Leden 2007

Hádanka pokračuje

Kateřina Mahdalová

S korejskými otroky si úřady pořád nevědí rady. „Jsem tady týden?“ diví se černovlasá žena přikurtovaná na lůžku v pražské střešovické nemocnici. Čtyři dny byla v bezvědomí: má poraněnou páteř a několikanásobnou otevřenou frakturu levé nohy. Navzdory zraněním se však snaží za každou cenu odejít z nemocnice. „Má obrovskou sílu,“ říká sestra na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. „V nestřeženém okamžiku vstala a došla až ke dveřím. Hodně pak krvácela. A protože se o to pokoušela znovu, museli jsme ji přikurtovat, aby si ještě víc neublížila.“

Severní Korea není zase tak špatná

V nemocnici ženu chápou. Vůbec nevěděla, jak vážně je zraněná. Jmenuje se Kim, pochází ze Severní Koreje a česky rozumí jen pár slov. „Každý den za ní chodí lidé z ambasády a těm jsme řekli, co jí je. Žádali jsme je, aby jí to přeložili,“ říká zástupkyně primáře Kateřina Kocourková. Kim ale i po těchto návštěvách stále opakovala, že chce odejít, a utíkala z postele. Uklidnila se, až když jí tlumočnice vysvětila, jak na tom je. Proč tak spěchala? Stýská se jí po kolegyních z továrny? „Mám moc práce, musím se vrátit,“ říká Kim. Na havárii si nevzpomíná, vybavuje si jen sanitky. Kde leží její kolegyně a jak je to s nimi, netuší. Nikdo jí nic neřekl.

Skupina šestnácti Severokorejek se před třemi týdny organizovaně vracela ze směny v továrně Kreata v Žebráku, kde ženy šijí spodní prádlo, do penzionu ve Zdicích. Cestou do jejich dvojstupu narazilo auto a polovinu z nich vážně zranilo. Nehoda znovu probudila zájem médií o osudy lidí ze země s nejhorším režimem na světě, jak nedávno připomněl Václav Havel v New Yorku. A také o to, jak se jim žije u nás.

Lucio Baraldi, majitel továrny Kreata v Žebráku, kde korejské ženy pracují, ví, že se nad jejich pobytem u nás vznášejí otazníky. Zvažoval podání žaloby na česká média za to, že o Korejkách píšou jako o novodobých otrokyních. Žalobu nepodal, ale na tom, že Korejky nejsou otrokyně, trvá. „Už jsem novinářům, úředníkům i policii ukazoval, jak žijí, a nikdo neshledal nic špatného.“ O možnosti, že Korejky „otročí“ pro nedemokratický režim, který na ně dosáhne až k nám a skrze dozorce jim zabraňuje svobodně se pohybovat a navazovat jakékoli kontakty s Čechy, ale mluvit nechce. „Chyba je ve vysoké politice,“ říká. Stejně to vidí i další zaměstnavatel severokorejských šiček Jiří Balabán, majitel stejnojmenné textilní firmy v Železné na Berounsku. „Novináři z toho dělají mnohem větší vědu, než to je,“ tvrdí. „Severokorejský režim není podle mě vůbec tak ostrý, jak se tu říká. Že tam je hladomor? Tak jak to, že sem ty holky nepřijíždějí vyhublé na kost? Nejsou dokonce ani tak izolované, jak to vypadá, zhruba jednou za rok se tu vymění a s těmi, co se vrátily domů, si dopisují.“ Balabán v Severní Koreji nikdy nebyl a se zaměstnankyněmi, které pocházejí z „prověřených“ rodin, a hladem tedy asi netrpí, o poměrech v jejich zemi nemluví. Novináře k nim pustit také nechce, má prý s nimi špatnou zkušenost a k ničemu by to prý stejně nebylo. Tvrzení opírá o zkušenost s novinářkami, které do továrny před časem pustil. Jedna z nich, Barbara Demick, svou zkušenost ze Železné popsala v článku, který vyšel loni v prosinci v Los Angeles Times, letos v lednu ho převzal San Francisco Chronicle. Druhá novinářka se jmenuje Mindy Kay Bricker a píše v Praze pro International Herald Tribune. Její článek vyšel před pár týdny.

Kuřátka kolem žárovky

„Chodila jsem mezi nimi, zrovna šily, ani se na mě nepodívaly,“ popisuje Mindy Kay Bricker svoji návštěvu u Balabána. „Nikdy bych nevěřila, že je něco podobného možné. Zkoušela jsem se jich ptát na nejbanálnější věci – jak se jim tu líbí, jestli se jim nestýská po rodině, jestli jezdí na výlety –, ale neřekly ani slovo. Bály se a mně to bylo nepříjemné, protože člověk neví, jestli se takovýmhle kontaktem nepodepisuje na jejich možné deportaci z Česka nebo zda jejich rodina nezmizí někde v gulagu.“

Podobnou zkušenost děláme později my s fotografem v Žebráku. Čtyřiceti korejským ženám skončila směna a chystají se přesunout autobusem do penzionu ve Zdicích. Kontaktujeme je na zastávce u kostela. Otázky ignorují, uhýbají pohledem, před objektivem si halí tvář do šálů a kabátů, tisknou se k sobě. Připomínají kuřátka namačkaná kolem hřející žárovky. „Gavarítě pa rusky?“ zkoušíme to. Jedna z žen špitne „da“ a zmizí v davu. Výjev jak z absurdního dramatu končí v úzké uličce před továrnou, kam se ženy namačkají a volají majitele Lucia Baraldiho, aby nás odehnal. „Holky ne problém,“ povzdechne si Ital lámanou češtinou a ukazuje prstem nahoru. „Tam problém. Politika.“ Na otázky, jak se ke korejským pracovnicím dostal nebo kam si nechávají Korejky posílat výplatu, naznačuje, že nerozumí česky.

My to však víme ze svědectví, které podal Kim Tae San, bývalý pracovník severokorejské ambasády v Praze, který dostal azyl v Jižní Koreji. Vypověděl, že na ambasádě měl na starosti vybírání peněz, které ženy v textilkách vydělaly. Ze šesti sedmi tisíc se Korejkám vrátila necelá tisícikoruna, zbytek jim ambasáda zabavila jako „dobrovolný příspěvek“ na socialistickou revoluci. Tuto praxi potvrdila i ředitelka Úřadu práce v Berouně Lenka Šmídová. „Nechávají si peníze posílat na jeden účet, jinak ale jsou bezproblémové,“ říká. „Není jediný důvod jim pracovní povolení neudělit. Jestli jim někdo porušuje práva, je to věc politiky, ne úřadu práce.“

Se stejnou bezradností se potýká i policie a ministerstvo zahraničních věcí. Útvar pro vyšetřování organizovaného zločinu před rokem případ Korejek uzavřel s tím, že se zneužívání mladých žen neprokázalo. Tisková mluvčí Alexandra Vondry zase vzkazuje, že se jí nezdá vhodné, aby ministr zahraničí komentoval něco, co spadá do kompetence úřadů práce. „Je to, jako kdyby hodnotil, kolik stojí rohlík,“ říká Zuzana Opletalová. „Tuhle problematiku detailně neznám, ale nejspíš to nebude tak black and white, jak to vypadá,“ říká k tomu ministr, kdysi významný ochránce lidských práv. „Víc k tomu ale nemůžu říct, musel bych si to prostudovat a na to teď nemám čas.“ Poslanec Cyril Svoboda, který byl ministrem zahraničí několik minulých let, říká: „Vnímám to jako podezřelé. Jenže naše úřady a policie zatím nezískaly důkaz. Není divu, ty ženy mají strach s kýmkoli mluvit. Je to začarovaný kruh a nám nezbývá než pobyt Severokorejců bedlivě sledovat a dalším nepřidělovat pracovní povolení. “

V sídle Solidarity

Severokorejci, kteří v pozici rukojmích vydělávají režimu ve své zemi valuty a podporují tak mimo jiné financování jaderného programu, pracují také v Polsku, Bulharsku, Slovinsku, v Rusku a Jemenu. Tam si s nimi také většinou nevědí rady. Jeden příklad za všechny: Poláci se o tom dozvěděli až letos v březnu, kdy Gazeta Wyborcza napsala, že „otroky“ do Polska dováží zemědělec Stanislav Dobev. Podle novináře Tomka Mackowiaka na jeho farmě pracují od roku 2002 skupiny korejských dělníků formálně jako stážisté bez nároku na mzdu. Jde o „fyzicky náročnou celodenní dřinu za stravu, ubytování a minimální kapesné. Skupinu vede překladatel, což je eufemismus pro politruka, který dělníky hlídá.“

Velké pobouření v Polsku vyvolala zpráva o tom, že za těchto podmínek pracuje devět Korejců také v místě zrodu dělnické legendy – Solidarity. Korejci nemají pracovní smlouvy a polská Státní inspekce práce je v jejich kauze bezmocná, přestože skoro celou mzdu odevzdávají. „Veřejnost je pobouřena hlavně z toho důvodu, že se před jejími zraky toleruje něco jako minigulag,“ říká Mackowiak. „A kauza se ještě prohlubuje: vedení loděnic navíc Gazetu Wyborczu zažalovalo za zveřejnění informací o Korejcích. Požadují v polských podmínkách rekordní částku: 100 milionů zlotých.“

384:16

Podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí u nás letos v říjnu pracovalo 400 Severokorejců, 384 žen, 16 mužů. Ženám je mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Kde všude pracují, ministerstvo neví, tiskové oddělení nám doporučilo obvolat všech 77 úřadů práce, které „tyto údaje jistě mají“, ministerstvo od nich „tyto regionální údaje nežádá, protože je k ničemu nepotřebuje“. Veřejně se mluví o Skutči u Chrudimi a o obcích Železná a Žebrák na Berounsku.

(Respekt, www.respekt.cz)