Leden 2007

Budu tady do sto pěti

Jana Mičová

Mezi řečí jen tak prohodí, že Julius Fučík neměl vkus, Hugo Haas ženy přitahoval jako magnet a Saša Rašilov šňupal kokain. Legendární režisér OTAKAR VÁVRA je znal osobně. Nikdy předtím žádný videoklip ani neviděl, ale před pár týdny sám svůj první natočil. Pětadevadesátiletého režiséra Otakara Vávru o to požádali Petr Hapka a Michal Horáček. „Dělal jsem už těžší věci. Tady šlo hlavně o nápad,“ tvrdí režisér. „Víte, mě práce režiséra nijak nezmáhá, nejhorší je, když musím někde dlouho stát. Teď jsem byl pozván na Hrad na oslavy vzniku republiky a ještě mě bolí nohy.“

Kterého z našich dvou polistopadových prezidentů si víc vážíte? Václava Havla, nebo Václava Klause?

V každém případě Klause. Je to neobyčejně vzdělaný člověk evropského střihu. Havel, to je takový věčný disident. A dobře jsem znal jeho strýce, Miloše Havla, co vlastnil Lucernu. S Hugo Haasem jsme do jeho lóže Lucerna baru chodili skoro každý večer.

Každý večer? Co jste tam dělali?

Pili báječné pití a povídali si.

Je pravda, že Hugo Haas šňupal kokain?

Vím, že se to o něm povídá, ale já sám jsem ho nikdy neviděl. A to jsme spolu pracovali každý den. Saša Rašilov, ten ho šňupal i na veřejnosti. Když si dal, byl úplně nabitej energií a pak postupně uvadal, než si zase dal. U Haase jsem nic takového nepozoroval. On byl ale zase na ženský, vyloženě postelový typ.

Co to znamená? Nebyl zrovna krasavec.

Nebyl, viklaly se mu zuby a stěží zakrýval svůj podbradek, ale měl takový ty praštivý oči. Když jsem s ním šel po ulici, nebyla jediná ženská, která by se na něj nepodívala takovým tím pohledem, co říká: Kdybys chtěl, hned bych se s tebou vyspala.

Často opakujete, že za první republiky vládla mezi lidmi slušnost. Ale zároveň vzpomínáte na to, kdo komu a s kým byl nevěrný, kolik milenek měli vaši známí, a ani vy se netajíte tím, že jste jako slavný režisér neměl nouzi o ženy. Jak to jde dohromady?

Ano, když jsem byl mladý, měl jsem dvě až tři milenky současně. Víte, ony se tak hezky doplňovaly. Jedna blondýna, druhá bruneta, jedna měla takový vkus, druhá takové zájmy...

A ženy mívaly také dva muže, aby se mohli - jak říkáte - hezky doplňovat?

Samozřejmě!

A to bylo tehdy považováno za slušné a morální?

My jsme nebyli tak prudérní, víte? Ale zato jsme se uměli ctnostně oblékat. Nosily se kvalitní, ručně šité věci, klobouky, dámy měly bokovky. Víte, co jsou bokovky?

Já si pod tím představím typ kalhot.

Byl to takový pružný pás, který nosily dámy přes spodní kalhotky. Tehdy bylo nemyslitelné, aby ženám byly přes šaty vidět půlky. Zato teď skoro musí být vidět!

Pohoršuje vás to?

Ale vůbec ne! Mně móda nevadí. Jen mám rád tu svoji klasickou, kvalitní, anglickou.

Vím, že dodnes chodíte v ručně šitých košilích, nosíte pláště z drahých anglických látek, italské klobouky. Je problém si dnes takový standard udržovat? Kde si teď ty košile necháte šít?

Pořizuji si už jen nové obleky, mám jich asi čtyřicet. Košile zatím nové nepotřebuji. Kdysi jsem si nechal ušít padesát najednou a dodnes je mám.

Kdy jste si je nechal ušít?

No, já nevím přesně rok... někdy za první republiky.

Vy nosíte šedesát let staré košile?

No šáhněte si, jak je to kvalitní popelín (ukazuje na košili, co má na sobě). Ten něco vydrží.

To jste si tehdy nechal ušít všechny stejné?

Hlavně tyhle světlé, k tomu ještě pár modrých, ale ty moc nenosím.

Co si ještě dopřáváte?

Každý čtvrtek jezdím do francouzské prodejny pro chleba. Mají tam takové ty obrovské pecny, takže kupuji jen čtvrtku. K tomu vezmu nějaké víno a sýr.

Jaké víno?

Bordeaux, tak tři čtyři roky staré.

Za svůj život jste musel ochutnat hodně ročníků!

Já to dřív nepil, byl jsem spíš na koňaky.

Když se řekne první republika, naskočí mi černobílý film, ve kterém nikdo nespěchá, všichni jsou elegantně oblečeni, korzují po ulici nebo vysedávají v kavárnách. Bylo to tak ve skutečnosti?

Takhle žili jen ti, co si to mohli dovolit. Je pravda, že v kavárnách jsme v podstatě žili. Stačilo obejít tři pražské kavárny a našla jste tam všechny hlavní postavy české kultury. Ale pozor, já v kavárně obvykle jen tak nevysedával, psal jsem tam scénáře.

Teď chodíte denně do Café Louvre na Národní třídě. Proč tam a nikam jinam?

Kam mám chodit? Byl jsem zvyklý na kavárnu Metro, jenže teď je tam kadeřnictví. Hrozné, co? Takže jezdím do Louvru. Je to příjemný podnik, starý, roku 1902 založený. A když se mi tam líbí, proč bych chodil jinam? Dřív měli lidi také jen jednu svoji kavárnu, do které pravidelně chodili. Navíc v Louvru se dá i dobře naobědvat.

Jezdíte tam tramvají?

Jo, autem už dávno nejezdím. Párkrát jsem se vyboural, a tak jsem toho nechal.

Jak je to dávno?

Já nevím... teď je mi pětadevadesát, tak asi v osmdesáti.

Máte rád vybraná jídla, oblečení. Potrpěl jste si i na auta?

Střídal jsem je každé čtyři roky. To staré jsem vždycky dal na protiúčet a pořídil si nové. Měl jsem rád anglické a italské automobily. Po válce jsem měl i škodovku, ale hrozně rychle se začala rozpadat. Všechno odcházelo včetně kličky na otvírání oken. Vrátil jsem se tedy zpátky k cizím značkám.

Čím to bylo, že za první republiky byli umělci a inteligence levicově zaměřeni? Dnes je to spíš naopak - vzdělanější lidé jsou častěji doprava.

Je to tak, i já jsem byl ten případ. Ale nebylo to jen v Československu. Třeba vynikající italský režisér Visconti - jeden z nejlepších vůbec - byl komunista. Přitom jeho rodina ovládala část severu Itálie, strýčkovi patřila La Scalla, byli pohádkově bohatí. Když potřeboval peníze na první film, dala mu maminka brož. Prodal ji a hned mohl točit. Nevím, proč jsme byli levičáci - asi jsme měli všeho dost. Ovšem kromě informací, těch byl naopak nedostatek.

Kdy jste vy „otočil“?

Když jsem na vlastní oči uviděl, jak se žije v Rusku. Pobýval jsem tam dlouho, když jsem točil film Sokolovo. No něco hrozného.

Zjistil jste, co je socialismus?

To nebyl socialismus, to nebyl ani komunismus. To byla diktatura. Tuhá vrstva vládla a ostatní žili v hadrech, v chudobě. Pamatuji si, jak jsem poprvé uviděl tu slavnou obilnici Evropy, tu úrodnou černozem. Plevel o půl metru přerůstal obilí! Moc smutnej pohled. Ale to třeba takový Fučík neviděl.

Myslíte Julia Fučíka? Vy jste se s ním znal?

No ano, znal. Přebral mi milenku, ale to bych nerad rozebíral, byla vdaná.

Jak přebral?

Vlastně jsem mu ji nakonec nechal, byl starší. Ale on to byl hezkej člověk, udělanej...

Myslela jsem, že Fučík byl spíš menší.

Kdepak! Chlap jak hora.

Vy jste se s ním kamarádil? Jaký byl?

Dnes, když se řekne Fučík, nevybaví se nic pozitivního. Byl dost inteligentní a vzdělaný, napsal třeba studii o Boženě Němcové. Až na ty zuby.

Co s nimi bylo?

No, nechal si vepředu udělat niklové, chápete to? Neměl vkus.

To vám věřím. Ale co bylo s tím Ruskem, zamluvili jsme to.

Často tam jezdil a pak nám o něm vyprávěl. Jenže on viděl, jen co vidět chtěl. Jakoby přes růžové brýle. Když nám chtěl dokázat, jak civilizované to tam je, vyprávěl historku, jak ho v Moskvě nechtěli pustit do kavárny, protože neměl kravatu. Víte, on nosil ty rozhalenky. Už ale nedodal, že se na místo v kavárně stojí fronty, protože tam mají jen dvě, co stojí za řeč. To se s Prahou nedalo srovnat. Tady byly kavárny! Do Mánesa chodil psát Poláček, do Metra chodil E. F. Burian a Nezval, do Slavie Biebl.

O čem jste si v kavárně povídali?

O umění, hlavně o umění. To už dneska není. Dneska se tam chodí domlouvat obchody, zvoní tam telefony, paničky rozebírají hlouposti. Za nás se tam scházela společnost, významní lidé. Proto taky Němci kavárny zrušili, báli se nekontrolovaného sdružování. A komunisti je taky pochopitelně neměli zájem obnovovat. Tradice zanikla.

Když dnes sedíte v Café Louvre, o čem a s kým si tam povídáte?

Obvykle tam jsem sám, ale chodili se mnou občas nějací kunsthistorikové, a oni stárnou, víte? Už moc nechodí.

Od vás to hezky zní. Říkal jste, že do kavárny jezdíte tramvají. Ani tam se nedáte s někým do řeči?

(Důrazně) Ne! V tramvaji sedím a jedu. O čem bych se měl s někým bavit?

Starší lidé to občas dělají. Třeba vás někdo pozná a osloví vás.

Já se tvářím tak nepřístupně, že mě nikdo neoslovuje. Víte, já když s někým hovořím, musím ho znát. To je ta první republika. Musím si přece chránit soukromí.

Dobře, tak co když vás osloví nějaká mladší dáma?

(Nazlobeně) Ale ne. Nestačila by mi. Lidé dnes neumějí hovořit, vést konverzaci na úrovni.

Ještě necelých pět let a bude vám sto. Máte dlouhověkost v genech?

Naopak, moji předkové umírali poměrně brzo. Žili maximálně tak do sedmdesáti.

Čím si vysvětlujete svoji dobrou kondici? Máte nějakou speciální životosprávu? Sportoval jste?

Jo, sportoval. Ale jen asi do dvaceti let.

Počkejte, to je před pětasedmdesáti lety. Neříkejte mi, že z toho ještě teď čerpáte!

Já si ale ani nemyslím, že sport vede ke zdraví. Naopak, podívejte se, kolik sportovců je nemocných. Jsem vychovaný v kavárně. Jedno černý, ale dobrý kafe dopoledne, pak oběd a pak druhý kafe odpoledne. To je všechno.

Kdy jste byl naposled u lékaře?

Nevím...

Opravdu ne?

Nepamatuji si to. Já lékaře nepotřebuji. Akorát teď mě zlobí oči, nemohu pořádně číst, v jednom mám šedý zákal. Měl bych jít na operaci, ale jsem zbabělec. Nelíbí se mi ta představa, že mi říznou do oka. Ale kdo v pětadevadesáti může bez potíží číst? Já si ty oči ničil celý život. Pořád jsem četl - knihy, scénáře. Když jsem točil historické filmy, musel jsem si tu dobu nastudovat, a to byly tisíce a tisíce stránek.

Může mít na vaše dobré zdraví vliv to, že máte o čtyřicet let mladší ženu?

To určitě. Protože ona se ke mně chová jako k padesátiletému.

Jak to myslíte? Jako že vás nějak úkoluje?

No to víte, že jo! Ráno v osm musím ven se psem, pak pro rohlíky a pro noviny.

Jaké kupujete?

No ty vaše. Ale jen je tak proletím. Stejně je tam jen to, co už bylo den předtím ve zprávách. Na ty se dívám pravidelně. Ale po nich už ten program nestojí snad ani za řeč. Musím dlouho přepínat na všechny ty satelity, než mě něco zaujme. Mám rád hlavně staré filmy, ale těch moc v televizi není.

A chodíte třeba do kina?

Jen na ty, které potřebují velké plátno, například Titanic. Ale daleko raději chodím k jedněm našim známým na takové sešlosti. Pozvou si k sobě do bytu zhruba dvacet lidí a pouštíme si různé staré, ale špičkové filmy. Ještě učím na FAMU, takže mám možnost si tam občas půjčit nějakou kazetu a pak ji na tuhle sešlost přitáhnu. Teď si budeme pouštět Velkou iluzi od Renoira, pak Kurosawu, Vášeň od Viscontiho.

Co je to za lidi, ta sešlost?

Intelektuálové z různých oborů, například tam chodí Jefim Fištejn.

Jeden film už dlouho chystáte i vy. Má být o Janu Masarykovi a jeho záhadné smrti. Už máte 50 milionů, které na něj potřebujete?

Nechci to zakřiknout, ale snad ano. Našel jsem člověka, který má zkušenosti i s produkcemi v zahraničí. Vypadá to nadějně.

Kdo to je?

Nějak si nemohu vzpomenout (úsměv).

Nechcete to prozradit?

Ne.

Jak to vypadá, když sháníte peníze pro svůj film? Obcházíte sponzory a producenty osobně?

Ano, jak jinak? Je taková doba, nikdo mi peníze do ruky jen tak nedá. V diktatuře byly na film vždycky. Přikázalo se to a bylo to. Teď je to jinak.

Kdo bude hrát Jana Masaryka?

Tak daleko ještě nejsme. Ale věřím, že je to už konečně na dobré cestě.

Věříte, že ten film stihnete natočit?

Jako jestli neumřu? Já věřím, že tady budu do sto pěti.

(MFDNES)