Leden 2007

Česko-jugoslávská paralela

Vítězslav Patera

V létě roku 1993 mi zavolali chorvatští přátelé ze Splitu do Německa, kde bydlíme. „Brečeli“ do telefonu a prosili, abych přijel, že tu válku už nemohou vydržet. Naložil jsem proviant a rodinu do auta a ve Rjece jsem se nalodil i s autem do obrovské norské lodi UNPROFORu vedle vojenských náklaďáků. Kabinu jsme nedostali, tyto byly rezervovány pro vojáky. V Zadaru ostřelovali Srbové pontonový most a tak jsme zatemněni se pomalinku plavili celou noc vzdáleni 20-30km od pobřeží až do Splitu. Na palubě si nikdo nesměl zapálit cigaretu a ráno v pět jsme byli na místě.

A proč toto? Mezi 1979 a 1989 jsme společně s manželkou každé léto rozdávali mezi Pulou a Makarskou českým turistům exilovou literaturu, v ČSSR zakázané knížky a noviny. Často nás honila jugoslávská milice a kdyby nás chytli, tak by nás, tak jako jednoho známého, až do rána někde na služebně fackovali a kopali, než by nás vyhostili že země. Jugoslávský komunismus byl stejný, jako komunismus československý. Jenom navenek se prezentoval coby liberální. Za těch deset let jsem při „rozdávání“ příležitostně oslovil jistě několik desítek Čechoslováků a měl jsem asi smůlu, protože až na 2-3 to byli všechno zbabělci, kteří se mnou nechtěli nic mít společného. „Hlavní stan“ jsem celých těch 10 let měl ve Splitu, právě u toho manželského páru, který mě zavolal. Dnes se ptám, co mělo ono moje „rozdávání“ za smysl? Ale vrátím se raději nazpět k roku 1993.

Hotely na dalmatském pobřeží byly plné uprchlíků z vnitrozemí, kteří si mohli s sebou vzít jenom to, co měli na sobě. Soldateska jim ukradla nejen domy a auta, ale i snubní prstýnky a oni byli rádi, že je jenom příležitostně kopali do zadku, ale nechali na živu. Split byl obklíčen srbskou armádou a ve městě bylo spousta chorvatských vojáků. Nestačil jsem se divit, co měli dolarů a marek. Neustále chtěli vyměňovat devizy za kuny a když vytáhli peněženku, tak v ní měli minimálně půldruhého centimetru bankovek. Stomarkovky a dolary. Zůstali jsme ve Splitu týden a ve dne v noci jsme vedli diskuse a poslouchali příběhy utečenců. Bylo to k zbláznění! Lidské bestie se nacházely bohužel na obou stranách, ale největších zvěrstev se zřejmě dopustila „Srbská osvobozenecká armáda“. Co to do těch lidí vjelo?

Napadla mě tenkrát paralela k okupaci Československa a k „odsunu“ Němců. Část naší rodiny seděla za války v koncentráku a děda jenom o vlas unikl transportu do Osvětimi. Ačkoliv uměl, do konce života nepromluvil německy. Já v roce 1994 zaparkoval auto na náměstí v Písku a kolemjdoucí tatínek přede mnou sdělil svému synovi že: „ty svině jsou už tady zase“. Prostě stačí jenom poznávací značka. A takto se dodnes v Čechách rozlišuje mezi dobrým a zlým.

Revolucionáři s rudou páskou na rukávě zabíjeli v roce 1945 při odsunu i Němce, kteří byli za války věznění. Ale to že Gestapo mohlo během okupace pozabíjet 250 000 Čechů a Moravanů bylo z velké části výsledkem jejich spolupráce s několika tisíci možná desetitisíci česko-moravských donašečů/konfidentů, kteří za peníze udávali sousedy. Tito lidé si v roce 1945 oblékli rudé pásky a např. při Pražském povstání se moc nestarali o Němce, ale snažili se hlavně zapalovat jednu policejní stanici za druhou, aby shořely kartotéky, kde si Gestapo s německou důkladností pilně zapisovalo, kdo kolik dostal. K nám domů chodil dlouho do padesátých let na návštěvy pan Pražák, ten měl co dělat s pražským povstáním, a byl dosti roztrpčen, když to vykládal. Já byl tenkrát malý kluk, ale pamatuji si to moc dobře.

Synové a dcery revolučních gardistů později posílili rady příslušníků partaje a hlavně StB. Ve služebním civilu nosili adidasky, asi se podle toho poznávali. A byli to samí „mladí kluci“. Dneska sedí oni, nebo jejich děti zase někde u koryta a určují politiku země. A všichni občané České republiky moc dobře vědí, že je to tak. Jelikož jsou však nic neriskující zbabělci, tak si raději v klidu něco ukradnou, než aby se vzrušili a proti tomu ozvali. Hrdinštější je naříznout v noci mému známému ve Velkých Losinách na jeho pozemků všechny ovocné stromy, protože přišel z Německa a dovolil si tam koupit pozemek. Je to Čech, jeho otec byl v Losinách hodinář a on za komunismu rozvážel tak jako já zakázanou literaturu a riskoval. Jelikož však obyvatelé české kotliny nejsou schopni rozlišovat mezi dobrým a zlým, tak mu pro každý případ nařízli stromy. Proč? Možná také proto, že v české kotlině platí také jestli je „v balíku”. A když si kotlináři myslí, že ano, tak mu to „dají“. Chraň tě pán Bůh, když máš o něco více než oni!

Až na jeden případ se mi ještě v Čechách nestalo, abych zaplatil v restauraci korektní účet. Přirážky za nic mezi 100 až 350 Kč jsou úplně normální. Ve všem tam musí člověk počítat s nějakým háčkem, nebo hákem. V ústeckém Čedoku mi za euro vyměnili šest pětistovek, které byly již dávno staženy z oběhu. Když jsem přišel zpátky urgovat, tak měli zavřeno. Tak mi to dali! Za co? Ústecká Česká spořitelna mi dva roky do Německa posílala jeden a ten samý výpis z účtu z prvního měsíce na PSČ D-99999, které neexistuje. Prostě bezdůvodné naschvály. Nepomohly písemné ani osobní urgence. Musel jsem konto, které jsem vlastně založil pro otce, zrušit.

Bývalý esenbák, který dvacet let šikanoval naši rodinu, si odevřel hned po „sametové revoluci“ pojišťovací agenturu a je váženým občanem. Nějaký pan český podnikatel zmlátil na místě cyklisty, protože neudělali jeho obrovskému jeepu včas místo na předjetí. Má sestra si v létě přes noc přikrývá azalku na zahrádce dekou, aby ji jí někdo nevyrýpl/neukradl. A mohl bych pokračovat! Co se to tam děje, to přece není v pořádku!

Evropská politika selhala, ta selže vždycky, protože evropští političtí egocentrici se zabývají pouze sami se sebou. Mimo peněz je nejvíce zajímá jejich osobní jistota. Servis a čistý záchod v hotelu, kde jsou ubytováni je pro ně důležitější, než nějaký výsledek jednání. Ten nehraje roli. A možná, že se tentokrát nechá přemluvit asistentka politického kolegy, se kterou seděl po posledním jednání u baru. A samozřejmě musí být všechno zadarmo. To je mentalita, která se každoročně znásobuje. Prožíváme tuto situaci dodnes, kdy se politici a manageři setkávají na nesmyslných jednáních, kde se po léta sice nic nevyřeší, ale zato se hodně sní a vypije. Jenom zbytečné prestižní měsíční stěhování parlamentu EU z Bruselu na týden do Straßburgu a nazpět stojí ročně 100 000 000 euro (sto miliónů!). Česká politika je však v Evropě negativním příkladem dezolátnosti číslo jedna a ani se za to nestydí. Jaký pán, takový krám? Když se všude vyhazují daňové peníze, politici a manageři kradou, proč ne celý národ? Kdo nekrade, okrádá rodinu! Toto platilo za komunismu a platí dodnes.

Často jsme se ptal sám sebe, co měla ta válka v Jugoslávii za smysl? UNO Britové seděli večer se srbskými vojáky u jednoho stolu popíjeli společně červené víno a oslavovali „bratrství ve zbrani“ vzpomínajíce při tom na společné tradice ve druhé světové válce. Holanďané pomáhali srbské armádě ve Srebrenici naložit všechny muže na náklaďáky, aby tito byli za pár minut postříleni. Ale smysl té válce dali Rusové! Ti leteckou cestou odváželi do Ruska čtyrmotorovými antonovy všechna po bývalé Jugoslávii nakradená auta, která se jim dostala do ruky. Za ta léta stovky, možná tisíce aut za babku nebo zadarmo! Co se za komunismu naučíš, můžeš později v kterémkoliv systému použít. Že by se Češi naučili krást od Rusů, anebo to je obráceně?