Leden 2007

Když už i dalajlama

Vlastimil Marek

Část 1)

Otiskujeme na pokračování se svolením autora knížku fejetonů o době, duši, mozku a jiném myšlení.

Věnováno všem upřímným a vytrvalým hledačům jakkoli skrytých duchovních metod jak poznat sebe sama a své potenciály a jak nalézt svou skromnou roli ve stále rychleji se měnícím světě na přelomu dějin. Žijeme a (in)formujeme bezprecedentní dobu: na nás také záleží, jaká bude budoucnost.

Kdo s čím zachází

Milé děti, dnes vám povím o tom, že kdo s čím zachází, tím také schází, a že to platí zvláště v království slov.

Možná by se mé vyprávění mohlo jmenovat také „Jsme to, co mluvíme“. Začal jsem o tom všem uvažovat již před mnoha lety, v dobách, kdy banány byly k dostání a pod pultem jen jednou do roka, domovní důvěrnice kontrolovaly, jestli všechny domácnosti vyvěsily na 1. máje praporky a uklízečky, členky závodní organizace KSČ, mohly na chodbě nemocnice seřvat primáře oddělení.

Moje známá pracovala jako zdravotní laborantka na sexuologickém oddělení a jak šel čas, všiml jsem si, že i doma začíná o mužích mluvit přesně tak, jak o nich mezi sebou mluvily sestřičky a laborantky na onom tak nepopulárním oddělení. Tedy posměšně, vulgárně, pohrdlivě. V jistém smyslu nebylo divu, protože na sexuologii denně potkávaly a musely jednat jen s muži, kteří sebevědomím, kvůli momentálnímu zdravotnímu postižení, zrovna neplýtvali. Varoval jsem je všechny, ať si dají pozor, aby nenosily svou „práci“ i domů, protože by za nějakou dobu mohly takto posměšně uvažovat i o svých mužích a partnerech. A že jestli si nedají pozor, klidně se může stát, že se za pár let všechny rozvedou a nového dlouhodobého přítele nenajdou. Za několik let byly všechny a dodnes jsou rozvedené.

Přítel fotograf tehdy kvůli bytu pro čerstvou rodinu podepsal dvouletou pracovní smlouvu v Dopravních podnicích a začal jezdit s autobusem. Zpočátku nadšeně, protože vydělával, ale postupně si uvědomoval, jaký to závazek na svá bedra vzal, tedy vozit lidi, kteří mu vbíhali pod kola, tlačili se, odmlouvali. Převzal mezi řidiči panující hantýrku. Vozím kaštany, chlubil se s úsměvem. Varoval jsem ho, ať si dá pozor na způsob, jakým myslí a mluví o lidech, a ať si tak práci nebere domů, ale nechápal, o čem mluvím. Za nějakou dobu se rozvedl, byt, na který dvouletým vozením kaštanů notně přispěl, musel nechat ženě s dítětem, takže má pronajatou předraženou garsonku, a denně sedí v hospodě a nadává na lidi a na osud a aby si udržel životní úroveň, stále vozí kaštany.

Ani paní učitelky to nemají lehké. Každý den celé roky musí okřikovat hordu rozjívených dětí. Jednou jsem s přítelem čekal na jeho ženu, učitelku, která se měla vrátit ze třítýdenního školního pobytu v přírodě. Autobus přikodrcal, dětičky se vyrojily, a paní učitelka se dala do okřikování, organizování, pohlavkování. Přítel chvíli počkal, a když se situace uklidnila, konečně k ní přistoupil, objal ji, líbnul a strnul, protože paní učitelka jela dál ve stejném tónu jak zjednaná: „Jak to vypadáš?! Tos nemohl přijít později? Jdi stranou a nezavazej!“ A organizovala a napomínala a málem mu dala pohlavek. Přítel se zmohl jen na překvapené: „No moment, já nejsem školák, já jsem tvůj muž!“ Žádná reakce. „Já jsem tvůj muž,“ zařval nakonec, a to konečně paní učitelku probralo.

V dobách novějších, ale dosti nedávných, kdy slovo internet bylo známé jen počítačovým nadšencům, mne oslovil jeden takový. Prý se mu líbí časopisy, které jsem tehdy vydával, a jestli bych pro něho nechtěl psát. Když totiž téměř vzápětí po Neviditelném psu začal i on vydávat svůj internetový časopis, záhy zjistil, že články mu píší jen ti, kteří tehdy byli připojení, tedy programátoři a počítačoví nadšenci, kteří ovšem čtivě psát neumějí. A tak jsem mu pravidelně přispíval, poznal i jeho ženu a tehdy čerstvého syna, a byl rád, že se i mezi počítačovými suverény našel člověk rozumný. Jen jsem ho varoval, aby si práci nenosil domů, a nechoval se k ženě a synovi tak, jako se chovají počítačoví lidé k nepočítačovým a obyčejným, tedy velmi přezíravým, netrpělivým a arogantním způsobem. Aby si nepletl svět počítačové logiky a nul a jedniček s životem, protože jinak zůstane sám.Tehdy se smál. Dnes je rozvedený a sám (a snad už klidnější, protože donedávna s ním opravdu nikdo nevyšel).

Podobně dopadl jiný známý, který chtěl založit něco jako duchovní portál, tedy internetovou a ke všem velmi tolerantní adresu, na které by lidé spřízněni hledáním poznání mohli publikovat své články a pozvánky atd. Pár let to hezky fungovalo, já pilně přispíval, ale pak se majitel rozhodl vylepšit software a několik měsíců připravoval „lepší“ verzi. Už v té době jsem si ale všiml, že se utrhává na lidi a jeho komentáře ke článkům a akcím a lidem byly stále vulgárnější. Vyprávěl jsem mu o sestřičkách ze sexuologického oddělení a o kaštanech, ale mával rukou, že jeho se to netýká. Když portál v novém balení spustil, zhrozil jsem se: vůbec to pro uživatele a přispěvatele nebylo lepší než ten osvědčený, původní. A na návrhy něco změnit majitel reagoval jen podrážděně a vulgárně. Jak tak totiž celé měsíce od rána do noci komunikoval jen s počítačem (nula nebo jednička), viděl a četl bohužel jen černě, nebo jen bíle. Kdo nebyl s ním, byl a je proti němu. Zvulgárněl a s ním i jeho portál, kterému odcházejí autoři a čtenáři a který dnes není duchovní, ale bulvární.

Co mají všechny ty příběhy společného? No přece nebezpečí plíživé proměny k horšímu. Mozek je totiž, milé děti, geniální zařízení, které se dokáže přizpůsobit prakticky čemukoliv. Tomu pozitivnímu, ale bohužel i tomu negativnímu. Umí být Einsteinem a Stephenem Hawkingem, matkou Terezou a dalajlamou, ale také Hitlerem a Bin Ládinem, nebo agresivním fotbalovým fanouškem a skinheadem. Ukázalo se, že stačí pouhé tři měsíce nějaké soustředěné činnosti, a mozek se přizpůsobí a neuronům narostou nové dendrity. Člověk pak uvěří, že je tím, čím se postupně a nenápadně stal, a nikdo na světě mu to nevymluví.

Co myslíte, děti, co asi s člověkem udělá atmosféra vzájemného osočování, pragmatických oposmluv a komplotů za čtyři, nebo osm, nebo dokonce dvanáct let poslancování? Co se stane s myšlením člověka, který roky opovrhuje všemi, kteří mají jiný názor? Dnes už víme, že žena, která bude mezi muži v zájmu kariéry jednat jen mužsky, bude za nějakou dobu mít v krvi daleko vyšší hladiny testosteronu (mužského hormonu) a začne se chovat a vypadat mužsky. Emočně vyrovnaní a psychologicky prověření studenti, kteří jdou pracovat do věznice jako dozorci, budou za pár měsíců na vězně řvát a utrhovat se právě tak jako ti, které měli nahradit. Pokud si nedá pozor a nebude s tím něco dělat, i lékař v nemocnici (mezi tím vším utrpením) za nějakou dobu naprosto otupí a navíc zemře daleko dříve, než by musel. Ekologický aktivista, který vstoupí do politické strany, aby něco změnil, bude za několik měsíců politikařit právě jako ti, které chtěl změnit.

Jinými slovy, milé děti, kdo s čím zachází (a v našem případě, kdo jak myslí a mluví a v jakém prostředí se dlouhodobě pohybuje), tím také schází. Naučte se proto umývat si nejen ruce, ale i mozek. Nenoste si práci domů. A pamatujte si, že jazyk je past a čím bezmyšlenkovitěji a častěji budete spolužákům říkat vole sem a vole tam, tím dříve se volem stanete.

Homo sapiens google

Lidský mozek je dokonalý. Bohužel dokonale negativní právě tak dokonale jako dokonale pozitivní. Dokáže jednat podle programu génia a dobrodince lidstva, právě tak jako podle programu diktátora a krutovládce. Teprve v poslední době, díky moderních zobrazovacím metodám, ale konečně „vidíme“, jak nám funguje mozek a jak moc myslíme i podle toho, jak jednáme, jak se stravujeme a v čem a jak žijeme. Ukázalo se, že například i ženy, které začaly v mužském prostředí, ve jménu kariérního postupu, myslet a jednat více mužsky, mají v těle víc testosteronu, typicky mužského hormonu, a dokonce když otěhotní, zvýšená hladina testosteronu se přenese i do těl jejich dcer (ty si pak už od dětství začnou hrát spíše s klukovskými hračkami a také podle toho myslí a jednají). Vidíme do mozku, ale stále většině lidí unikají důsledky těchto objevů. Přitom je to tak snadné. Buddha o tom leccos věděl už před dvěma a půl tisícem let.

Když si ve vyhledávacím internetovém programu, a nejlepší je www.google.com, zadáte nějaké heslo, počítač vám ve chvíli nabídne stovky, tisíce nebo dokonce i miliony odkazů (tedy stránek, na kterých se ono slovo vyskytuje). Pro ty méně informované: Google je název nejúspěšnějšího internetového vyhledávacího programu, který před více jak deseti lety stvořili dva studenti, a který dnes zodpoví přes sto milionů dotazů denně.

Zkusme si představit i náš mozek jako nějaký giganticky výkonný počítač, v jehož vyhledávači, aniž to tušíme, tedy podvědomě, zadáváme každou minutu celou řadu dotazů a příkazů. V naprosté většině ale negativních. Například slovo „problém“. Když zadáte googleu (nebo svému mozku) slovo problém, zcela jistě vám poslušný vyhledávač vyhledá miliony odkazů, tedy důkazů, že svět je problém.

Když jsem se před lety naučil vyhledávat vodu, prameny, a také negativní zóny (tedy místa, která vám duchovní ani fyzické rovnováhy zrovna nepřidají), rozhodl jsem se, že se přestanu zabývat těmi převažujícími, tedy negativními, a začnu systematicky vyhledávat ty „opačné“, tedy pozitivní (místa, nad kterými je radost pobýt a která navíc přinášejí i psychické i tělesné obohacení). Bylo mi jasné, že „kdo kydá hnůj, nasmrádne“, jak říkala babička.

Mimochodem, kniha Františka Koukolíka, nazvaná Homo sapiens stupidus, je neobyčejně a důkladně pesimistické, až tragické čtení, přinášející v každém eseji desítky důkazů o tom, že člověk vůbec není moudrý, ale spíše stupidní, a že jeho vyhynutí je neodvratné. Autor píše (a vidí svět) tak pesimisticky samozřejmě také proto, že je profesionální patolog (celý život pitvá nemocné mozky a studuje nemoci a patologické úchylky).

Už staří Indové totiž dobře věděli, že svět vypadá tak, jak ho každý z nás vidí, a my dnes víme, že každý z nás jej vidí tak, jak je (porodem, pohlavím, výchovou, školou, dobou atd.) naprogramován. Když nás například bolí hlava nebo zub, zajisté po probdělé noci nejásáme nad krásou rána.

Přitom stačí prostě zeptat se jinak. Pozitivně. Zvláště dnes, v době velmi systematického a sofistikovaného působení médií (pro které je jen ta velmi špatná zpráva velmi dobrou), je už jen ze zdravotních a hygienických důvodů třeba zasurfovat si občas v pozitivních vodách. Když totiž v tomtéž vyhledávači (a svém mozku, kde to ovšem jde z počátku poněkud ztuha, ale stačí vydržet) zadáte slovo radost, vida, překvapení, poslušný stroj vám stejně hbitě vyhledá zase miliony důkazů o existenci radosti v nesčetných formách a variacích - tedy že svět je radost.

Možná bychom sami sebe mohli označovat (a v nějakém budoucím pasu či občanském průkazu bychom to měli mít, tak jako údaj o krevní skupině, černé na bílém hned pod svou fotografií) jako Homo sapiens google plus a Homo sapiens google minus (HSG+, HSG-).

Naskýtá se ovšem podvratná otázka: co to dělá s googlem (a lidstvem), když naprostá většina zadání má a bude mít znaménko minus? Neměl by světově používaný vyhledávač, už v zájmu zachování své budoucnosti (čím víc teroristů se poučeno na síti a opásáno podomácku vyrobenými bombami, jejichž návod nalezli pomocí vyhledávače google, uplatní v realitě, tím „zabezpečenější“ bude muset být internet a na to taky skončí) používat nějakou metodu pozitivní diskriminace a naprogramovat sám sebe, aby alespoň jednou za čas automaticky vyhledal nějaké ty „radosti“? Titul a nálada fejetonů v knize F. Koukolíka naznačuje oprávněnost nejen jeho obav i v tomto směru.

Možná bychom měli sami sebe (pomocí svých mozkových vyhledávačů) pozitivně diskriminovat. Jeden známý si do počítače naprogramoval nějaké ty vulgarismy, a tak vždy, když něco splete, mu počítač vynadá. A hned ve třech stále vulgárnějších úrovních. Co takhle naprogramovat základní programy tak, aby počítač své uživatele pravidelně a často chválil a pozitivně motivoval? Co takhle založit státní pozitivní rozhlasovou a televizní stanici, financovanou z prodeje cigaret a alkoholu a daní všech, kteří jsou ve svém průkaze označeni HSG-?

Lidé označení HSG+ by navíc měli mít v obchodem se zdravou výživou a ve zdravých restauracích nějaké slevy a jednou za rok by v přímém přenosu měli dostat nějaký ten řád HSG+ 1. stupně. Atd. atp. Pozitivním „googlem“ nadopovaný mozek jistě vymyslí další a další možnosti.

Lidský mozek je dokonalý. Je-li člověk v krizi, v nouzi, dokáže vymyslet i způsob, jak z toho ven. Celé roky odpovídám na otázku „Jste optimista?“ sdělením, že zatím ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe. Je dost dobře možné, když si tak čtu v denním tisku, odborných časopisech, a v knihách F. Koukolíka, že je už natolik zle, aby poznenáhlu mohlo začít být lépe. Systém „Homo sapiens google“ by k tomu mohl přispět.

Nemoc moci

Je to odvěký problém „demokracie“. Moc korumpuje v jakémkoliv množství a její zneužití je přímo úměrné času, strávenému ve funkci či pozici. Rád čtu psychiatrické sloupky Cyrila Höschla v jenom týdeníku. Na otázku čtenáře, zda se dá bojovat proti „zblbnutí mocí“, a jestli takovému postiženému nemůže pomoci manželka, snáší řadu logických a rozumných důvodů. Prý je to odvěký psychologický problém (Honores mutant mores), jehož jediným demokratickým řešením je samočistící mechanismus (dvakrát a dost).

Souhlasím, ale dodávám, že dnes už tento jev chápeme přece jen poněkud více. Například ve zvířecí říši existují paralely podobného „zblbnutí“ třeba co se týče dominance alfa samce ve stádu jelenů nebo v tlupě lidoopů. Takový vůdčí samec je totiž prokazatelně intenzivněji nadopován hormony (především testosteronem) a jeho chování je tedy odpovídajícím způsobem, v zájmu zachování moci, hormonálně podmíněné a vysvětlitelné. V říši zvířat je ale rotace kádrů zajištěna obvyklým způsobem. Když alfa samec prohraje poslední z tak častých soubojů s mladšími samci, musí uvolnit místo a funkci. Nový alfa samec je s uvedením do funkce vybaven pořádnou injekcí testosteronu a dalších hormonů a začne se okamžitě chovat jako alfa samec. Ukázalo se ale, že když alfa samec zahyne náhodou jaksi předčasně, tedy ne v souboji, jeho místo nahradí „první náměstek“, tedy další samec, jehož tělo a především mozek sice z počátku produkuje obvyklé hladiny testosteronu, ale po několika dnech a týdnech „ve funkci“ se produkce mužského hormonu drasticky zvýší a samec se začne chovat typicky: je arogantní, vzteklý, povýšený, dominantní za každou cenu. Dokonce začne produkovat více spermií.A máme tu nového alfa samce se vším všudy.

Politik čerstvě ve funkci také obvykle začne rychle chápat (a čím je v ní déle, tím více i zneužívat) výhody svého postavení, a ani netuší, že pozice a z ní vyplývající moc postupně mění hormonální produkci jeho těla a následně tedy i styl jeho myšlení. Pak stačí tři měsíce a neurony se v jeho mozku propojí jinak, nově (cituji z Höschla): „Uvěří, že je neomylný a nepostradatelný, že nemůže nikomu věřit, že je na všechno sám, vytváří obranné reakce, všechny podezírá a začíná svou funkci zneužívat.“

Řešení tkví nejen v systému (na jehož změnu ale musí naši voliči trpně čekat další čtyři roky a pak se většinou opět nechají mediálně omámit předvolebními projevy a sliby), ale přímo v přírodních evolucí prozkoušených a ověřených mechanismech. V tlupě či stádu se občas stane, že tento jaksi neregulérně dosazený samec je v regulérním boji přemožen silnějším samcem, a hle, za pár dnů a týdnů se jeho hormony zklidní (neurony přeskupí) a on zase zaujme běžnou pozici v tlupě či stádu. Mimochodem, biologové a zoologové dnes znají příklady rybiček, mlžů, plazů a ptáků, kteří, je-li třeba, dokáží změnit nejen chování, ale i samo pohlaví.

Zde by mohly pomoci, a teď už mám na mysli opět říši lidských alfa samců v politice, právě ony zmíněné manželky. Návrat svých mužů exministrů či exposlanců do původního (hormonálního a duševního) stavu mohou vhodným pozitivním přístupen (chválit, chválit, chválit, nekomentovat) velmi urychlit. Sám Höschl uvádí pozitivní příklad exministra zdravotnictví Martina Bojara, který dnes úspěšně napravuje bolavá záda svých pacientů.

Jinými slovy, prostředí má na naši psychiku a následný styl chování a jednání (ale i myšlení) větší vliv, než si odborníci (a hlavně genetici) připouštěli a připouštějí. Provokatér ve mně dokonce nabízí kacířskou myšlenku, že i zde vědomí předchází bytí, tedy že změna myšlení (vyprovokovaná čímkoliv, třeba změnou paradigmatu nebo milenky či funkce) předchází změnám emočním a dokonce i tělesným.

Zblbnutí z moci skutečně není nemoc, ale spíše ukázka plasticity a přizpůsobivosti mozku, který jen reaguje na změněné podmínky. Mocí opitý politik za to, jak se ve funkci po několika letech chová, v tom nejhlubším smyslu slova ani nemůže. A nikdo z nás není vůči infekci moci imunní. Pomoci může jen správně nastavený systém. Jak ale přesvědčit naše (politické) kapry, aby si vypustili rybník, zoologové zatím z chování ryb nezjistili.

Relativní

Jakási věčná nespokojenost obyvatel západní a severní polokoule (včetně nás Čechů) je jev velmi subjektivní a relativní. Bohu (a státu) žel ani děti se stále ještě s uměním číst a počítat zároveň neučí cíleně a vědomě být šťastné. Nebo, alespoň si nestěžovat (a nezávidět, a tedy nekrást atd.) a brát věci a život pozitivně. Všechno je totiž relativní a dá se vnímat tak i tak.

Když jsem se v první polovině 70. let (kromě brigád) poprvé a naposledy nechal zaměstnat v „normální“ práci, zažil jsem v rámci jednoho mejdanu (kterých bývalo velmi mnoho, protože sekretářka ředitele měla v kalendáři označeny všechny jmeniny a narozeniny všech zaměstnanců, aby tak bylo neustále co slavit) zajímavou příhodu. Jeden údržbář to asi přehnal se svačinou (obvyklá sekaná) a obvyklé chlebíčky zapíjené tím nejlacinějším červeným vínem značky Kahan (Vinařské závody Ostrava) mu nesedly, takže najednou zbledl, vystartoval, a pak se z WC dlouho nevracel. Když se po delší době objevil, byl převlečen do jiných montérek. Vypadlo z něj, že nestačil doběhnout. Fotograf, kterého všichni znali jako nemluvného a stále se mračícího morouse, na to se závistí v hlase poznamenal: „Co by za to jiní dali…“ A nám ostatním došlo, že trpí chronickou zácpou (a proto je také tak zamračený).

Jako vášnivý čtenář jsem si jednou při četbě románu o portugalském mořeplavci Vasco da Gammovi uvědomil, že když tehdejší kněz žehnal lodím a prosil Boha o „příznivý“ vítr vždy pro tu konkrétní plachetnici, přidělával Tomu nahoře starosti, protože z tak velkého přístavu odplouvalo několik plachetnic denně do všech směrů, a vítr v jižním směru samozřejmě nevyhovuje lodi plující na sever. Podobně mi později došlo, že zatímco turisté a letní výletníci nechtějí, aby jim v červenci pršelo, rolníci a zahrádkáři si přece déšť naopak přejí. My Češi známe jinou metaforu na toto téma - onu příslovečnou láhev, kterou má pesimista vždy z poloviny prázdnou, zatímco optimista ji má z poloviny plnou.

Dnes ovšem už (díky moderním zobrazovacím metodám, které umožnily vidět, co se děje v mozku při myšlení nebo řešení nějakých zadání) víme, že zatímco pesimista je tělesně a emočně „stažen“ (jeho mozkový program se připravuje na něco negativního), z čehož vyplývají stresy a chronické neduhy, optimista (a zvláště ten, kdo si denně „čistí“ mysl nějakou formou meditace) je uvolněn, problémy bere jako výzvy a z ničeho nedělá „bramboračku“.

V téhle souvislosti jsem si vzpomněl na typický a pro tuto příležitost se hodící příběh ze života slavného mistra. Banzan jednou šel do řeznického krámu koupit nějaké maso (jako Tibeťané, i značná část buddhistických Číňanů v tamních poměrech běžně jí maso, i když sami by žádné zvíře nikdy nezabili) a oslovil muže v krámu: „Mistře řezníku, dejte mi ten nejlepší kousek masa, který tady máte.“

Mimochodem, musím poznamenat, že oslovení „mistr“ si tamní řezníci skutečně zasloužili. Traduje se například, že takový „mistr řezník“ nikdy své nože nebrousil. Uměl totiž rozporcovat každé zvíře naprosto dokonale tím, že svůj nůž vedl přesně podél energetických drah (ve svalech, šlachách a podél kostí) - čepel se brousila a ostří udržovalo dokonale ostré jen tím, že prostě řezal. Mimochodem na druhou, tohle je dokonalé metaforické vyjádření onoho slavného a pro nás většinou zcela nepochopitelného taoistického konceptu wu-wej - tedy ne-činění, ne-konání. Nůž takového mistra řezníka (právě tak jako mysl osvíceného, moudrého člověka) je udržován dokonale ostrý tím, k čemu je určen, tedy řezáním masa (tak přesně podél šlach, masových vláken a kloubů, že se stále ostří), a nikoliv nějakou zázračnou a náročnou technikou ostření (nebo systémem cviků). Když člověk vystuduje sám sebe, a ví, jak a co, pak je vše snadné a „dělá se to“ samo. Tak jako Buddhova „střední cesta“ není oportunismus, ale (dokonalé a neustále podněty světa a života vyvažující) umění neupadnout do extrémů, i moudrost a genialita je umění myslet, jednat a žít stále efektivněji. V obou případech je to pak pojistkou proti zkostnatění těla i mysli. I my Evropané, jak ostatně potvrzuje nejnovější neurovědecký výzkum, bychom si měli zapsat za uši moudré rčení „nečekej nic, ale buď připraven na všechno“. Právě tak je možno zmínit permakulturu (kterou dnes poněkud rusky oživil V. Merge ve svých knihách o sibiřské šamance): při správném „know how“, tedy jsou-li rostliny vysázeny a pěstovány v určitém pořadí a sousedství, se pěstitel či zahrádkář zcela obejdou bez hnojiv, postřiků a namáhavé práce. Roste a zraje to samo.

Zpět k historce. Mistr řezník Banzanovi odpověděl typicky „zenovým“ způsobem: „Každý kousek masa v mém krámě je ten nejlepší.“

Na ta slova byl Banzan osvícen.

(Prostor pro mlčení a vychutnání propojení mozkových hemisfér.)

Nádhernou situaci relativizující náš obvykle kritický náhled na situaci (dobře to znají všichni, kteří se narodili ve znamení Kozy – pro které platí přesná charakteristika tohoto typu člověka: „Tráva na protějším kopci je vždy zelenější…“) jsem zažil těsně před povodní. Prahu tehdy navštívil japonský císař. Na otázky přátel, jestli se na císaře půjdu podívat, jsem odpovídal, že samozřejmě ne. Přes ty davy kolem něho a všechny ty bodyguardy… Protože si ale každé ráno v sedm hodin kupuji noviny a chodím si je prolistovat na Karlův most, jednou, aniž jsem tušil, že je ještě v Praze, jsem tak stál a četl si, když v tom koho nevidím: japonský císař, jen se svou císařovnou a dvěma dámami, špacíruje po Karlově mostě. Vím od svých japonských přátel, že miluje starou Prahu a sbírá o ní knížky. Jak mne tak míjel, setkaly se naše oči, a já s překvapením zaregistroval v těch jeho obrovskou závist: co by za to dal, kdyby mohl žít poblíž Karlova mostu a každý den ráno si na něm pročítat denní tisk.

Svět je iluze, mája, ale jen na mě záleží, jestli ho budu vnímat jako problém, nebo jako radost. To pak určí, jestli budu neustále podrážděný, unavený, nevýkonný, neschopen komunikace, a postupně stále více nemocný, a tedy nešťastný, nebo zdravý, soucitný, kooperativní, ekologický, komunikativní, moudrý a tedy šťastný.

Ano, vážení, nikdy nemějte nic za definitivní, protože všechno je relativní. Doufám, že typický současný duchovní hledač a nalézač je již poučen a ví, že i v rámci obecné nejistoty je všechno relativní a že každý kousek jeho života je pro něho, protože on to tak programově vnímá, ten nejlepší…

Výměna proroků

Přísloví Doma není nikdo prorokem zcela jistě provází celou řadu tvůrců, vědců, znalců i mudrců v té které zemi (a ještě častěji ve vlastní rodině). Navíc už Buddha i Ježíš věděli to, co zenoví mistři a guruové následně, a s čím se setkávají moudří mužové i dnes – že totiž ať jste sebemoudřejší, pro matku nebo vlastní ženu jste stále jen synem nebo tím, komu je třeba prát ponožky, a pro sousedy a spolužáky jste stále jen soused a spolužák.

Jedna příhoda z oblasti meteorologie naznačuje, že vzájemná výměna nejen idejí, ale i (domácích či lokálních) proroků by prospěla všem zainteresovaným stranám. Indiáni se zašli zeptat šamana, jak krutá či mírná bude zima, kolik hromad dříví musí připravit. Šaman byl mladý a nezkušený, tak řekl, že stačí jedna hromada, ale jistý si moc nebyl, a tak za týden požádal, aby připravili ještě jednu hromadu. Po dalším týdnu bezesných nocí z té obrovské zodpovědnosti požádal soukmenovce, aby připravili třetí hromadu, a rozhodl se, že si další týden pro jistotu zajede do města poradit se. Navštívil meteorologický ústav a zeptal se, jaká bude zima. Odpověď byla příznačná: „To přesně nevíme, ale asi krutá, protože Indiáni už mají připraveny tři hromady dříví.“

Skrytou formu výměny proroků (a naší závislosti spíše na symbolu než na jevu samotném) představuje starší pán v černém oděvu a klobouku, který pravidelně na Karlově mostě hrou na saxofon a trombon živě doprovází různé jazzové skladby pouštěné z přenosného magnetofonu. Vídal jsem ho tam už před lety, to ale (zvláště Čechy) moc nezaujal. Dnes o všem budí zaslouženou pozornost, protože má na stolku před sebou (kromě CD, které také prodává, a klobouku, do kterého vybírá) kolíčky na prádlo přidělané velké výstřižky z norských, švédských a německých novin, na kterých jsou samozřejmě také jeho velké fotografie, jak v černém oděvu a klobouku hraje na Karlově mostě na saxofon a trombon.

Dnes, protože již nepřednáším, se k tomu už mohu přiznat: od jisté doby jsem v rámci svých letních víkendových nebo týdenních kursů sem tam nějakou tu tehdy velmi čerstvou nebo překvapivou informaci (např. o rozdílech mezi myšlením ženy a muže) a některé své myšlenky či názory, o nichž jsem předpokládal, že by jim nikdo nevěřil, uvedl jako citát toho či kterého (mnou vymyšleného) amerického vědce.

Ono to zalíbení v zahraničních idolech se pak občas docela zažere pod kůži. Přítel celá léta jezdil českým automobilem skrz celé Německo pro zboží a dlouhé hodiny závistivě a labužnicky vzdychal vždy, když míjel, nebo byl předjížděn Opelem Astrou. Jednou si ovšem, když si tak závistivě povzdychl, jaké by to bylo, kdyby mohl jet takovým fárem, téměř s hrůzou uvědomil, že už v něm sedí. Nedávno si ho totiž pořídil.

Možná bychom vzájemně ušetřili spoustu peněz a času, kdybychom si v rámci nějaké mezinárodní výměny „mozků“ začali vyměňovat, kromě výše zmíněných umělců, i proroky (a prezidentky). Zatímco doma, ač publikují, přednáší či radí o sto šest, jsou ti naši (a naše) bráni(y) jako něco lokálního, ve světě či alespoň v (ne)daleké cizině, s nádechem exotičnosti, by byli zcela jistě zazářili(y) jako celebrity a osobnosti, kterým se vyplatí naslouchat. Možná bychom pak přestali, jako mlsné kozy, pro které je tráva na protějším kopci vždy o něco zelenější, závidět cizině a začali bychom umět oceňovat i vlastní, domácí proroky.

Jeden český lékař, který se intenzivně zajímá o tibetskou původní medicínu, se na své cestě jižní Čínou směrem k Tibetu doslechl o nějakém zázračném tibetském lékaři, chiropraktikovi, který prý dokonale napraví každou páteř. Poprosil své průvodce, aby do onoho místa zajeli, protože se chtěl poučit o přírodní tibetské lékařské praxi, a opravdu, uviděl typického Tibeťana v typickém oděvu, jak napravuje lidem záda. Po chvilce diskuse, protože byl na sebe patřičně pyšný, že se o jeho praxi zajímá dokonce i Evropan, a po obvyklém chlubení, jak dobře umí spravovat lidem záda, chtěl onen Tibeťan podtrhnout kvalitu svého vzdělání, a pochlubil se, že je tak dobrý, protože dokonce absolvoval třídenní kurs u profesora Levita. Český lékař se srdečně rozesmál, protože v Praze praktikující a vyučující český profesor Levit byl několik let i jeho učitelem.

Jiné myšlení

Nejen duchovní mistři všech dob (ti jaksi nepřímo), ale dnes i přímo a otevřeně jsme vyzývání ke změně myšlení. Naposledy a důrazně o to požádalo shromáždění laureátů Nobelových cen v prosince 2001: „Abychom přežili ve stále rychleji se měnícím světě, musíme se naučit myslet jinak, nově.“ Co je to jiné, nové myšlení?

Když v 60. letech začal Roger Sperry zkoumat rozdílné specializace mozkových hemisfér člověka, zjistil, že „každá hemisféra se chová tak, jako by si nebyla vědoma kognitivních událostí, které proběhly v hemisféře opačné.“ Od té doby víme díky stále dokonalejším výzkumným a zobrazovacím metodám stále víc, jak funguje mozek, a tedy, přeneseně, jak vnímáme a dokonce myslíme. Nebo jinak, že nejsme, jak jsme se nazvali v rámci pýchy vědeckého poznání, tvorové dvakrát rozumní (sapiens sapiens), ale spíše plni nezvládnutých emocí.

Jinými slovy, ukázalo se, že „programy“ evolucí vtištěné do našich mozků jsou dnes neuvěřitelně zastaralé, a že nemůžeme žít, ale ani myslet, aniž bychom své myšlenky „nenamáčeli“ v emocích, což ovšem kvalitu našeho racionálního uvažování značně snižuje. Rozčilený a nešťastný mozek se totiž rozhoduje úplně jinak než mozek šťastný a spokojený.

Dnes už doslova „vidíme“, co se děje v mozku při té či oné činnosti, a zjistili jsme,kromě jiného, že např. buddhismus, lépe řečeno, pravidelná meditace, přináší štěstí. Že mozek lze a je třeba „trénovat“ právě tak jako biceps nebo paměť. Že myslíme většinou omezeně, ale máme na víc. Že se prostě musíme, řečeno počítačštinou, resetovat, že musíme defragmentovat svůj hard disc, a začít vnímat a myslet jinak.

Jiné myšlení je spíše pravohemisférové než čistě racionální, se zvládnutými emocemi, spíše paralelní či holistické, než lineárně logické. Materialisté odpustí, spíše duchovnější než materialistické. Jinými slovy, jiné myšlení je založeno na hlubším poznání sebe sama, na pravidelném tréninku, na soucitu a meditaci. Schopné nazírat věci v proporcích a souvislostech. Vědomé si svých omezení, tedy tolerantní k jinému způsobu vnímání či interpretace. Ne statické, účelné, zkoumající z odstupu detail, ale vitální, organické, spontánní a hravé, zúčastněné, celostní a se zpětnou vazbou k celku a vztahům. Uznává rozmanitost, pluralitu, menšiny, výjimky a multikulturnost (nebazíruje tedy na jednotě, univerzalitě, majoritě a standardizaci). Ne pouhá fakta, ale souvislosti.

A když už jsem zabrousil do světa počítačů, posloužím několika příklady o tom, že vše je jinak, než jak si naši racionalitu za každou cenu vyžadující otcové představovali, a že myšlení je daleko víc, než jsme tušili, a že se klube zcela nový přístup k realitě a možnostem, jak s ní žít a jak ji tvarovat. Už v průběhu 90. let totiž někteří nepředpojatí počítačoví nadšenci zjistili, že když se např. blíží bouřka, nebo je manželka rozčilená, nelze skládat hudbu na počítači. Netrpělivý a tupostí klienta rozčilený softwarový odborník nad začátečníkem, který nechápe postupnost jeho vysvětlujících pokynů, věci a software spíše ještě více zašmodrchá.

Vím o mladíkovi, který se živí tím, že anglickému investorovi radí, jak spekulovat na burze. Je totiž, intuitivně a vědecky nevysvětlitelně, přesně na tom místě, kam o vteřinu později dorazí ty správné a hlavně čerstvé informace o cenách různých komodit a jeho klient tak jako investor může reagovat jako první. Sám také rád hledám na internetu spíše intuitivně, ani vlastně netuším, co hledám, a najednou, jakoby náhodou, dostanu ty informace, o kterých jsem před chvílí ani nevěděl, že jsem je hledal.

Nedávno mi jeden počítačový odborník na viry vyprávěl o kolegovi, který opravuje coby správce sítě případné problémy mentálně. Když mu zavolají, že tam či onde je porucha, poprosí je, aby počkali dvě hodinky, udělá si čas, zavře oči, zamedituje, představuje si onu síť, většinou nalezne nějaké problematické místo, a představuje si, že provoz je opět hladký a data plynou. Pak mu volají, že už nemusí chodit, že síť najednou funguje.

Nádhera, že? Každé dítě je génius, a pokud jeho mozek nezablokujeme my dospělí, dokáže neuvěřitelné věci. Na mysl se derou logické otázky: jak moc už dnes ovlivňuje psychický stav člověka stav počítače, na kterém pracuje? Jak moc bude muset být počítač budoucnosti, který bude pracovat na atomové úrovni, odstíněn proti takto negativním vlivům emočně negativního myšlení člověka?

Jak tak ovšem občas přicházím do styku s mládeží, musel jsem si povšimnout, že zatímco středoškolská mládež je otevřená a všestranně zvědavá, ochotná a schopná jiného myšlení, již v druhých ročnících vysokých škol myslí studenti bohužel jaksi zabedněně, lineárně. Jak tak hovořím s těmi, kteří chtějí poradit, zjišťuji, že jejich problémy jsou přímým důsledkem způsobu, jakým myslí. Nemají nápady, bojí se odvázat, radovat, propojovat, vymýšlet nesmysly, smát se. Chybí jim, jako sůl (intuice) nad zlato(dosavadní racionality), jiné myšlení.

Chybí jim myš(lenka). Život je samozřejmě daleko víc než příslušný problém a jeho řešení v manuálu. Známá spisovatelka mi vyprávěla, že se jí porouchal počítač. Odborník nemohl chybu nalézt, nějak to nakonec spravil, ale druhý den počítač opět klekl. Nezbylo než to zkusit jinak, odšroubovat bednu, a hle, mezi jednotlivými vloženými destičkami s množstvím tištěných spojů se skvěla myší hovínka. Ano, přátelé, v tom počítači asi po nocích vegetovala myš. Tohle zcela jistě není v žádném seznamu případných poruch nikde na světě. Přesto, nebo právě proto, by se nám všem vyplatilo, kdybychom se i v myšlení řídili prastarým buddhistickým heslem „Nečekej nic, ale buď připraven na všechno.“

Naše děti se totiž naštěstí již rodí s jinak strukturovaným mozkem. Jsou jaksi více připraveny na svět počítačů a život, který překvapuje a baví. A nám odrostlejším nezbude, než se radovat a (zpočátku si jen) hrát na jiné myšlení. Mozek se totiž, vážení, dá nejen defragmentovat, resetovat, ale i nově, jinak, přeinstalovat. Chce to zkusit myslet jinak. A pak tři měsíce vydržet - a hardware se přizpůsobí novému software. Člověk začne myslet jinak. A snad přežije.

Ukazovátko

Svět je podivné místo, pokud se týče způsobu, jakým si v něm počíná homo sapiens sapiens. Události posledních dnů přinesly celou řadu souvislostí, na které bych poukázal, z poněkud jiné strany, jak už je mým zvykem.

Hlavní aktér sametové revoluce Václav Havel dostal od George Bushe jako jeden z mála cizinců nejprestižnější americké vyznamenání. Spolu s ním řád převzalo dalších deset Američanů, a jestli jsem dobře viděl televizní záběr, také bývalý slavný herec Charlton Heston. Ano, to je jeden ze slavných protagonistů filmu Romulus a Remus, ale také nejslavnější obhájce „práva“ vlastnit střelnou zbraň (už řadu let je předsedou americké asociace podobně naladěných „vlastenců“ a zdárně několikrát zablokoval přijetí zákona o omezení prodeje střelných zbraní). Žalářník a masový vrah z kambodžského vyhlazovacího tábora z 80. let klidně prohlásil: „Kdyby strana a vláda rozhodla, že můj strýc je zrádce socialismu, zlikvidoval bych ho také.“ Když Iráčané díky televizním záběrům mrtvých těl zabitých synů Saddáma Husajna uvěřili, že jsou Udaj a Kusaj mrtvi, oslavili konec zabíjení tamním běžným způsobem – střelbou do vzduchu. Později vyšlo najevo, že zbloudilé a padající kulky zabily třicet lidí.

Co mají tyto události společného? Puška je jen puška, a nedá se s ní dělat nic jiného, než střílet. Proč jsou ale lidé tak nepoučitelní a vyrábějí další a další střelné a jiné zbraně? Proč si ničí vzduch a vodu a nekontrolovatelně se rozmnožují atd.? V čem je příčina pravidelného dějinného selhávání intelektuálů? Proč se Němci (Italové, Číňané, Iráčané, Chilané, Kambodžané a další podobní) nechali opít Hitlerovým (Mussoliniovým, Maovým, Husajnovým, Pinochetovým a podobně Pol Potovým) rohlíkem a tolik lidí i u nás pasivně následovalo jeho (nacistické, maoistické, komunistické, naftové, zbrojařské, ziskové, či, jako v případě dr. Mengeleho, vědecké) instrukce?

Zkusme se na to podívat zcela jinak. Co když je příčina problému uvnitř každého z nás? Malé děti do určitého věku neumí lhát. Když na něco v rámci testu, který zkouší, jestli a za jakou odměnu by zalhali, ukazují prstem, nezalžou a nezalžou. Jenže psychologové dali dětem do ruky ukazovátko, a vida, i ty velmi malé a jinak prokazatelně lži zcela neschopné děti klidně lhaly.

Co to naznačuje? Nabízím dva z mnoha pohledů. Za prvé, víme, že jsme evolucí naprogramováni na život v africké lesostepi v tlupě maximálně o 25 členech. Našimi zbraněmi jsou nehty a zuby. Na to máme v mozku příslušné „brzdy a pojistky“. Jenže člověk, který by jinak králíka nezabil, vezme „ukazovátko“, tedy luk a šíp, a vida, už to jde. Dnes coby pilot zmáčkne tlačítko a vypustí z letadlo bombu, konzumuje každodenní porci bifteků a párků, ale při pohledu na kapku krve omdlévá. Coby vládní úředník podpisem na rozhodnutí postavit další gigantickou hydroelektrárnu zničí existenci stovkám vesnic a statisícům lidí. Nikomu přece přímo neubližuje, že ano? On přece jen mačká tlačítka, podpisuje oběžníky, on jen ukazuje „ukazovátkem“.

Za druhé, naše vědomí prostě nezvládá jak emoce, tak příval nových a dalších informací a událostí. Lidově řečeno, nemáme na to, co se kolem nás děje, „buňky“. Jsme snadno (zvláště v davu, v kině nebo před televizní obrazovkou) opiti rohlíkem. Příroda a evoluce nás vybavily na střet s králíkem nebo lvem (zaútočíme, nebo utečeme), ale ne na setkání s malou mocí vládního či magistrátního úředníka, s plynovým pedálem v automobilu řítícím se zakázanou rychlostí či s výše zmíněnou střelnou zbraní.

Slavný psychologický test Stanleyho Milgrama navíc odhalil, jak jsme neuvěřitelně snadno zmanipulovatelní. V onom testu měli studenti tlačítkem přidávat elektrický proud a „trestat“ tak pokusné osoby, které viděli jen na monitoru, vždy, když nezvládly zadaný úkol. Ukázalo se, že naprostá většina pokusných osob před monitory klidně přidávala proud a „mučila“ pokusné osoby, které se na monitoru svíjely bolestí a dokonce i umíraly (samozřejmě, bylo to domluveno a bolest a smrt byla jen předstíraná). Jen velmi málo studentů pokus přerušilo a mělo dost morálky, selského rozumu, a jak je vidět, i osobní odvahy „neuposlechnout“ příkaz.

O čem to uvažuji? O tom, že bychom své instituce a zákony a mocenské mechanismy měli nastavit tak, aby to odpovídalo daným možnostem našich organismů. Že bychom, tak jako každého řidiče autobusu, zodpovědného za životy padesátky přepravovaných lidí, i své politiky a generály a zákonodárce a soudce a policisty atd. měli prověřovat psychotesty. Že by ze zákona měli být tito tak dobře placení lidé přímo a okamžitě odpovědni za svá (politická, ekonomická, zákonodárná či vojenská) rozhodnutí. Když už jim dáváme do rukou ona pomyslná „ukazovátka“.

Je konečně třeba naučit se se sebou, a následně i s „ukazovátkem“, zacházet. Na to sice budeme potřebovat hezkých pár generací, ale jinak to nepůjde. A mezitím si na všelijaká ta ukazovátka, a především na svou neschopnost odolat pokušením (moci, nezodpovědnosti) dejme setsakramentský pozor.

Trojí zápor

Po zvolení Terminátora guvernérem Kalifornie odpověděla česká konzulka, komentující tuto událost i možnost dalšího postupu Arnoldova svalnatého, leč původem rakouského těla až na post prezidenta USA pro Český rozhlas typicky česky. „Tady už několikrát i v této souvislosti padl výraz Everything is possible, tedy Nic není nemožné.“ Pozitivní větu přeložila, jako by se nechumelilo, dokonale negativně.

Slyšíte ten rozdíl? Zatímco sebevědomí, usměvaví Američané říkají, že vše je možné, a také proto úspěch střídá úspěch, Češi dávají přednost překladu dokonce s trojím záporem! A proto také se mračí a mračí a závidí si a závidí a jsou tam, kde jsou, takoví, jací jsou.

Když člověk používá zápor (nebo negativní popis či zvolání, nebo negativní přídavná jména), podvědomě sám sebe a své tělo připravuje na onu negaci. Jinými slovy, když vlastně bezmyšlenkovitě a velmi často tvrdíte, že máte se životem samé problémy, i když budete tvrdit, že to zase tak negativně nemyslíte, budete mít problémy. Tělo totiž vykonává příkazy mysli (tedy slov a vět), a dostane-li podnět, vyprodukuje adrenalin, aby se připravilo na budoucí problém. Nedokáže pak adekvátně vyřešit přítomné problémky a problémy. Těla nás většiny Čechů jsou, také „díky“ z 90% negativním zprávám v novinách i v televizi, způsobu řeči (většinou jen a jen kritizujeme a pochválit neumíme), neustále stažená, připravená adrenalinem na všechny ty budoucí a hrozící problémy. A za deset let jsou z toho neustálého napětí všechny ty v naší společnosti tak běžné bolesti šíje, krční páteře, bolesti v kříži, a samozřejmě i žaludeční vředy, potíže s játry, slinivkou, vysokým krevním tlakem atd. Lékaři tomu dnes říkají syndrom X a tvrdí, že to je daň rychlému civilizačnímu tempu a že to tak vlastně je normální. A už se těší, jak za nimi pak budete docházet i s neurózami, cukrovkou, astmatem, roztroušenou sklerózou, chorobami srdce a cév, poruchami sexu atd.

Když totiž o něčem nadšeně prohlásíme, že to je strašně krásné, nařídíme tělům, aniž jsme to tak chtěli, produkovat adrenalin, protože první adjektivum je negativní. Když prohlásíme, že je to děsně fajn, nebo dokonce použijeme tak pozitivně vnímané rčení jako „To není problém“, netušíme, že tělo to vezme negativně a připraví se na problém. Podvědomí nikdy nelže a není schopno ironie. Když řekneme, že to nelze neudělat, vyjadřujeme tím sice původně pozitivní přístup, ale podvědomí opět nemůže nezareagovat produkcí adrenalinu. Ztratili jsme cit pro jazyk, ani už nevíme, jak snadno jsme spadli do pasti jazyka a zdánlivě výhodné možnosti používat v češtině v jedné větě dvojí, ale i trojí zápor.

Říkáme „To je bezvadný“, a myslíme si, jak jsme pozitivní, ale už nám, na rozdíl od podvědomí s jeho produkcí adrenalinu, nedochází, že slovo bezvadný je složeno hned ze dvou záporů – předpony „bez“ a slova „vada“. Když nám něco překvapivě snadno jde, okomentujeme to tak často a snadno užívanou větou „jako by se nechumelilo“. Házíme zápory kolem sebe, jakoby se nechumelilo, jenže ono se, uvnitř, v našich tělech, chumelí.

Není to zase až tak naše vina. Tak nás vychovali úzkostliví a o základní potřeby se neustále starající rodiče a učitelé. Byli jsme k tomu částečně i naprogramováni tím, jak nás porodili (říká se tomu vrozené nastavení nervové soustavy), (ne)kojili, nechali v porodnicích křičet hlady a strachy neschopné pohybu v pevných povijanech (dnes se tomu říká inhibice akce, tedy nereagování na kontaktní signál kojence, a ví se, že právě tohle je základem mnoha pozdějších a již zmíněných civilizačních chorob), jak nás doma a ve škole neustále okřikovali, kritizovali a trestali. Naši rodiče a „odborníci“ všech medicínských a pedagogických věd o tom donedávna také nevěděli.

Jenže my už, poprvé v historii lidstva, víme. Víme, že jazyk je past, víme, jak sami sebe svými emocemi a slovy a myšlenkami programujeme. Tedy, měli bychom vědět, jen kdybychom byli zvyklí a schopni umět rozlišovat priority. Jen kdybychom si uměli přiznat, že jsme v pasti, protože teprve poté, co jsme si to přiznali a vnitřně přijali, můžeme z pasti ven.

Jinými slovy, možná jste o tom všem až do téhle chvíle, vážení čtenáři, také nevěděli. Jenže teď už to víte, a od nynějška už se nikdy nebudete moci vymlouvat, že za to až tak nemůžete. Teď už víte, že dvojí či dokonce trojí český zápor a tak obvyklé používání slova problém a naprostá absence jakékoliv pochvaly je tělu a psychice a zdraví škodlivé. Jak z pasti ven? Třeba jen tím, že si každý večer, těsně před usnutím, ve snaze být zdraví, neřeknete to obvyklé „Nebudu nemocný“, ale „Jsem zdravý“. Třeba jen tím, že si pokaždé, když vám z úst vyjde slovo „problém“, koupíte banán (a věnujete jej nějakému dítěti nebo žebrákovi na ulici, protože po nějaké době budete přecpáni banány, protože zjistíte, že to slovo používáte neuvěřitelně často). Třeba jen tím, že začnete místo slova problém používat slovo radost. Zkuste si teď okamžitě nahlas říci ono obvyklé „Já mám s tím svým šéfem (kolenem, tlakem, žaludkem, životem) takové problémy…“ a hned poté vyměňte problém za radost: „Já mám s tím svým šéfem (kolenem, tlakem, žaludkem, životem) takové radosti…“

Za dva tři měsíce zjistíte, život není problém, ale radost, a že s tím, jak jste změnili a zpozitivněli slovník, změnili jste a zpozitivněli jste i svůj život. Everything is possible. Vše je a bude možné.

(Vlastimil Marek: Když už i dalajlama. Fejetony o době, duši, mozku a jiném myšlení, Nakladatelství Stehlík, Volary 2006, 178 stran, doporučená cena 170 Kč, ISBN 80-86913-00-7, kontakt k autorovi: barakan@volny.cz)

Knížku si je možné si objednat u Nakladatelství Stehlík, Brixovy Dvory 194, 384 51 Volary, tel. 388333519, e-mail: ivos.stehlik@tiscali.cz, www.knihystehlik.com

(pokračování příště)