Leden 2007

Úvaha

Michal Plavec

Když jsem měl rozumu méně a díval se na svět naivními očima, šel jsem vrátit čerstvě nabytý občanský průkaz obvodnímu oddělení Veřejné bezpečnosti. Říkal jsem, že raději budu žít na stromě, než využívat výdobytků reálného socialismu. Dnes se sám sobě směji, co jsem to udělal. Mám chuť tento krok zopakovat.

Československo a Česká republika nemá tradici pravicových stran. Nepřipadá mi to, ale jsem si jistý, že současný vývoj si zasloužíme. Není mi z toho dobře po duši, ani po těle. Cítím se bezmocný. ODS, která je sociálnější, než angličtí labouristi, se nakonec spojí se sociální demokracií. Komunisté napříč všemi politickými stranami si jenom mohou točit mlýnek. Evropským socialistickým státům to pochopitelně nevadí. Stakan vodky v Moskvě je přeci jenom kvalitnější, než finské či jiné kopie.

Ptám se, zda lžeme více, nebo je to jakýsi kolovrátek setrvačnosti. Ptám se, zda si vůbec dokážeme vybavit, jak krásné to bylo za normalizace. Komerční televize vysílají jeden seriál z té doby za druhým. Proč? Proč nikomu nevadí, že pliveme na hroby lidí, kteří bojovali za svobodu?

Nejraději bych přestal myslet, všechno opustil a chodil líbat mumii na Krasnoj ploščadi. Dávat francouzáka zdechlému tyranovi. A stanu se jednou z těch sviní, co tak nenávidím.

Nezažil jsem toho za svého života mnoho. Někdy si myslím, že nemám právo o podobných věcech psát, když nerozumím zasrané marxistické dialektice. Jsem z generace, která není ani tady, ani tam. Jsem z generace, jež se přestala ptát.

Ptám se českých i evropských politiků, zda vědí, co to politika je. A přiznám se, že raději nechci slyšet jejich odpověď. Třeba budu na chvíli klidnější. Rozpoutat bouři není zase takový problém, ale utišit ji dokáže málokdo.