Leden 2007

Symbolem modernity je krematorium II

Jiří Peňás

Rozhovor s historikem Robertem Janem van Peltem. Osvětim je metaforou zla moderní industriální civilizace, která v Osvětimi spáchala sebevraždu. Nezůstaly tam žádné lidské pozůstatky, žádné hroby, vše, co zbylo z člověka, bylo spáleno a proměněno v popel a dým. Zůstalo jen obrovské prázdno jako důkaz toho, že nelze zničit jen lidský život, ale i celou historii toho života. Díky tomu se ostatně může rozvíjet také hnutí popíračů holocaustu, protože po těch mrtvých jako by nic hmotného nezůstalo. S holandsko-kanadským historikem Robertem Janem van Peltem jsme mluvili při příležitosti českého vydání knihy Osvětim - 1270 až po současnost, kterou vydalo nakladatelství Argo.

O koncentračních táborech byly napsány stovky knih, tisíce studií. Jaké důvody vedly vás a historičku Debórah Dworkovou k napsání další knihy?

Myslím, že kniha jako ta naše ještě napsána nebyla. Je to monografie města Osvětimi, jeho urbanismu. Studoval jsem v osmdesátých letech architekturu a tehdy jsem poprvé uviděl slavný film Clauda Lanzmanna Šoa. Zajímal mě i proto, že jeden z mých amsterdamských strýců, který pracoval v nizozemském hnutí odporu, zemřel v Osvětimi. Kdo viděl ten film, jistě si vzpomene, že režisér zavedl přeživší vězně na autentická místa vyhlazovacích táborů v Polsku. V některých táborech žádné stavby nezůstaly, v jiných, právě v Osvětimi, jich poměrně dost zůstalo stát. A tehdy jsem si uvědomil: ty tábory musel přece někdo navrhovat, někdo je musel nakreslit, vymyslet jejich organizaci i řád, museli se na tom podílet nějací architekti, inženýři, stavitelé… Víte, budeme-li důslední, pak musíme přiznat, že jednou z historicky nejvýznamnějších staveb moderní doby je budova krematoria II v Osvětimi. Tam se měnily dějiny, tam našla moderní civilizace svůj symbol: jako antika v athénském Parthenonu, Řím v Kolosseu nebo gotika v katedrále v Chartres.

Zní to divně, ale dalo by se říci, že německé koncentrační tábory měly architektonický styl? Vždyť jeden z architektů, Fritz Ertl, byl absolventem slavného Bauhausu. Patří koncentráky do moderní architektury?

Na to není jednoduché odpovědět už proto, že když říkáme Osvětim, máme na mysli vlastně komplex táborů a zařízení, které se v průběhu let vyvíjely a měnila se jejich funkce. Koncentrační tábor tam byl založen brzy po porážce Polska, ale ona nejproslulejší etapa, tedy hromadné vyvražďování evropských Židů, tam započala „až“ koncem roku 1942, kdy už bylo zavražděno jeden o půl milionu Židů, většinou v táborech smrti na Východě. Ale k otázce: ano, původní koncentrační tábor Osvětim I, dodávající otrocké síly k průmyslovým závodům poblíž Osvětimi (IG Farben), byl stavěn jako vzorové zařízení svého druhu, které mělo být pevnou součástí celé aglomerace a mělo tam zůstat i po vítězné válce. Bylo přitom počítáno se všemi náležitostmi, především s architektonicky pozoruhodným krematoriem, které mělo kapacitu na spálení patnácti set těl denně - a to ještě dávno před rozpoutáním holocaustu. Vybízí to k úvaze, co to mělo být za společnost, která počítá s tak obrovskými lidskými ztrátami i v době míru?

Jako by smrt, její výroba, byla započítávána do výrobního plánu. Prostě v jednom městě se vyrábějí boty nebo stroje, v jiném smrt. Působí to jako fantastická vize nekroutopie.

Nacismus můžeme chápat také jako zvrhlou absolutní podobu popření etiky estetikou. Jakmile vyloučí estetika etiku, nastoupí smrt. Je totiž nutné vyloučit, eliminovat, vyhubit vše, co není „estetické“, co nesplňuje nároky na krásu, čistotu rasy, zdraví. Nacistický program vyhlazování začal masovými vraždami duševně a tělesně nemocných, protože ti se nejvíce příčili představám toho, co je zdravé a má nárok na život. Když se připravovalo vyvraždění Židů, byly budoucí oběti znázorňovány jako nemocní, degenerovaní a infikovaní tvorové. Po nich měly následovat národy východní Evropy, protože ty přece nebyly schopny vytvořit nic krásného, jejich města byla ošklivá, architektura bezcenná, cesty blátivé a prašné. Neměly tudíž nárok na život.

Osvětim je jistě nejznámější koncentrační tábor, ale co se týče obětí holocaustu, není největší. Hrozný primát drží Treblinka s 750 tisíci a Belžec s 550 tisíci mrtvých. Proč přesto většinu „slávy“ získala Osvětim?.

Osvětim je paradoxní právě v tom, že nezapadá do předpokládané linie vyhlazování Židů. Na to totiž nepotřebujete poměrně vzhledné budovy krematorií. Jak se ukázalo ve Rwandě, tak na genocidu vám stačí mačeta a odhodlaní chlapíci, a za měsíc máte jeden a půl milionu mrtvých. Tak se to dělo ve vámi zmiňovaných táborech na Východě, které však byly uzavřeny koncem roku 1943. Jednak svou práci odvedly, a pak se blížila fronta. Osvětim dokazuje především neústupnou vůli nacistického vedení (architektem byl Himmler) vyvraždit evropské židy stůj co stůj. V posledních letech války už nešlo o součást nějakého osidlovacího projektu na Východě, takové plány už byly ztraceny a ani sami nacisté v ně nevěřili. Tehdy už šlo jen o vyhlazování jednoho národa, přičemž toto vyhlazování byl jediný cíl a účel.

Vaše líčení dějin města začíná ve 13. století a plasticky popisujete dlouhou historii tohoto území, které bylo součástí německého pronikání na Východ. To mělo ale i své pozitivní stránky - kulturní, právní, obecně civilizační. Muselo to skončit holocaustem? Je ve vývoji německého pronikání na Východ logická linie, která končí plynovými komorami?

Ne. Problém není v historii, ale v tom, jak byla ve dvacátém století zneužita. To, že ve středověku přicházeli rolníci z vyspělejších částí Evropy na méně osídlená či vyvinutá místa - často na pozvání panovníka - to nebylo nic zvláštního a dělo se to nejen směrem na východ. Osvětim, Auschwitz, založili roku 1270 Němci, v polovině patnáctého století se vévodství osvětimské stalo součástí polského království, při prvním dělení Polska 1772 připadlo Prusku jako Horní Slezsko, po první světové válce znovu Polsku. Normální středoevropské město se spletitou a zajímavou historií. Žili v něm Němci, židé, Poláci. Pohlednice z dvacátých let zvou k návštěvě místních pamětihodností a hotelu Zator pojmenovaného po nedalekém hradu.

Ve čtvrtek jste se v Praze zúčastnil diskuse na téma popírání holocaustu. Nebude nakonec pro historiky koncentračních táborů hlavní náplní práce utkávat se s popírači?

Popírači holocaustu „pracují“ s úplně jinými metodami než historici. Ti používají dvě základní metody: očitá svědectví přímých účastníků a materiální svědectví. Popírači tvrdí, že očití svědci lžou, protože to jsou židé, a ti chtějí peníze, nebo to jsou Němci, a ti mají strach a chtějí se zalíbit, nebo protože to jsou Poláci, a ti jsou hloupí a ničemu nerozuměli. Materiální svědectví je zajímají jen ta, která neexistují. Vymyslí si něco, co neexistuje, a když to chybí, tak tvrdí, že celé je to konstrukce a lež. Základem je pak teorie obrovského spiknutí. Takže s historiky se mohou tito lidé setkat jen u soudu. Jiné místo není.

Nedávno vyšel český překlad knihy Normana Finkelsteina Průmysl holocaustu. Tvrdí v něm, že holocaust se zneužívá v zájmu sionistů a údajně agresivní politiky Izraele. Co si o tom myslíte?

Jeho kniha je pamflet. V mnoha věcech s ním nesouhlasím, ale respektuji ho a celkově považuji jeho vystoupení za užitečné. Jinou věcí je, že nevím, jakou nabízí alternativu. Má se tedy o holocaustu mlčet? Mají se zavřít muzea a památníky? Přestat bádat a vydávat knihy? Vždyť i on díky úspěchu své knihy zbohatl. Víte, holocaust byl zločin takových rozměrů, že se ho dosud západní civilizace nezbavila. Doposud narážíme na jeho stopy, traumata, neodčiněné viny. Izrael jím omlouvá svou mnohdy problematickou politiku. A pokud se nemýlím, Češi by jím také rádi vysvětlili své chování k sudetským Němcům po konci války, které přitom má všechny znaky zločinu proti lidskosti. Ale stín holocaustu leží i nad ním, lze se v něm i ukrýt.

(TÝDEN)