Leden 2007

Výročí cinkání klíči

Emanuel Mandler

Tentokrát jsme s panem Machálkem seděli Na Kahánku a byli jsme oba potichu. Rozhodně delší dobu než se slušelo (alespoň mně se to tak zdálo). Řekl jsem nakonec, že proč mlčíme, když je slavné výročí cinkání klíči? Že nemusíme zrovna jásat, ale upadnout v takový den do stavu zasmušilosti se taky nehodí. Pan Machálek mlčel i nadále jako ryba a tak jsem pokračoval: že taková velká událost jako 17. listopadu má kromě světlých stránek i stránky, které si zaslouží kritický pohled. Ale kritický pohled právě letos nechyběl.

Pan Machálek to už nevydržel, vytáhl z kapsy od vesty kus novinového papíru a zeptal se mne, zda jsem četl referát o velké veřejné debatě Billa Clintona a Václava Havla na Kolumbijské universitě ve středu 16. listopadu. Závažná jsou tato slova: „Clinton před studenty vysoce ocenil Havlovu roli, zejména jeho podíl na nenásilném charakteru změn v Československu. ,Za šedesát let mého života existovaly tři skvělé postavy, které nenásilně změnily kurz svých zemí - vůdce hnutí za indickou nezávislost Mahátma Gándhí, Nelson Mandela a Havel,´ řekl Clinton. Díky Havlovi jsou lidé v jeho vlasti svobodní, v zemi vládne demokracie a právo. ,Když se dostanete na historickou křižovatku, to nejlepší, co můžete udělat, je otevřít dveře, aby ostatní mohli vejít,´ popsal studentům obrazně Havlovy zásluhy o pád komunismu a nastolení cesty k demokracii.“

Odpověděl jsem panu Machálkovi, že marná sláva, jsou věci, které musíme vzít na vědomí a to je mimo jiné podíl zásluhy Václava Havla o přechod k pluralismu v tehdejším Československu.

Pan Machálek se zasmušil. Ani trochu nechce popírat tento Havlův podíl. Ale věc je jiná. Vy sám, zdůraznil můj kolega, jste hovořil o dnešním slavném dni. On, pan Machálek je z oslav tohoto druhu vždycky poněkud neklidný. Jednak přispívají k tomu, že se v obecném povědomí vytváří oficiální, uhlazený pohled na význačné historické události, jednak jsou velmi zneužitelné, což se mi právě pokouší předvést. Kdyby Václav Havel sám přehnaně zdůrazňoval své zásluhy, bylo by to trapné. Když to za něj udělal bývalý americký prezident – v Americe a v předvečer 17. listopadu – dostala naopak tato oslavná slova mimořádnou závažnost. Můj kolega to prý uvádí jako doklad toho, jak lze takové oslavy nejen využít, ale i zneužít.

Těžko mi bylo v této věci s panem Machálkem nesouhlasit, ale trval jsem na tom, že jde o malou část z velkého množství fakt, která se v tyto dny dozvídáme. Ostatně, naznačil jsem svému příteli, neobyčejně rád bych se dověděl, jak se on, který tehdy pracoval jako dopisovatel významného zahraničního listu, dívá na tehdejší události a na kritiky, kterých se jim u nás dostalo. Byla to, co se stalo, jediná cesta jak svrhnout komunistický režim, nebo to šlo jinak?

Tato otázka vytrhla pana Machálka z nostalgie. To je, zamumlal, otázka, na kterou by si ani poučenější lidé, než je on, netroufli odpovědět. Co bylo, to jsou fakta; co by bylo, to jsou představy a těch může být mnoho a velmi rozdílných. Shodnout se ovšem můžeme na tom, že existují určité determinanty, z nichž se události nemohou vymknout, například:

V listopadu 1989 existovalo sovětské impérium už jenom jako minulost – rozpadlo se. Jednotlivé socialistické státy byly umělé a bez podpory Sovětského svazu nemohly existovat. To platilo samozřejmě také pro Československo. Na programu dne tedy nebylo, zůstane-li u nás komunistický režim – ten už se hroutil – nýbrž jakým jiným směrem se Československo bude ubírat.

Pro tento další vývoj existovaly další determinanty. Abychom je pochopili, musíme se vrátit do minulosti, aspoň do roku 1945. Tehdy z vůle Národní fronty, to znamená obrovské většiny obyvatel, vznikl socialistický stát („lidově demokratické Československo“) a trval s různými obměnami až do roku 1989. Socialismus se u nás stal metou, k jehož dokonalosti měl směřovat všechen další vývoj. Pokud tomu nevěříte, podívejte se na výsledky letošních parlamentních voleb. Napadlo by vás někdy, že ještě šestnáct let po převratu získá „levice“ tolik hlasů? Také polistopadové dění roku 1989 bylo ve znamení socialismu, i když se o tom příliš nemluví.

Opravdu, nezdržel jsem se a přerušil jsem pana Machálka, abych mu řekl, že i já jsem uvažoval o tom, kde se u nás letos vzalo tolik socialismu. Pan Machálek se na mne nevrle podíval (nemá rád, když ho přerušuji) a pokračoval:

Třetí determinantou byl rok 1968. Idea KSČ „vylepšit“ socialismus, to znamená vytvořit tzv. socialistickou demokracii, se stala základem mocného lidového hnutí, které svým představitelů odpustilo takřka všechno, dokonce i to, když na samém počátku normalizace musel odstoupit i Dubček a svěřit národ do rukou tuhých husákovských komunistů. Právě jsme dospěli k další determinantě. Tou byla „normalizace“ v 70. a 80. letech minulého století. Kdybyste se díval teď, 17. listopadu na dlouhé dokumentární televizní pásmo o „revoluci“ roku 1989, nabyl byste snadno dojmu, že u nás v 70. a 80. letech lid trpěl pod terorem komunistů. kterého se po 17. listopadu začal zbavovat. Jenomže tak to nebylo. Naši lidé vědí, jak se chovat v nepříznivých situacích, přizpůsobili se režimu a normalizátoři (režim) se přizpůsobili lidu. Byl to režim autoritativní, policejní, ale uměl se prostému člověku tvářit jako lepší, než byl. A tak není pravda, že v 70. a 80. letech neexistovala ve společnosti vůbec žádná svoboda. Byla tu značná část svobody osobní, což znamenalo, že se politicky významná část obyčejných občanů, která se v běžném životě nesměla vůbec nijak uplatnit, každý pátek odpoledne sebrala a odjela na chaty a chalupy. Tam si v rámci celospolečenského útlaku (to nemyslím ironicky) mohli dosyta vynadávat na poměry i číst zakázané spisy; přitom si byli jisti, že je nikdo nebude sledovat a poslouchat, co říkají. Jenže během let vzpomínky na svobodu bledly, a tak se věnovali výlučně osobním věcem (zahrádky, televize, rekreace) a k režimu se chovali jako k vrchnosti. Kromě toho si většinou mysleli, že této vrchnosti jde o socialismus. jak to proklamovala

Ozval jsem se. Vytkl jsem (velmi slušně a jemně) panu Machálkovi, že opomíjí určitou (i když malou) část společnosti, která nesdílela hodnoty tehdejšího establishmentu a naopak vystoupila s opozičními názory. Měl jsem na mysli Chartu 77.

Pan Machálek se rozesmál. Jak by mohl zapomenout na Chartu 77? Vždyť i ona byla determinantou tehdejší situace. A to velmi důležitou. V lednu 1977, kdy vydala své prohlášení požadující lidská práva podle paktů OSN pro všechny občany, neměla ovšem naději na úspěch; režim dostal strach, že by se lidé mohli dozvědět o obsahu prohlášení Charty, a začal hrozit terorem (který jistou dobu vůči chartistům uplatňoval). A tak se občané ani nedověděli, co chartisté požadují. Hlavní důsledek prohlášení Charty 77 tedy spočíval v negaci: v utužení policejního režimu a to až do jeho neslavného konce. Tak tuhá nesvoboda, jaká pak vládla až do konce osmdesátých let, byla taky mimo jiné – a řekl bych, že dost – důsledkem obavy režimu, aby někdo zase nepřišel s něčím takovým, jako byla Charta 77. Jenomže to není o Chartě 77 všechno. Po 17. listopadu (což nebyla akce Charty) se přední chartisté dostali do čela Občanského fóra a od davů sklízeli velké ovace. Říkali „my“ jménem celého národa a všichni byli spokojeni. Běžný občan si nějakým způsobem zadal s autoritativním režimem a teď disidenti, tito stateční lidé, přenášeli svou srdnatost i na ně. Všichni, včetně těch, kteří s komunisty hodně spolupracovali, se domnívali, že jsou zbaveni vin; dokonce se za členy Občanského fóra prohlašovali i estébáci. Nikdo ve větším měřítku neprotestoval. Ani nemohl. Byla tu totiž další determinanta. Tou byla nezrušitelná a letitá tradice jednoty.

Považoval jsem za vhodné dodat k tomu, že ať si pan Machálek říká, co chce, ta polistopadová jednota byla ve srovnání s dnešní rozháraností lepší.

Můj kolega pronesl poučným tónem, abych důkladně přemýšlel a neříkal nesmysly. Obecně vzato je prý ta moje „rozháranost“ příznakem plurality. Jednota u nás vznikala z různých důvodů, většinou ale byla znamením něčeho, co není docela v pořádku. Hned po druhé světové válce byla příznakem národně socialistické revoluce, umožňovala zestátnit velký průmysl, vyhnat Němce a usnadnila fungování Národní fronty. Vytvořila silnou tradici. Není divu, že po listopadu 1989 jsme opět jednou měli celonárodní českou jednotu. A tak se stávali „členy“ demokratického Občanského fóra lidé, kteří tam vůbec neměli co dělat. Umožňovala jim to okolnost, že Občanské fórum vlastně členství neznalo. Tím se lišilo od politické strany, a to v určitém smyslu dosti neblaze: jeho „členem“ mohl být každý. Když OF proti původním záměrům rozhodlo, že bude vyvíjet činnost i v budoucnu (to znamená ucházet se o moc ve státě), bylo zřejmé, že takto, bez pevnější organizační struktury, to nepůjde. Pro volby v červnu 1990 (ale jen pro ty první) to ovšem bylo výhodné: jednota umožňovala, aby Občanské fórum volili opravdu všichni včetně lidí starého režimu.

Pan Machálek se odmlčel a já jsem si myslel, že se svými determinantami skončil. Poznamenal jsem, že to, co říkal, je sice velmi zajímavé, ale že těch determinant je na mne moc, takže o tom všem musím doma přemýšlet.

Pan Machálek s takřka démonickým úsměvem odpověděl, že to přece ještě není všechno. Jedna determinanta ještě chybí: centralismus. A ta byla důležitá: převrat se odehrával v mezích centralistického státu. Nechápal jsem, co je na tom tak důležité. Podle mého přítele ale byla tato centralistická determinanta nesmírně významná. Slováci už od roku 1945 žádali federalizaci státu, ale marně; naopak jejich národní orgány se stávaly čím dál tím formálnější. Stát se federalizoval až v důsledku událostí roku 1968, ale jen ve velmi skromné míře. Po listopadovém převratu nebyli Slováci s právy, které obdrželi, spokojeni. Žádali víc a to by bylo vyžadovalo skutečnou decentralizaci unitárního státu. Občanské fórum ani nikdo jiný na české straně se tím nezabýval a když se Slováci podstatně zradikalizovali, bylo už na jednotu státu, na které disidentům tolik záleželo, pozdě a Československo se v roce 1992 rozpadlo. Z odstupu pouhých několika let už je vidět, že to bylo dobře.

Byl jsem z Machálkových determinant celý unavený a tiše jsem se zeptal, jestli jich bude ještě hodně.

Pan Machálek odpověděl, že kolik bych vlastně chtěl, aby jich bylo, vždyť ty, o kterých hovořil, snad stačí, ne?

Nevím, jak komu, ale mně to doopravdy stačilo.