Leden 2007

Benedikt muslimský

Zbyněk Petráček

Papež podal ruku Turecku, nad kterým Evropa láme hůl. Měla to být nejnebezpečnější, nejchoulostivější a nejkritizovanější papežská cesta moderní éry. Tak předvídala návštěvu Benedikta XVI. v Turecku britská BBC. Nakonec to byl úspěch. Svého času se Stalin ironicky ptal, kolik že má papež divizí. Dnes už se nepošklebuje snad nikdo. Právě naopak: v představách kdekoho jako by sám papež měl zvládnout agendu, jež zdaleka přesahuje jeho možnosti a měla by náležet spíše divizím politiků. Leč nepošklebujme se ani my.

Miliony prostých Turků i obecně muslimů nerozlišují nuance evropských úřadů, jejich kompetence a mandáty, vyváženost moci. Pro ně zkrátka papež reprezentuje Evropu, právě on je jednou z jejích vrcholných institucí. Takže Benediktovo „rádi bychom viděli Turecko v EU“, jak to po osobním rozhovoru prezentoval premiér Erdogan, neslo věrohodný punc. Přišlo navíc o den dříve, než Evropská komise rázně přibrzdila přístupové rozhovory s Ankarou.

Mnohem složitěji než mezi Evropany a Turky vzniká věrohodnost mezi křesťany a muslimy. Benediktova instituce je stará dva tisíce let a tomu odpovídá i rychlost jejích změn. Ale i tady se za rok a půl nového pontifikátu dá něco vysledovat. „Papeže omluv a empatie“ Jana Pavla II. nahradil „papež dialogu a rozumu“ Benedikt XVI.

Vždyť jsem na univerzitě

Výstraha BBC nebyla vůbec planá. Stačí prolistovat noviny za poslední rok. V předjaří propukly násilné protesty kvůli karikaturám proroka Muhammada v evropském tisku. Neomezovaly se jen na islamistické země, kde by se daly očekávat. Naplno se rozjely i v přísně sekulárním Turecku a rovněž v Evropě, mezi „našimi“ muslimy, o kterých si tolik lidí myslelo, že přišli do Evropy, aby přijali její občanské hodnoty.

Muslimové nerozlišovali mezi nezávislým tiskem a vládami, pro ně šlo o urážku vyslovenou křesťanskou Evropou. Začalo rezonovat něco, co někteří nazývají střetem civilizací a jiní zádrhelem v dosavadním multikulturním modelu. Vatikán zachoval zdrženlivost, EU se jednoznačně postavila za svobodu slova a Evropa jako taková získala mezi muslimy nádech nevstřícnosti, ne-li nepřátelství: Pravda, neválcuje nás silou jako Amerika, ale smí nás snad beztrestně urážet?

V září spadl do problému sám Benedikt. V přednášce pronesené v domovském Bavorsku, na univerzitě v Řeznu, použil šest set let starý citát, který posloužil jen jako odrazový můstek k zásadnímu argumentu: Nečinit rozumné odporuje podstatě Boha. Na tom přece není nic špatného, natož urážlivého. Jenže tomu předcházel citát z dialogu – oblíbeného Benediktova žánru – byzantského císaře Manuela II. Paleologa s učeným Peršanem (muslimem), který obsahoval výrok o násilném šíření víry. V muslimském světě byl oheň na střeše. Papež se omlouval a v duchu se mohl jen divit: To už nesmím ani teologicky argumentovat?

Právě v tomto momentě se výrazně projevil rozdíl mezi Janem Pavlem a Benediktem, rozdíl nikoli ideový, ale přirozený, osobnostní, charakterový. Polák Wojtyła vyrůstal v plné konfrontaci s životem i komunistickým státem, obdařen empatií a přirozeným charismatem, které dosvědčují všichni, kdo se s ním setkali – i ti, kteří s ním či jeho institucí názorově nesouhlasili. Byl to prostě dar shůry, který se dále kultivoval přirozenou cestou. I proto se Jan Pavel jménem církve omlouval za historické zločiny, i proto byl prvním papežem, který vstoupil do synagogy, později též do mešity.

Naproti tomu Bavor Ratzinger měl od války životní dráhu nalinkovanou – racionalista, vědec, akademik, rozumář. Dnes lze jen spekulovat, zda by Jan Pavel v tak zjitřené situaci použil výraz, který by se dal špatně byť jen vykládat. Možná by mu cit řekl, spíše ne. Víme ovšem, že Benediktovi řekl rozum, ano: Jsem přece na akademické půdě („opět stojím za univerzitní katedrou“), kde funguje diskuse, kde jsou rozdělené role, kde oponentura používá vědecké argumenty, ne pálení vlajek, kameny a molotovovy koktejly. A za tohle se mám omlouvat?

Realitu jeho neakademického úřadu mu dala nahlédnout až chystaná návštěva Turecka. A výsledek naznačil, že Benedikt si poučení vzal k srdci.

Co je pravda – a co vyvolá

Posuzování obou papežů není jen samoúčelnou exkurzí. Nelze totiž nevidět, nakolik koresponduje s evropskou politikou. Při troše zjednodušení můžeme říci, že evropské instituce i národní státy mají blíže k Benediktovi než k Janu Pavlovi – akademismus převládá nad empatií. To neplatí jen pro přístup k Turecku, ale i pro vztah k muslimům ve světě i v Evropě. Sama EU, ba přímo Evropská komise, se Benedikta hned v září zastala. Ale pozor. Mluvčí komise Johannes Leitenberger přitom prohlásil, že k základním kamenům hodnot EU patří svoboda projevu stejně jako respekt vůči všem náboženstvím. A tady je jádro pudla benediktovské i evropské racionality, ale též současného multikulturního modelu.

Chceme-li uplatňovat obě zmíněné evropské hodnoty naplno a zároveň, u muslimů nevyhnutelně narazíme. Pokud naplno respektujeme svobodu projevu (tedy včetně publikací karikatur Proroka), nemůžeme naplno respektovat všechna náboženství (cítí-li samotnou publikaci muslim jako urážku). A obráceně. S tím se prostě nehne.

Úplně po lopatě to lze ukázat na příkladu automobilového provozu. V kontinentální Evropě se jezdí vpravo, na Britských ostrovech vlevo. Jeden ani druhý model nemůžeme označit za původnější, spravedlivější, výhodnější, bezpečnější, legitimnější či lepší. Ale nemohou fungovat – mít pravdu – oba zároveň. A pokud ano, tak jen ve vyhrazených areálech. Tímto způsobem by se původní multikulturní model přiblížil územnímu apartheidu: na teritoriu A by se nesměl zesměšňovat islám a prodávat alkohol, na teritoriu B by se nesměly nosit burky a hidžáby.

Právě tímto směrem by v praxi mířila racionalita, jak ji v obecné rovině prezentoval akademik Ratzinger, koneckonců donedávna známý jako odpůrce Turecka v Evropě. Světový tisk citoval úředníka římské kurie, který papeže v září předem varoval před inkriminovaným citátem: „Nikdy se netajil tím, že mu jde o pravdu, ne už tolik o to, co se tím vyvolá.“ Něco velmi podobného se dá říci na adresu evropských vlád a institucí v „muslimských kauzách“.

Nabízím dialog

Benedikt trvá na své pravdě a odmítá rozmělnění církve i přesahy zavánějící relativismem a synkrezí. Nehodlá podporovat mírová modlitební shromáždění zástupců všech vyznání, jak je před dvaceti lety založil Jan Pavel v Assisi. Vše rozumově a logicky zdůvodněno, ale i proslulý švýcarský teolog Hans Küng mu vyčetl necitlivost vůči islámskému světu. V Turecku Benedikt tento neblahý předchozí dojem napravil. Člověk, který ještě v nedávné době tvrdil, že Turecko do Evropy nepatří, prošel vývojem. Svou nepříliš velikou náklonnost k islámu překonal. Překonal ji po svém – ne empatií, ale rozumem. Místo odmítání relativismu a synkreze nabízí dialog. A nejenom dialog v podobě nezávazného klábosení dvou hodnotově mimoběžných aktérů. Svým „rádi bychom“ na adresu Turků – a z jejich pohledu především modlitbou v istanbulské Modré mešitě – se přiblížil Janu Pavlovi a dává inspiraci Evropě jako takové.

Není Bavor jako Bavor

K nejzásadnějším evropským „turkobijcům“ patří bavorský premiér Edmund Stoiber. Má zvláštní pozici. Jako šéf CSU se sice programově podílí na vládní politice v Berlíně, ale jako nečlen spolkového kabinetu za ni není zodpovědný. Občas tedy vystupuje coby jakási „neřízená střela“, která řekne něco sondážního, co by si jiný raději dvakrát rozmyslel. Počátkem listopadu – dlouho předtím, než Evropská komise přibrzdila rozhovory s Ankarou – se Stoiber vyslovil jasně: „Turecko není evropskou zemí, a proto ani na konci vyjednávání nemůže být členem EU.“

Tři týdny poté řekl v Ankaře papež premiéru Erdoganovi, že bychom „rádi viděli Turecko v EU“. Kovaní odmítači Turecka mají teď pádný důvod k přemýšlení. Váží více náš Stoiber, nebo náš Benedikt XVI.?

(Respekt, www.respekt.cz)