Zámek navštěvují tehdejší významné kulturní osobnosti, je perlou nejen Hřebečska, ale celé země. Po požáru města r. 1508 nechal Velen město přestavět. Jeho syn Kryštof z Boskovic přestupuje na evangelickou víru (1549) a stejně orientuje celé své panství. Po vymření boskovicko-moravskotřebovské větve pánů z Boskovic, Janem z Boskovic (+ 1589) zdědil zámek Ladislav Velen ze Žerotína. Ladislav Velen získal na svou dobu mimořádného vzdělání, zejména na vysokých školách ve Štrasburku, Ženevě, Basileji a Heidelbergu. Proto po svém návratu učinil z Moravské Třebové středisko humanismu, vědy a umění hojně navštěvovaným umělci, básníky, teology, hudebníky a alchymisty celé Evropy. Město samo bylo tehda zváno moravskými Athénami. V době předbělohorské bylo město a zámek místem, kde se rozhodovalo o osudu nejen země moravské, ale i celého království Českého, zvláště, když Velen jako zemský hejtman moravský (1619) stal v čele stavovského povstání na Moravě. V městě samém mají protestanté převahu. Nejen tento kraj, ale i celá země byla na dobré cestě vytvořit onu novou kulturu, o které jsem se výše zmínil.

V sedmdesátých letech 16. století dochází k dohodě protestantských stavů obou kmenů v Čechách a na Moravě o společném postupu, jímž by čelili silnému katolizujícímu tlaku ze strany římsko-katolického panovníka. V domácím prostředí pak postupně splývalo utrakvistické husitství, luteránství a kalvinismus pod jednou společnou konsistoří, a to opět bez národnostního rozlišování. Obnovené a čilejší styky českých zemí s evangelickým zahraničím v době reformace měly významný dopad také na oblast kultury. Toto setkávání zlepšilo i vzájemné vztahy Čechů a Němců. Němčina se opět stala druhou dorozumívací řeči zemích svatováclavské koruny. Náboženská tolerance navozená reformaci vedla k toleranci národnostní. Stará napětí a konflikty z minulosti se vytrácely v zapomnění, když mezi oběma národy docházelo k zásadní náboženské shodě. Nejznámější z německých luteránů byl např. v Praze Jan Jesenius, v r. 1617 byl dokonce rektorem pražské university, český jazyk neovládal. Jan Ámos Komenský získává vzdělání na německých školách a své první působení začíná ve Fulneku na Kravařsku (Kuhländchen) v ryze německém prostředí. Sám také vydává mapu Moravy, kde uvádí německé názvy vesnic a měst Hřebečska.

První ránu této nové naději zasazují stavové, když r. 1615 vydali nařízení (jakýsi jazykový zákon), v němž se nařizuje, aby se všechny děti v Čechách učily česky a aby se upravilo dědické právo tak, že děti umějící česky mají dostat po smrti rodičů dvojnásobný podíl, kdežto děti, nenaučivší se česky, aby dědily jen peníze. Žádný cizozemec nemá být přijat do země za obyvatele ani do měst za měšťana, dokud se nenaučí česky, ale ani potom ani on ani jeho potomci do třetího kolena nemají mít žádného úřadu.

Období pobělohorské

Období pobělohorské těžce dolehlo na vesnice a města Hřebečska. Již rok po porážce na Bílé Hoře podle rozsudku z 2. 9. 1622 propadla většina účastníků stavovské vzpoury hrdlu a majetku. Proti těm, kdo zůstali, byly rozsudky mírnější než v Čechách a to především zásluhou Karla St. ze Žerotína. Zboží stoupenců stavů je zkonfiskováno. Převážnou většinu statku získává kníže Karl von Liechtenstein (Karl Fürst von Liechtenstein, Fürst und Herzog von Troppau) a to panství Moravská Třebová, Zábřeh, Lanškroun a Landšperk. Spolu s biskupem olomouckým, Franzem I. von Dietrichsteinem zahajují tvrdou rekatolizaci. Dne 22. 3. 1625 je vydán dekret, aby ve všech městech obyvatelstvo do svatodušních svátků se obrátilo na katolickou víru, anebo se úplně z moravské země vystěhovalo, 9. 3. 1628 následoval obdobný restrikt ke stavu panskému a rytířskému. Dne 10. 5. 1628 je vydáno také pro Moravu Obnovené zřízení zemské. Nastala změna ve složení sněmu, duchovní stav byl zařazen jako první mezi stavy zemskými. Již při převzetí panství vydává Karel z Lichtenštejnu nařízení, že zachová privilegia města, přestoupili měšťané na katolickou víru. Kardinál Dietrichstein přivádí do země piaristy a ti zakládají v Moravské Třebové gymnázium, které se po dvě staletí stává základem vzdělání tohoto kraje.

Velká část evangelíků proto volí emigraci. Emigrace míří především do Saska a Polska. Pobělohorská doba není jen katastrofou pro česky mluvící obyvatelstvo, ale také pro německé. Oba kmeny zasahuje se stejnou silou. Tlak panovníka není veden ve směru jazyka, či národa, ale ve směru náboženském. Z kraje odcházejí také Němci, kteří sem přišli z německých zemí v době tamějšího pronásledování reformních směrů. Na druhé straně dochází k posilování německých pozic ve městech a první desetiletí po Bílé hoře zaniká v městech české úřadování (Mohelnice 1631, Lanškroun 1650). Rozvoj hospodářský a kulturní na Hřebečsku je na dlouhá léta pozastaven, a to nejen zásluhou vojenských tažení a drancování (např. 1643-45 Švédové), ale také odchodem obyvatelstva, které nechtělo přistoupit na katolickou víru. Dochází k přesunu obyvatel, mnohdy mající charakter nové kolonizace a tím se mění rovněž jazykové složeniny jednotlivých osad.

Záměrně zde nehovořím o národnostním složení, neboť tento novodobý pojem, není adekvátní pojmu v 17. století. Často uváděná změna v tzv. národnostním složení lokalit vycházející z počtů osobních jmen českých nebo německých osob zde usazených, se ukazuje jako velmi nepřesná. Způsob psaní osobních jmen závisel na jazykové příslušnosti písaře, což hraje velmi rozhodující roli právě ve smíšených oblastech. Přišel-li písař jako nový do dané lokality a nebyl znalý poměrů, pak může dosáhnout toto zkreslení vysokých hodnot. Právě po roce 1628, kdy Obnoveným zřízením zemským mohly se do zemských desek vkládat zápisy české i německé, začíná němčina nabývat převahy v úředních zápisech (poslední zápis český v deskách je z r. 1640). Také sněm a úřady krajských hejtmanů začínají s převahou jednat německy. Německé obyvatelstvo zvyšuje své počty v městech a v oblastech dosud smíšených. Od r. 1654 platilo rovněž nařízení, že nekatolická vrchnost musí prodat své statky. Opuštěné fary jsou obsazovány řádným kněžstvem (mnohdy německy hovořícím a tím dochází ke změnám zápisu osobních jmen v matrikách). V horských oblastech udrželi se nekatoličtí kněží déle, velkou nesnází byl také nedostatek světských kněží.

Velmi bídný byl stav školství, které bylo zcela v rukou piaristů a jezuitů. Obecné školy byly většinou zpustlé nebo živořily v nesmutnějších podmínkách. Na klášterních gymnáziích byla zcela zanedbána obojí řeč zemská, čeština a němčina, vyučování se omezovalo na dějiny, staré řeči, zvláště pak na latinu. Také produkce knižní byla na velmi nízké úrovní, neboť jedinou tiskárnou na Moravě byla jezuitská v Olomouci.

Ke zhoršení situace v zemi přispěl také robotní patent (1680 pro Čechy, 1713 pro Moravu).

Období baroka zasáhlo obě národní skupiny. Barokní proud se dosavadnímu domácímu prostředí přizpůsobil a v něm se naturalizoval. Oba svébytné živly, Češi i Němci, měly na zdomácnění baroka svůj osobitý vliv. Důkazem svébytného podílu na utváření baroka je například malířství, hudba a lidové náboženské písně. I zde lze konstatovat, že obdobně jako protireformace, tak ani barokní doba nerozdělila Němce a Čechy do dvou protichůdných táborů. Jezuité zavedli kult Jana Nepomuckého, který byl uctíván od katolických Čechů i Němců. Obdobně nezanikl evangelický živel, nekatolické prvky byly promísený a obsahovaly prvky starých husitsko-bratrských tradic a prvky luterské reformace. Do země jsou tajně kolportovány nové evangelické knihy tištěné v německém sousedství. Mnozí evangelíci dobrovolně pak odcházeli do Německa a zakládali tam nové obce.

Průlom německé kultury do převládajícího latinského baroka nastal právě v polovině 18. století. V evangelických kruzích se šíří pietismus přes německo-české a moravsko-slezské hranice a nalézal úrodnou půdu hlavně tam, kde venkovské obyvatelstvo nebylo zcela obráceno na římsko-katolickou víru. Tehdy začala i zcela nová vlna dobrovolné emigrace evangelických rodin i celých skupin do sousedních německých zemí. Jedním z takových center byl Ochranov-Herrnhut.

Doba osvícenská, nové naděje v česko-německých vztazích.

Právě období slezských válek ukázalo, jak nebezpečné je vycházet při hodnocení národnostních poměrů v předchozích stoletích z nynějších pojmů. V období slezských válek došlo k minimalizací sporu českoněmeckých a středem jisté nenávisti stali se evangelíci, a to pro své sympatie k pruskému králi. Poprvé se v plné míře předvedlo dynastické pojetí národa, jak ho známé ze západní Evropy. Bylo to také poslední období, kdy právě osvícenské myšlenky mohly sjednotit oba kmeny. Osvícenství se prosazovalo velmi pomalu. Podstatnou částí zaváděných změn osvícenských reforem byla, kromě reorganizace státní správy, především přestavba školství, která začala zavedením povinné školní docházky od r. 1774, ovšem v německém jazyce. Toto opatření bylo vedeno snahou o sjednocení zemí a obyvatel habsburské monarchie pod jednou státností a obcovací řeči. Osvícenství vedlo nepřímo také k etnickému soutěžení. V jazykově smíšených oblastech se začaly více uplatňovat německé menšiny, které dosud bylo málo významné. V oblastech s převahou německého obyvatelstva dochází k pohlcování českého etnika. Tak došlo k poněmčení Zábřehu, který se stal německým ostrůvkem odděleným od Hřebečska českou šíjí. V oblasti Hřebečska dochází k rozvoji především textilního průmyslu, ke stavbě nových silnic, např. černohorské z Brna do Svitav, vzniká nové poštovní spojení do Svitav. Rostoucí průmyslová produkce se stala hlavním zdrojem německé hospodářské i společenské síly, a tím i příčinou převahy Němců nad Čechy. Vrcholem kulturní a společenské osvícenské reformy je vydání Tolerančního patentu císaře Josefa II. ze dne 13. 10. 1781. Počet německých evangelíků byl v době vydání patentu velmi nízký, činil pouze 5 % všech protestantů. V německém prostředí se protireformace prosadila mnohem účinněji.

Doba osvícenská napomohla ke sblížení vzdělaných vrstev Čechů a Němců. Německé kulturní vlivy dokonce přispěly k českému národnímu obrození. Zavedení němčiny velmi ovlivnilo zájem německých osvícených vzdělanců o společnou vlast a její dějiny. Osvícenská studia napomohla také překonat latinsky a protireformačně orientovanou barokní kulturu. Rodí se nové pojetí národa - bohemismus, které má také svou moravskou formu. Rozvoj průmyslu, především textilního, vede také na Hřebečsku k posunům ve složení obyvatel jednotlivých obcí a měst, které dosahuje nových rozměrů právě po r. 1848. Vznikají nová průmyslová centra v Zábřehu a Mohelnici K rozvoji průmyslu přispělo mimo jiné také otevření železniční tratě vedoucí z Olomouce podél Moravy do Mohelnice a Zábřehu, odtud údolím Sázavky k Lanškrounu a Třebovicím dne 20. 8. 1845, později pak spojení Brna s Českou Třebovou (zahájen provoz 1. 1. 1849). Pokud se týká školství, jeho stav nebyl dobrý, na Moravě existovalo osm gymnázií, z toho čtyři patřily piaristům (jedno bylo v Moravské Třebové).

Léta 1848-1918, období rodícího se rozchodu obou národů.

V navazujícím revolučním dění r. 1848 měla velký význam skutečnost, že domácí Němci uznali bez zvláštních námitek tehdejší česky pojímaný státoprávní program a že podporovali hlavní české požadavky: uznání jednoty zemí svatováclavské koruny a jejich svrchovanosti. Mezi Němci dosud nevykrystalizovalo hlubší národní uvědomění se ve vztahu k Čechům a jejich politické názory nebyly ovlivněny velkoněmeckým hnutím. U Němců přetrvával dosud velmi silně bohemismus. Teprve později, v době zápasu o celoněmecký Frankfurtský sněm, byli i Němci nuceni se vyrovnávat s otázkou vytvoření nového celoněmeckého státu. Část Němců zůstala při českém pojetí, část přešla k velkoněmeckému a aktivně se účastnila aktivit kolem voleb do celoněmeckého sněmu. Dochází k nahrazování bohemistického vlastenectví romanticky motivovaným a sociálně historizujícím pojetím národa v duchu německého romantismu: národ je svébytným produktem přírody a jeho hlavním charakteristickým znakem je řeč. Vede to ke vzniku dvou rozdílných a sobě se odcizujících skupin.

K částečnému obnovení společného česko-německého úsilí došlo znovu po pádu Bachova absolutismu, avšak politický program Němců v českých zemích dostal zcela nové zaměření, které se s českým příkře rozcházelo. Dochází k určitému uvolnění občanských svobod, ale zároveň je vypuštěn divoký oř nacionalismu. Spory nacionální dostávají nový obsah, nejde zde již jen o různost jazykovou, ale objevují se první náznaky příklonu k většímu jazykovému celku, která mohou ohrozit samou podstatu rakouského státu. Objevuje se panslavismus a pangermanismus, své místo dostává idea velkoněmecká. Čechové se stále více odklánějí od germanofilního Rakouska, Němci ještě poměrně dlouho zůstávají Rakušany. Postupně však u nich začíná převažovat myšlenka velkoněmecké říše. Na obou stranách vznikají ochranářské a tělocvičné spolky nesené myšlenkou "obav ze souseda" (Matice školská, Sokol, Deutscher Schulverein, Deutscher Turnverband, atd.). Ve snaze dokázat původnost osídlení dostává se ke slovu tzv. „vlastivědná literatura“ velmi pochybné úrovně, která velmi brzy zaujímá přední místo nejen v místních periodicích, ale pokouší se usadit také v literatuře vědecké. Tuto „vlastivědnou literaturu“ podporují na obou stranách především ochranářské a tělocvičné spolky a dostává se zásluhou tzv. „vlasteneckých učitelů“ také do škol. Tyto aktivity „vlastenců“ podněcují nacionální vášně a dochází tak k postupnému odcizování se obou kmenů.

Právě zkušenosti z tak jazykově rozmanitého prostředí (vedle východofranského nářečí se zde severobavorské, středobavorské a slezské nářečí), jaké bylo po staletí na Hřebečsku, vedly Franze Jessera, rodáka ze Svitav k myšlence o sudetoněmeckém kmenu a jim obývající území Sudetenland, kterou poprvé vyslovuje v r. 1905. Tato myšlenka nalezla své stoupence až v období po 1. světové válce, dosud převládalo označení našich Němců jako Deutschböhmen, Deutschmähren, Schlesier. V období před světovou válkou jsou mezi Němci rozdílné pohledy na způsob soužití s Čechy. Němci v Čechách se domáhají oddělení svého území a vytvoření zvláštního území Deutschböhmen, k němuž prvním krokem má být zřízení krajské. Němci na Moravě nejsou jednotní. V postatě jsou zde dva směry. První trvá na jednotě země při personální autonomii, která tvoří základ tzv. Moravského vyrovnání. Hlavním představitelem toho pohledu byl poslanec Jesser, který odmítá autonomii teritoriální, kterou by Deutschmähren ztratili všechny menšiny, jakožto i německé ostrůvky. Zřízení enkláv z těchto ostrůvku a připojení je k německému území odmítá z praktických důvodů. Druhý počítající s vytvořením krajského zřízení byl např. publikován v Agrarische Wacht v březnu 1918. Měl vzniknout mimo jiné kraj schönhengstský s okresy M. Třebová, Svitavy, německá území okresů Litomyšl, Polička, okres Lanškroun a území něm. hospodářských spolků v Tatenicích, Dolních Hynčinách a v Mohelnici, v ostrůvku německo-brodeckém. Celkem 128 044 německých obyvatel. Čeští Němci pak plánovali vytvoření kraje trutnovského, který se skládal ze čtyř teritoriálně nesouvislých částí (Lanškrounsko, Králicko, Orlicko, Trutnovsko).

Stát národa československého.

Konec války sebou přináší německý pokus o řešení spolužití s Čechy. Na Severní Moravě a ve Slezsku je vyhlášena provincie Sudetenland, tvořící součást Deutschösterreich. Součásti teto provincie se stal celý Schönhengstgau. Po 50 dnech provincie zanikla a stála se součásti nového československého státu. Postoj nové československé vlády k českým a moravským Němců vyjadřuje nejlépe Memorandum č.3 předložené na jednáních pařížské mírové konference v lednu 1919 ministrem zahraničí dr. E. Benešem. V přiložené mapě bychom však marně hledali hřebečský jazykový ostrov - Schönhengstgau. Čteme zde např.: „Na počátku 19. století, epochy nového obrození, Češi opět povstali a navzdory snahám dynastie a vlád dobyli téměř celé území zpět. Takzvaná německá města se rychle proměnila v česká. Nynější německé oblasti jsou posledním zbytkem pozic německých kolonistů v Čechách. Memorandum slibuje Němcům stejná práva jako Čechám, němčina měla by být druhým zemským jazykem. Na druhé straně podporuje myšlenku české kolonizace v německy mluvicích oblastech.“ Svůj postoj k Němcům vyjádřil rovněž Kramář ve své Ústavě Slovanské říše z května 1914: „1 1/2 pomaďarštěných Slováků a poněmčených Čechů, schopných znovu přihlásit se k svému plemeni, 3 mil. Němců...“ Řešení problému Němců předkládá rovněž Hanuš Kuffner ve své knize Náš stát a světový mír. Do této atmosféry vstupuje Masaryk se svým prohlášením: „My jsme ustavili svůj stát a znovu jej budujeme. Němci přišli do země jako emigranti a kolonisté. My máme právo na plné bohatství našeho území.“ Tyto výroky vyvolaly na německé straně obdobné negativní reakce. Přes všechny politické pokusy nedošlo ke smíření obou národních skupin, jistou roli zde sehrály snahy českých úřadu propouštět Němce ze státní služby - v letech 1921-1930 muselo tato místa opustit celkem 48,3 % Němců (nejvíce ve vojsku- 70,4%, nejméně u pošty 41,2%). Své udělalo také prováděcí nařízení k jazykovému zákonu z r. 1926. Také způsob provádění pozemkové reformy zhoršil již tak křehké vztahy mezi Čechy a Němci, zvláště, když pak v plně německém prostředí dostávali půdu Češi přišli z vnitrozemí. Tento pohyb osob se odrazil negativně také ve školství. Dochází k poklesu počtů německy mluvících obyvatel a mnoho města se stávají českými a to především v průmyslových oblastech, příkladem na Hřebečsku je Zábřeh. V moravských okresech Hřebečska (M. Třebová, Svitavy, Mohelnice) nebyl podstatně změněn poměr Němců a Čechů, poněkud odlišný byl vývoj v okrese Lanškroun. Vztahy česko-německé se druhé polovině třicátých let stávají napjatější.

V roce 1937 obě strany propásly svou příležitost, divoký oř nacionalismu se nedal již zastavit. O deset let později již kraj pod Hřebečem ztratil své obyvatelstvo, které po sedm set let zvelebovalo tento rázovitý kraj, na polích přestaly znít typické písně Schönhengstu, mizí jména na hřbitovních náhrobcích a noví obyvatelé kraje dávají kraji nový raz. Mnozí se zapsali do dějin kraje svým srdcem, mnozí nenávistí na nevinných na lanškrounském náměstí.

Pohlédneme-li do zrcadla česko-německých vztahů v tomto kraji, nalezneme zde naprostou převahu positivních rysů sousedského soužití.