Leden 2007

Ať žije televizní zpravodajství!

Emanuel Mandler

Přestoupil zákon a teď leží na zemi s rukama svázanýma za zády a s pěti nebo šesti zakuklenými muži zákona se střelnými zbraněmi kolem. Nejen takový záběr uvidíme v televizi, ale máme-li štěstí, zjistíme, že svázaných porušitelů zákona je kolem ještě několik. Zpravodajské relace našich televizí (sleduji ČT a Novu) nám umožňují pohled na takové esteticky výrazné obrazy často – dokonce jsem zjistil, že každý den.

Uvažoval jsem, proč. Jistě; naše televize často ve svém zpravodajství (rozlišujme zpravodajství od komentářů a analýz) připomíná dřívější černou kroniku. Ale pokud si dobře pamatuji, podvodníci a ničemové, pokud byli vyfotografováni v černé kronice, stáli v drtivé většině na nohou jako ostatní smrtelníci. Nechápu dost dobře, k čemu že je ta dnešní brutalita; často to vypadá, že nějaký spravedlivý obhájce zákona předvádí hmaty a chvaty tak důkladně, že stoupne dotyčnému přestupníkovi zákona na hlavu. Ani se neodvažuji odhadnout, jaké části diváků se tyto záběry líbí. Předpokládám, že jsou po chuti policistům, kteří jsou ztvárnění v televizi, a redaktorům právě tak. Proč by je nám jinak ukazovali?

A tak nevím. Rozhodně, jak na to teď upozorňuje i tisk (Martin Zvěřina v LN) zabírá zpravodajství tohoto druhu mnoho drahocenného místa ve vysílání zpravodajství. Nemohu to tvrdit na sto procent, je to jen má domněnka a přiznávám, že jsou i výjimky. Ale polední diskuse činitelů politických stran 19. října o současné situaci mne v tom utvrdila: jde ne o to, abychom byli informováni o tom, co se děje ve světě, ale jak se poprali dva chasníci v… řekněme v Náměšti.

V polední diskusi 19. října si totiž účastníci stěžovali na politické strany, že jejich programové myšlení nesahá ani za humna, ale zůstává pohodlně doma. Nu, když takto uvažují špičky politických stran, zřejmě to souvisí i s uvažováním členské základny a mnoha sympatizujících. A jestli to tak je, pak jsou logické i takové věci: dva dny naše televize v neobyčejně dlouhých pořadech informovala přímo z místa důlního neštěstí (Nováky) o závalu, pod nímž zůstali čtyři horníci, a hlavně o záchranných pracích. Bylo to zvláštní, protože pouhopouhý laik pochopil hned na počátku, že ti čtyři horníci jsou bohužel ztraceni, a bylo mu jich, jak je to lidské, líto. K tomu není třeba dlouhých řečí. Že ještě dva dny probíhaly záchranné práce, to je zřejmě v pořádku, protože jak podniky, tak příbuzní dělají pochopitelně v takových situacích, co mohou. Proč ale o tom všem, když stačily stručné zprávy, sáhodlouze po dvakrát referovala naše televize (obě stanice), to je, jak se říká ve hvězdách. Nemyslím, že tím, co píši, projevuji cynismus k osudu nešťastných horníků a jejich pozůstalých. Mnohem blíž mají k cynismu naše televize, když o obdobných neštěstích (v Číně i v Rusku stovky mrtvých) přinesou pouhou kusou zprávu.

Jenomže důlní neštěstí je pouhý a extrémní příklad. Za den se toho ve světě děje nesmírně moc. Scházejí se státníci, strany i vedení států, vydávají prohlášení, na Blízkém východě se bojuje, podepisují se významné smlouvy, státy „osy zla“ vyvíjejí jadernou zbraň, proč o tom naše televizní stanice ve zpravodajství nereferují? O většině událostí, které nejsou bez významu, se nedozvíme.

Asi skutečně nechtějí, abychom byli informováni. Výsledek je: 100 poslanců ku 100 poslanců. Náš občan je v podstatě neinformován. Nemá-li to tak zůstat do skonání věků, musí se cosi změnit v naší televizi a pravděpodobně i v politických stranách.