Leden 2007

Neutíkat z Hindúkuše

Zbyněk Petráček

Naše auto v doprovodu vojenského konvoje se muselo prodírat pšeničným polem. Za chvíli se objevil šedovlasý rolník mávající holí. „Jste Afghánci?“ hulákal na tlumočníka Farúka. „Živím třicetičlennou rodinu. Proč jste zničili moji pšenici?“ Pak mi sevřel zápěstí mozolnatou rukou a pokračoval. „Vy Američani jste všichni s Bushem. Vidíte ten kraj?“ Volnou rukou obsáhl všechny směry kolem. „To všechno jsou tálibáni. Teď nemají moc. Ale jakmile ji získáme, všechny vás zabiji.“ Tak vypadá aktuální zážitek z afghánského venkova v podání Elizabeth Rubinové z The New York Times. Jinde se nepíše jinak, jak dokládají třeba londýnské Sunday Times: Tálibáni chystají na zimu válku ve městech, tvrdí lidé z místních i západních rozvědek. Již teď ve městech fungují jejich buňky a zahájily vlnu sebevražedných atentátů. Kábul byl dosud oázou klidu, ale výbuchy v něm vyvolávají nervozitu – jakmile se objeví vojenský konvoj, ostatní řidiči od jasného terče co nejrychleji mizí. „Tálibán mění svou strategii, neboť jeho dosavadní taktiky selhaly,“ říká Mark Laity, mluvčí západních sil v Afghánistánu. „Právě proto se uchyluje ke zbraním těch slabších – k sebevražedným bombám a minám.“

Je to šokující změna oproti poměrům před pěti lety. V Afghánistánu tehdy – na rozdíl od roku 2003 v Iráku – byla cizí vojska vítána davy po téměř čtvrtstoletí permanentní občanské války. Dnes se v Kábulu debatuje o zřízení „zelené zóny“, která by – po vzoru Bagdádu – chránila cizince.

Vítězové takhle nemluví

Afghánistán opravdu přestává být vzorem (zejména pro urovnání v Iráku) a sám se stává rostoucím problémem. Platí to i pro Západ a konkrétně NATO. Severoatlantické společenství jako instituce nechalo iráckou operaci v rukou národních armád a samo se soustředilo na Afghánistán s tím, že právě tam posílí svou soudržnost, akceschopnost i raison d´ętre. Realita se ovšem nevyvíjí růžově. Velmi tvrdě to napsali v čerstvě vydané studii dva vysocí američtí diplomaté, Richard Holbrooke (bývalý velvyslanec při OSN) a Ronald Asmus (Clintonův muž pro Evropu a rozšíření NATO): „Klíčovým testem pro Alianci je Afghánistán, kde si nemůže dovolit prohrát.“ Ten posun je zřejmý. Už se nehovoří o tom, jak by měl vypadat úspěch, ale varuje se před porážkou.

V pátek (24. 11. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) se k věci vyjádřila německá kancléřka Angela Merkelová coby zástupkyně země, která má v Afghánistánu třetí největší kontingent po USA a Británii. Ve velkém rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), věnovaném jejímu výročí v úřadu, připadla skoro třetina na Afghánistán. Kancléřka zásadově tvrdí, že „i na Hindúkuši jde o obranu bezpečnosti a svobody Německa“, ale přiznává, že úspěchy nejsou takové, jaké bychom si přáli. „Máme se otočit a utéci?“ ptá se řečnicky. Je sice hezké, že to by považovala za nejhorší ze všech variant, ale mnoho naděje svou otázkou nedává.

K této skupině se přidal i vrchní velitel mezinárodních sil v Afghánistánu, britský generál David Richards: „Nemám dost vojáků na to, abychom do půl roku zvítězili, ale mohu Afgháncům zajistit zlepšení, aby nám nadále důvěřovali.“ To řekl pět let poté, co v noci na 13. listopadu 2001 tálibáni opustili Kábul a ztichlou metropoli obsadila vojska Severní aliance. Nebylo to snad vítězství?

Učili se při buzkaši

Tálibán, oproti všem pět let starým předpokladům, skutečně získává vliv, a to z několika příčin. Jedním z důvodů je skutečnost, že poválečná rekonstrukce země je přes veškeré úsilí nedostatečná. Politici se shodují, že ruku v ruce s armádami musí lépe než dosud fungovat civilní obnova. Zatím to vypadá tak, že mnohem snadnější je zvýšení produkce opia, tradiční afghánské komodity. Podle zprávy OSN bylo letos v zemi vyrobeno 6100 tun opia, což je dvojnásobek oproti roku 2005. Zde spočívá hlavní materiální zdroj vlivu Tálibánu a podle generála Jamese Jonese, vrchního velitele NATO, i hlavní překážka klidu zbraní.

Právě peníze získané za opium napájejí rebely, zločinnost i korupci. Kriminalita zase zvyšuje bezpečnostní rizika pro obyčejné lidi i jejich pocit, že Tálibán u vlády by zjednal pořádek – tak jako před deseti lety. Právě z těchto důvodů tvrdí vrchní velitel v Afghánistánu David Richards, že pokud se do půl roku situace nezlepší, k Tálibánu by se mohly přiklonit více než dvě třetiny Afghánců: „Řeknou si, že raději snesou ten nepříjemný život než dalších pět let válčení.“

Podpora Tálibánu se mění i regionálně. Největší je tradičně na území Paštúnů v jižní provincii Kandahár. Paštúni jsou obecně považováni za nesouhlasící s novým zřízením. Pro kábulskou vládu i NATO je tedy důležité zabránit rozšiřování skupin nespokojených. Udělat vše pro to, aby se k silám odporu nepřidali Tádžikové a aby vůdci někdejší Severní aliance nezačali podněcovat své lidi proti zahraničním vojákům. Na první pohled by se zdálo nemožné, aby se na společné protizápadní frontě ocitli tálibáni a lidé ze Severní aliance, bývalí úhlavní nepřátelé, ale znalci připomínají afghánskou národní hru buzkaši – v ní nejde o stálé spojenectví, nýbrž o model „chvilku s tím, chvilku zase s oním“. Potom by se mohl i v Afghánistánu opakovat irácký scénář, kdy jsou všichni proti všem, ale společně proti cizincům.

Mušketýři podle mandátu

Jak se k tomuto vývoji staví NATO? Přes všechny jmenované stížnosti přinesl letošní rok posun. Jednotky Aliance si rozparcelovaly celou zemi a v říjnu se i americký kontingent na nejrizikovějším jihovýchodě podřídil společnému velení (ISAF), které funguje pod mandátem OSN. Díky tomuto mandátu se na akci podílí i Francie, která se tak de facto – nepočítáme-li Kosovo – po čtyřiceti letech vrací do vojenských struktur Aliance v rámci její největší operace.

I členové NATO však narážejí na své vlastní limity, které dobře ilustruje spor o německé vojáky. Na klidném severu jsou Němci, na rizikovém a nebezpečném jihu Kanaďané. Má jim Bundeswehr pomoci, aby zabránil kanadským ztrátám? To je jádro sporu o solidaritu v rámci Aliance i o stabilitu Afghánistánu. Němci včetně kancléřky Merkelové tvrdí, že plní svůj mandát na severu, který je díky tomu klidný a že kdyby vyslali část vojáků na jih, stabilita na severu by byla ohrožena. Prostě lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.

Jiní dávají přednost mušketýrskému přístupu ve stylu „všichni za jednoho, jeden za všechny“. Patří k nim generální tajemník Aliance Jaap de Hoop Scheffer („byla by to důležitá známka solidarity mezi spojenci“), nejmenovaný vysoký úředník Pentagonu v listu FAZ („nenávidím tyhle výhrady, nesnesou se se solidárním chováním“) i v tisku zachycené hlasy řadových vojáků z Kandaháru: „Ti na severu si popíjejí pivo, zatímco my tady nastavujeme kůži.“

(Respekt, www.respekt.cz)