Leden 2007

S Abbásem od Arafata

Filip Moravec

Prezident vede Palestince k vládě národní jednoty. Hlavně jeho zásluhou se projasnila táhlá krize Palestinců. Samosprávě už nemá vládnout sám volební vítěz, islamistický Hamás, ale kabinet národní jednoty, v jehož čele zřejmě stane nestraník a akademik Muhammad Šubajr.

To vše má prolomit hospodářskou blokádu uvalenou na jaře Západem. Ale byť by se i tento plán nějak zvrtl, přesto Mahmúd Abbás zůstává prakticky jedinou překlenovací autoritou mezi Palestinci.

K tomu navíc právě teď, v době druhého výročí skonu Jásira Arafáta, byl ustaven do čela „jeho“ Fatahu. Lze tak říci, že pomalu končí poarafátovské období prvotní nejistoty a karty jsou rozdány zřetelněji. Palestinský prezident ovšem není tím, kdo by Západu zobal z ruky a prosadil například uznání Izraele, jinak by ani širokou autoritu nezískal.

Jak to bylo v Mnichově

Na životní cestě Abú Mázina (tradiční arabský epiteton odkazuje na jeho prvorozeného syna, jenž zemřel v roce 2002) lze ilustrovat dějiny izraelsko--palestinských vztahů v druhé polovině 20. století. Narodil se v roce 1935 v Safedu v severní Galileji. Jeho rodné město bylo součástí britského mandátu až do 14. května 1948, kdy bylo v Tel Avivu vyhlášeno založení Státu Izrael. Stejně jako pro mnoho dalších palestinských Arabů a jejich rodin i pro Abbásovy se stalo toto datum osudným. Bezprostředně po izraelském oznámení z úst prezidenta Ben Guriona totiž napadla nový stát vojska všech arabských sousedů a déle než rok trvající konflikt vyhnal z domovů tisíce Palestinců. Jejich stát nevznikl, většina jeho území byla anektována Jordánskem. Třináctiletý Mahmúd odešel s rodiči do Sýrie, kde po maturitě vystudoval právo na Damašské univerzitě a učil na základní škole.

Prvním výrazným momentem v Abbásově životě je jeho doktorská práce s názvem Sionisté a nacismus, kterou obhájil při studiích historie na univerzitě v Moskvě. „Velké množství obětí dalo sionistům výsadu zasáhnout do jednání o poválečném rozdělení některých území,“ píše se v textu, který je dodnes předmětem diskusí, zda jde o popírání holocaustu, či nikoli. Názor, že sionismus využil holocaustu ve svůj prospěch, přitom sdílí s Abbásem značné množství Palestinců dodnes.

V 50. letech pracuje Abbás v Kataru na imigračním úřadě, kde se potkává s množstvím palestinských uprchlíků. Právě zde vzniká myšlenka založení Fatahu, dnes největší sekulární politické síly na palestinských územích. Čteme-li Fatah pozpátku, dostaneme arabský akronym pro Národní palestinské osvobozenecké hnutí. Tomuto názvu odpovídala i Abbásova původní idea – když viděl přicházet nové a nové uprchlíky, pochopil, že je nutné vytvořit platformu pro jejich návrat domů. Dodnes je právo na návrat jedním z jeho nejčastějších témat v rozhovorech o urovnání s Izraelem. V roce 1957, kdy Fatah vzniká, je Abbás jeho zakládajícím členem spolu s další významnou postavou palestinských dějin – Jásirem Arafátem.

Vztahy mezi tou dobou již profesionálními bojovníky za palestinskou svobodu se upevňují po roce 1964, kdy Liga arabských států zakládá v Káhiře Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP). Od počátku šlo – podobně jako v případě Fatahu – o sekulární uskupení s jednoznačným cílem: vytvořit suverénní stát pro Palestince všech vyznání. Postupem času se z ní stává hnutí s mnoha frakcemi, výbory a úřady, ale i vnitřními mocenskými boji. Na konci 60. let přebírá předsednictví OOP sám Arafát, a začíná tak více než třicetiletou éru složitých vztahů nejen s Izraelem a Západem, ale i uvnitř palestinské společnosti. Abbás se stává jeho pravou rukou a cestuje s ním po exilech v Jordánsku, Libanonu a Tunisku.

Druhým sporným bodem v Abbásově životopisu je údajné financování teroristického útoku na izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Za akci, při níž zahynulo celkem 17 lidí, nesla zodpovědnost skupina Černé září. Dodnes se spekuluje o jejím vedení, pravděpodobně však byla přímo napojená na Arafátovo hnutí Fatah. Organizátor útoku Muhammad Daúd zmiňuje ve své knize Memoirs of a Palestinian Terrorist právě Abbáse jako osobu zodpovědnou za jeho financování. Spojení s Černým zářím bylo důvodem pro mnohé izraelské protesty při nástupu Abbáse do premiérského úřadu v roce 2003.

Soupeřem je Hamás

Se začátkem první intifády v roce 1987 se starým bojovníkům vynořuje nový nepřítel – Islámské hnutí odporu známé pod akronymem Hamás. Zatímco islamisté dokáží díky společnému cíli a disciplíně získávat peníze i podporu veřejnosti, Fatah trpí v 90. letech sílícími vnitřními rozpory, což ovlivňuje i vyjednávání OOP s Izraelem. Arafát ještě stihne v roce 1993 podepsat mírové dohody v Oslu a napřesrok dostat Nobelovu cenu za mír, o sedm let později však odjíždí z amerického Camp Davidu s nepořízenou – odmítá nabídku izraelského premiéra Ehuda Baraka na samostatný stát na 95?% Západního břehu Jordánu, v Gaze a ve Východním Jeruzalémě. Pro Západ je to jasný signál, aby začal hledat nového partnera k jednání. V roce 2003 se Abbás stává premiérem a s Arafátem se rozchází ve zlém kvůli složení vlády. Spojené státy již znají Abbáse jako pragmatika, radikálního Arafáta právě odepisují jako nespolehlivého lháře a George W. Bush tak pro další jednání preferuje palestinského premiéra.

V této době vyvstává otázka, jakou má Abbás vlastně pozici na domácí scéně. Obecně je považován za pragmatického zastánce vyjednávání s Izraelem a mezinárodním společenstvím, práva na návrat uprchlíků a vytvoření palestinského státu. Na druhou stranu odmítá jednostranné izraelské kroky, jako bylo například stažení z pásma Gazy nebo plánované vyklizení Západního břehu Jordánu.

Zatímco Hamás považuje Palestinu za waqf a dár al-islám, tedy výlučně muslimské území, a za jediné možné hranice ty z období před šestidenní válkou v roce 1967, Abbás je ochoten na toto téma diskutovat. „Muži s bradkami“ jej proto často označují za zrádce, ti radikálnější dokonce za Izraelem placeného kolaboranta.

Po Arafátově smrti v roce 2004 diskuse o Abbásových schopnostech nabírají na intenzitě. Západní a izraelští kritici mu předpovídají slabost a neschopnost prosadit se proti intifádou rozdrobenému názorovému spektru palestinské společnosti. Brzy po zvolení prezidentem, Arafátovým nástupcem, se mu ale daří sejít se s vůdci militantních organizací a vyjednat tahdíu, tedy dočasný „klid zbraní“, a zastavení útoků proti Izraeli. Pomáhá mu přitom značný vliv na Brigády al-Aksá (ozbrojené křídlo Fatahu) a vlastní síť kontaktů sahající do struktur Hamásu, Islámského džihádu a Výborů lidového odporu. Dlouhodobé příměří (hudna) je v nedohlednu, ale už jen status quo lze do jisté míry považovat za Abbásův úspěch.

Palestinská veřejnost přijímá Abbáse jako Arafátova přirozeného následníka, tedy zejména jako symbol budoucího palestinského státu. Přesto je jeho obliba jen průměrná – podle říjnového průzkumu think tanku Miftah nevěří 28 % Palestinců nikomu ze svých politiků, 18 % dává důvěru premiéru Haníjovi z Hamásu a 14 % získal právě Abbás. „Myslím, že Abú Mázin je v Gaze možná oblíbenější než Haníja, protože myslí na naši budoucnost, na náš vlastní stát,“ nesouhlasí s výsledky Sámir Šaríf, student z Gazy, který nyní pobývá v tureckém Istanbulu. „Hamás neudělal za těch několik měsíců nic. Je méně peněz, méně jídla a žádné bezpečí.“

Síla, nebo chaos

„Doufám, že změní své myšlení. Musí ukázat, že oni jsou vláda. Jinak nastane chaos a nebude vládnout nikdo. Musíme jim dát čas,“ vyjádřil se Abbás k vládě Hamásu po jejím ustavení v rozhovoru pro časopis Newsday. Stejně jako mnoho optimistů i on věřil v postupné umírnění jejich radikální protiizraelské rétoriky. Pak převážil názor, že na Hamás platí pouze Abbásovy hrozby. K uznání Izraele a s ním uzavřených dohod měly vládu přinutit například předčasné volby. Ty by otevřely otázku důvěry Hamásu a není vyloučeno, že by v nich výrazně získali nezávislí kandidáti a menší uskupení. Problém však spočívá zejména v exilovém vedení Hamásu. Radikální Chálid Mašál v Damašku totiž nemá valný zájem na vládě, jde mu zejména o plnění obsahu zakládající charty, tedy o ozbrojený odpor proti Izraeli.

Další možnosti nastínil samotný Hamás – nejprve přišel s informací, že prezident uvažuje o rezignaci, pak vyrukoval s teorií o plánovaném puči a převzetí všech ministerstev milicemi Fatahu. Obě varianty by pravděpodobně vedly k občanské válce. Co se týče předčasných voleb, ty sice mají podporu veřejnosti, ale narážejí na absenci zákona, který by jejich vyhlášení umožnil. A tak, zdá se, nezbývá než doufat v úspěch dojednávané vlády národní jednoty, ať už bude v jejím čele stát kdokoli, hlavně když získá mezinárodní legitimitu. Legitimitu regionální má zatím jen Abbás. Není totiž jisté, že Izrael bude akceptovat jiného partnera než právě jeho.

(Respekt, www.respekt.cz)