Leden 2007

Džamáíl ohlašuje neklid

Zbyněk Petráček, Jan Fingerland

Revoluce cedrů odezněla, Syřané odešli, ale před Libanonci stále stojí otazník. V Libanonu odstupují ministři, padají silná slova a dokonce umírají přední politici. Země nese všechny známky společnosti, která vstupuje do nebezpečné fáze. Je Libanon opravdu na cestě k občanské válce, jak varují nejenom někteří komentátoři, ale i jordánský král Abdulláh? Pokusme se situaci trochu zpřehlednit.

Hlavně nenaštvat Hizballáh

V únoru 2005, před téměř dvěma lety, byl v Bejrútu zavražděn Rafík Harírí, populární sunnitský politik usilující o nezávislost Libanonu na Sýrii. Po mohutných demonstracích „revoluce cedrů“ a mezinárodním tlaku Damašek z Libanonu po třiceti letech stáhl své vojáky. V květnu se pak konaly svobodné volby, které vyhrál prozápadní sunnitsko-křesťansko-drúzský blok vedený synem zavražděného expremiéra – Saádem Harírím. Mnozí novináři se předháněli v líčení světlé budoucnosti země a svět uvěřil na věčnou nezávislost a stabilitu Libanonu.

Po 22 měsících se ledacos jeví jinak. Příznivci Sýrie jsou v Libanonu i nadále silní, dokonce silnější, než si kdo představoval. Během necelých dvou let kdosi zlikvidoval šest významných protisyrských politiků a novinářů. Šíitský Hizballáh, hlavní představitel prosyrských sil, letos v létě vtáhl Libanon do zbytečné války s Izraelem, přičemž sledoval své zájmy na úkor libanonských. V listopadu pak vyvolal vládní krizi, když kabinet odsouhlasil zřízení mezinárodního tribunálu pro vyšetřování Harírího vraždy – který by potenciálně mohl usvědčit Sýrii z podílu na tomto skandálním činu.

Avšak vláda ani po odstoupení šesti šíitských ministrů Hizballáhu nepadla (má mít celkově 25 členů proporčně zastupujících všechny komunity). Šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh tedy prohlásil kabinet za neústavní a pohrozil, že povolá své příznivce do ulic, aby vládu odstranil. V okamžiku, kdy se situace blížila k předpokládané krizi, zahynul při atentátu jeden z nejvýznamnějších křesťanských politiků, ministr průmyslu Pierre Džamáíl. Saád Harírí okamžitě obvinil Sýrii, zatímco z Hizballáhu se ozvalo orwellovské obvinění, že za atentát je odpovědná prozápadní vláda, která „vytvořila atmosféru msty a nenávisti“.

Dejte nám zbraně

Ta otázka se nabízí sama. V dubnu 1975 byl spáchán atentát na Pierra Džamáíla, předního křesťanského politika. Incident byl jednou z rozbušek patnáctileté občanské války. Letos v listopadu byl zavražděn Pierrův vnuk stejného jména. Bude se historie opakovat? Mnozí pamětníci tvrdí, že vzpomínka na válečná léta bude Libanonce držet na uzdě. Příliš mnoho faktů ale hovoří pro druhou možnost.

Především bylo iluzí domnívat se, že volební vítězství prozápadního bloku Saáda Harírího mohlo v zemi něco zásadního vyřešit. Libanon je země hluboce rozdělená. Statisíce šíitských muslimů, špatně vzdělaných, frustrovaných a manipulovaných – a také léta zanedbávaných řadou libanonských vlád – si svou budoucnost představují úplně jinak než představitelé bohatých a kosmopolitních křesťanských i sunnitských rodin. Nestojí o spolupráci se Západem a nezávislost na Sýrii jim tolik neříká. Vše, od ideologie až po mentalitu, automaticky staví obě komunity proti sobě. Vzpomeňme, jak i mnohem menší rozdíly rozložily československou federaci! Loňské svobodné volby ani složitý politický systém tyto přílišné rozdíly nemohou přemostit, často je naopak spíše zhoršují.

Zadruhé není jisté, jestli je občanská válka pro všechny takovým traumatem. Harírí i Amín Džamáíl (jeden ztratil otce a druhý syna) vyzývají ke klidu. Ale především na venkově se mnozí mladí lidé dožadují zbraní. Horkokrevný drúzký vůdce Valíd Džumblát prohlásil, že protisyrský blok „má v rukou mnoho možností“, a vládní poslanec Valíd Ído dokonce oznámil: „Prodáme i svou krev, abychom si mohli koupit zbraně.“

Hrozivá rétorika Hizballáhu je o něco méně konkrétní, ale o to důvěryhodnější – jeho muži na rozdíl od ostatních už (či ještě) zbraně mají, a zřejmě je také pilně pašují přes syrskou hranici. Kde jsou zbraně, tam je dříve nebo později někdo použije, zejména když jiné mechanismy řešení konfliktu nejsou k dispozici. A jak podotýká dlouholetý mluvčí jednotek OSN v Libanonu Timur Goksel, „mnoha lidem se po létech občanské války stýská, s nostalgií vzpomínají na dobu, kdy měli své milice a něco znamenali“.

Mnohými komunitami cloumá strach anebo zlost. Útok na Džamáíla byl útokem muslimů na křesťany – libanonští křesťané to tak alespoň chápou a cítí se ohroženi. Zcela stranou pozornosti většiny médií je rovněž rychle se šířící nenávist mezi sunnity a šíity. Během izraelské války proti Hizballáhu se šíité v rámci „obrany vlasti“ obohacovali na úkor svých spoluobčanů, a sunnité se těší na odvetu.

Nakažlivé sebevědomí

Libanonskou stabilitu ohrožuje i výrazné oslabení role USA a Egypta na Blízkém východě. Naproti tomu Sýrie, která ostatně považuje vznik Libanonu za historický omyl, nemá důvod ke zdrženlivosti. Podpora nepokoje v Libanonu přinejmenším může zabránit odhalení možných syrských pachatelů Harírího vraždy. Teoreticky se také Sýrie může vrátit do Libanonu jako vítaný nastolitel klidu. A když ne, alespoň může libanonskou kartou hrát při rozhovorech s USA.

Ještě nebezpečnější je Írán. Zatímco syrský režim oproti dobám Háfize Asada ztratil hodně ze své svěžesti, Teherán patří momentálně k nejenergičtějším hráčům na blízkovýchodním hřišti. Posílá do Libanonu peníze, zbraně i myšlenky, a očividně nemá vůbec žádné skrupule.

Sebevědomí je nakažlivé. Od Íránu ho chytil i jeho klient Hizballáh, který stejně jako Damašek nebo Teherán bude hrát vabank – riskem může mnohem víc získat než ztratit. Prozápadní síly už pravděpodobně propásly šanci s problémem Hizballáhu něco udělat, pokud ji někdy měly. Dnes Nasralláh o včerejších triumfálních volebních vítězích mluví jako o kriminálnících a agentech. Pravděpodobně je připraven využít situaci a urvat co nejvíce moci, ne-li přímo provést převrat, jak tvrdí libanonsko-francouzský politolog Pierre Akel. Ten už před časem přirovnal Nasralláhovy plány k Mussoliniho pochodu na Řím.

Co dělat

Západ těžko může zasáhnout přímo proti Hizballáhu, ale může ovlivňovat problém u kořene, kterým je nežádoucí zahraniční vměšování. Koncem listopadu americký prezident Bush ohlásil změnu své politiky na Blízkém východě a začal se dvořit Sýrii, která mu mohla pomoci v boji proti iráckým povstalcům. Pokud se nenaplní obavy, že Bush za pomoc Damašku zaplatí ústupky v otázce libanonské nezávislosti, pak i tudy může vést cesta.

Pro Sýrii má Libanon mimořádný význam z nacionalistických důvodů, ale možná ještě důležitější je z hospodářského hlediska. Do loňska statisíce Syřanů v Libanonu pracovaly jako gastarbeitři a domů posílaly miliony dolarů, a ty teď v Sýrii chybí. V tomto ohledu má Damašek zájem na stabilním Libanonu. Kromě toho může Syřanům dojít, že Teherán začíná i jejich zemi chápat jen jako nástroj své velké hry proti USA, jako druhý Libanon. Pokud by tedy Západ dokázal nabídnout Sýrii nějaké důstojné řešení, Hizballáh by se mohl dostat do izolace a libanonská vláda by díky tomu měla volnější ruce.

Mnohé je samozřejmě v rukou samotných Libanonců. Hizballáh nabídl Harírímu zřízení vlády, v níž by měl Hizballáh třetinu ministrů, a tedy možnost téměř cokoli zablokovat, nebo vládu svrhnout. Míč je na straně Saáda Harírího. Má ještě jednou ustoupit, než se začne vyzbrojovat?

Hašiš jako indikátor

Pašované zbraně – to je jeden z hlavních zdrojů neklidu v zemích, které zápasí s problémem „státu ve státě“. Jak kontrolovat přísun zbraní obojetníkům typu Hizballáhu či Hamásu? Jak prokázat těsnost hranic pro pašeráky? Těžko měřit úspěch, neboť pašeráci zbraní nechodí se svými čísly a informacemi na veřejný trh. Nicméně zajímavou informaci přinesl izraelský list Jediot Acharonot. Po letní válce s Hizballáhem stoupla cena marihuany a hašiše na izraelském černém trhu na osminásobek. Je obecně známo, že většina tam nabízeného „matroše“ pochází z Libanonu (pamětníci tvrdí, že vojáci mířící na podzim 1982 do Libanonu při operaci Mír pro Galileu se těšili, jak si „zahulí“). Na úspěchu pašeráků příliš nezměnilo ani rozmístění izraelské armády v jižním Libanonu, ani plot podél hranice. Změna nastala až s letošní válkou a přísnou ostrahou po ní a indikuje ji právě cena „trávy“. Stěžují si pouze dealeři. Jeden z nich se na adresu strážců anonymně vyjádřil takto: „Neuvědomují si, že všechny jejich války ničí to jediné, co může do regionu přinést trochu klidu.“

(Respekt, www.respekt.cz)