Leden 2007

Ovoce a zelenina v éře globalizace

Vladimír Ševela

Konec domorodých zelinářů: jejich místa obsazují lidé z Asie. Nejde jenom o čerstvou mrkev, i když o ni taky. Nejde dokonce ani jen o to, že v jednom výnosném byznysu tady asijská konkurence hladce válcuje domorodé Čechy. Jde o novou kapitolu v dějinách zdejšího podnikání. Kapitolu, v níž vládce jménem Spotřebitel dostane svoje zboží čerstvé a za pakatel v kteroukoli hodinu. Zatímco jeho sluha Obchodník či Výrobce se musí opravdu ohánět, aby obstál. Osud českých zelinářů je zkrátka důležitým pozdravem ze světa globálně nabízených schopností a svobody.

Zkopírovat úspěch

Pan Chang, podsaditý čtyřicátník v baseballové čepici, stojí u kasy obložené bedýnkami s jablky a paprikami nejrůznějších barev. Do Čech přijel v 80. letech, aby se vyučil traktoristou. Pak tu čtrnáct let prodával v tržnici levné oblečení, ale teď se dal nový byznys: spolu s bratrem prodává v průchodu činžovního domu na pražské třídě Milady Horákové zeleninu. Brzy ráno navozí bedýnky s rajčaty, mandarinkami či exotickým pomelem. V osm otevírá, ale za dvanáct hodin musí zboží zase odvézt – průchod má v noci kvůli požárním předpisům zůstat volný. „Kšefty moc nejdou,“ nadává na svět už téměř po českém způsobu. Přitom zákazníci do jeho obchodu chodí, u pokladny často stojí fronta a Changův bratr Khoi v létě otevřel druhý, tentokrát kamenný obchod se zeleninou v ulici za rohem. Ještě před třemi měsíci tam byl český majitel, ten to ale vzdal a přestěhoval se do jiné čtvrti. „Deset let tu neměl konkurenci a chtěl jsem, aby zůstal, ale pak Vietnamcům přestal stačit kvalitou,“ říká Václav Šašek, spolumajitel domu, kde obchod se zeleninou sídlí. „Kvalita zboží je teď stoprocentně lepší. Pořád to přebírají. Původní majitel navíc neměl šťastnou ruku na personál. Ta paní, co je tam teď, je vždycky usměvavá a upravená,“ říká pan Šašek o manželce pana Khoie, která stojí sedm dní v týdnu od osmi ráno do devíti večer za pultem. Pan domácí měl prý zpočátku „strach, co to bude za lidi“, ale dnes si jednání s vietnamskými nájemníky nemůže vynachválit. Spokojeni jsou i zákazníci, kteří z konkurenčního boje těží nejvíc. „Zboží je tu lepší. U toho, co tu byl předtím, to někdy rychle hnilo,“ říká Jitka Janatková, která oceňuje i to, že „Vietnamci mají nižší ceny“ a je u nich otevřeno dlouho do večera.

Další vietnamská zelinářská prodejna se nedávno objevila jen kousek odtud nedaleko Letenského náměstí. Vypadá to, že zelinářství vlastněné lidmi z Vietnamu vyrostlo v každé pražské čtvrti. Kopírování úspěchu druhých je totiž, říkají Vietnamci, součástí vietnamské kultury. „Otevřeli jsme to tady před osmi měsíci. Předtím jsme prodávali oblečení v tržnici v Potůčkách u hranic,“ říká Tuan Anh (42) majitel zelinářství na Vinohradské třídě. Česky nemluví, tlumočí jeho čtrnáctiletý syn, který chodí do základní školy a po vyučování pomáhá v krámě.

Pocit

Obchodníkům pocházejícím z jihovýchodní Asie se daří. Podle tiskové mluvčí Svazu obchodu a cestovního ruchu Ireny Vlčkové přestávají Češi nakupovat levné oblečení v tržnicích, ale vietnamští podnikatelé rychle našli jiný volný prostor na trhu. Přesunují se do kamenných obchodů. Nejdřív to byly večerky, teď zelinářství. Tam už u nich – a to je také změna trendu – nakupuje i střední třída, nejen lidé, kteří se oblékali na tržnicích. Podle obchodních analytiků je vietnamská konkurenční výhoda proti zdejším rodákům ve velké obětavosti. „Češi jsou pohodlnější,“ říká expert firmy Mag Consulting Jaromír Beránek. „Chtějí prostě dodržovat osmihodinovou pracovní dobu a po ní se jim už nechce čekat na zákazníka.“

Z generace předrevolučních zelinářů, kteří stejně jako řezníci patřili k vyvoleným a mohli bohatnout na „podpultovém zboží“ bez boje s konkurencí, už v oboru podle lidí z branže téměř nikdo nezůstal, ale ukazuje se, že ani nová zelinářská garnitura si na tvrdé konkurenční prostředí úplně nezvykla. A protože v soutěži prohrávají shodou okolností právě s „cizími“ a snadno rozpoznatelnými Vietnamci, vidí mnozí za jejich úspěchem nekalosti.

„Když otevírají nový krám, dají tam zaváděcí ceny. Tohle si normální obchodník nemůže dovolit,“ stěžuje si na asijskou konkurenci Petr Sismilich (29), spolumajitel posledního domorodého obchodu se zeleninou, který se udržel v Praze na Letné. „V těch obchodech jsou peníze z pašovaného alkoholu, cigaret, oblečení, proto se jim daří,“ tvrdí. Důkazy ale nemá, je to prý jen „pocit“. Irena Vlčková ze Svazu obchodu však situaci tak tajemně nevidí. „Čeští lidé prostě nejsou ochotni pracovat tolik jako Vietnamci. A pokud byly vietnamské tržnice spojovány s šedou ekonomikou, dnes u kamenných obchodů ten problém neexistuje. Tam je každý dohledatelný a je věcí kontrolních orgánů, aby stejná pravidla platila pro každého.“ Obchod se zeleninou skutečně není neprůhledná záležitost. Vietnamští zelináři zboží nakupují ve stejných velkoobchodech jako Češi. A zákazník hned pozná, jestli to zboží je, nebo není kvalitní.

To my neumíme

Pan Chang i pan Khoi vstávají každý všední den v půl čtvrté, aby dorazili ještě za tmy před pátou do některé ze dvou pražských velkotržnic, vybrali si co nejlepší kousky právě vyložené z vlaků a kamionů a byli se zbožím za svítání ve svých prodejnách.

„Oni žijou úplně jinak než my. Nemají víkendy, nejdou do hospody nebo na hokej, děti nechodí na diskotéky. Pracují pro ně příbuzní, takže ušetří za platy a pojištění. Rodinu nastěhují do skladiště za obchod a ušetří za nájem. I proto mohou jít s cenami dolů,“ popisuje nad váhou v tržnici Lipence konkurenční výhody vietnamských zelinářů velkoobchodník Roman Šimek.

Jinou příčinu úspěchu Vietnamců vysvětluje jejich krajan pan Dai, vystudovaný chemik, který se dnes živí jako prostředník mezi českým vedením velkotržnice Lipence a vietnamskými obchodníky. „V Praze jsou čtyři rodinné klany. Každý má vždycky několik obchodů a členové se vzájemně podporují, aby nějaký jejich obchod neměl dluhy nebo nezkrachoval,“ říká výbornou češtinou pan Dai, který je stejně jako většina oslovených Vietnamců ochoten představit se jen jedním jménem. Asijští obchodníci tedy podobně jako supermarkety pracují v síti, a proto válcují izolované tuzemské zelináře. „Drží při sobě, to my neumíme,“ přiznává další z lipeneckých velkoobchodníků Jan Němeček, opírající se ve skladišti o rudl.

Velkoobchodní firmy zatím ovládají Češi, ale v Lipencích si první velkosklad se zeleninou a ovocem otevřel už i jeden Vietnamec. V jeho sektoru je asijských nákupčích zdaleka nejvíc, ale hodně je jich i jinde. Je neděle krátce po osmé ráno a někteří čeští velkoobchodníci jsou z té přesily trochu nervózní. „To je jasný, že je to s DPH, vole. My na rozdíl od tebe platíme DPH!“ rozkřikne se muž v kulichu a kalkulačkou v ruce na drobnou ženu z Vietnamu, která se právě zeptala na cenu hrušek vystavených v paletách. „Nesmíte se divit, že lidi jsou na ně někdy drsný. Každému vzali nebo berou živnost,“ komentuje to zpovzdálí jeden z českých svědků. Jméno prozradit nechce, ale před časem prý musel kvůli vietnamské konkurenci – a supermarketům – zavřít krám v Nuslích a nyní se dal na zásobování restaurací.

Prostředník Dai tváří v tvář podobným scénám zachovává stoický klid. „Jde o obchod a o to, jaké mají zboží, a ne o slova,“ říká. „Kdyby šlo o slova, nebyl by tu z Vietnamců ani jeden.“

(Respekt, www.respekt.cz)