Leden 2007

Příběh pozapomenuté legrace

Vladimír Kučera

Sto let uplyne 28. listopadu od narození Jaroslava Žáka, cestovatele do hlubin nejen študákovy duše. Je to už možná humor pro někoho poněkud prastarý. Nicméně jsem přesvědčen, že ne zrovna vzorný student Čuřil či podlézavý udavač Krhounek jsou stále obecně známi. V internetu jsem pod heslem Maturita.cz - referát, Žák, Jaroslav - Študáci a kantoři našel i následující: „Hodnocení: Kniha nemá skoro žádný děj, ale zaujala mě několika historkami. Například se mi líbila tato...“ a jedna z nich je tam vylíčena. Nejspíš by profesora Žáka potěšilo, že jeho historky dodnes baví nastávající maturanty.

Začátek potíží

Jaroslav Žák vystudoval latinu a francouzštinu a poté učil jako středoškolský profesor. V letech 1946-1948 byl lektorem a scenáristou Čs. státního filmu. Jeho proslulá kniha Študáci a kantoři nese podtitul Přírodopisná studie a vyšla v roce 1937. Rok poté následovala Cesta do hlubin študákovy duše. Jde - slovy Žáka - o popisy „kolbiště, kde utlačovaný lid studentský, čili študáci, vede nesmiřitelný boj proti panující kastě prófů neboli kantorů“. Ale již předtím Žák spolu s malířem Vlastimilem Radou napsali velmi srandovní knihy Vzpoura na lodi primátor Dittrich, Dobrodružství šesti trampů a Z tajností žižkovského podsvětí; dohromady se toto dílo nazývalo Bohatýrská trilogie.

„Žák i Rada byli atleti pražské Slavie,“ říká literární historik Radko Pytlík, „a po tréninku vymýšleli neuvěřitelné historky o trampech a specifice Spojených států žižkovských. Spolu s nimi chodil na Slavii Karel Synek, syn nakladatele Adolfa Synka, a ten je vyzval, aby ty příhody sepsali - a jeho tatínek je vydal. A měly obrovský úspěch.“ Bohatýrská trilogie vyniká skvělým používáním jazyka včetně slangu a argotu, znalostí trampského a žižkovského prostředí a schopností využít reálných situací (kupříkladu americké prohibice) k absurdním obrazům.

Jaroslav Žák však psal i fejetony, spolupracoval na filmových scénářích a také se dlouho držel svého kopyta: učil. Neobešlo se to však bez problémů. Po úspěších „študáckých“ knih a filmů uspořádal přednáškové turné po českých zemích na téma Študáci na jevišti, v literatuře a ve skutečnosti. Byl za ně kritizován Ústředním spolkem československých profesorů pro snižování vážnosti profesorského stavu. „Pro nás mladé byl tehdy Žák symbolem jakéhosi studentského odporu,“ říká Radko Pytlík, „ovšem humor například v jeho fejetonech měl v sobě útěšnost v daleko složitějších situacích, zejména za okupace.“

...a bylo hůř

Jestliže „studentský humor“ vynesl Žákovi pokárání od kolegů profesorů, v čase okolo únorového převratu si „zadělal“ na větší malér. Jako člen národně socialistické strany publikoval v jejím deníku Svobodné slovo romány na pokračování Ve stínu kaktusu, Konec starých časů a Na úsvitě nové doby. Kupříkladu Ve stínu kaktusu podával satiru na předválečné, válečné a poválečné poměry v zemi; popisoval ošklivé vlastnosti národa Pivadorů, žijícího v republice Hodoqaus.

Další dvě knihy byly tragikomickou satirou na události kolem února 1948 v městečku Pepův Týnec. A k tomu byla Žákovi na účet přičtena Novoroční zdravice lidu studujícímu, jež vyšla v lednu osmačtyřicet také ve Svobodném slově a ironizovala politickou situaci.

Stalinistický literární kritik Ladislav Štoll označil Jaroslava Žáka za tvůrce bez odpovědnosti, který kazí mladou inteligenci recesí. Údajně se však na Žákově osudu podepsali i někteří jeho kolegové spisovatelé-humoristé. Po únorovém převratu komunisté vyloučili Žáka ze Syndikátu spisovatelů, vyhnali jej z Barrandova, znemožnili mu publikační činnost. Psal pod cizími jmény do novin, na částečný úvazek pracoval v Ústavu pro zdravotnickou dokumentaci. Režim dostal Žáka do značných existenčních potíží. Teprve v roce 1958, v čase prvního politického „tání“, vydal „sportovní pohádku“ o boxerovi Kouzelné rukavice a o rok později „atletickou rapsodii o zrození sportovce“ Dobrý borec Antonín. Jenomže to už se čas Jaroslava Žáka krátil. Zemřel předčasně v roce 1960.

Pořád se složitě vyrovnáváme s minulostí. Připomínáme tragické a bojovné osudy a události. Jaroslav Žák je dokladem toho, že i za legraci se uměl komunistický režim pomstít. Proto se domnívám, že satirické knihy, které se staly důvodem existenční likvidace Jaroslava Žáka, zejména Ve stínu kaktusu, patří do fondu onoho „vyrovnávání se s minulostí“. Všechno ostatní, co Žák (také spolu s Radou) napsal, pak zařaďme mezi stejně úctyhodné knihy, s nimiž je docela obyčejná neobyčejná sranda.

(MFDNES)