Leden 2007

Jízda mezi 380 000 volty

Kamila Klausová

Dva muži z Litomyšle překonali železnou oponu po drátech vysokého napětí. Byl to jeden z nejneuvěřitelnějších způsobů překonání železné opony. Drátům vysokého napětí se lidé obvykle zdaleka vyhýbají. Robert Ospald a Zdeněk Pohl po nich naopak před dvaceti lety u Znojma překonali hranice do svobodného Rakouska.

Jen vylézt na více než padesátimetrový stožár po kluzkých stupačkách je slušný hazard. Té noci z 18. na 19. července byla navíc bouřka. „To jsme chtěli, alespoň nás nebylo slyšet. A také pohraničníky s kulomety nenapadlo, že by nějací blázni lezli na dráty,“ říká Robert Ospald, nyní 55letý rakouský občan. Vlasy do půli zad, přímočaré vystupování, z jeho chování je cítit nepoddajná povaha. Pracuje ve Vídni jako montér klimatizace. Originální útěk z roku 1986 je stále jeho životním tématem. Dostal se s ním na stránky novin a později o něm napsal knihu, která vyšla v malém nákladu na Moravě. „Vlastně se divím, že o tom ještě nikdo nenatočil film,“ říká na místě útěku, v polích u obce Dyjákovičky. Je pravda, že o napětí by nebyla nouze.

Maďarsko nevyšlo

Robert Ospald měl s útěky bohaté zkušenosti. Utíkal z domova, zběhl z hornického učiliště, toulal se různě po republice, zakusil i vězení za krádež potravin z pojízdné prodejny. Klidně si ho lze představit jako jednu z postav Pelcova románu o vlasatých máničkách v zahnívajícím socialismu ...a bude hůř. „Já měl s komunisty furt nějaký problémy, protože jsem neuměl držet hubu,“ říká. Utéci za hranice se pokusil už v roce 1985. „Chtěli jsme s Frenkym pláchnout přes zelenou hranici z Maďarska do Jugoslávie a pak dál. Ovšem nepustili nás ani do Maďarska. Ukázalo se, že Frenky před cestou žvanil a někdo na nás poslal hlášku,“ dodává. Příslušníci mu odebrali cestovní pas, tak začal vymýšlet dost nerealisticky vypadající únikové cesty. „Napadlo mě dostat se nějak do roury plynovodu vedoucího z Ruska nebo pokácet strom a přejít železnou oponu po kládě. Anebo nějak přeletět pomocí speciálního draka, jako když ve velkém větru nadnáší dítě... Pak jsem jednou jel autobusem z České Třebové do Litomyšle. Viděl jsem stožáry vysokého napětí, jak mizí na horizontu. Trklo mě to a na celý autobus jsem zařval: Už to mám!“ Věděl, že horním drátem neprochází proud, neboť funguje jako bleskosvod. Cvičně zkusil vylézt na jeden stožár. Dráty vydávaly zvláštní vrnění, ale tím se Ospald nenechal odradit: „To mi bylo jedno, mě zajímal útěk.“

První slovenské pokusy

Právník Zdeněk Bakule si v plzeňském bytě v 80. letech minulého století kvůli útěku tajně vyráběl horkovzdušný balon, další lidé sestavovali v kůlnách rogala. 35letý lesní dělník Robert Ospald a 20letý zaměstnanec drážního depa Zdeněk „Frenky“ Pohl si v Litomyšli vyráběli závěsné sedačky pro cestu přes dráty.

Jediné, co koupili, byla ložiska, karabiny a horolezecké lano. Ostatní věci vzali porůznu. Hlavní trubku našli na smetišti. Další hliníkovou tyč přinesl Pohl z depa, železné úpony svařil v kovárně zaměstnanec litomyšlského Vertexu v domnění, že jde o stroj do posilovny. Vodicí kolečka vysoustružili kamarádi. Dřevěná deska, na níž se sedělo, se našla někde v kůlně. Součástí sedačky byl i rozřízlý puk, který plnil funkci těsnění mezi dvěma trubkami. Vše bylo omotané zelenou lepicí páskou na koberce. V Litomyšli Ospald nechal manželku, pětiletou dceru a další dvě nevlastní děti. „Žena to celkem chápala, věděla, že se nikdy se soudruhy neshodnu. Dceři jsem řekl: ,Verunko, já jedu pryč, na výlet.‘ - ,Tak čau, tati,‘ odpověděla a dál si hrála,“ vzpomíná.

Odjeli do Bratislavy, zbytek cesty k hranicím došli pěšky. Když vylezli na stožár, vyhlédnutý z vlaku, a nasadili kolečko sedačky na lano, strnuli. Jejímu pohybu překážely železné válečky připevněné na drátech kvůli vybíjení blesků. Museli se vrátit domů. Sedačku upravili a v únoru se na Slovensko vypravili podruhé. Přes válečky se v pohodě dostali. Když trochu zabrali, sedačka se „z kopce“ rozjela nekontrolovaně až příliš velkou rychlostí. Málem je to vyhodilo mimo dráhu. „Do kopce“ to zase strašně podkluzovalo a vracelo je to zpátky. „K protějšímu stožáru jsme doručkovali s vypětím všech sil. Najednou koukáme, že dráty nevedou do Rakouska, že se stáčejí zase k nám, což jsme z vlaku neviděli,“ říká Ospald.

Po návratu sedačky zničili a po částech hodili na dno rybníka. Začali pracovat na novém prototypu, který pro bezpečnější pohyb opatřili ještě vodicím kolečkem a brzdou. Celou dobu se pokoušeli nějak zjistit, jestli vůbec a kde je energetická síť sousedních států propojená. O drátech u Znojma se dověděli ze staré učebnice fyziky, popisující výměnu energie mezi Polskem, Československem a Rakouskem. Robert Ospald také v rámci přípravy na útěk několikrát popil s vojáky z pohraniční stráže. Sondoval u nich, jak to na hranici vypadá.

Noční jízda po drátech

„Když jsme z Litomyšle vyráželi počtvrté, Verunka jako by něco vycítila. Držela mě za nohu a nechtěla pustit. Slíbil jsem, že jí pak koupím, co bude chtít. Třeba i koně. Ona na to, že chce tátu. To byl moment, na který se nedá zapomenout. A i podtitul mojí knížky zní Koupím ti koně. Já ale musel odtud, jinak bych se snad zbláznil,“ říká Ospald.

Do Znojma dojeli autobusem. Pak je čekal nesnadný úkol, když se museli nepozorovaně přiblížit k hranici. Jak šli rosou, začalo jim vrzat kolečko u sedačky. Namazali ho olejem z rybí konzervy. Na stožár vyrazili pět minut po půlnoci. „Bičoval nás déšť. Cestou nahoru jsem pozoroval, jak mokré izolátory jiskří výboji. Nechybělo mnoho a mohlo být po nás,“ vzpomíná Ospald. Nahoře, ve více než padesátimetrové výšce, se přivázali do sedačky a zády k Rakousku začali pomalu ručkovat k dalšímu stožáru. „Mokré vlasy mi padaly do obličeje, když jsem je poodhodil, zablesklo se. Až později jsem se dověděl, že je to takzvaný Eliášův oheň, který způsobuje statická energie,“ říká. Pod sebou viděli dva ploty a mezi nimi bílý písek. Cesta po drátech, odhadem 300 metrů, jim trvala pět hodin.

Když slezli dolů, železná opona byla sice za nimi, ale stále se nacházeli na československém území. Pomalu začalo svítat. „Šli jsme opatrně, potichu, nejdřív přes upravený trávník, pak strašně hustou kukuřicí. Ta byla asi sovětská, protože Sověti měli přece vždycky všechno největší,“ vybavuje si Ospald. Po další půlhodině přišli do upravených vinic, uviděli německé nápisy. Blížili se do vesničky Kleinhaugsdorf.

„Z jednoho domu vycházel policajt. Jak jsme byli zvyklí z domova, strašně jsme se lekli, že nás zabásne,“ říká Ospald. Vypadali jako bojovníci z Vietnamu. V maskáčích, špinaví, promočení. Zkoušeli se s ním domluvit anglicky, ale mluvil only german. Po chvíli přijelo policejní auto. „Mysleli jsme si, že se nás bojí sám zatknout, a proto si přivolal posily. K našemu údivu se s námi rozloučil, nasedl ke kolegům a odjel. V ten moment nám došlo, že jsme se skutečně ocitli ve svobodné zemi,“ říká.

Muzejní exponát

Československé úřady se o jejich útěku dověděly až další den z článku v Neue Krone Zeitung. V Litomyšli pochopitelně nastalo rozsáhlé vyšetřování, kdo co věděl a kdo jim pomáhal. Ospald se pak dokonce v devadesátých letech v jedné znojemské hospodě seznámil s pohraničníkem, který měl v den jeho útěku službu na posedu.

Pohl pokračoval do Ameriky, Ospald zůstal v Rakousku, kde v roce 1988 dostal politický azyl. O návratu do České republiky neuvažuje. „Tady jsem dvacet let, tady se cítím doma,“ říká. Rodina se už dohromady nedala, jen dcera u něho jistou dobu pobývala, aby se naučila jazyk.

Jedna sedačka, s níž se tenkrát projeli po drátech, je v berlínském muzeu železné opony. „Chtěli po mně i tu druhou, ale tu jim v žádném případě nedám. Mám ji pověšenou na zdi v pokoji. Když se mi někdy chce stýskat, zavadím o ni pohledem a řeknu si: Dej pokoj, tak špatně jako v oněch dobách ti přece není,“ dodává.

(TÝDEN))