Leden 2007

Přijde těžká doba

Pavel Novotný

V Česku zatím nemáte mnoho problémů s muslimy proto, že si vybírají státy, kde očekávají příznivé přijetí i podmínky. A vaše země jim takové podmínky zatím nenabízela, tvrdí orientalista a byznysman Hans-Peter Raddatz.

Svými kritickými, dle některých orientalistů až unáhlenými názory na dění v muslimském světě si pětašedesátiletý německý orientalista a byznysman Hans-Peter Raddatz nejen vysloužil novinářské adjektivum kontroverzní, nýbrž i výhrůžky islamistů. V Praze se účastnil konference Religion and Politics – Islam in Europe, Europe and Islam, kterou uspořádal Občanský institut. Raddatz absolvoval bonnskou univerzitu, v zastoupení několika významných společností a bank pracoval na Blízkém východě. Podílel se na jedné z encyklopedií islámu, přispívá do listů Die Welt a Hamburger Abendblatt. Je autorem několika knih, například Von Gott zu Allah? či Die türkische Gefahr?

Jste pod policejní ochranou. Proč?

Islamisté nemají rádi kritiku. Islám navíc umožňuje svým vůdcům vyzvat své společenství, aby na kritiky náboženství vykonávalo soustavný tlak. Ten může vyústit až ve vraždu nepohodlné osoby.

Dlouho jste se zabýval Tureckem, jeho společenským systémem i politickou praxí. Má být Turecko členem Evropské unie?

O tureckém vstupu do EU se diskutovalo léta. Loni se Evropa rozhodla s Ankarou zahájit oficiální rozhovory o vstupu do Unie. Nicméně můžeme číst, že Turecko má problémy s normami, které Unie vyžaduje. Pokud jde o lidská práva, problematická se mi jeví především svoboda projevu a náboženského vyznání.

Máte na mysli problémy tureckých křesťanů?

Všechna neislámská náboženství podle mne mají v Turecku těžkosti. Role i vliv křesťanů jsou však v Turecku samozřejmě omezeny i nevelkým počtem tamějších křesťanů.

Proto nemá být Turecko členem Unie?

Země, která vede rozhovory o vstupu do EU, potřebuje období k adaptaci na unijní podmínky. Musí vyjednávat, přijímat kompromisy. V tomto ohledu je Ankara stále na začátku. Když slyšíme ujišťování, že Turecko je na dobré cestě k demokracii, můžeme si být jisti, že tato prohlášení pocházejí z nejvyšších pater evropské politiky, od elity, která zde vládne.

Ve svých přednáškách říkáte, že Turecko není tak sekularizované, jak se samo definuje. Je Turecko sekulární zemí?

Takto: není pochyb o tom, že Atatürkovy sekulární reformy, které proběhly zhruba před sto lety, měly významný vliv na tureckou společnost. Avšak je nutné dodat, že během posledních deseti patnácti let se o slovo hlásí stoupenci islámské tradice. A nemají pouze islámské, nýbrž i islamistické tendence v politickém smyslu. Není náhodou, že Turecku nyní vládne islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP). Strana, jež přijala řadu opatření, která vedou k islamizaci země. Týkají se i vzdělání.

Umíte identifikovat bod zlomu, v němž se Turecko odvrátilo od Atatürkových reforem?

Do počátku devadesátých let se Turecko rozvíjelo v zásadě sekulárně. Nejpozději za vlády premiéra Necmettina Erbakana, který byl u moci v letech 1996–1997, došlo ke zřetelnému obratu vládní politiky směrem k islamizaci. A Turci – včetně těch, kteří žijí v Evropě a zvláště v Německu – politický rozměr islámu přijímají za svůj.

Když se na Blízkém východě zmíníte o nebezpečí zneužívání islámu v politice tak, jak to podle evropských představ činí islamistické strany, dostanete mnohdy tuto odpověď: Vždyť i vy máte křesťanské strany, a to velmi vlivné...

V Evropě nemáme žádné opravdu křesťanské strany! Oddělili jsme náboženství od státu. Existují strany, které se nazývají křesťansko-demokratické, avšak to je jméno – ty strany nemají tolik společného s křesťanstvím. Stále je třeba mít na paměti rozdíly mezi Tureckem a Evropou. V Ankaře nyní například existuje vládní úřad pro náboženství, skrze nějž stát kontroluje život věřících.

Jak se podle vás k případnému přijetí Turecka staví evropská veřejnost?

Rozhodnutí o začleňování Turecka do unijních struktur učinily evropské elity, aniž se zeptaly obyvatel. Pouze několik evropských států, například Francie, míní o této otázce uspořádat lidové hlasování. V Německu takovou šanci nedostaneme, náš názor zůstane nevyslyšen.

Němci by řekli ne?

Samozřejmě. Velká většina Němců se staví proti přijetí Turecka do EU. Jedním z důvodů patrně jsou problémy existující ve vztahu k turecké komunitě v Německu. Dalším je očekávaný masivní příchod Turků v okamžiku, kdy Ankara bude do Unie přijata.

Vidíte rozdíl mezi islámským a islamistickým? Tedy mezi islámem náboženským a islámem politickým?

Rozdíl je pouze ve stupni uchopení islámu. Oba směry vycházejí ze stejného Koránu a ze stejných hadíthů (vyprávění o slovech a činech proroka Mohameda – pozn. red.). Rozdíl je v radikalitě uchopení. Islamisté chtějí islamizovat Evropu, Spojené státy a Západ obecně, a to pokud možno co nejdříve. Součástí radikálního proudu jsou i teroristé.

A ti umírnění?

Velká většina muslimů nejsou ani radikálové, ani teroristé. Jde o vcelku pokojné, umírněné, laskavé lidi. Osobně znám mnoho takových muslimů, dlouhou dobu jsem pobýval na Blízkém východě. Přesto i tito muslimové, tedy i zcela liberálně uvažující muslimové, striktně vycházejí z Koránu a loajalita každého muslima prvořadě náleží Alláhovi, Koránu, Prorokovi. Tudíž: čím větší vliv získají radikálové v islámské komunitě jako celku, tím více muslimů umírněných přeběhne k radikálům. Tento proces probíhá nyní kupříkladu v Německu, kde se k islamismu hlásí stále více muslimů.

Nakonec mezi muslimy zvítězí radikální orientace?

To je, samozřejmě, dlouhodobý proces...

Ale jste spíše pesimista.

Ne, jsem realista. Nezapomínejte, že radikálové mají k dispozici spoustu peněz. Umírnění evropští muslimové, také příslušníci turecké menšiny v Německu, mnohdy mají sociální problémy: míra nezaměstnanosti v muslimských komunitách dosahuje nejméně pětadvaceti, když ne třiceti procent. Vliv radikálů uvnitř muslimské komunity roste hlavně kvůli jejich štědrosti. Jde o velký problém nejen v Německu, nýbrž hlavně ve Francii – dokladem toho jsou nepokoje propukající na pařížských předměstích.

Střet civilizací je tudíž nevyhnutelný?

Čekají nás velice komplikované časy. Konfliktů bude přibývat, poroste jejich intenzita. Evropští politici zametají tento problém pod koberec, snaží se vyhnout otevřené diskusi. Pokud jednají, vybírají si k rozhovorům špatné partnery: jde zpravidla o islamisty. Západní politici také přehlížejí zprávy od bezpečnostních složek, které každý rok, ba půlrok přinášejí informace o přípravách muslimských radikálů na teroristické útoky, o jejich tajných skladech zbraní a výbušnin, o náborech nových bojovníků.

Zeptám se ještě jednou: nepletu se, když považuji většinu současných muslimů za umírněné věřící a ne za teroristy?

Většina je vždycky umírněná.

A radikálové jsou v menšině…

A to zas opakuji já: počet radikálů mezi muslimy se pozvolna, ale stále zvětšuje. Abyste mi správně rozuměl, většina muslimů bude vždy umírněná. Avšak radikálové nepotřebují mít v muslimské obci k vyvolání civilizačního konfliktu nezbytně většinu. Historie nás učí, že k tomu stačí jen jistá dávka radikálních nálad, pouze určité množství lidí i peněz a odpovídající situace ve společnosti – kupříkladu sužující nezaměstnanost a další sociální problémy.

Mohou umírnění muslimové zabránit radikalizaci?

Ne sami. Muslimové obojího pohlaví totiž nejsou vychováváni k iniciativě. Jejich vzdělání jim velí být součástí společnosti, členy komunity. Jejich existence přímo závisí na sounáležitosti v komunitě. Většina z nich se dosud nebyla schopna názorově osamostatnit. Co většina, alespoň tedy v Německu vůbec žádný! Mezi čtyřmi miliony muslimů v Německu se nenajde jediný člověk – a to považuji za vážné a zarážející – jenž by do kamery či do mikrofonu řekl například toto: Žádám demokratickou stranu působící uvnitř muslimské komunity, odmítám radikální postoje wahhábitů či Muslimského bratrstva.

Důležitou motivací některých hnutí označovaných za islamistické jsou nacionální pohnutky. Je podle vás palestinské, nyní vládnoucí hnutí Hamas spíše islamistické, či nacionalistické?

Hamas je samozřejmě radikální islamistickou organizací. Není ani nacionalistická, ani jakákoliv jiná, je prostě radikální. Hamas chce především zničit Izrael. Nezapomínejme na to, že Hamas se rozšířil po celém světě, je přítomen i v Latinské Americe. Je to bezesporu mezinárodní organizace, která má vposledku stejné cíle jako al-Kajda.

A Hizballáh, hnutí libanonských šíitů, jehož ozbrojené křídlo se v létě střetlo s izraelskou armádou?

To je jiný příběh. Jde o organizaci úzce svázanou s Íránem, jejíž založení inicioval přímo ajatolláh Ruholláh Chomejní (první vůdce a tvůrce íránského teokratického režimu – pozn. red.). Hizballáh navíc sílí a časem může být nebezpečnější než Hamas: ukázal totiž, jak lze úspěšně islamistickými myšlenkami infiltrovat celý Libanon.

Libanonci, a nejen šíité, však během letních srážek s izraelskou armádou nabyli přesvědčení, že Hizballáh prostě chrání jejich zemi.

Jde o starou a úspěšnou taktiku Muslimského bratrstva, které se rozdělilo do dvou skupin. Ta první pomáhá lidem v sociální sféře, ta druhá je ryze politická a – radikální, ba nezřídka teroristická. Tyto organizace své působení nezačínají terorem. Nejprve pomáhají sociálně ohroženým. Ale i tím, že poskytují sociální služby, vyvíjejí tlak na příjemce oněch služeb – ti se totiž pak cítí organizaci zavázáni. Ta pomoc není zdarma, organizace očekávají protislužby.

V Česku nyní žije relativně malá muslimská obec, která se prezentuje značně liberálními postoji. A podle všeho je i upřímně zastává. Čeká nás tedy změna?

Radikalizace obce přímo souvisí s počtem muslimů. Je to jednoduché: čím více muslimů v tom kterém státě žije, tím větší je pravděpodobnost příklonu části komunity k radikalismu. Pokud roste počet umírněných muslimů, zvyšuje se i počet radikálů, ale výrazně rychleji. Toto se odehrálo v celé Evropě. V České republice zatím nemáte mnoho problémů s muslimy. Řídí se totiž báječnou strategií: vybírají si státy, kde očekávají příznivé přijetí i podmínky, tedy Německo, Kanadu. Česko jim zatím takové podmínky nenabízelo.

(MFDNES)