Leden 2007

Konfident Sabina jako lidský typ

Petr Placák

Nad knihou o člověku, který tvrdil, že ho všichni nechali na holičkách, a tak za peníze zrazoval lidi kolem sebe. Karel Sabina (1813 až 1877). Usvědčený konfident, vyloučený z národního života druhé poloviny předminulého století. Přesto později převážily obrany Sabiny. „V tom i onom směru dospívá však i nejpřísnější zkoumání k výsledkům tak nepatrným a bezvýznamným, že zdá se, jako by byl Sabina svými tajnými raporty se slavnou policií jen žertoval,“ píše roku 1895 spisovatel Jakub Arbes, zatímco podle J. V. Friče odpovědnost za Sabinův mravní úpadek měli ti, kdo tento „neobyčejný novelistický a kritický talent“ nechali hynout v bídě - tedy ti, na které Sabina donášel! Problém takového hodnocení je v tom, že jak Arbes, tak Frič a mnozí další neznali hloubku, rozsah a vlastně ani samu motivaci Sabinova udavačství. Tak se stalo, že z placeného policejního konfidenta se stal nešťastník, oběť doby a poměrů, kterýžto barvotiskový obrázek de facto přežívá v obecném povědomí dodnes.

Jak to bylo ve skutečnosti, pokusil se nastínit pozapomenutý český historik, Pekařův žák Karel Kazbunda (1882-1982), který za tímto účelem prozkoumal vídeňské i pražské policejní archivy. Z jeho pozůstalosti rukopis po pečlivé editorské práci k vydání připravil Martin Kučera.

Umírnění a radikálové

V revolučních letech 1848-1849 se na české politické scéně srazili radikálové s umírněnými. Karel Havlíček radikály příkře kritizoval: aristokratická a vojenská frakce ve vládě by nebyla nikdy zvítězila, kdyby jí svým postupem, byť třeba nevědomky, nepomáhalo „nerozumné a nezkušené přepjactví“. Radikální demokrat Karel Sabina tehdy Havlíčkovi oponoval: „Naše opozice proti vládě není smyšlenina okamžitá, ani klamný prápor, jenž časem podle větru se zatočí, ona jest nám nutností a svatou povinností“, a s hrotem proti Palackému, a především Havlíčkovi, dodal: „Jsou však mnozí, již k hanbě a ku škodě vlasti, v nečas a bez míry se bojí sami o sebe a mlčí; k těm nikdy náležeti nebudem.“ Z pozice revolučně demokratické frakce Slovanské lípy, snící o federaci sociálních republik na troskách monarchistických režimů, se Sabina vysmíval austroslavistické politice Palackého, Havlíčka, Riegra, Braunera, které neváhal označit za autoritativní egoisty. Sabinovo odsouzení ve velezrádném procesu po májovém spiknutí na jaře 1849 a jeho několikaletý pobyt v žaláři po porážce revoluce a v době nástupu neoabsolutistického režimu jako by dodávalo jeho slovům na váze.

Jenže: počátkem září 1849 bylo ve vyšetřovací vazbě už 89 osob, ale vyšetřování „široce rozvětveného spiknutí“, kterým mělo být odůvodněno uvalení stavu obležení na Prahu, vázlo. V posledních dnech roku 1850 se ovšem věci pohnuly kupředu. Pochybnou zásluhu na tom měl Sabina. „Konečně se však,“ oznamoval předseda vojenské vyšetřovací komise baron Schuster, „podařilo přivést zatčeného literáta Karla Sabinu k doznáním o velezrádných rejdech, které se zde z jara 1849 děly.“ Dalo by se říci, že radikalita Sabiny nespočívala jen v oblasti politické, nýbrž i morální - tím rovněž předběhl svou dobu.

Poníženě prosím

Když později, na konci padesátých let, po pádu Bachova režimu a oživení politického života policie hledala mezi Čechy vhodného informátora, volba zákonitě padla na Sabinu. Zasloužil se o to svým chováním; dá se říci, že v podstatě nabídku donášení ze strany policie vyvolal. Především před režimem nepokrytě odkrýval své ledví, ukazoval mu, kde je jeho slabost, a naznačoval, že si podobné postavení - ve vztahu k režimu - nezaslouží. Vypovídají o tom jeho ponížené žádosti z let 1858 a 1859 o povolení k vydání jeho beletristických děl, o něž museli žádat ti, kteří byli spojeni s velezrádnými procesy po revolučním roce 1848. Sabina ujišťoval úřady, že jeho úmyslem je „vyhnout se všemu, co není v souladu s dokonale loajálním smyšlením“, a sliboval, že se „vynasnaží ukázat se kdykoli hodným dobrotivého ohledu na svoji existenci, která je odkázána na literární produkci“. Bylo otázkou času, kdy policie na jeho námluvy kývne. Stalo se tak v polovině roku 1859.

O tom, že se pražskému policejnímu ředitelství podařil velký úlovek, svědčí početní stav i kvalita slídilů, které měla tajná složka policie tehdy k dispozici. Podle výkazu pražského policejního ředitele bylo v červnu 1857 v konfidentních službách celkem devět osob. Slouží ke cti České národní strany, že ke spolupráci nebyl do té doby získán jediný trochu jen význačnější její člen. Policii v Praze tehdy donášel jeden obuvnický tovaryš, jeden advokátní písař, také sluha v hotelu U Černého koně, kancelista Spolku pro péči o propuštěné trestance nebo truhlář... Jediným význačnějším konfidentem byl chemik Břetislav Paul, krycím jménem Věrný.

Velké peníze

Problém s kvalitou spolupracovníků měla i komunistická tajná policie. StB měla několik důležitých agentů, kteří se pohybovali mezi špičkou Charty 77, jako byl chartovní právník Josef Danisz nebo „jasnovidec“ Michal Kobal, ale nikdy nezískala agenta významu a postavení Karla Sabiny. Většina byla spolupracovníky druhé a spíše třetí kategorie, jejichž zprávy - ve snaze agentů dělat se důležitějšími, než ve skutečnosti byli - byly spíše matoucí, přirozeně nechtěně. Podobně jako měla StB tzv. držitele propůjčeného bytu, v jejichž domácnostech se uskutečňovaly schůzky důstojníků StB a jejich agentů, tak už i rakouská policie, která kladla důraz na osobní, ústní styk, se scházela s konfidenty v soukromých příbytcích, vzdálených od úřední budovy, přičemž se příslušnému zpravidla úředníkovi z tajného fondu přispívalo na nájem.

Jidášových třicet stříbrných bylo v roce 1857 ohodnoceno na 40 zlatých rakouské měny, které měsíčně dostával zmíněný Břetislav Paul. O tom, jak si policie cenila získání Karla Sabiny, svědčí skutečnost, že Sabina dostával 100 zlatých měsíčně, což bylo skoro dvakrát více, než byl plat jeho „řídícího důstojníka“, policejního adjunkta Sulzbeka! Tuto neobvyklou výši odměny policejní ředitel svému šéfovi do Vídně zdůvodňoval Sabinovou důležitostí a výkonností. Na druhou stranu však ministerstvo vnitra i ušetřilo. Po získání Sabiny byli čtyři jiní výtečníci ze služeb policie jako málo výkonní propuštěni.

Adjunkt Sulzbek domluvil se Sabinou krycí jméno - napříště měl Sabina v policejních aktech vystupovat pod jménem Roman. Z 18. července 1859 je v archivu zachováno Romanovo hlášení, psané Sabinovou rukou, následujícího znění: „Zcela v tomto smyslu (tj. pracovat proti Rakousku) mluví také Neruda, bývalý suplent na německé reálce, český literát, nejenergičtější radikál mezi mladšími a nejvýznačnější talent. Byl dříve také nejdůvěrnějším přítelem Josefa Friče. Zahájil-li už korespondenci s Fričem, není dosud jasné, ale do toho a do ostatních zde navázaných, mně ještě neznámých spojení by asi daly částečně nahlédnout dopisy, které odcházejí na adresu ,An Fräulein Medall, Sängerin in Stuttgart‘ a jsou uvnitř opatřeny druhou adresou.“

Policejní ředitelství především velmi ocenilo Sabinovo upozornění na prostřednici Fričovy korespondence z exilu s jeho pražskými přáteli. O dva dny později, 20. července, udává Sabina svého druha z časopisu Jasoň Erazima Sojku: „Strana sama ho nedbá, poněvadž je netaktní, předpojatý, prudký, omezeného rozumu a velmi prostředního talentu, avšak má v sobě neochvějnou demokratickou energii a rád se zhusta napije, má žvanivou dialektiku v politických věcech, která prostého muže omamuje...“ Pro konfidentskou duši je jistě příznačný cynismus a drzost, s jakou Sabina denuncuje svého dobrého známého, s nímž nadále udržoval kamarádský poměr a od nějž bral i plat! A až mrazí při vědomí, že Sojka v roce 1862 vydal knihu Naši mužové, v níž je Sabina vykreslen coby „rozhodný demokrat, který, když potřeba káže, za věc utlačovaného lidu, za právo svobodu i život svůj nasaditi dovede.“

Roman přinášel policii k nahlédnutí originály písemností či dopisů, pod policejní kontrolou navázal písemné spojení s J. V. Fričem, podával zprávy o publikačních snahách Boženy Němcové, informoval o jednáních o vstupu českých poslanců na říšský sněm, o zákulisí české cesty do Ruska v roce 1867, o jednáních Sboru pro postavení Národního divadla, zrazoval nejen české druhy, ale i revolučně smýšlející Poláky, Maďary stejně jako Srby či Bulhary, kteří měli styky do Prahy. Bulhar Vasil Dimitrov Stojanov, který v Praze studoval práva, obdržel konspirační dopis o připravovaném povstání Bulharů s pomocí Srbů proti Portě. Dopis, který obsahoval varování, že se nesmí ani slovo z něj dostat na veřejnost, ukázal Stojanov zřejmě v dobré víře Sabinovi, který nelenil, opsal ho a opis doplněný vlastnoručně psanou relací donesl na policejní komisařství. Tato Romanova zpráva se však Sabinovi stala osudnou.

Odhalení

V červnu 1869, za českého státoprávního vzepětí, podnikla anarchistická skupina bratrů Viléma a Čeňka Körberových ze spolku Blaník pumový útok na pražské policejní ředitelství. Členové skupiny se v lednu 1870 ocitli před porotním soudem na jasné udání konfidenta. Vzápětí vídeňský list konzervativní šlechty Vaterland rozjel kampaň proti placenému udavači z českých řad, který sice nebyl jmenován, ale každý trochu jen zasvěcený v konfidentovi poznal Sabinu. Autorem článku byl domácí učitel v Riegrově rodině, historik Josef Kalousek, jenž Sabinu osobně znal. Sabina se hájil u soudu - a vyhrál jej.

Tím to však neskončilo. V polovině roku 1872 z prezidiální kanceláře policejního ředitelství kdosi zcizil spis týkající se zmíněného Stojanova. Propuštěný policejní úředník pak spis, který obsahoval Sabinovo udání, nabídl ke koupi šéfredaktorovi Národních listů Grégrovi. Spis úředník získal od blíže neznámého policejního agenta, který se tak zřejmě chtěl zbavit výkonné konkurence.

30. července 1872 se v bytě pražského advokáta Jana Kučery sešla vybraná společnost - přítomni byli například Julius Grégr, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, J. V. Sládek. Pozvanému Sabinovi Grégr předložil policejní raport z roku 1861, podepsaný jménem Roman. Přítomní dali Sabinovi možnost vybrat si: buď do několika dnů navždy opustí zemi a jeho vina bude zamlčena, nebo bude veřejně odhalen coby policejní konfident. Sabina si zvolil možnost první. S jedním stem zlatých od mladočechů a čtyřmi sty padesáti od policie vycestoval do Saska, odkud měl nadále prostřednictvím svých německých kontaktů zpravovat policii. Mohl se tedy sotva cítit pobouřen, když se třetího dne po svém odjezdu dočetl v německých novinách, že byl doma veřejně vyhlášen za zrádce. Místo do vyhnanství, kam ho poslali jeho bývalí druzi, odjel na další konfidentskou štaci.

Obrana útokem

Sabina se vrátil do Prahy a zažaloval účastníky schůzky a vydal brožuru Obrana proti lhářům a utrhačům, kde obviňoval českou společnost, že ho nechala na holičkách. Vykrucoval se, že případ se Stojanovem byl jediný. Pochopitelně zamlčel, že pilně udával více než deset let, a tvrdil, že „vodil svými zprávami policii za nos“. Ale Sabina nevodil za nos policii, ale českou veřejnost, své druhy, přátele i rodiče.

Ve své první zprávě čerstvý konfident Sabina svůj „obrat“ od radikála k policii vysvětluje slovy: „Protože jsem vyrostl v nejsmutnějších rodinných poměrech a neustále jsem byl tísněn starostmi o živobytí, oddal jsem se neplodnému idealismu...“ Je pravda, že jeho rodiče, zedník a pradlena, byli nemajetní, přesto se dovedli natolik uskromnit, že zajistili povedenému synáčkovi to nejlepší možné vzdělání. Byl to ovšem Sabina, kdo této možnosti nevyužil. Za jeho křiváctví podle něho nenesli vinu jen nezámožní rodiče, nýbrž vůbec celá česká společnost, která mu finančně nepomohla, když byl v nouzi. Ve své Obraně z roku 1872 napsal, že pouze J. V. Frič se ho ujal v těžké době po návratu z vězení a poskytl mu jako jediný šlechetnou pomoc. Zřejmě proto ho Sabina bonzoval stejně jako ostatní české předáky, kteří ho údajně nechali na holičkách. Tím, že Sabina zrazoval jiné, choval se podle své přirozenosti. Nebyl revolucionář, ale materialista, u něhož se sebeušlechtilejší idea vždy nakonec promění v peníze.

Peníze a materiální stránka věci je Sabinovo přímo osudové téma. Po řadu let byl Sabinovým partnerem na prezidiu policejního ředitelství Sulzbekův nástupce František Jawurek, od kterého pochází tato Sabinova charakteristika: „Za peníze je k mání ke všemu, ježto stále ještě nezanechal jistého lehkého způsobu života (myšleno ve smyslu sexuálním) bez ohledu na svůj pokročilejší věk a svou fyzickou vratkost.“

Je jisté, že mnozí či někteří agenti se dostali do služeb policie na základě vydírání, pomocí lechtivých informací apod., zvláště v době totality. To však nebyl Sabinův případ. Když byl v roce 1865 jeho plat snížen na polovinu, v domnění, že mu hrozí propuštění, obrátil se Sabina na ministerstvo policie do Vídně se žádostí, aby ho v konfidentských službách ponechalo.

A pro úplnost: Sabina zemřel v bídě a zapomnění 8. listopadu 1877. Bez účasti veřejnosti byl pohřben na Olšanech do cizího hrobu.

Omyl historikův

Ještě poznámku. Martin Kučera v doslovu knihy konstatuje, že vyhodnocení Kazbundou poctivě snesené faktografie zní - Karel Sabina vědomě zradil. Zároveň se Kučera ptá: Je takový závěr vůbec historický? A odpovídá: Etický ortel je ahistorický, protože odporuje historikově metodologii. To je však omyl dodnes pěstovaný především přírodními vědami, které - pro své mnohé eticky velmi sporné výzkumy - dobře vědí, proč tak činí. Ve skutečnosti tzv. čistá věda neexistuje, vždy do ní vstupují nejrůznější zájmy, a právě etické hledisko je důležité proto, aby tyto mimovědecké zájmy co možná nejvíce eliminovalo. Věda bez etiky není věda, ale nástroj manipulace se skutečností, který se dá ekonomicky, mocensky či jinak využít.

Karel Kazbunda: SABINA. Neuzavřený případ policejního konfidenta. Ediční příprava Martin Kučera. Karolinum, Praha 2006, 520 stran, náklad neuveden, doporučená cena 390 korun.

(MFDNES)