Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Leden 2007


Merkelová udává tón

Luboš Palata

Evropa v rukou nejmocnější ženy světa. Vypadá to jako internetová adresa, ale je to logo. Půlroční předsednictví Německa, největší země Evropské unie, bude mít ve znaku školáckou hříčku. „Naše logo je univerzální, srozumitelné v každé zemi a lehce k rozpoznání,“ vysvětluje mluvčí německé vlády Ulrich Wilhelm. První písmeno E je v německých národních barvách, tedy černé, červené a žluté. U je modré jako barva vlajky Evropské unie. Logo doplňuje nápis 2007 a písmena DE, což je internetová koncovka všech německých adres. Hravé logo je však jen maskovací sítí. Berlín bere své v lednu začínající předsednictví velice vážně a hodlá Unií skutečně pohnout kupředu.

Co s Prahou a Varšavou

Seznam německých cílů má sto bodů, ale úkol vlastně jen jeden. Nalezení východiska z patu, v němž se Evropská unie ocitla po odmítnutí evropské ústavy referendy ve Francii a Nizozemsku. Ratifikace ústavy pokračuje, jako šestnáctá země ji před několika dny schválilo Finsko. Je ale stále zřejmější, že dokument bude třeba přinejmenším přejmenovat a rozdělit do několika částí, aby jeho zásady mohly skutečně vejít v život.

K změně názorů Francouzů a Nizozemců, kteří podle převažujícího mínění neodmítli ani tak ústavu, jako rozšíření Evropské unie o deset nových zemí, má přispět zastavení dalšího bobtnání Unie. Ve hře je především Turecko, k jehož vstupu do Unie si německá kancléřka Angela Merkelová udržuje velice odtažitý přístup.

Za největší překážku přijetí nějaké formy evropské ústavy přitom německá diplomacie nepokládá ani tak Francii a Nizozemsko, ale Českou republiku a Polsko. „Nejhorší vztahy za posledních patnáct let“, jak se obecně označuje poslední rok plný různých slovních a diplomatických přestřelek mezi Varšavou a Berlínem, mohou celé snažení zhatit.

Polské prezidentsko-premiérské duo bratří Kaczyńských je zcela jinou kategorií politiků, než na jaké byli Němci zvyklí. Jejich základní ideou, pokud se dá vůbec něco takového vysledovat, je silný národní stát. Snahou německé diplomacie je proto polské vedení přesvědčit, že Polsko může posílit svoji pozici i v rámci ústavou se integrující Evropské unie. Prostě dát Varšavě pocit, že je jednou z rozhodujících evropských velmocí.

Právě k tomu sloužila úterní schůzka výmarského trojúhelníku v Mettlachu, na níž se polský prezident Lech Kaczyński vyhříval na mocenském výsluní vedle kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka. Není asi evropského státníka, kterému by něco takového nedělalo dobře, a kdyby Chirak a Merkelová pozvali Václava Klause, možná by i jeho obrátili na ústavní víru.

Polsko-francouzsko-německý summit sice nebyl evropské ústavě oficiálně zasvěcen, ale vše, co se tam odehrálo, bylo režírováno s tímto vědomím – proto projekt společné polsko-německo-francouzské jednotky. Proto slova o tom, že Paříž a Berlín (a tedy Unie) podporují Polsko v jeho snaze o odstranění ruského embarga na dovoz masa.

Polsko sice ještě není získáno, ale vše je podle smířlivých slov Lecha Kaczyńského na nejlepší cestě k tomu, aby polský prezident na berlínském summitu 24. a 25. března připojil svůj podpis k deklaraci, která vrátí myšlenku evropské ústavy znovu do hry. Zpracování Václava Klause přenechala Merkelová německému prezidentu Horstu Köhlerovi s tím, že když bude nejhůř, bude stačit podpis českého premiéra. Třeba Mirka Topolánka.

Kancléřčina síla

Schůzka výmarského trojúhelníku znovu ukázala, že evropská a zahraniční politika je silnou, ne-li nejsilnější stránkou vlády velké koalice a kancléřky Angely Merkelové zvlášť. Když se podíváme zpětně na rok s Merkelovou v čele Spolkové republiky, dá se s trochou nadsázky říci, že „koná německy, myslí evropsky“.

Nejzásadnější vnitroněmecký krok, který Merkelová přes kritiku ze všech stran prosadila, je stabilizace německého rozpočtu. Krok zásadní i pro Evropskou unii. Po letech totiž Berlín poprvé splní kritéria eurozóny, když deficit klesne pod tři procenta hrubého domácího produktu. Němci, i když to zaplatí nejvyšším poválečným zvýšením daní, prostě chtějí ukázat, že dodržují své evropské závazky.

V ostatních reformních krocích pak jde kabinet velké koalice směrem, který by se dal nazvat jako „umění možného“. Cílem je zachování co největšího množství vymožeností sociálního státu za situace, kdy Německo už dávno není ekonomickým lídrem Unie, a přitom pokračuje ve vyčerpávajícím programu financování bývalého východního Německa.

Němci si tak budou muset v rámci reformy zdravotnictví zvyknout na vyšší spoluúčast pacientů a lékaři zase na určitá omezení péče, dále se sníží dávky nezaměstnaným, věk odchodu do důchodu se zvedne na sedmašedesát let, restrukturalizuje se pomoc východnímu Německu.

Když bývalý kancléř, dnes zaměstnanec Gazpromu, Gerhard Schröder říká, že Merkelová převzala program jeho vlády a jen v něm pokračuje, nemluví tak úplně z cesty. Kancléřka, která se velmi rychle naučila umění možného, však v současné situaci opravdu prosazuje tolik, kolik z reforem prosadit lze.

Jak ukázal nedávný sjezd Křesťansko-demokratické unie (CDU), nemusí v této pozvolné cestě kupředu čelit jen tlaku koaličních sociálních demokratů a odborů, ale také opozici ve své vlastní straně. Vůdcem snahy o obrat CDU doleva byl premiér desetimilionového Severního Porýní-Vestfálska Jürgen Rüttgers. Ministerský předseda „dělnické“ spolkové země, jehož vítězství v tradiční sociálnědemokratické baště vyvolalo před půldruhým rokem předčasné volby, se na sjezdu blýskl několika levicovými hesly typu „Snížení daní automaticky neznamená vytváření pracovních míst“. A výzvou, aby CDU přestala s odbouráváním sociálního státu, ale naopak začala usilovat o jeho posilování. Na Rüttgersovu stranu se sice postavil tradičně „sociální“ bavorský premiér a šéf sesterské CSU Edmund Stoiber, ale Rüttgersovu revoltu smetli premiéři bohatých spolkových zemí Bádenska-Württemberska (Günther Oettiger) a Hesenska (Roland Koch). „CDU není a nebude levicovou stranou,“ prohlásil směrem k Rüttgersovi Oettiger.

Vzpoura byla potlačena, Merkelová dostala při volbě předsedy strany demonstrativní podporu 93 procent hlasů delegátů a Rüttgers sice nakonec získal místopředsednickou funkci, ale nejméně hlasů ze všech úspěšných kandidátů.

Merkelová, přestože popularita CDU klesla na třicet procent, což je nejméně za mnoho posledních let, se totiž může vykázat slušnými výsledky. Růst hospodářství překročil dvě procenta, nezaměstnanost klesla po dlouhých měsících pod v Německu magickou úroveň čtyř milionů, slušně si stojí němečtí exportéři a o úspěšném stažení rozpočtového schodku pod dvě procenta už byla řeč. Voliči jsou zatím velmi nespokojení, ale do spolkových voleb zbývají ještě tři roky.

Německo – Evropa v malém

Někdy se říká, že Spolková republika je Evropská unie v malém. Jsou v ní spolkové země, jako například Meklenbursko, které svojí ekonomickou výkonností zaostávají i za Českou republikou, a na druhé straně oblasti jako Bavorsko, jež patří naopak stále k absolutní evropské špičce. Podobné spektrum je v politickém, sociálním i konfesním profilu.

Merkelová, která se velmi rychle musela naučit všechny tyto vlivy vyvažovat, má takzvaně všechny kvalifikační předpoklady, jak uvést zamrzlou Evropskou unii do pohybu. Ostatně podstata evropské ústavy se v mnohém shoduje s již zmíněnou úspěšnou reformou federalismu v Německu. Také v EU jde především o to, aby bylo jasné, co přísluší národním státům a co Unii, jde o to, aby se EU stala i po rozšíření na 27 členů funkčním útvarem, který se bude schopen dále vyvíjet, a ne jen přežívat.

Evropané, stejně jako Němci, nechtějí přijít o své unikátní sociálně-tržní hospodářství, ale stejně jako Spolková republika musí i Unie projít ekonomickou modernizací. Také v Evropě, stejně jako v německé společnosti, jsou odlišné názory na to, jak to všechno provést. Merkelová na sjezdu své viditelně rozdělené strany pronesla větu: „Jako fyzik vím, že křídla nám umožňují se vznést. Ale jako politik říkám, že se to podaří jen tehdy, když se pohybují stejným směrem.“ To ale platí jak pro CDU, Německo, tak i pro Evropskou unii. Unii, do jejíhož čela se nejmocnější žena světa na půl roku postaví.

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky