Leden 2007

I Gruzie má svou zbraň

Luboš Palata

Co schází Rusku k plnému statusu velmoci? Členství ve WTO. Na čem vázne i po dohodě Putina s Bushem? Na Gruzii. Tbilisi může svým vetem vzdorovat ruskému tlaku. Když se George Bush na cestě do Hanoje zastavil na snídani s Vladimirem Putinem v Moskvě, agentury přinesly zajímavou informaci: Bush prý poté uvedl, že už nic nebrání vstupu Ruska do Světové obchodní organizace (WTO). A přece brání. Gruzie už měsíc a půl trpí ruskou blokádou, ale tím spíše je jako členský stát WTO rozhodnuta použít své právo veta.

Obchodovat podle smlouvy

Tbilisi argumentuje způsobem typickým pro situaci na severním Kavkaze. Jak uvedl v Bruselu premiér Zurab Nogaideli, Gruzie bude se vstupem Ruska souhlasit až poté, co Moskva splní dohodu podepsanou s Tbilisi v roce 2004. Ta stanoví, že ruské zboží se do Gruzie bude dovážet jen přes oficiální přechody mezi dvěma státy. Jinými slovy – se separatistickými oblastmi, Abcházií a Jižní Osetií, musí Rusko obchodovat pouze přes Gruzii.

Problém je v tom, že Abcházie i Jižní Osetie jsou fakticky okupovány ruskými „mírovými“ silami. Ty tam pomáhají udržovat stav nastolený s vydatnou pomocí Moskvy počátkem 90. let. V té době se od Gruzie, už tehdy silně orientované na Západ, obě zmíněné autonomní provincie odtrhly. Moskva dodala separatistům zbraně a po vytlačení regulérních gruzínských sil i vyhnání Gruzínů (v Abcházii tvořili před válkou 83 %) donutila pokořené Tbilisi k přijetí „mírových sil“.

Od té doby, již patnáct let, používá Kreml Abcházii a Jižní Osetii k bránění integraci Gruzie směrem na Západ. Jenže v posledních letech musí soupeřit se Spojenými státy. Washington se totiž rozhodl podpořit novou gruzínskou vládu prezidenta Michaila Saakašviliho už nejen slovně, ale i fakticky. V posledních letech Gruzie obdržela citelnou americkou pomoc (Saakašviliho předchůdce Eduard Ševardnadze mluví o 1,5 miliardy dolarů), gruzínskou armádu cvičí američtí instruktoři. A před časem se Gruzie, usilující o vstup do NATO, dostala jako první postsovětská republika mimo Pobaltí do fáze „intenzivního dialogu“ s aliancí – což je předstupeň nabídky členství. Gruzínská armáda, ještě před pár lety jedna z nejslabších v postsovětském areálu, byla výrazně dozbrojena – především „sovětskými“ zbraněmi od nových členských států NATO, mezi nimi i Česka.

Nezahálí však ani Moskva. Jednak se snaží gruzínskou politickou scénu rozložit zevnitř, ideální by pro ni byl další převrat. Následuje podpora separatistů. Tam si ale Rusko zahrává s ohněm, už proto, že pokud by souhlasilo s odtržením Abcházie a Jižní Osetie (obě „země“ se chtějí připojit k Ruské federaci), mohlo by to rozhýbat i „ruskou“ část Kavkazu, hlavně Čečensko a mnohonárodnostní Dagestán. Proto se Rusko zdržuje otevřeně a jednoznačně podporovat separatisty, ale jako vítanou diplomatickou zbraň využívá referenda o nezávislosti – v Jižní Osetii se konalo počátkem listopadu.

Vypečený nováček

Referenda jsou ale jen špičkou ledovce. Podstatou je hospodářská a politická spjatost separatistů s Ruskem. A tady jsme zpátky u gruzínského veta vůči vstupu Ruska do WTO. Jak Abcházie, tak Osetie by se hospodářsky dávno zhroutily, kdyby neobchodovaly s Ruskem a nedostávaly od něj ekonomickou pomoc. Tento obchod se však neuskutečňuje skrze Gruzii, ale přes abcházsko-ruskou a osetsko-ruskou hranici. Rusové už dokonce začali stavět plynovod do Jižní Osetie, též proto, aby mohli Gruzínům zavřít kohouty a neohrozili tím své „spojence“.

Navíc se v poslední době začíná v Moskvě objevovat nový argument – obyvatelé Abcházie a Jižní Osetie vlastní sovětské či ruské pasy. Jsou tak považováni za „ruské občany“, které, bude-li to nutné, Rusko musí ochránit i vojenskou silou.

Tak daleko to zatím není. Moskvě zatím „stačí“ pozemní a letecká blokáda Gruzie (záminkou pro ni bylo zatčení ruských špionů v Gruzii), už několik měsíců platné obchodní sankce (především na gruzínské víno a minerální vody), represe pro skoro milion Gruzínů pracujících a žijících v Rusku a také ohlášené a pro Moskvu už typické zvýšení cen plynu – ze 115 na 230 dolarů.

Na Gruzii však může mít ruský tlak naopak blahodárný vliv. Letos poroste její ekonomika nejméně osmiprocentním tempem, vývoz se začíná přesměrovávat na Západ, zemní plyn slíbil už existujícím potrubím dodat Američany podporovaný Ázerbájdžán, a Gruzíni, kteří se vrátí z práce v Rusku, se mohou zapojit do domácího boomu. Výsledkem může být jen prohloubení gruzínské orientace na Západ a odklonu od Ruska, což je, pokud to Tbilisi myslí s EU a NATO vážně, jen dobře.

A pokud jde o WTO, zůstávají principiální otázky: Může být přijat stát, který z velmocenského trucu na měsíc uzavře hranice, ceny plynu určuje podle politické nálady a je největším pašerákem do nikým neuznaných separatistických zemí? Nemá Gruzie se svým „ne“ ruskému vstupu i obecnou pravdu?

(Respekt, www.respekt.cz)