Leden 2007

Standardní občanské postoje

Dora Kaprálová

Takové to svazáctví nalevo i napravo je pozůstatkem debility 80. let, říká historik a spisovatel Petr Placák, který připravuje knihu pod názvem Fízl.

Před deseti lety jste napsal esej Starcovy zápisky. Provokativně v něm mluvíte o Češích, o našem národním kreténismu, o víře v ufony nebo že mentalitou se nacházíme někde mezi cikány a Němci. Změnil byste v eseji po deseti letech něco?

Tenkrát jsem si myslel, že víra v ufony je naše specifikum, že jde o záležitost českých inženýrů. Ale čím větší kus Evropy i jiných částí světa jsem procestoval, tím víc jsem si jist, že jde o obecnou debilitu celé západní civilizace, potažmo lidstva. Němci a cikáni jsou dvě etnika, která Češi nejvíc nesnášejí, takže logicky jsou jim nejblíže.

Dokonce jste na závěr Starcových zápisků zkritizoval i mizící duchovno undergroundové legendy, básníka Magora. Reagoval na to tehdy?

Ne. Zrovna mě naštval. Magor je ale jeden z mála duchovních lidí, které tady znám. Zrovna dnes jsem napsal článek o kardinálovi Vlkovi, a to není vůbec duchovní člověk, spíš takový pantáta, který by byl dobrý předseda nějakého dobročinného spolku, ale z duchovna v něm není zhola nic. Ohradil jsem se proti tomu, jak kriticky psal o koncertu Madonny. To on zesměšňuje křesťanství, když ho napadne, že showbyznys může znevážit či urazit křesťanskou víru. To je absurdní a nejhorší je, že to vůbec nechápe. Anděly v Čechách nahradili ufouni.

A takový Tomáš Halík?

Ano, ale bohužel když mluví, mám pocit, že se přitom vidí v zrcadle, což je pro duchovního poněkud handicap. Nechtěl bych mu křivdit, ve studentském kostele u sv. Salvátora dokáže asi oslovit spoustu mladých lidí. Na můj vkus ovšem až moc mluví. V katolické církvi skutečně nevidím nikoho, možná kardinála Špidlíka, ale ten žije v Římě, asi ví proč. Ostatní církve, co občas čtu, na tom nejsou o nic lépe, snad možná rabín Sidon, který měl opravdu pěkný text k židovskému Novému roku v posledním Roš Chodeš. Ale zase je to takový starozákonní bručoun.

Vaše jméno je poslední roky spojováno především s peticí S komunisty se nemluví, či s veřejným napadnutím Benešových dekretů. "Jinak" jste spisovatel, historik, básník, šéfredaktor studentského měsíčníku Babylon. Novinářka Petruška Šustrová ve vás vidí buditele. Kým se sám cítíte?

Monarcho-anarchistou se cítím. (Smích.) Ne, myslím si, že zastávám standardní občanské postoje. Veřejné akce rád nemám, nesnáším organizování, což je paradox, ale občas si nemohu pomoci.

Letos v květnu jste se vrátil z Kuby, kam jste vezl léky pro místní disidenty. Je tam v něčem situace srovnatelná s politickým podhoubím tuzemských osmdesátých let?

Tropický komunismus je samozřejmě jiný. Jiná je společnost a Castro je zdatný diktátor, jehož vzor byl mezi jinými Primo de Rivera, který komunisty zavíral. Castro studoval všechny fašistické i komunistické režimy a vybral si z nich, co se mu hodilo. Ovšem zkušenost Kubánců je obdobná, vládne tam strach. Rodinám vězněným jsme nosili léky, ale bylo obtížné sejít se s havanskými nezávislými intelektuály a umělci, protože všude brousili tajní a člověk je nechtěl vystavovat riziku. Navíc, tak zafízlované město, jako je Havana, jsem v životě neviděl, na každém rohu uniformovaný policajt. Naše průvodce každých padesát metrů stavili, oficiálně tomu říkají ochrana turistů.

Přitom jste prý byl dvakrát okraden.

Přijeli jsme do města, kde jsme měli předat léky a peníze jedné rodině vězněných. Bylo poledne, zaparkovali jsme na rušné silnici a šli peníze odevzdat. Když jsme se vrátili, bylo auto vykradené. Měli jsem tam natočené kazety s místními disidenty a spoustu vyfocených filmů. Uvažovali jsme, že kdyby to byli estébáci, nemá cenu to hlásit, protože tam na nás čekají. A když to bylo podsvětí, stejně nic nedostaneme. Nakonec jsme na ulici oslovili několik mafiánských týpků, řekli jim, co se nám stalo a že jsme ochotni ty věci koupit zpět a že sedíme v tom a tom baru. Asi za dvě hodiny se tam začaly trousit různé existence. Večer jsme jeli taxíkem na nějaké sídliště, ale ukázalo se, že tenhle gang to nebyl. Až druhý den jsme se dostali k místnímu bossovi, což byl dvoumetrový běloch. Řekl: Odteďka už s těma blbejma negrama nevyjednávejte, zítra v pět hodin to tady máte! Příští den jsme se sešli v jednom baru na okraji města, půl hodiny jsme dohadovali cenu, pak přišli dva černoši s pytlem, my to probrali, jestli tam je všechno, já zaplatil, šéf si to přepočítal, podali jsme si ruce a bylo to. Gang okamžitě zmizel a my taky. Filmy a kazety jsme okamžitě odvezli do bezpečí. Podruhé mně sebrali úplně všechno. Stál jsem na nábřeží v Havaně, na sobě špinavé tričko, myslivecké pumpky a klobouk, smrděl jsem jako tchoř, neměl jsem ani vindru, žádný doklady a můj jediný majetek byl černý igelitový pytel, ve kterém jsem měl kameny, co jsem si nasbíral v moři. Nemohl jsem si pomoci, ale na tom komunistickým ostrově, kde padají lidi na hubu, jsem najednou cítil naprostou euforii, v tu chvíli.

Zpět k vašim zdejším aktivitám. Vážně jste si myslel, že se vám podaří komunistickou stranu či platnost Benešových dekretů zrušit?

Ne. Spíš mi šlo o to, aby se o tom mluvilo, aby lidé tyhle dějinné divnosti nepřijali za své. Je to obrana sebe sama a prostoru, ve kterém žiji. Kdyby společnost najednou začala brát komunisty nebo jakýkoliv jiný hnus jako něco naprosto normálního, bylo by nesnesitelné v takové společnosti žít. Já se rychle naštvu, do něčeho se zapojím, ale když to probíhá, už jsem v klidu, už mám z toho psinu, což ovšem neznamená, že se od toho distancuji, naopak.

Proč Benešovy dekrety figurují mezi českou pravicí i levicí jako něco, co je třeba hájit?

Jde o čistý populismus a demagogii. Nacionální socialismus je od roku 1945 hlavní ideologií komunismu, zachránci národa z toho tyjí dodneška a levice ani pravice se proti tomu ze zbabělosti dosud pořádně nepostavila. Přitom po válce žádná demokracie nebyla, byla to totalitarizující se společnost, která se připodobňovala Sovětskému svazu a zčásti zůstala vězet v mentalitě protektorátu a druhé republiky - únor roku 1948 to už jen posvětil. Nejde jen o Benešovy dekrety, ale o samo (vel)mocenské uvažování Beneše, kdy jedinec jde vždy stranou. Aby si naklonil Stalina, předhodil mu na konci války Podkarpatorusy, ačkoli to byli českoslovenští občané. Stejně tak přijetím mnichovského diktátu zradil tisíce československých občanů - židů, německých antinacistů včetně statisíců Čechů, kteří žili v pohraničí - a přenechal je gestapu. To dneska ani nikoho nenapadne, přitom to je obludnost z největších.

Prospěl by zušlechtění české společnosti model a řád rakousko-uherské monarchie?

Obávám se, že ne. Čechy jen tak něco nezušlechtí a nevím, jestli bych sám snášel rakousko-uherskou atmosféru. Na druhou stranu přímo nesnáším tu českou historiografii, která se vůči Rakousko-Uhersku stále vymezuje. První republika byla pokračováním habsburské monarchie a to jsou dvě období, na kterých bychom měli stavět. Rok 1918 nebyla revoluce, ale převrat. Osudný zlom nastal až roku 1938.

Studia historie jste před několika lety zakončil prací o svatováclavském miléniu, později vám v rozšířené podobě vyšla i knižně. Čím byla oslava svatováclavského milénia v roce 1929 pro Československo významná?

Vyvrcholila tím zlatá éra první republiky. Společnost se stabilizovala, přešla v normální občanskou společnost, která se zajímala o sport, módu, a zakopala sociální i nacionální sekery. Ve vládě byli Češi a Němci, politika se rozdělila na levici i pravici, vládu a opozici. Oslavy svatováclavského milénia byly vlastně symbolickým dovršením nebo znovuvynořením staré pospolitosti a společné kultury, která tady za monarchie žila: Češi s Němci a židi vedle sebe. Na svatováclavské oslavy, které organizovali Češi, přijížděly vlaky Němců z českého pohraničí, což bylo v dějinách dvacátého století bohužel poprvé a naposled - následovala hospodářská krize a vše šlo z kopce.

Na jaře 1988 jste založil monarchistické hnutí České děti. Kdy vás napadlo, že jste monarchistou? Už ve vojenské střešovické nemocnici, kde jste do patnácti let vyrůstal a kde váš otec - kardiochirurg, partyzán a později chartista Bedřich Placák - pracoval?

Nejsem monarchistou, jsem pro české království, protože si myslím, že tradice není něco, co člověka svazuje, ale že je naopak základem svobody. Chápu Voltaira, že se v 18. století bouřil proti církvi etc., ale když si tak někdo počínal ještě ve století totalitarismu, bylo to dětinské i nebezpečné. To, že vznikly České děti, byla zčásti intuice, zčásti rozumová věc. Říkali jsme si, co by komunistům, celému tomu vražednému dvacátému století mohlo být asi tak nejvzdálenější. Otištění ustavujícího manifestu v Rudém právu, kam to dali estébáci, aby denuncovali opozici, považuji za jeden ze svých největších literárních počinů, i když je to vlastně dosti dětinský text.

Co bylo podstatou manifestu?

Samozřejmě obnova Českého království. Ale mluvilo se i třeba o obnově zeměpanských a poddanských měst, což v Rudém právu s gustem citovali s tím, že vystupujeme nejen proti "našemu společenskému zřízení", ale proti republice vůbec. Měli pravdu. Čtyři hlavní rudoprávní kreatury - Boudová, Janouškovec, Kojzar a Walter - psaly, že jsme žoldáci Lobkowiczů a Schwarzenberků, a kubánská agentura Prensa Latina vydala zprávu, že v ČSSR se vyskytují nejen podvratné skupiny kolem Václava Havla, které chtějí obnovu kapitalismu, nýbrž i jakési České děti, které dokonce chtějí obnovit feudalismus! Z toho jsme všichni měli radost řadu měsíců.

Vyvolal tehdy manifest rozruch v disidentských kruzích? Co tomu třeba říkal váš otec, jeden z prvních chartistů?

Otec manifest Českých dětí dokonce podepsal a stal se nejstarším Českým dítětem, i když tento titul si pro sebe uzurpoval básník Andrej Stankovič. Jinak exkomunisti byli samozřejmě zpruzení, tvrdili, že poškozujeme opozici, protože brali politiku smrtelně vážně.

Když otec podepsal Chartu 77, a tím i ortel nad studiem svých dětí, jak na to reagovala vaše maminka?

To nebyl ortel, ale osvobození - alespoň co se týká mne. Máma mě kvůli studiu x-krát přemlouvala, abych šel do Pionýra, později aspoň do ROH, ale já na školu i všechno ostatní kašlal. Ovšem máma si s estébáky taky užila své. V dochovaných spisech jsou i odposlechy z našeho bytu. Je tam například to, jak objekt, což byla v StB-hantýrce sledovaná osoba, v tomto případě máma, poté, co se vrátil z výslechu v Bartolomějské ulici, používal proti příslušníkům ministerstva vnitra vulgární výrazy jako: ty svině, ty kurvy, hajtry a podobně. Skvělá.

Tím jsme se dostali k námětu vaší novely Fízl, která by ještě letos měla vyjít v nakladatelství Torst. Čerpáte v ní ze spisů, které na vás StB vedla. Objeví se ve Fízlovi víc faktografie než beletrie?

Bude to esej o fízlování a rozdělil jsem ji do tří částí. Ta první pojednává o dětském dozoru rodičů a školy. Ve druhé části přecházím ke klasickému fízlování StB. Do roku 1985 se mi totiž zachoval stoosmdesátistránkový spis, protože mě tenkrát chtěli zavřít a intenzivně mě rozpracovávali. Nakonec si mě jen uložili do archivu. Asi po roce a půl mě začali rozpracovávat znovu - o tom je třetí část, ale k tomu se spis bohužel nezachoval, protože estébáci ho po listopadu '89 skartovali, jako všechny živé svazky. Během sedmi let, kdy mě sledovali, jsem si prakticky dělal, co jsem chtěl. Chtěli mě dostat na vojnu nebo do blázince, ale na vojnu jsem nešel a do blázince mě taky nedostali, ačkoli jsem měl modrou na hlavu. Když nás s bratrem a otcem zatýkali na demonstraci na Václaváku, estébák Šípek, který měl celá osmdesátá léta naši rodinu na starosti, vyřvával, že si nedá pokoj, dokud všechny Placáky nedostane za mříže. Přitom jediný, kdo šel sedět, byl on - po Listopadu dostal jako jeden z mála vnitráků osmnáct měsíců natvrdo.

Kontaktoval jste během psaní nějakého estébáka?

Vidíte, to bych ještě mohl - třeba kapitán Beránek, který se mě snažil sedm let dostat na příživnictví - i když raději ne. Na podzim 1988 mě policajti naháněli kvůli nějakému prohlášení, nezdržoval jsem se v místě bydliště a nakonec mě sebrali v hostinci na Klamovce. Odvezli mě na místní fízlárnu na Plzeňské, a koho nevidím - kapitána Beránka, a první jeho otázka: Tak, pane Placák, kde pracujete? Myslel jsem, že se počurám smíchy. Řekl jsem mu, že v Klementinu, ale že jsem v depozitáři, kde nepřijdu do styku s lidmi, a že moje šéfová je paní Nováková. Samozřejmě v Klementinu jsem nepracoval a žádnou paní Novákovou jsem neznal. To bylo naposled, kdy jsem ho viděl - možná ho odvezli do Bohnic. Sedm let se mě snažil dostat kvůli příživě, a přitom mi neustále vyráběl alibi. Kdykoli jsem totiž byl někde zaměstnaný, a oni to po čase zjistili, okamžitě se objevili na kádrovém oddělení, aby mě vyhodili, z hlídače, topiče a podobných lukrativních fleků. Takže mě vyhodili, já si udělal dva měsíce dovolené, pak jsem se zase někde upích a oni několik měsíců vůbec netušili, kde jsem. Ale byla by chyba je podceňovat! Jako jednotlivci byli fízlové třeba hovada, ale v tom množství a ohromném nasazení, od domovních důvěrníků přes uliční výbory, kádrová oddělení a zvláštní útvary na pracovištích až po StB, tak se jim vždy něco podařilo. Hlavně udržovat lidi ve strachu.

V české beletrii slaví úspěchy humoristický až infantilní pohled na osmdesátá léta: Vieweghova Báječná léta, Hrdý Budžes Ireny Douskové, Pelíšky Petra Šabacha. Čím si to vysvětlujete?

Spousta lidí si dodnes neuvědomuje, co to bylo za hnus. V padesátých letech byl teror, ale ještě přežívala prvorepubliková nekomunistická kultura, ještě nebyly zpřetrhány staré vztahy a vazby. V šedesátých letech se doba uvolnila, v sedmdesátých to končilo a v osmdesátých letech se objevil nový socialistický člověk, což byl čirý hnus. Já si pamatuji, že jsme měli třeba ve škole učitelku češtiny, která nebyla zlá, nicméně byla typickým výlupkem pedagogické normalizační školy. Nevěděla už ani, kdo byl Jakub Deml, vůbec netušila, co se v zemi děje, zatímco v sedmdesátých letech to učitelé ještě věděli, jen se báli. A tak to bylo se vším. V sedmdesátých letech ještě na venkově dojížděly kuželníky, staré hospody, dědkové chodili do kostela v bílé košili. V osmdesátých letech na venkově komunisti vystavěli březolitové kulturáky a lidi tam chodili už jen v holínkách a montérkách a pili lahváče u bolševické televize. Venkov odskákal normalizaci strašlivě.

A co tedy devadesátá léta?

V devadesátých dojížděly - a dodneška dojíždějí - osmdesátá léta. Takové to svazáctví nalevo i napravo je pozůstatkem debility osmdesátých let, úplné ztráty kulturního kontextu.

Pořád jste mi neodpověděl, zda jste dnes pesimističtější, než když jste ve svých dvaatřiceti letech napsal Starcovy zápisky. Ty nadějeplně končily snad jen v tom, že se nenecháte nedůstojně rozptýlit.

Ale všechny mé věci mají optimistický konec, opravdu mám rád happy endy. Co se týká pohřbívání - léta jsem měl ideu, že se nechám pohřbít v sudu s rumem. Nedávno jsem četl v novinách, že mi to někdo vyfoukl. To mě opravu velmi rozladilo.

Petr Placák se narodil se 8. ledna 1964 v Praze. Vyučil se mechanikem, živil se dělnickými profesemi. Vystudoval střední průmyslovou školu pro pracující, z vysoké školy (ČVUT) byl na nátlak StB vyloučen. Při listopadovém převratu se stal členem Koordinačního centra OF, posléze nastoupil do Nezávislého tiskového střediska a v roce 1991 začal studovat historii na FF UK. Prošel i redakcemi Českého deníku, Českého týdeníku a Lidových novin. Je vedoucím časopisu Babylon. Publikoval již v samizdatu jak poezii a prózu, tak články. Román Medorek mu oficiálně vyšel roku 1990, básnický svazek Obrovský zasněžený hřbitov o pět let později. Kniha Cestou za dobrodružstvím (2001) shrnuje jeho povídky a další texty z Revolver Revue. Kniha Kádrový dotazník (2001) obsahuje tucet zpovědí básníků, které Placák připravil pro časopis Babylon. Historická práce Svatováclavské milenium, s podtitulem Češi, Němci a Slováci v roce 1929, mu vyšla roku 2002.

(MFDNES)