Leden 2007

Stručné dějiny StB

Radek Schovánek

V každém totalitním režimu je politická policie jedním z hlavních nástrojů k udržení moci. V Československu jím byla Státní bezpečnost (StB), kterou po únoru 1948 komunisté přeměnili v obávanou a všudypřítomnou instituci. Zatímco v roce 1947 nastoupilo k StB 116 nových příslušníků, o dva roky později to bylo již 2733 a v následujícím roce 2278. V polovině 50. let měla StB již více než osm tisíc zaměstnanců. Konečný počet se ustálil mezi dvanácti a třinácti tisíci osob.

Většina se rekrutovala z "dělnických kádrů", často naprosto nekvalifikovaných a nevzdělaných lidí. Čtvrtina nově přijatých důstojníků neměla dokončenou osmiletku a více než šedesát procent absolvovalo pouze nižší odborné vzdělání, vysokoškolským vzděláním se mohla chlubit dvě a půl procenta přijatých.

Vymknutá pěst dělnické třídy

Nevzdělanost a neschopnost rozumět problematice, kterou měli zpracovávat, nahrazovali příslušníci StB bezbřehou brutalitou. Jsou známé případy mučení elektrickým proudem, bití, dlouhodobé uzavírání lidí v sudu s vodou, aplikace nejrůznějších "sér pravdy" i fingované popravy. Po procesu s "Protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským" si vedení strany postupně začalo uvědomovat, že se "pěst dělnické třídy", jak byla StB někdy nazývána, zcela vymkla kontrole. S nástupem ministra vnitra Rudolfa Baráka proto začala její reorganizace.

Již tak dezorientovaná StB se po Chruščovově projevu na 20. sjezdu KSSS propadla do hluboké krize. Byly zveřejněny první informace o inscenovaných procesech a z vězení se vrátili první nevinně odsouzení, které vystřídali, i když v počtu naprosto minimálním, jejich někdejší mučitelé. Počátkem 60. let došlo k masovému propouštění lidí z komunistických koncentračních táborů a veřejnost se ve větší míře dozvěděla o zvěrstvech páchaných příslušníky StB.

V roce 1968 probíhaly rehabilitační procesy a stalinské jádro ve Státní bezpečnosti zažívalo dosud nejhorší dobu. Pokusy některých funkcionářů proměnit brutální a neschopný aparát ve funkční kontrarozvědku byl po sovětské invazi zapomenut a začaly nemilosrdné čistky. Ty postihly především vzdělané a 50. lety nezkompromitované příslušníky, kteří se přihlásili k programu roku 1968. V rozvědce byl čistkami nejvíce zasažen vědeckotechnický odbor, odkud muselo odejít asi šedesát procent příslušníků. Z odboru ideologické diverze a emigrace, který byl pokládán za jakési odkladiště neschopných a s KGB spojených kádrů, odešlo jen třicet procent zaměstnanců. Více než deset příslušníků StB emigrovalo a předalo svoje poznatky západním službám. Státní bezpečnost jako protivník (pokud jím vůbec kdy byla) západních rozvědných služeb přestala existovat.

S nástupem husákovské normalizace přichází do StB "nová krev". Nejde již o nadšené budovatele komunismu z 50. let, ale o lidi, kterým se nechce pracovat a jejichž morální kredit se blíží nule. Když k tomu připočítáme úspěšné průniky západních rozvědek do StB, je zřejmé, že se československá politická policie propadla do stavu, ze kterého se již nemohla vzpamatovat.

S postupem normalizace se stále důležitější problematikou stává "vnitřní nepřítel" a "emigrantské centrály", tedy hrstka disidentů, Rádio Svobodná Evropa a vydavatelé exilových časopisů Listy a Svědectví Jiří Pelikán a Pavel Tigrid. O zaměření rozvědky v 80. letech výmluvně svědčí, že v letech 1981 až 1989 získala 11 881 agenturních zpráv z oblasti "ideologické diverze", ale pouze 5460 o problematice NATO.

Přestože užívání násilí příslušníky StB bylo v 70. a 80. letech nesrovnatelně řidším jevem než o dvacet let dříve, docházelo i zde k excesům. Vlastimilu Třešňákovi pálil příslušník StB Josef Kafka prsty zapalovačem. Zbyněk Benýšek byl škrcen mokrým ručníkem až do bezvědomí. Zina Freundová byla přepadena a ponižována. Jiřině Šiklové se estébáci "nastěhovali" do bytu a několik dní ji obtěžovali. Pavel Landovský byl přepaden. Ivan Medek byl vyvezen za Prahu a ponechán v noci na neznámém místě. Pavlu Kohoutovi namontovali do auta bombu, posílali vyděračské anonymní dopisy, ničili auto a vážně jej zranili na hlavě. Ve výčtu podobných "výstřelků" by se dalo pokračovat dlouho. Inspekce ministra vnitra nikdy žádnou z těchto akcí neobjasnila, dokonce v několika případech nalezených odposlouchávacích zařízení postiženým tvrdila, že jde o akce západních rozvědek.

Listopad 1989 zastihuje "pěst dělnické třídy" v rozkladu a nehybnosti. Po pádu berlínské zdi dochází i těm nejméně chápavým přisluhovačům komunistického režimu, že s jejich živobytím je konec. Snaží se proto využít poznatků a kompromitujících materiálů k zachránění své existence.

Nepostradatelní odborníci

Již v lednu 1990 se objevují první zprávy o "nepostradatelných odbornících", kteří jsou v nově vznikající tajné službě nenahraditelní. Současně jsou především do nově vzniklé Zpravodajské služby Federálního ministerstva vnitra povoláni někteří její příslušníci vyhození v čistkách po roce 1968. Tito lidé většinou nic neuměli ani v době své největší slávy a mnozí z nich měli na rukou krev z 50. let.

Rozkazem federálního ministra vnitra Richarda Sachera byla StB zrušena 15. února 1990. Alespoň tak o tom byla informována veřejnost. Skutečnost ale byla zcela jiná. Z více než dvanácti tisíc estébáků jich bylo mimo službu postaveno 5317, ostatní útvary byly pouze přejmenovány a jejich příslušníci zůstali v činné službě. V září 1991 přiznával federální ministr vnitra Ján Langoš, že na útvaru sledování působí z celkového počtu čtyř set pouze dvacet jedna operativních příslušníků přijatých po roce 1989.

Na jaře 1990 začaly na ministerstvu vnitra pracovat občanské komise, jejichž úkolem bylo prověřit spolehlivost a použitelnost jednotlivých příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB) v novém režimu. Z více než padesáti sedmi tisíc příslušníků SNB jich bylo v roce 1990 propuštěno 7778, z nich ale pouze 74 proto, že odmítli podepsat věrnost novému režimu. Z ministerstva vnitra postupně odcházely nejkompromitovanější komunistické kádry a také lidé, kteří se dokázali uplatnit mimo resort. Z rozvědky odešel například současný ředitel evropské divize firmy Microsoft Jan Mühlfeit a Harvardské investiční fondy s Viktorem Koženým založil bývalý zástupce správy zpravodajské techniky Boris Vostrý.

Celá 90. léta byla veřejnost v nepravidelných intervalech informována, že v Bezpečnostní informační službě žádní bývalí příslušníci StB nepůsobí. Ještě dál šel Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI -rozvědka), který tvrdil, že nezaměstnává bývalé příslušníky StB ani nijak nenavázal na činnost bývalé komunistické rozvědky a nepřevzal žádné její agenty. Nic z toho ale nebyla pravda. Ještě po sedmnácti letech od pádu komunismu řídí například jeden z nedůležitějších útvarů Policie ČR (tzv. Národní protidrogovou centrálu) bývalý příslušník komunistické rozvědky.

Vyšetřování? Zapomeňte!

Vyšetřování zločinů komunistické policie trvá v České republice již sedmnáct let. Mnozí pachatelé i jejich oběti již zemřeli. Objasnění některých kauz se zbytečně prodlužovalo nesmyslným utajováním dokumentů ministerstvem vnitra i jejich zamlčováním ze strany ÚZSI. V některých případech se nepodařilo vypátrat viníky, jindy soud rozhodl, že trestný čin je promlčený.

Až v roce 2004 byl přijat archivní zákon, který umožňuje všem občanům seznámit se s necenzurovanými dokumenty StB. Přesto se ještě téměř rok někteří úředníci pokoušeli jeho ustanovení obejít a přístup k personálním svazkům příslušníků StB znemožnit. Teprve v září 2006 zveřejnil nový ministr vnitra informaci, že v resortu dosud působí přibližně osm set příslušníků bývalé StB. Za jedenáct let fungování Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, bylo pravomocně odsouzeno 29 osob, z nichž 8 k nepodmíněným trestům.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)