Leden 2007

Povídání (skoro) předvánoční

Ivan Špaček

Je sice teprve půlka listopadu ale začínají se tady slavit vánoce, teda Vánoce. Nevím vlastně odkud to slovo pochází, nenapadají mě žádné souvislosti. Anglicky se řekne "Christmas", někdy taky "Xmas", čemuž jsem nerozuměl, ale učitelka nám to osvětlila. Ten kříž je pro Krista, anglicky Christa. Takže "Christmas" znamená Kristův svátek. Jo ale dárky nenosí Ježíšek jako v Čechách ale místní obdoba dědy Mráze.

Přes King Street visí transparent který místo obvyklého vyzýváni k práci či přátelství se Sovětským svazem nabádá "Nezapomeňte při Vánocích na Krista", teda "Do not leave Christ out of Christmas". Na všech pouličních lucernách visí dekorace zdůrazněné barevnými žárovečkami. Město světel Kitchener je ještě světelnější než obvykle, že všeho možného i nemožného visí zářící girlandy žárovek. Všechny domy jsou omotané více či méně esteticky uspořádanými šňůrami světel až z toho přecházejí oči. Je to docela pěkná podívaná. Chodíme po ulicích, kde bydlí normální lidí což znamená rodinné domky. Je to tak trochu jako u kolotočů, moře žárovek a žároviček. Některé z domů mají vepředu smrky a jedle, které majitelé obalují do světel, že vypadají jako obrovské vánoční stromečky. Elektřina je zřejmě laciná.

Okna s odsunutými záclonami, aby bylo vidět parádní vánoční stromečky uvnitř, chodíme kolem a nahlížíme, což zřejmě nikomu nevadí, proto mají ty záclony odsunuté a obdivujeme lidovou tvořivost. Na dveřích domů visí zelené věnce s červenými stužkami. Zelená a červená jsou zřejmě tady barvami vánoc. Z komínů domků vychází příjemné vonící kouř páleného dřeva, přesto je sníh bílý, nikde žádné saze, ne jako doma. Jako tam. Jako tam jinde, kde už nejsme a asi nikdy nebudeme.

Je nám trochu smutno, tohle budou první Vánoce které strávíme jinde než doma. Což není tak úplně pravda, doma je teď tady, což si musíme občas připomenout, nejde to samo od sebe. Za jak dlouho se asi vyvine pocit, že "doma" je tady? Doufám že brzo.

"Vzpomínáš?"

Jo, vzpomínám a jsou to hezké vzpomínky, ty druhé necháme v tmavém koutě, kam náleží.

"Pamatuješ na vánoční trh?" říká Hanka, ale v tomhle jsou naše vzpomínky jiné, přišla do Liberce relativně nedávno, teda nedávno proti mně. Pro ní je vánoční trh v pavilónu elvéťáků, pro mne to jsou prkenné boudy za kostelem u radnice obklopené stánky, kam jsme chodili stát do front na pomeranče, ořechy a občasné mandarinky.

Čtyři pomeranče na rodinu, ale my jsme čtyři a stojíme dvakrát, takže jich máme celý pytel. V kádi na náměstí plavou kapři, nejsou vidět, co je vidět, je voda, která se hemží, čeří se jako pod větrem, ale není to vítr, jsou to rybí těla. Kapři lítají sem a tam, hledají východ, ale ten nenajdou, jejich osudem je skončit ve vanách lidí, kde stráví poslední chvilky svých životů.

Muž se sítem hrábne do vody, vytáhne kapra, "toho ne, je moc velkej", říká máma, ty velcí chutnají bahnem, musí být mladí a šťavnatí, ještě nezasmrádlí. Jdeme domů, v síťovce se vrtí kapr, což je dobře, znamená to že je zdravý.

Zašli jsme hluboko do čtvrté zvané "suburb", což asi znamená předměstí, rodinný domek na rodinném domku. Činžáků je tady docela málo, bydlí v nich většinou staří lidé, kteří už se nechtějí nebo nemohou starat o barák, prodají jej a jezdí na zimu na Floridu. Případně v činžácích bydlí mladí lidé, kteří ještě barák nemají a kteří se odstěhují hned, jak to půjde. Což bývá brzo, studoval jsem noviny s inzeráty na domy. Je to stránka po stránce, malé inzeráty od soukromníků ani nečtu, nerozumím tomu, ale ty velké, od stavitelských firem, si prohlížím. Jako cenu tam uvádějí, pokud to čtu správné, tak jeden či dva tisíce dolarů, což mi připadá strašně laciné. Teda pokud slovo "Down" neznamená něco jiného. Ať je to, jak je to, připadá mi, že si dům může dovolit každý.

Na trávnících před domy trůní jeleni táhnoucí saně, na kterých je usazen bodře vyhlížející tlouštík připomínající tlustého Mikuláše, taky jesličky a jiné krásy. Obrovská plastiková svíčka, zevnitř ozářená, takže lze číst nápis "Merry Christmas!" i ve tmě. Okny domku jsou vidět blikající tváře obrazovek, všechny jsou barevné, i když mi připadá, že ty v Němečku byly barevnější.

Televize, kterou sledujeme patří Richardovi a Evě, není sice barevná, ale je docela veliká. Sedí na vozíku s kolečky, ale nesmíme si ji odvézt do našeho pokoje, když už chtějí spát, "co kdyby to spadlo, není naše", no jo, no, je na splátky, které ještě nejsou zaplaceny. Napadá mě, že by měli zaplatit magickou kartou, televizní reklamy se nezmiňují o placení skutečnými penězi, ukazují, jak přijde zákazník do obchodu, kde mají na dveřích nálepku "CHARGEX", vyberou si něco, vytáhnou kartu, strčí do jakéhosi přístroje, udělá to "cvak cvak" a je to. Nevím, jak to funguje, další věc které nerozumím.

Začínají nás zábnout nohy a tak jdeme domů, teda do místa, kde bydlíme, pořád mám dojem, že jsme hosté, bydlíme u Richarda a Evy, kterým pomáháme platit vysokou činži, polovička je 75 dolarů, za což máme privilegium jedné místnosti. Skleněnými dveřmi do vstupní haly zvané "lobby", všude samé zrcadlo a chrom, na zdi jako-obraz sestávající z několika čmuh, moderní plastika plná děr reprezentující cosi, o čem nevím, co to je, dvě křesla a vycpávaná lavička. Stojí tu taky vánoční stromek, jak jinak, stromky jsou všude. Každý rok na to musí zařvat půl lesa, ale tenhle ne, ten les nikdy neviděl. Je bílý, ozdobený modrými koulemi, což je zřejmě představa bytového architekta o výzdobě. Vypadá sterilně, uměle, protože umělý je, tohle jehličí nikdy neopadá. Skončí Vánoce, stromeček se strčí do skříně, aby se příští rok zase vytáhl, oprášil a užil znovu.

Lidé přicházejí a odcházejí, zdraví se a usmívají se, neboť Vánoce jsou za dveřmi, takže je záhodno být na sebe slušní. Ženy mají na kabátech přišpendlené vánoční ozdoby, je divné, že nenosí na hlavách skleněné hvězdy, když už chtějí vypadat jako stromeček. Tohle všeobecně blbnutí začalo víc než měsíc před svátky, lidé se asi nemohou dočkat. Taky je možné, že se obchody nemohou dočkat, všude je natřískáno, každý lítá s plnými náručemi balíčků.

A do výtahu, je parádní, veliký s chromovaným zábradlím kolem, stěny pokryté jakýmsi hnědým materiálem, který odolává pokusům puberťáků psát na to sprosťárny, což jim zřejmě vadí, někdo užil cosi ostrého a kostrbaté vyřezal do zdi něco, z čeho rozumím pouze slovu "fuck", což je jedno z prvních slov, které tady člověk uslyší.

Cink! A jsme tady, rozsvítila se číslice 10 a tak jdeme dál, doleva vedle řady dveří ozdobených vánočními věnci. Ty naše jsou holé, nezdobené, jediná vánoční věc, která je v bytě, je mrňavý skládací stromeček, stojící na stolku vedle televize. Je ozdobený miniaturními vánočním ozdobami, je vkusný, tedy ne příliš vánoční. Vzpomínám jak jsme vždycky šli s tátou na trh koupit stromeček, vždycky tak týden před Štědrým večerem. Posledních pár let jsme kupovali borovičky, sice mají obvykle křivé kmeny ale zato tak rychle neopadají. Táta strkal stromeček do prastarého stojánku po Němcích, litinového, zeleného a nezničitelného. Pracně vyrovnává stromeček, omotává kolem uříznutého konce měděný plech, aby to lepší drželo, ale stromeček je stejně vždycky křivý, což ani nevadí. Stojí na židli vedle kanape v kuchyni, kde spím, teda když tam je, tak toho moc nenaspím, nechce se mi zavírat oči, neboť rád pozoruji tu nádheru.

"Ahoj!" zdravíme, což je, jak jsem zjistil, tady pokládáno za pozdrav námořníků, "Ahoy" na sebe volají z lodi na loď.

V televizi běží další vánoční show. Snad každý zpěvák a vůbec bavič má Christmas Special, ve které zpívá pořád dokola tak pět koled, od "Já sním o Vánocích bílých" po "Tichá noc, svatá noc". Anglicky, samozřejmě.

Po scéně se potácí Dean Martin, jako obvykle má v ruce cigaretu a jako obvykle vypadá ožralý, ale to nevadí, všude kolem něj jsou moc pěkně ženské, jako obvykle jsou nalité do těsných šatů s velkými výstřihy, ovšem tentokrát jsou ty šaty červené, stejně jako čapky, které mají na hlavách, červené s bílou kožešinkou kolem a bílou bambulí nahoře. Tančí, respektive se kroutí a natřásají, ožralý Dean se na ně s viditelným potěšením dívá, potáhne z cigarety a zpívá White Christmas a to docela pěkně přesto, že spíš recituje, než zpívá, má medový příjemný hlas, slabě ochraptělý, to asi z těch věcných cigaret, ale ne zas tak moc.

"Everybody loves somebody sometimes." zazpívá přinejmenším jednou za show, což je písnička, která z něj učinila hvězdu, "Na každého někde láska čeká", jak to znám já, začínám zjišťovat, že snad všechny písničky, které se u nás hrály, pocházejí odjinud, hlavně asi z Ameriky. Slovům písní ještě moc nerozumím na rozdíl od školy, tam už rozumím skoro všemu. Učitelé a učitelky asi užívají jednoduchý jazyk a pečlivě vyslovují, teda většinou.

Mrs. Jackson, co učí prvních pár dní, má jasně nejzřetelnější výslovnost, což jsem ocenil, až když jsme přešli do třídy Miss Maxtett. Ta docela drmolí, ale je příjemnější na pohled. Dlouho už Miss nebude, nabalil ji jeden Čech, což je školní senzací. Nedá se říci, že by ten kluk byl nějak zvlášť dobře vyhlížející, ale to asi jako chlap nemohu posoudit. Vysoký, nakrátko ostříhaný špinavý blonďák tvrdě vyhlížející přesto, že je spíš kulatý než svalnatý. Je v poslední třídě před koncem kursu, takže asi dokáže konverzovat. Teda musí, přinejmenším jí musel být schopen vysvětlit, že si ji chce vzít. Případně pochopit, že ona si chce vzít jeho, připadá mi, že tady vládne matriarchát.

Maxtettka je docela kost přesto, že má poněkud divný výraz obličeje. Přesněji řečeno, má křivou hubu. Jeden koutek úst není synchronizovaný s tím druhým, takže když se usmívá, tak se na ni člověk musí dívat zepředu nebo zleva, z právé strany to není poznat. Má pěknou postavu, je vysoká a štíhlá, dobře vyvinutý hrudník, pěkné předlouhé nohy v kraťoučké úzké sukni odhalující dlouhá stehna a ta jsou taky pěkná, ne moc tlustá a ne moc hubená. Rovné černé vlasy až na ramena, pikantní malý nosík, silné nalíčené smyslné rty do srdíčka, jemný obrys brady. Pěkně se obléká, je příjemná, i když na mne nepůsobí zrovna nejinteligentnějším dojmem. Ne, že by byla doslova blbá, ale působí jako naivka. Diví se těm nejobyčejnějším věcem. Udělá ústa do kroužku a řekne "Oooou"!

Československo není u Jadranu.

"Oooou!"

Nežijeme v džungli, jezdíme vlakem a ne na slonech.

"Oooou!"

Máme telefony.

"Oooou!"

Když ji Petrák požádal, aby mu pomohla přečíst si v novinách článek o Československu, tak byla zcela a úplně ztracena.

"V novinách užívají strašně těžký jazyk!" stěžovala si a vzdala to. Příliš mnoho víceslabičných slov ji porazilo.

Tak jsem zvědavý jak se jim bude dařit v manželství. Pěkná ženská je příjemná na pohled, ale když je blbá, tak se eventuálně omrzí. Což není náš případ, pokud je někdo z nás chytřejší, tak to je Hanka. Vždycky jsem měl podezření, že tomu tak je, a teď to vím určitě, teda fersur jak říkáme my anglináři. Dělali jsme si testy na IQ a Hanka se řadí mezi Mensy-schopné, na rozdíl ode mne, já jsem průměrnej i když prej tvořivej. Ach jo.

Někdy si říkám, co ta holka ve mně vlastně vidí. Teda někdy, docela často. Koukám se do zrcadla a nedá se říc,i že s nějakým jó velkým zalíbením. Ustupující brada naštěstí zamaskována čerstvě znovuzrozeným bíbrem, kašlu na to, že tady jsou fousatí jenom marxisti, teda podle paní Zuppy. Bez vousů vypadám jako nepovedený Puškin, teda Puškin s baňatým nosem, což není vylepšením. Oči docela ujdou, Hanka říká, že mi závidí řasy, ty její jsou neviditelné, pokud nejsou namazané takovým tím lakem na řasy. Vlasy jsou taky dobré, husté a černé, i když tady se proměnily ve struktuře. V Československu byly tuhé jako hřebíky, místní šampony z nich udělaly hedvábnou hřívu, která se těžko zvládá. Počítám že "tam" byly většinou mastné až špinavé, s nevírou vzpomínám na to občasné koupání, ježíšmarjá, vždyť jsme museli smrdět!

A smrdíme. Hanka za mnou přišla celá rozčilená. "Co mám dělat?" ptala se zoufale. "Učitelka mě požádala, abych řekla paní Vlasákové, že si lidi stěžujou, že páchne."

A sakra! "Ale vona doopravdy smrdí!" skoro vykřikla Hanka. "Proč se víc nemeje?" To je dobrá otázka. "Nikdo s ní nechce sedět."

K mému překvapení jí Hanka něco řekla, nevím co, nechce o tom mluvit, ale paní Vlasáková ji teď neustále pomlouvá. Vyjádřila se, že se obléká jako kurva, že švindluje při písemkách, neboť má neustále A+ což je jednička z hvězdičkou, prý se vytahuje. Nemůže najít dobrou nit ani na mně, vadí jí, že si každý týden koupím jednu desku, což nechápu, co je jí do toho? Příjemná paní.

Tady se vůbec závidí. Každý pozoruje, co kdo má, a kritizuje. Sobotkovi nemohou odpustit barevnou televizi. Je sice mrňavá, obrázek jako ruská televize s rádiem, ale - je barevná! A my máme jenom černobílé! Já nevím, tak nějak mě nevzrušuje, co kdo má a nemá. Nejlepší lidé, které jsme zatím potkali, nemají nic. Bydlí v českém ghettu, teda aparťáku hned vedle školy, kde sídlí tak pět českých rodin. Když se k nim přijde, tak vidíš, teda nevidíš, nic. Kromě standardní matrace na zemi, jsou všude žlutohnědé krabice z tvrdého papíru, které slouží jako nábytek. Teda kromě kuchyňského stolu, který vyhrabali někde na smetišť, případně dostali od Armády spásy, což není moc velká paráda, ale co tady parádu dělá, je krásný vánoční stromeček, vlastně strom, dotýká se špičkou stropu, který je značně vyšší než ty v panelákách. "Uřízl jsem ho v lese!" chlubí se pan Rada. Stromeček-strom je vyzdobeny podomácku vyrobenými papírovými a staniolovými ozdobami, které jsou moc pěkné, neboť paní Radová je výtvarnice a to dobrá, pokud mohu posoudit. Na zdech visí čtvrtky papírů pomalované těmi nejlevnějšími vodovkami a je to docela nádhera, alespoň co mě se týče. Hanka malování rozumí a podle ní to nádhera je, takže se tentokrát shodneme. Nesnáším moderní abstraktní umění, připadá mi to jako čmáranice ožralých předškoláků. Picassovo modré období mě nechává chladným. Kleinovy mazanice jsou zajímavé vznikem, namočí nahaté ženské do modré barvy a nechá je válet se po plátně. Pak na to hází barvu, což je umění, neboť se výsledek toho snažení prodává za těžký prachy. Malovací proces bych s chutí sledoval, aj bych si hodil barvou na ženský, ovšem výsledky nemusím.

Obrázky na zdech vypadají silné viktoriánsky, na každém z nich je dítě, obvykle kudrnaté, jedno roztomilejší než druhé. Dítě sedí, dítě spí, dítě běží po louce a honí motýly, dítě si hraje s králíkem, což nezní tak vzrušujícně, ale je to namalované moc pěkně, ne jako fotografie, ale silně stylizované. Je to kýč? Podle koho?

Radovi děti nemají, pan Rada seděl skoro dvacet let v lapáku a paní Radová mu byla zřejmě věrná a teď už je asi pozdě, je jim určitě přes padesát. Ale kdo ví, emigrace podporuje těhotenství, znám přinejmenším dvě ženské, kterým v Čechách tvrdili, že nemohou mít děti a které tady přišly do jiného stavu. Asi nějaká reakce organismu na drastickou změnu prostředí, na hrozbu. Po každé válce následuje exploze miminek.

Sedíme, respektive ležíme na dece, na hnědém tlustém koberci ode zdi ke zdi je tác s průzračnou flaškou vodky Finlandia vedle plastikového džbánku s pomerančovým džusem a kostkami ledu. Lednička a sporák tady patří ke standardnímu vybavení bytu, člověk to nemusí kupovat. Ledničky mají v mrazácích plastické nádoby, ve kterých se dělají ledové kostky, teda ice cubes. Dobrá vodka nemá chuť a ta finská vodka dobrá je a tak to je jako pít oranžádu, která štípe na jazyku. Pije se to dobře.

Připadám si jako za starých času v Opeře, kde jsme se opíjeli za desetníky vysypané z kapes, jedna flaška na deset lidí. Paní Radová ochotně nalévá, ale je nás na tu ohnivou vodu moc. Nevadí, stav veselí není nutně přímo úměrný procentu alkoholu v krvi.

Je těžké nebýt veselý v místnosti, kde se vyskytují Radovi. Začali oslavovat deset vteřin poté, co překročili československou hranici.

"Já jsem Kanaďan!" vykřikuje pan Rada a to česky, anglicky neumí ani pozdravit.

"Ať si tam ty kurvy třeba pochcípají!" což není hezké, ale docela to chápu. Pan Rada si myslel že se proti komunistické diktatuře musí bojovat stejným způsobem, jakým bojoval proti diktatuře nacistické. Rovněž si myslel, že mu čeští vlastenci pomohou. No, český vlastenec ho udal StB. Což mě ani moc nepřekvapuje, vojáci, co zabili Heydricha, taky doplatili na šikovnost českých lidí, přesněji řečeno českých hasičů, kteří mazaně napustili sklep kostela vodou, aby je Gestapo mohlo dostat.

"Já nejsem ceskej zkurvysyn!" hlaholil odbojář a napil se. Popravdě řečeno alkohol nemá ani tak moc společného s jeho momentálním stavem mysli až na to, že obvykle spíš mlčí a usmívá se. Do smíchu mu v Čechách moc nebylo a to ani v roce, kdy se celý národ zubil. Osmašedesátý rok mu nepřinesl nic dobrého, teda kromě možnosti prásknout do bot. Neboť byl teroristou, ne odbojářem, jak mu vysvětlil jeden demokratický reformovaný novinář. Ukazuje to relativnost pohledu na věc. Kdo je gangster? Kdo partyzán? Ozbrojený civilista může být pokládán za toho či onoho, záleží na tom koho se zeptám. Pan Rada se nepokládá za partyzána, to slovo vyloženě nesnáší. Říká jim "za pět minut dvanáct vlastenci".

"A nejhorší byli komunisti! Fučík byl konfident Gestapa!" což tvrdila i Mirka Filípková v Mladém světu, za což se dostala do průseru. Je to moc pěkná holka, ale viditelně nemá zdravý rozum. Kvůli čemuž se mi líbí ještě víc. "Napsala jsem pravdu!" tvrdí a zřejmě si myslí že se to má.

Tak mě zajímá, jestli tady mají nějaké národní ikony, na které se nesmí sáhnout. Bylo by divné kdyby ne. Uvidíme.

Magazíny, noviny a knížky všude. Na zemi, na prknech stojících na tvárnicích, obojí ukradené z nějaké stavby. Pan Rada definitivně svatej není, ale hrdina asi jo. Odmítá se chlubit, odmítá taky čehokoliv litovat. Jak to asi tady s nimi dopadne? Starší lidí se údajně nikdy nový jazyk pořádně nenaučí. Hranice je tak kolem dvaceti, čím dřív tím lip. Petrákova malá holčička, je jí tak deset, přišla do třídy a brebentila anglicky, až jsme všichni závisti zelenali. Chodí prý do školy mezi normální, teda kanadské děti. No, "normální" je vyloženě relativní pojem, malí Kanaďánci jsou značně nevychovaní spratci. Je ovšem zajímavé, že dospěli Kanaďané jsou velice slušní a hodní lidé, soudě podle těch pár, které jsem poznal. A vůbec celá společnost se zda být slušná. Když se s někým pokouším bavit, tak se mi omlouvají za to, že mi nerozumějí. My jsme se těm pár cizincům, co se k nám dostali, spíš pošklebovali. Zároveň jsme jim lezli do prdele, obzvláště těm valutovým.

Cítím se tady dobře. Divně, ale dobře. Uvědomují si, že se mám hodně co učit, ale nemám dojem, že bych někomu vadil. Na rozdíl od Německa. V tom je asi ten hlavní rozdíl. Lidi nás tady berou jako "New Canadians", teda "nové Kanaďany".

"This land is my land,

this land is your land."

Jak zpívá učitel v černém saku, ze kterého vyčuhuje kněžský kolárek, což mě docela vzalo. Teda ne to sako. Doprovází se přitom na kytaru, hraje na ní docela obstojně, což mě překvapuje, kněz s kytarou? Na chvíli mě přešel pocit ztracenosti. Často sedím na stromě ve tmě a hledám světýlko, světýlko které by znamenalo teplo, útulno, místo kam patřím. V této chvíli jsem měl pocit že jsem jej našel.

"Tohle je moje země,

tohle je tvoje země", jak jsem pochopil slova.

Učitel je z Toronta, teda z "Trona", jak to vyslovuje on, což je prý způsob, jakým poznáš pravého Toronťana. Je to kněz, ale ne takový, jak si kněze představuji. Docela mladý chlapík, tak třicet. Je mírně obtloustlý, jako hodně lidí tady, není divu, jídlo je laciné a je ho hodně. Vzpomínám, jak máma nevyšla z domu bez síťovky, co kdyby měli játra? No, zrovna játra, ta vzácná pochoutka, ukazují rozdíl v pohledu na věc. Pro nás byl svátek, když je máma sehnala přes známost s řezníkem. Tady? Slyšel jsem že prý u farmáře, kam lidí chodí, vlastně jezdí, všichni už mají auta, se dávají játra zadarmo jako cosi, co se hodí nejvýš jako žrádlo pro psy nebo pro kočky. Pro děti tady jsou játra ekvivalentem vařených sraček.

Tenhle kněz není vůbec vážný, až zasmušilý, jak si kněze představuji. Směje se basovým hlasem, až se třesou tabulky skla v oknech, má věčný úsměv na tváři, nepohybuje se pomalu a velebně, jak se na kněze sluší a patří, ale lítá sem a tam jako tornádo. Je šílený fanda do hokeje, zejména do Toronto Maple Leafs. Před dvěma lety vyhráli Stanley Cup, natočili o tom film, který nám kněz se zjevnou rozkoší ukázal. Jo, ptal jsem se, proč se říká "Leafs" místo správného "Leaves". Mr. Brown, tak se ten kněz jmenuje, což je tady cosi jako pan Novák, nám to vysvětloval, ale sklouzl do nesrozumitelnosti, takže pořád nevím. Píše se i "Beatles" místo správného "Beetles" takže se asi jedná o jiná pravidla pro jména skupin lidí. Asi, že jo. Další ze záhad anglického jazyka. Hned vedle dnů v týdnu, ne a ne se dostat přes "Wednesday". Pak je "Thursday, Friday", což si nemohu zapamatovat, ale "Saturday" a "Sunday" mi hlavě uvízly. Ach jo. Taky měsíce, Slováci to mají lehčí, vlastně se to vůbec nemusí učit, slovensky jsou jména měsíců stejná jako anglicky, až na výslovnost. A hodiny, ajajaj!

Říkám vždycky "two fifteen", neboť to si pamatuji, ale učitel se dožaduje "quarter after two" což je hrozné. Takže ne "čtvrt na tři", ale "čtvrt po druhé". Co mě se týče, je to "two fifteen" a basta. Teda nejhorší ze všeho je vědět, kdy užít "a" nebo "an", kdy "the" a kdy nic. "Have have has" je hrůza. Angličtina není jazyk pro lidi. "I have been in Canada for three months" prozpěvuje třída unisono, prozpěvuje i paní Hanáková, i když je tady déle, ale to nevadí, jedná se o gramatiku a ne o pravdu.

Sborově recitujeme jako při pásmu z Majakovskeho veršovánek nebo spíš jako při procesí. Učitel(-ka) předzpěvuje a my to po nich opakujeme, více méně úspěšně. Nejhůř je na tom čínský pilot. Uletěl migem na Tchai-wan, někde jsem slyšel, že prý za to platí milión dolarů, ale asi ne, Číňan na milionáře nevypadá. Jeho přízvuk je ještě horší než můj. Dělá mi problémy správně vyslovit nečesky zvuk "th" ale on má problémy rozlišovat mezi "r" a "l", tak nějak nechápe, že se jedna o dva různé zvuky. A to není všechno.

Každý jazyk má svou melodii, tak to alespoň slyším já. Angličtina je džez, teda jazz, cinká jako synkopy. No a čínština zní jako čínská hudba. Připadá mi to jako když se kočce šlápne na ocas. Je to vřeštění, ale to si nechávám pro sebe, ještě by se někdo urazil. Vzpomínám jak v divadle v Liberci vystupovala čínská státní opera. To bylo ještě před kulturní revoluci a tak byly baletky navlečené místo v uniformách a čepicích s rudými hvězdami do čehosi, co vypadalo jako hedvábná pyžama. Nabílené tváře, že by touha vypadat jako běloši? Ale ani o tom se radši nebudu veřejně šířit, zní to rasisticky. Herečky jsou tak zmalované, že se vůbec nepozná, jak vlastně vypadají, mají poschoďové paruky na hlavách a vůbec vypadají jako panáci z výlohy. A to vřeštění a mňoukání! Neméně zmalovaní herci v županech absurdně přepásaných opasky s meči hopsají kolem hereček a taky vřeští, občas vytasí a nebezpečné a nešikovně kolem sebe mávají, až to sviští. Někdo občas praští do gongu, hrají vrzavé nástroje, co znějí jako rozladěné konzervy se strunami. Je to prý veliké umění, jak tvrdí kritici v novinách.

"My wife is a cicr" říká pilot a já se na něj koukám jako vůl, co je proboha "cicr"? Dosti dlouho mi trvá než pochopím že "cicr" je člověk, který "cicis", teda myslí tím slovo "teacher". Učíme se zpívat vánoční koledy, což je docela zábavné, ty melodie jsou vlezlé jako reklamy na coca-colu, zní jako staré písničky od Beatles, teda z dob, kdy se nesnažili být originální za každou cenu ale spíš prodat co možná nejvíc desek. Melodické a vtíravé. Nejvíc se mi líbí "Little Drummer Boy", nevím proč, ale ta melodie mi až nahání husí kůži. Jo, "Svatá noc" je krásná, "Christmas Tree" je zase šlágr, který by se mohl hrát u kolotočů. "Twelve Days of Christmas" mi připadá jako "Plavala šířka po vodě, šířka plavala po vodě" a tak dále a tak dále, ad infinitum.

Ve vstupní hale školy stojí přezdobený vánoční stromeček, všechny obchody jsou vyparáděné, že skrytých reproduktorů ševelí těch pět standardních koled. Na Kingu se zase odehrávala paráda, místo sudu s pivem tam alegorický vůz vezl Santa Clause i se saněmi taženými papundeklovými soby, nebo to jsou losi? Nevím. Kolem Santy se hemží pohledné holčiny v superkrátkých zelených šatičkách, špičaté čepice s rolničkou na hlavách podporované špičatýma dlouhýma ušima podobnýma uším chlapa že Star Treku. Jedná se o pomocnice, teda "Santa's helpers". Jak se tak na ně dívám, tak bych si taky rád nechal pomoci.

Kolem tohohle individua, na první pohled spřízněného s Dědou Mrázem, je pěkná síť lží. Na to, že Ježíšek nosí dárky, jsem moc dlouho nevěřil, ale místní děti podobnou vymyšlenost žerou i s navijákem. Je to konspirace, na které všichni spolupracují. Od rádia, televize až po prakticky všechny dospělé kolem, chudák dítě je zasypáváno až marxistický účinnou propagandou.

Mrs. Jackson nám četla příběh "Yes Virginia, there is Santa Claus", což je o malé holčičce která napsala do novin ve snaze dobrat se pravdy o Santa Clausovi. A novinář jí lhal. Což má být roztomilé. Asi jsem přecitlivělý. Musí to být pěkná bomba, když dítě zjistí, že mu všichni lhali. No, když tak o tom přemýšlím, tak jsem prošel podobnou zkušeností.

Mají tady tradici podobnou té naší, teda naší rodiny. Krocana k vánoční večeři. Kapra jsme vzdali, pročež jsem rád, vždycky mi bylo té ryby líto, plavala ve vaně odnikud nikam a vypadala nešťastně. Navíc to znamenalo, že jsme se nemohli ten týden koupat. Už si ani nepamatuji, jak dlouho ten kapr sídlil ve vaně, asi ne zas tak dlouho, to by chcípl z nedostatku kyslíku. Plus ta voda je chlorovaná, což musí by rybě nepříjemné. Vždycky si budu pamatovat, jak se kapr bránil i po smrti. Když ho máma krájela, tak se obalené kousky kapra kroutily. No hrůza. Pak jsme začali kupovat maďarské krocany, které se vždycky objevily ve Zvěřině před Vánoci. To je stejně zajímavé zařízení. Chodili jsme tam kupovat na podzim zajíce, máma ho pak opatrně svlékala z kůže, aby se nenatrhla, neboť jsme pak tu kůži prodali ve Sběrných surovinách, teda pokud se úspěšně stáhla, což nebylo vždycky. Maso ze zajíce je docela dobré, máma ho dělala na smetaně s knedlíky. Občas se v tom našly broky, což mě z nějakého důvodů fascinovalo, sbíral jsem je a schovával je v krabičce od sirek v tajném místě v kotelně spolu s jinými poklady.

Prodávali tam i maso z velryby, co chutná jako hovězí, když se nechá přes noc odmočit, kupovali jsme to, protože skutečně hovězí nebylo k sehnání. Kupovali jsme tam i srnčí, to zase na podzim. A ryby, mořské i domácí. Něco takového tady není vidět, není tady ani koňský řezník, jako byl ten v Liberci u nádraží. Kanaďan zbledne a zezelená, když se mu zmíníš o skvělém guláši z koňského masa. Ten máma občas udělala, aby táta nevěděl, on tvrdil že se koniny štítí, ale baštil jako zjednaný, teda pokud to nepoznal což bylo obvykle. Občas prohlásil "to je konina!" kdy jedl guláš normální, z hovězího a máma mu musela ukázat účet. Co mě se týče, já sním všechno, snědl jsem s chutí i kus pečené ondatry, kterou donesl do školy Jirka Citků. Proč ne? Maso je maso. A koňský salám, koňské vuřty, pohádka!

Kanaďanům to připadá jako kanibalismus, teda údajně kromě těch z Québecu, ti koninu jedí. Údajně jedí i žabí stehýnka, takže jim angličtí Kanaďani říkají "frogs", neboli žáby. Připadá mi, že se tady na Québečany dívají tak trochu jako Češi na Slováky. Je tu více podobností, například Slováci byli za války nepřáteli, odtrhli se a byli spojenci Němců. Québečani zase prohráli válku s Angličany, čímž vznikla Kanada. Údajně tam existuje separtistické hnutí probuzené snad de Gaullem, který před pár lety prohlásil při návštěvě Québecu "Vive le Québec libre!", tedy "Ať žije svobodný Québec!" což je důkazem toho, že de Gaulle je pěknej vůl. Tak si predstavuji že by přijel nějaký Slovák z Kanady na Slovensko a prohlásil veřejně "Ať žije svobodné Slovensko!" což mě přivádí k překvapujícímu zjištění. Teda překvapujícímu pro mne, což asi dokazuje moji neznalost.

Nikdy jsem nějak zvlášť nepřemýšlel o faktu, že za války existoval slovenský stát. Jo, viděl jsem Obchod na korze, ale myslel jsem si, že to je o historii. Že by Slováci uvažovali vážně o separaci, mi přišlo absurdní. Co mě se týče, jsem Čech, ale hlavně jsem Čechoslovák. Co jsem poznal Slováky, tady tak jsou možná Čechoslováci, ale určitě Slováci. Do třídy jich pár chodí, většinou jsou normální, teda z mého hlediska normální. Pak je tu pan Labuda a jeho syn. Jemu je tak mezi čtyřiceti a padesáti, synovi tak patnáct. Počítám, že trochu znali anglicky už předtím, případně jsou velice bystří a chápaví. Učitelům vždycky odpovídá jeden z nich jako první. Podívají se pak na sebe a usmějí se. "To jsme pašáci!"

Ovšem, když jim řekla učitelka, že jsou Češi, tak se moc neusmívali. Kanaďani si myslí, že "Czech" je krátkým výrazem pro "Czechoslovak". Nevědí, že slovo "Czechoslovakia" je složenina ze jmen dvou národů. Což Slováky nesmírně sere, jak vyšlo najevo velice rychle.

"I am not Czech! I am Slovak!" řekl pan Labuda se slyšitelným skřípěním zubů. Mrs. Jackson se na něj dívala silně nechápavě. Viděla, že je nasraný, ale nebylo jí jasné proč.

"Nejste Čechoslovák?" zeptala se.

"No!" slyšel jsem ku svému údivu.

"I am Slovak!" řekl pan Labuda hrdě a rozhlédl se vyzývavě kolem sebe. Všichni Češi ve třídě vypadali poněkud rozčileně. Vypadalo to, že dojde k silné emotivní debatě. Nedošlo, neboť zazněl zvonec a pohádky, teda hádky, byl konec.

Nemám rád konfrontace a tak jsem se odebral do jídelny na kafe. Vhodil jsem patřičné mince do automatu a pozoroval slabé nahnědlou tekutinu čurat do bílého styrofomového kelímku. Zmáčkl jsem knoflík "Extra Sugar and Whitener", to druhé ne mléko, ale zbělovač, což zní podezřelé, bůhví co to je. A Bůh taky ví, co to vjelo do Labudy. Není Čechoslovák? Uvědomil jsem si, že se nás oba Labudové straní. Asi že jsme Čechoslováci.

"Čecha do mecha a mecha do vody" říkal zrzavý Míro se smíchem. Což mi nevadilo, odpověděl jsem mu na to "Drotár, drž klapajznu, než té přes ní majznu" a bylo to. Tak nějak mi nepřišlo, že by separatismus byl skutečným problémem. Nemám nic proti Slovákům, což zní, jak si začínám uvědomovat, poněkud povýšeně. Jako že by Slováci měli být rádi. Ale tak to nemyslím!

Vzpomínám na pár incidentů, Margitky a Laca, jejich slovensko-maďarský spor, který mi byl zcela a úplně cizí, nesrozumitelný. Když tak o tom přemýšlím, tak vlastně ani tak moc Slováků neznám. Byl tu kluk, který se učil s bráchou na kuchaře. Ten mu říkal "Slováček". Vodil ho k nám a občas se mu poškleboval. "Bravčové, co to je za blbý slovo? Říkej 'vepřové' jako normální lidi! A hydina, co to je?" Slováček se jenom slabě usmíval a nic neříkal, byl to skutečně Slováček a ne Slovák, mrňous, který sahal silně vzrostlému bráchovi hlavou těsně nad pas. Když Slováček odešel, tak se táta rozčiloval, že říkal "starý otec", co je to prej za vychování? Proč musí říkat, že jeho táta je starej? "Ale ne, to znamená dědeček!" snažil jsem se mu vysvětlit, ale on to nebral. "Nekecej, vím co jsem slyšel!" řekl táta znechuceně. "Je to hulvát! Už ho tady nikdy nechci vidět!" a taky jo, Slováček už nikdy nepřišel.

Taky jsem si vzpomněl na baču, se kterým jsme se bavili při dovolené v Nízkých Tatrách. Seděl na pařezu před polorozpadlou boudou, díval se na ovečky a dýmal z krásné porcelánové fajfky s dlouhou trubicí z višňového dřeva.

"Víte, kde je Praha?" ptala se ho máma a on vrtěl hlavou.

"Čo to je?" ptal se bezelstně. Díval se na ni vybledlýma očima velice starých lidí, ty oči bylo jediné, co mu bylo vidět z tváře. Měl na hlavu kulatou čepici naraženou až po obočí, zbytek obličeje pokrytý hustým plnovousem, sněhové bílým, kromě hnědého kroužku kolem bezzubých úst, ze kterých trčela fajfka. Tak si říkám, nakolik byl skutečně tak bezelstný, jak zněl.

Šlitr zpíval komickou písničku, kterou končil slovy "námořník, slovenský" a lidi řvali smíchy nad tou absurditou, proč vlastně? "V nároďáku maj moc Slováků, z politickejch důvodů!" vztekal se Petr, když jsme zase prosrali v hokeji zápas s Rusy. A jo, fandil jsem českým týmům proti těm ze Slovenska v hokeji i ve fotbale. Viliam Široký mluvil v Čechách vždycky česky. A co "Už Vládne Konečně Slovák Čechům" na počátku osmašedesátého roku? Paní Hanáková mluví česky, přestože je Slovenka. Na druhé straně Hanka Sobotková mluví slovensky přesto, že je Češka. No, Sobotka je pěknej vůl, arogantní "všude jsem byl, všechno znám, s každým si tykám" typ. Seznámil se s Hankou přes inzerát v Mladém světě, což je poněkud překvapující, Hanka je docela pěkná holka. Když není Sobotka poblíž, tak mluví česky. No nevím. Co mě se týče, kdybych si vzal Slovenku, tak by mi vůbec nevadilo, že mluví slovensky. Slovenština ženskejm sluší, připadá mi sexy.

Sedím s kafem v ruce u mrňavého kulatého stolečku v kafetérii a dumám. No, Husák je Slovák. Dubček taky. Nevím, že by nějakému Čechovi vadila jeho národnost. "To je ale kokot", ozvalo se vedle mne. Malíř pokojů Ivan si přisedl v celé své kráse, módní divoce pruhované kalhoty na dálku oznamovaly jeho přítomnost. Je bohatý, teda relativně řečeno, možná, že i ve všeobecnějších termínech. Malíř pokojů se v Kanadě neztratí. Jazyk není podmínkou a tak začal dělat pár týdnů po příletu. Vymalovává nové baráky, kterých se tady staví moře, rozhodně tady neexistuje bytový problém. Teda barákový, drtivá většina lidí bydlí ve rodinných domcích. Takže je pořád co malovat.

"Já som Čechoslovák", prohlásil výrazně. "Slovák až pak". Proč nás tohle vlastně vzrušuje? Myslím že mám řešení.

"A já jsem Kanaďan" říkám jako pan Rada. Nevím, odkud to přišlo, ale je to správně. Pravdivé.