Leden 2007

Hedvíček

Vlastimil Marek

Tak jako každý ví, že musí oloupat slupku banánu, aby se dostal k jeho podstatě a výživné dobrotě, tak jako je jasné, že člověk, který si chce smlsnout na oříšku, musí nejprve rozbít skořápku, právě tak by mělo být při čtení článků Rostislava Hedvíčka (dále jen Hedvíčka) jasné, že rozhodující je, o čem a proč píše, a není příliš důležité, jak o tom píše. Nemám na mysli kvalitu jeho sdělení, nýbrž spíše formu.

Jeho články a především reakce na reakce na jeho články, se občas zahemží pejorativními odsudky. Občas nazve Čechy (v souvislosti s nějakou tou levárnou a především zbabělostí) prasaty. No, a co? Možná, má na to právo. Možná, totiž ještě umí rozeznat, co je důležitější než důležité. Situace na českém tržišti občanské angažovanosti je totiž zoufalá a stále zoufalejší.

O tom, že Češi nejsou zrovna ideálním příkladem osobní statečnosti, snad nemusím nikoho přesvědčovat. Je to dáno mnoha vlivy, přinejmenším od Bílé hory (systematickou emigrací těch statečnějších a informovanějších), a také například nutností žít jako malý stát hned vedle velmocí.

Jistou, docela rozšířenou nesnášenlivost vůči stylu psaní Hedvíčka si vysvětluji (na základě nejnovějších zjištění neurověd) takto: kdykoliv se objeví nějaký jeho více než obvykle angažovaný článek, prvotní podvědomá reakce mnohých čtenářů je nasnadě - na základě celoživotních zkušeností (a především prvních minut dnů a roků života, kdy jsou podobné zásady naprogramovávány chováním rodičů a okolí), v oněch rozumem a logikou neovlivnitelných dvou desetinách vteřiny, kdy se v mozku, v jedné z oněch čtyř výhybek v amygdale, současný vjem porovná s celoživotní databází emočních bloků - zareagují zbaběle. Nelze to ovlivnit. Člověk čtenář se lekne, jeho mysl a mozek očekávají problémy, a spustí adrenalinový proces „útěku“. Následné reakce a akce a jejich okecávání jsou pak už jen variací na snahu tyhle prastaré, miliony let evolucí cizelované reakce mozku nějak zakrýt. Jiná věc je, zda takové lidi, jako je Hedvíček, vůbec potřebujeme.

Samozřejmě že ano. A velmi. Tak jako surikaty mají vždy ve stádu jednoho hlídače, tak i my, kteří si zvykáme na svou vnitřní zbabělost a neochotu pěstovat vlastní indikátor statečných reakcí na nějakou tu křivárnu, na nějaký i velmocenský, vládní, či ideologický podvod, potřebujeme jako sůl lidi, kteří se nebojí. Kteří se zatnou a přes všechna rizika (výslechů, bití, vyhnání ze země nebo dokonce věznění před rokem 1989 a osočování a napadání dnes) jdou demonstrovat, podpořit nějakého toho Hučína k soudu, nebo zapnou počítač a zareagují. Kteří se nebojí psát o téměř tabuizuovaných věcech.

Je jasné, že všem ostatním to vyhovuje: oni sami stateční nejsou, a tak si alespoň čtou články těch, kteří mají statečná srdce a pera (rozuměj: klávesnice). Zatímco čtenost blogů, popisujících běžné denní „starosti“ je ve stovkách, blogy Hedvíčka čtou tisíce čtenářů.

Uznávám, že pro běžného čtenáře jsou jeho diskusní příspěvky poněkud nestravitelné. Např. typická reakce na nějakou tu z jeho pohledu nesmyslnou reakci vypadá takto: „Mám dojem, ze propadáte tomu typickému českému šílenství a stavíte všechno na hlavu. Jistě, že Cibulka musel mít nějaké kamarády komunisty, jinak by se k těm seznamům nedostal - no a co? Kvůli tomu je špatnej? To už vám tam všem jebe? To je jako když ta vaše dnešní česká potroublá mládež různě na internetu tvrdí, že ti emigranti, co kritizují dnešní systém v Česku, jsou vlastně ,BOLŠEVICI´ případně ,agenti StB v zahraničí´. To už v těch hlavách máte opravdu nasráno?“ No a co, ptám se. Tedy, co je důležitější? Nepříjemná pravda, nebo úzkostlivá snaha o spisovnou řeč?

Vztah k Hedvíčkovi by se dal srovnat ke vztahu voličů k jejich volebním favoritům. Jak zjistili vědci z kalifornské univerzity, k politice (volbám, nebo, jako v tomto případě k Hedvíčkovi) nepřistupujeme racionálně, ale (nevědomě) se nám některý kandidát líbí: jeho zjev (či článek) vyvolá aktivitu části mozkové kůry, která je spojovaná s pocity emocionální blízkosti, zatímco protikandidát (tedy v případě řady čtenářů tohoto blogu Hedvíček) aktivuje přední část spojovanou s kognitivními funkcemi a emocionálními konflikty, které vedou až k tomu, že nechtěné sympatie k protistraně (to, co Hedvíček píše, se nám vlastně líbí, jen kdyby nebyl tak vulgární!) kontrolujeme (viz článek Denisy Kery Neuropolitika, LN 9. 12. 2006).

To, co Hedvíček tvrdí a znovu opakuje ve svých článcích (a vzpomínkách), jsou přece (jakkoliv subjektivně prožívaná) fakta. Je rozený blogger a kdyby blogy neexistovaly, musel by si je vymyslet. Našel svůj formát – v blogu se přece subjektivní přístup téměř vyžaduje a je jeho kořením! A na dodržování formy či stylistické akurátnosti rozhodně nesejde. Naopak.

Podobně kriticky se vyjadřuje i rostoucí počet mladých, zatím nezkorumpovaných novinářů, kteří se také pokouší otevřít nám ospalé oči. Jen nepoužívají tzv. sprostá slova. Například: „Vstupem Bulharska do EU vzroste počet euromuslimů zhruba o milion a počet Turků trvale žijících na jejím území se zvýší na tři miliony. Což samo o sobě nepředstavuje žádnou akutní hrozbu, rozhodně ne pro Čechy,“ píše mladý kritik v týdeníku A2, a pak příznačně dodává - „neboť ti stejně brzy vymřou na nemoc zvanou apatie, nebo zcela zhloupnou.“

Takže, když mi Rostislav Hedvíček na můj článek odpoví „Vy jste očekával v Respektu svobodu projevu? Vy jste ale blázen, pane Marku…“, rozhodně to neberu jako urážku. Navíc urážlivost jako taková je spíše kulturní indoktrinace. Japonci například donedávna neznali nadávky (to až Američané je naučili „fuckovat“). A už vůbec nechápou, proč by se měli cítit dehonestováni jménem nějakého tak dokonalého zvířete. Takže, kdyby věty o prasatech četl Japonec, cítil by se velmi polichocen, protože prase je přece tak dokonalé zvíře!

V reakci v rámci diskuse na téma „odsunutý“ Hedvíček (jeho články nikdy nejsou ve „výběru“ Respektu) jsem napsal: „Vy i blog.respekt.cz byste měli být moc rádi, že Hedvíčka máte! Čtenáři by měli sami rozhodnout svým zájmem, kdo má či nemá být na hlavní stránce, nikdo jiný - přitom to jeho psaní nic neváží, nic fyzicky nešpiní. Je to jen pár snadno smazatelných písmen a slov! Tak kde je problém? A čeho se v těch jeho článcích bojíte? Že by mohli čtenáři začít víc myslet? Nebo zrcadlových odrazů těch „malých, ale našich“ ústupků ideálům? On ten Hedvíček píše i za vás a pro vás. Lidi jako on se zasloužili, že nám to tu vůbec ještě funguje - kdo jiný by kontroloval kontrolory? Ti, co celý život jen pasivně čtou, by měli Hedvíčka živit a šatit... protože on bojuje i za ně. Za všechny bázlivé…“

A tak ho berme, jaký je, važme si ho, a naučme se ho číst. Viz i jeho reakce na reakci diskutéra, který považoval jeho příspěvek za „rozčílený“: „Moje reakce nebyla tolik rozčilená. Uznejte, že to, co napsal, byla nehorázná česká kokotina. Uznávám, že v demokracii má i úplný blbec právo říci si co chce - já ale nemám povinnost se u toho tvářit unyle a předstírat, že jsem právě vyslechl moudrost. Nejsem Tony Blair…“

Ne, Rostislav Hedvíček není ani Tony Blair, ani učitelka jazyka českého, ale ani oportunista a pragmatik. Přestože (nebo právě proto), že žije v Kanadě (v USA - pozn. red. CS-magazínu), a mohlo by mu být jedno, jak tady uhníváme v rybníčku apatie, je větší vlastenec než většina Čechů. Nezpohodlněl. Vidí nejen třísky (kterými se my tak „vášnivě“ zabýváme), ale i břevna v našich očích. Zaplaťpánbů za to, že je, neochvějně a vytrvale, Hedvíčkem.