Leden 2007

Nesrovnalosti na Východě

Emanuel Mandler

Tentokrát jsme měli s panem Machálkem v restauraci Na Kahánku napilno. Způsobil jsem to já svými všetečnými dotazy. Řekl jsem panu Machálkovi, že jsem si přečetl zprávy, které se všechny nějakým způsobem týkají Blízkého východu a že v souvislostech, které ostatně všechny známe, mně neumožňují orientaci v tamním dění. Můj přítel mne přerušil a vyjádřil údiv nad tím, že bych chtěl být orientován v něčem takovém, jako se děje na Blízkém východě.

Dobrá, řekl jsem, ale že byste zrovna vy nepostřehl skrytý smysl událostí, o nichž se dovídáme, tomu nevěřím. Jde o toto: nejdřív se člověk dozví, jak Palestinci poslali do Izraele jako sebevražednou atentátnici takřka šedesátiletou ženu a celá její rodina je nadšena tím, že babička při tom přišla o život. Pak se nejprve jeden den dozvíme, že Hamás hrozí Izraeli intifádou, nezačne-li s ním do půl roku jednání; hned druhý den ale čtu, že všechny palestinské skupiny se dohodly a uzavřely s Izraelem příměří. Hodinu poté dvě z těchto skupin vyslaly na izraelské území devět raket a v noci pak Izrael stáhl všechna vojska z pásma Gazy. To všechno se odehrálo několik dní před plánovanou návštěvou Benedikta XVI. v Turecku, přičemž šedesát procent Turků se k papežově návštěvě staví odmítavě. Prosím vás, vysvětlete mi, co se děje.

Pan Machálek se nezamračil, jak bych byl očekával, ale naopak se upřímně zasmál. Cožpak někdo může vysvětlit to, co se děje zrovna na tomto místě naší planety? On sám k tomu může přičinit pár poznámek (pozn.: v tomto směru je můj přítel neobyčejně skromný). Podle jeho mínění je třeba nehorázné zmatky na Blízkém východě přičíst mimo jiné tomu, že tam existuje mnoho pravidel, jimiž se mají státy i občané řídit, ale většina států i skupin se těmito pravidly řídí jen tenkrát, když se jim to hodí. Modelovým příkladem může sloužit Jásir Arafat, který za tuto dvojznačnost obdržel dokonce Nobelovu cenu. On se tvářil velmi mírumilovně, ale když se mu to hodilo, vojensky se zašklebil a vyhlásil proti Izraeli intifádu. Zvláštností oněch událostí, o kterých hovoříte, ovšem je, že zde se světu obě janusovské tváře extrémního islamismu předvedly najednou (příměří a raketový útok). Tomu se musí rozumět také pokud jde o hrozbu intifády – nikdo dnes přece neví, bude-li se intifáda těmto teroristickým skupinám hodit, či ne.

Řekl jsem panu Machálkovi, že mu nejen zcela věřím, ale jsem mu i dokonale oddán. Ale jsou lidé, kteří ho pomlouvají, že mluví jako rádio Tel Aviv. Tak v diskusi k naší minulé rozpravě napsal jeden diskutující (podepsal se jako Marie Nováková) mimo jiné toto „Když nám, příslušníkům plebejského národa, autor tak srozumitelně odhalil kořeny naší socialistické zatíženosti (vzhledem k tomu, že náleží k národu s nepopiratelně starší kulturou a historií, mohl tak učinit s patřičným nadhledem a bez zbytečného resentimentu), bylo by od něj milé, kdyby nám také objasnil jaké mentální rysy národa vyvoleného byly příčinou toho, že řada osob a osobností z něho vzešlých se k socialismu přiklonila, teoreticky jej rozpracovala, propagovala a aktivně se podílela na jeho nastolení - zejména pak jeho bolševické mutace.“

Pan Machálek se zasmušil. Co bychom vlastně mohli od světa chtít? On, pravda po etnické stránce není čistý Čech a pan Mandler, pokud si dobře vzpomíná, má po otci židovské předky. Ale všichni jsme Češi, občané České republiky, příslušníci českého národa a jako takoví mluvíme, píšeme a – uvažujeme. Pokud jde o židovské osobnosti, je jich dost socialistických, ale také dost všeobecně významných. Modely jsou známé (Karel Marx – i když ten byl pořádný antisemita – a na druhém pólu Einstein). Podobně je to u mnoha ostatních národů například u Němců (Beethoven – Hitler), u Rusů, Francouzů a tak bychom mohli pokračovat. U židů musíme vzít úvahu neustálé pronásledování, které bylo živnou půdou pro vznik myšlenek o ušlechtilém státě, tedy myšlenek socialistických. Všimněme si ale, že každý mluví o něčem jiném. On, Machálek, zvýrazňoval naši českou afinitu k socialismu, ne afinitu židovskou. O té neměl proč hovořit, ostatně ta se popřít nedá, byla přece obrovská – zvláště v souvislosti se vznikem Izraele. Ale když Stalin chtěl od židovského státu, aby se posovětštil, Izrael to odmítl. To my jsme se k Sovětům přidali sami, o své vůli. Být Marií Novákovou, raději by mlčel. Izrael je stát uznaný organizací OSN, je v arabském obklíčení, islamisté ho chtějí smést do moře, ale je to stát demokratický a nemůže za to, že v Evropě je antisemitismus tak zakořeněný. Evropa se totiž v nedávné minulosti zachovala k židům nepěkně. Nejde jen o šoa (holocaust). Takřka groteskní je, že za války se k židům chovali nejlidštěji Bulhaři. Na druhé straně Slováci bez nátlaku z Říše – a to je přece známo, ale raději se u nás o tom nemluví – nakládali slovenské židy do transportů mířících na lidská jatka. A ještě za každého zaplatili 500 marek. A po válce…

Přerušil jsem pana Machálka, že o tom si můžeme popovídat jindy. Já jen opakuji to, co jsem několikrát slyšel. Mne samotného nezajímá, jaké kdo má předky. Když to ovšem pana kolegu rozčiluje, neuškodí, budeme-li se chvíli věnovat papežovi a Turkům.

Počkejte, zastavil mne pan Machálek, zůstaňme ještě chvíli u mého rodokmenu. Já nejsem po etnické stránce stoprocentní Čech, protože má babička z matčiny strany byla Maďarka. A máte to.

Chtěl jsem říci, že to nevadí, ale včas jsem toho nechal.

Ostatně kdybych prý se rozhlížel po Čechách, zjistil bych, že po stránce etnického původu je to tu pěkně promíchané, málokdo má předky jen samé Čechy. No, to nevadí. Můžeme prohodit pár slov i o Turcích. Návštěva Benedikta XVI. v Turecku, hovořil pan Machálek svým typicky poučným hlasem, dobře odhaluje janusovskou tvář muslimských států. V případě Turecka to ovšem nelze jednoduše považovat za negativní stránku. Je to nejevropštější z muslimských států, je to parlamentní demokracie, která má ze všech muslimských států nejblíže k Evropě – také se hlásí do Evropské unie. Je ale možné hovořit o Turecku jako o muslimském státu, protože devadesát devět procent jeho obyvatel jsou muslimové. Ale to „janusovství“, nebo chcete-li říci pokrytectví tady je. Atatürkova (kemalistická) revoluce svými reformami a sjednocením Turecka učinila tento stát moderním; jenže obyvatelstvo je muslimské, a tak prozápadní zaměření státu hlídá armáda, která prostě jinou než prozápadní orientaci nepřipouští. V konfliktní situace se toto schizma projevuje dosti zřetelně. A to je právě teď. Obyvatelstvo by nejraději vidělo katolického papeže za horami a doly, ale stát přes všechny potíže návštěvu uskutečnil, protože stát nechce mít ještě ke všemu potíže s evropským křesťanstvím.

Ovšem, připustil jsem, ale my se chceme ještě vrátit k Blízkému východu.

Vrátíme se, uzavřel tuto debatu pan Machálek. Příště.