Leden 2007

Konce trestu smrti

Emanuel Mandler

V týdeníku Rozhlas se Jiří Ješ v článku Saddám Husajn a Benešovy dekrety zamyslel nad jednou z mála potěšitelných skutečností dnešního světa. Tou je ubývání trestu smrti::„Před třiceti lety bylo na světě jen šestnáct zemí, kde se nepopravovalo. Od té doby však sedmaosmdesát států trest smrti úplně zrušilo…“ Jiří Ješ se domnívá, že v této situaci příznivé humanitě je paradoxní, jestliže Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky trvá na tom, že trvalou součástí jejího právního řádu zůstávají tzv. Benešovy dekrety, kde se s trestem smrti počítá. Zvláště upozorňuje na tzv. velký retribuční dekret, kde dokonce není odvolání proti rozsudku smrti a který dokonce musí být vykonán do dvou hodin po jeho vynesení.

Podle retribučních dekretů se dnes už nesoudí. Ale jejich trvání či naopak zrušení (zrušeny nebyly) má nepochybně značný symbolický význam. Když už podle nich nebylo koho soudit, věnovaly se poklidnému zimnímu spánku, rušenému jen občasným odkazy na jejich pozitivní účinky.

Ale ve Vltavě neuplynulo příliš vody nad podpisem retribučních dekretů a v květnové Sbírce zákonů a nařízení roku 1946 vyšel další zákon zabývající se mimo jiné trestem smrti. Nese název Zákon o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Tento zákon je více či méně slavný a vedou se o něm neustále spory. Oč jde, říká se v jeho § 1:

„Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo k spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by podle platných předpisů trestné“.

Spory se vedou o znění tohoto paragrafu, ale ještě závažnější jsou spory o platnost účinnosti zákona. To je tak: každý stát, jehož občané bojovali za války proti nacistickým okupantům musel zpětně udělit „amnestii“, těm, kteří bojovali s nacisty na život a na smrt, a jejichž činy by tedy podle platných předpisů byly mnohdy trestné. Do tohoto okruhu zákonodárství patří i náš, citovaný „zpětný amnestijní zákon“ (č. 115 /1946 Sb.). V jednom ohledu jej však podstatně překračuje – datem. Tato „zpětná amnestie“ není totiž omezena jenom na období války - amnestijní období rozšířil až do 28. října 1946. Tím zákon č. 115/1946 umožňoval prominout tresty zejména těm, kteří se podíleli na vraždách odsunovaných Němců. Dnes už víme, že v tomto období (tzv. divokého odsunu) šlo o tisíce lidí mučených a často hromadně popravovaných. Odsunutí Němci neustále žádají o zrušení tohoto dekretu, ale marně.

Zbývá dodat, že tento zákon mohl být použit nejen k omilostnění vrahů Němců, ale i Čechů, popřípadě i dalších národností. Kdo dnes ví, kolik skutečných (i českých) pomahačů uniklo oprávněnému trestu a naopak kolik lidí bylo nespravedlivě potrestáno rozsudky prvního z obou zákonů?

Jiří Ješ soudí o retribučním zákonu, že je šílené, když „členský stát Evropské unie může takovýto paskvil… stále uchovávat jako nedílnou a neměnnou součást svého právního řádu.“ Má pravdu. O zákonu č. 115/1946 Sb. platí totéž.