Leden 2007

Dosáhnout co nejvýš!

Emanuel Mandler

Tentokrát bylo v restauraci Na Kahánku rušno. Za panem Machálkem přišli tři mně neznámí lidé a přemlouvali ho, aby podepsal petici. Vyznívala v tom smyslu, že Praha se nemá stát olympijským městem, ale má odstranit vady, které ji hyzdí jako hlavní město republiky. Po kratší a dosti bouřlivé výměně názorů pan Machálek vytáhl propisovačku a petici podepsal. Byl jsem v šoku.

Pan Machálek totiž ze zásady žádné petice nepodpisuje. V Čechách, říká, že v když nějaký intelektuál chce něco závažnějšího říci, tak vyrobí petici a hned chce, aby se všichni podepsali. To on nepodporuje. Teď seděl jako po nějakém atletickém výkonu a potutelně se na mne koukal. Po chvíli řekl, že taková petice, jakou podepsal, je něco výjimečného. Snažit se, aby Praha byla olympijským městem, je neobyčejně lákavá, dalo by se říci populistická myšlenka, a v tom to je. Spousta lidí s tím bude souhlasit. A přitom je to taková pitomost. Jestli chci, je ochoten mi to vysvětlit.

Ideu udělat z Prahy olympijské město, jsem od počátku považoval za čirou utopii, takže pan Machálek mi nemusel nic vysvětlovat. Zato já jsem se mu snažil vysvětlit, že je zapotřebí, abychom reagovali i na poslední diskusi k našim pohovorům, jelikož se tam v jednom příspěvku místo o předpokladech socialismu hovoří o židech, Češích a také o našem zapisovateli.

Pan Machálek to dobře věděl, celou diskusi četl. Řekl, že opravdu takové věci, jaké píše autor nazývající se Marie Nováková, mají být předmětem svobodné diskuse. Všimněme si, že tento autor, i když to popírá, má blízko k antisemitismu. Tvrdí o panu Mandlerovi, že je… počkejte, jak to napsal? Že pan Mandler „náleží k národu s nepopiratelně starší kulturou a historií…“ , přičemž „se považuje za příslušníka národa, nad nímž… systematicky projevuje znechucení…“.

Řekl jsem, že přece nelze říci, že se považuje za Čecha o žádném Čechovi, který má českou matku, české školy a který má z otcovy strany židovské předky, pouze to. Proč považuje? Je to přece Čech. Kdyby chtěl náležet k židům, jistě by to dal najevo. Za těmito argumenty Marie Novákové jakoby se blýskalo antisemitismem.

Ovšem, doplnil mou neobvykle dlouhou řeč pan Machálek, když uvážíte navíc argument o množství významných židovských socialistických osobnostech, který je často používán výraznými antisemity, stačí to, aby bylo zřejmé, odkud vítr vane. Ale to není vše. Marii Novákové vadí to, co jsme tu říkali o plebejských kořenech našeho národa, který usnadňuje socialistické smýšlení. Považuje to za „hňácání o přízemních, víceméně nedopatřením existujících současných obyvatelích Čech a Moravy“. To je zřejmě závažná věc. Je, myslím, zcela nepochybné, že náš národ vzešel z plebejských kořenů. Dnes jej nelze urážet ironií „více méně existující“. Existuje až přespříliš. A je třeba umět posoudit, jak se z původního základu vyvíjel, čeho dosáhl, jaká je všeobecně jeho úroveň. Uvážíme-li obrovský rozmach českého živlu v 19. století a za první republiky, musíme tomuto národu přiznat značnou houževnatost. Měli bychom kupříkladu umět ocenit, že takřka na počátku svého rozvoje dosáhl značných hospodářských úspěchů. Že měl už v té době seriózní publicistiku (Havlíček), dva vynikající básníky (Mácha, Erben) a že jeho skladatelé od Zelenky přes Dvořáka až po Martinů skládali vynikající hudbu. Jenomže uvažujeme-li o českém národě, nepomůžeme mu, staneme-li se jeho opěvateli. Jako jiné národy i Češi se v minulosti dopouštěli rovněž nekalých činů, což vyvrcholilo v roce 1945, a Češi – opět jako mnohé jiné národy – se k nim nechtějí znát, popřípadě je ještě glorifikují. Kritické uvažování o minulosti i současnosti národa nemá vůbec nic společného s „hňácáním o přízemních současných obyvatelích naší země“.

Řekl bych, pokračoval můj přítel, že to souvisí s ideou olympijského města. A to zdánlivě složitým způsobem. Plebejství nepřináší mnoho užitku. Je třeba je překonat a pracovat na pozitivních duchovních i materiálních hodnotách. Taková národní práce postupuje obvykle ve vlnách: tam a zase zpět. My teď nutně potřebujeme tam, normalizační desetiletí nám dalo hodně zabrat. Nejsou to pouze naše problémy, podobně jsou na tom ostatní postkomunistické státy. Ale přesto: jsme na prvním místě v počtu krádeží, korupce kvete, jako by se nechumelilo, naše vědomí o minulosti je značně destruované, o světě nevíme skoro nic. A navíc – podívejte se na tu politiku. Na tom, že se dvě hlavní strany nemohou už skoro půl roku dohodnout na vytvoření vlády, je určitě podepsáno také plebejství: že země potřebuje vládu, to ty strany vědí a uznávají, ale ještě víc jim velí mocenské a materiální zájmy, aby šly nesmiřitelně proti sobě. Není to snad plebejské? A tak se do popředí dostala myšlenka Prahy jako olympijského města. Je to prosté. Nepřekonáváme zbytky plebejství vylepšováním demokracie a zajišťováním občanských svobod, ale tím, že všechno zůstane postaru a začneme stavět stadiony a sportovní střediska. Nad tím by se člověku chtělo zaplakat.

Takže v dnešní době je zapotřebí kriticky posuzovat nejen minulost, ale i současnost našeho národa. Plést do toho Izrael mohou nejspíš antisemité. Proč bychom to dělali?