Leden 2007

Vánoce 1969

Ivan Špaček

Sedíme u stolu pokrytého zelenočerveným ubrusem, což je ubrus speciálně určeny pro Vánoce. Máme hrníčky se Santou, talíře taky, tentokrát asi Evě nevadí že opotřebováváme jejich nádobí, neboť je čas vánoční kdy se lidi mají rádi a vůbec se chovají nepřirozeně.

V obrovském staniolovém pekáči trůní hněďoučký krocan. Pekáč je obrovský, protože krocan je velký jako sele, potkat takového ptáka tak budu prchat. Příšera. Do sporáku se to vešlo jenom s potížemi, peklo se to celý den což nevadilo, krásně to voní. Stehna to má velká jako statná slepice, prsíčka nejsou žádná prsíčka, jsou to prsa tak baňatá že musel při chůzi přepadávat dopředu.

Bramborový salát není, nejsou ani obložené chlebíčky, což mi docela vadí, tak nějak to nejsou ty pravé Vánoce. Asistoval jsem při výrobě salátu od nejútlejšího věku. Sotva jsem dosáhl na stůl tak jsem loupal lepkavé slupky z vařených brambor, pak vajíčka natvrdo, to se musí bříšky prstů, nehty by bílé gumové tělo vajíčka poškodily. Ale to muselo být později, když už byla vajíčka i v zimě, předtím jediná vajíčka, která se dala koupit mezi podzimem a jarem plavala v kalné bílé vápnité tekutině ve flaškách od okurek. Nedala se uvařit a tak jsme asi měli sálat bez vajíček.

Sloupnul jsem kůži z kusu polského salámu, zaplakal si nad cibuli a pak jsem všechno krájel, čím menší kousíčky tím lepší, brambory, salám, vajíčka, cibuli, kyselé okurky a červené kapie pro barvu. Nesmí se zapomenout na velkou polévkovou lžíci plnotučné hořčice, sterilovaný hrášek z konzervy, sůl, pepř a hlavně hodně žluťoučké rosolovité majonézy. A míchat a míchat, ale ne moc tvrdě, aby nevznikla amorfní masa, jednotlivé části salátu musí byt zřetelné.

Pak se vezmou čerstvé voňavé křupavé veky, na ty musí byt ostrý nůž, aby byly chlebíčky nakrájené správně tence. Pokryt je bramborovým salátem – proto musí být nakrájený na malé kousky – na to kolečko šunkového salámu, to na prvních pár vek, na ty další se dá suchý salám, neboť dále vydrží. Na salám kolečko z vajíčka, musí mít žlutý prostředek, ty jenom bílkovité se sní jako bonus za práci. Na vajíčko kolečko znojemské okurky, kousek sardinky a celá ta nádhera se dovrší kousíčkem krvavě rudé kapie z Bulharska, někdy snítkou zelené petrželky, když se sežene.

Chlebíčky se pak cpe cela rodina, řada po řadě chlebíčků jsou narovnané na plechách na pečení, přikryté alobalem a uložené ve studené místnosti kde se netopí. Když jsme se projedli k poslednímu plechu chlebíčků, tak se rozpoutal nelítostný boj o žvanec, lidi se kradli nocí a polykali poslední sousta.

Nejsou chlebíčky, není sálat a není ani čokoláda vyráběná mámou podle tajného receptu, hnědá hustá tekutina se nalije do formiček, chladí se pak na čerstvém bílém sněhu doneseném ze zahrady, „mohla by nám maminka dát recept?“ ptaly se maminky kamarádů, kterým jsem dal ochutnat, odpovědí bylo pevné „ne!” což nijak neprospělo k mé popularitě.

Naproti mně sedí Švýcar s hustým černým plnovousem místo tváře, vykukují jenom pichlavé černé oči na stranách nosu jako orlí zoban, vlastně ani nevím, jak se jmenuje. Je to Richardův spolupracovník, občas za nimi zajde, vždycky něco donese. Květiny pro hostitelku a taky někdy hrnec z nerez oceli nebo něco jiného do kuchyně, pro nás nic, neboť my se nepočítáme. Když přijdou hosti, tak se od nás očekává, že zůstaneme ve své místnosti, což mě sere, ale nic nenamítám, neboť atmosféra je i tak pěkně nabitá elektřinou. Ženské spolu nemluví vůbec, komunikují skrz Richarda, což nemůže dlouho vydržet, ale teď jsou Vánoce a tak sedíme kolem stolu roztaženého na největší možnou velikost, abychom se k němu všichni vešli. Dva, čtyři, šest, sedm lidí, přišli Sobotkovi, Dušan a Hanka, vedle mne sedí moje Hanka, cela vyparáděna a nalíčená. Před večeří mi přistřihla vlasy a fousy takže vypadám civilizovaně za cenu značné bolesti, seřezávač vlasů má asi v sobě tupou žiletku, neboť to vlasy spíš trhá než řeže.

Richard jako hlava rodiny kraji krocana speciálně nabroušeným nožem, v levé ruce má obrovskou vidličku, co vypadá jako malé vidle, ukrajuje kusy a pokládá je na oválný bílý talíř. Nabíráme z bílé porcelánové mísy bramborovou kaši a z misky vařenou zeleninu, zelený hrášek a mrkev nakrájenou na malé kousíčky, vedle je bílý omáčník a tak to všechno polévám šťávou z krocana. Je hnědá a hustá, udělaná podle kanadských zvyklosti. Kanaďané si dávají na maso brusinkovou marmeládu, ale tak hluboko jsem ještě neklesl.

Dušan Sobotka vypráví komickou historku o krocanovi obarveném na modro barvou na jídlo, čehož se údajně dopustil patnáctiletý syn jejich známých o loňských Vánocích, všichni se smějeme při té představě. U stolu vládne duch pospolitosti, všichni jsme Češi a Slováci v exilu, bratři a sestry nesoucí stejný uděl, což vím, že dlouho nevydrží, ale to jsou nevhodné myšlenky, v čemž se bohužel specializuji, bojuji s potřebou smát se při pohřbu, ale nemohu si pomoci. Mečení babiček zpívajících jakési středověké popěvky u rakve, ale to už je dávno, mrtvola strýčka v parádním černém obleku a pečlivě zavázanou černou kravatou, spočívá na bělostném hedvábí, pod hlavou má krajkami pokryty polštář, voskově bílý obličej, asi je nalíčený, neboť jeho obvykle alkoholem zfialovělý baňatý nos nijak nevyniká, proč myslím na pohřeb u vánoční večeře?

V Československu už je půlnoc, naši už asi šli spát, mají vůbec letos stromeček? Vloni se k ničemu neměli a tak jsem zakročil a zařídil to. Skoro všechny stromečky už byly prodané, co zbylo, byly neúhledné zkrouceniny, borovičky s občasnou větví, ale nevadí, sice nebyla čokoládová kolekce, ale vyhrabal jsem zaprášenou krabici plnou křehkých skleněných slz a baněk, lety zašlý kdysi zlatý, teď spíš šedý řetěz, stříbrné staniolové proužky, držátka na svíčičky a zdobil jsem.

Táta mě mlčky pozoroval, pak se otočil a šel si lehnout, u hlavy mu hrál nikdy nevypínaný dráťák „Vánoce Vánoce přicházejí“. Hnědá krabice s jedním knoflíkem bez funkce a druhým, kterým se cvak, cvak, mění hlasitost. Ty novější dráťáky jsou černé a mají jeden knoflík uprostřed, asi šetří, ale ten druhy knoflík je stejně jenom taková atrapa, ladit se to nedá, hraje jenom Praha III. Nebere elektriku a tak hraje dvacet čtyři hodiny denně, momentálně z něj vychází dětské hlásky tvrdící, že se narodil Spasitel, o čemž pochybuji, není spasení, není života věcného, což je docela škoda, smrt je příliš neoddiskutovatelná.

Ale už jsem zase tady, mastnotou se lesknoucí zarudlé tváře, zapíjíme sklenkami – Kanaďani piji zásadně z flašky, ale my jsme civilizovaní – zlatého Pilsneru Urquellu zakoupeného v likér storu ve Waterloo, nejlepší pivo na světě, které mi svatokrádežně moc nechutná. Talíře jsou plné kostí, kostiček a kůstek, ale nestvůrný krocan vypadá, že by ještě mohl nakrmit celou devátou dé, včetně žravého Tučka, co nosí v tašce enormní svačiny a přesto vždycky loudí o zbytky, sežere i ohryzky a nakousnuté housky, fuj, že se nestydí!

Hraje deska s chórem Mormonů, duní jako Alexandrovci, ale anglicky. Docela rozumím textům nadrčeným ze školy, prý se máme radovat, neboť se narodil Pán.

Joy to the world, the Lord is come!

Let earth receive her King;

Let every heart prepare Him room,

And Heaven and nature sing,

And Heaven and nature sing.

Velebné radostné hlasy oslavují, co se údajně stalo před téměř dvěma tisíci lety, proč vlastně? Jeho příchod nevyřešil problémy lidské povahy, nevyřešil vlastně nic. Lidi se dál vraždí a nenávidí. Teď tady sedíme kolem společného stolu na Jeho počest, nasyceni až do přezráni mrtvolou ptáka, někdy docela chápu vegetariány, ta představa je nechutná. Sedíme, pijeme pivo, kouříme a přiblble se usmíváme, teda usmívají se oni, já se tvářím spíš neutrálně, jako obvykle pochoduji podle hlasu jiného bubnu.

Sobotka baví společnost vtipnými historkami, je ve svém živlu, docela mu závidím schopnost vyprávět tak, aby zaujal, mě to sice příliš nebaví, ale na tom nezáleží, teda nikomu kromě mne. Hanka mě trochu nedůvěřivě pozoruje, určitě čeká, že řeknu něco, co se nemá, a tak jsem radši zticha, nemá to cenu.

Kohosi napadlo zatelefonovat domů. Sobotka se ochotně ujal úkolu, sebevědomým hlasem se o něčem dohaduje s lidmi, kteří zařizují spojení pres oceán, to se musí nechat, má odvahu. Ve většině emigrantských rodin zvedají telefon děti, které se nemusí stydět za přízvuk, dospělí ignorují zvonění, jak to jde. Když jsou děti ve škole, tak se někdy dospělí donutí zvednout sluchátko, naslouchají v naději, že to je někdo známý hovořící jazykem, kterému rozumí, pokud ne tak beze slova zavěsí.

Eva drží sluchátko, po rozměklé tváři ji tečou slzy, taky cítím v očích vlahu presto, že necítím žádné dojeti, je to takový blbý reflex, případně hluboko pohřbený smutek, slzy mi přicházejí lehko. „Tak vám přeju všechno nejlepší, šťastný a veselý“ huláká Eva, jako kdyby se chtěla dovolat přes moře bez drátu, hlasem pronikavým až ječivým a pokládá sluchátko, kolik to asi bude stát?

Richard vrtí hlavou, volat nechce, nás si Sobotka nevšímá, což je dobře, naši ani Hančiny rodiče nemají telefon, nevadí, stejně bych nevěděl co říci.

Za chvíli přijdou Hanákovi, Dušan a Slávka. Půjdeme všichni na půlnoční, jsem docela zvědavý, jaké to je. Ještě jsem nikdy na žádné mši nebyl, asi jsem neznaboh, jak by řekla Dušanova maminka. Bude to naše první půlnoční, dříve nás to ani nenapadlo, co mě se týče, tak jsem ani nevěděl, že něco takového ještě existuje. Nikdy jsem se s našimi nebavil o víře, ale asi nevěří, přestože mě a brachu nechali pokřtít. Docela mě překvapilo, když jsem viděl svůj křestní list, máma jej vyhrabala, když jsem dostával občanku. Takže jsem římský katolík, znamená to, že nebudu zahrabán v koutě hřbitova jako nekřtěňátko? Ale to už se asi dneska nedělá.

Vloni jsme chtěli jit na půlnoční, spolu tak se stovkou lidi jsme stáli, v mraze před kostelem u radnice, který zůstal zavřený. Stali jsme tam téměř do půl jedné, nic se nedělo a tak jsme šli domů, takže stale ještě nevím, jak vypadá mše. Lide říkali, že půlnoční pro věřící proběhla ve dvě odpoledne, neboť se úřady obávaly, že by z toho vznikla politická demonstrace.

Stále ještě nechápu, jaké to je věřit, přesto, že jsem vlastně věřícím byl, ovšem moje víra byla v církev Marxe a Engelse, kde byl Lenin papežem a Stalin svrženým synem světla Luciferem. Tahle podobnost mě napadla, až když jsem z té církve vystoupil, dříve bych se tomu přirovnání smá,l ale čím dál tím víc vidím, jak dobře sedí.

O co se jedná, je světoobraz, systém hodnot. Obě víry tvrdí, že na Zemi nastane jednoho krásného, ovšem blíže neurčeného dne ráj. „Každému podle jeho potřeb“, platí v nebi i v komunismu. Obě víry vyznávají v podstatě stejné morální hodnoty, zavrhují boháče a vyzdvihují chudé. Komunistická ani křesťanská víra si příliš nepotrpí na sex a tak dále a tak dále, shod je daleko víc než rozporů. Proto se asi navzájem pokládají za smrtelné nepřátele, zřejmě obava z konkurence. Přichází na mne ospalost, do plného břicha se nechce vejít poslední hlt piva a tak jsem se zvedl, protáhl a vyšel na balkon.

Ostrý vítr mi hází do tváře hrsti mokrého sněhu, vločky velikosti motýlů se řítí sem a tam, žádný tanec, spíš pád střemhlav. Během vteřin jsem olepený jako sněhulák, kolem těla krunýř jako brnění. Zavřel jsem oči a poslouchal hlasu větru. Říkal cosi o místu sněhu a ledu, kdesi za polárním kruhem, kde se narodil, detailům bohužel nerozumím, neboť to je vítr kanadský, nebo spíš eskymácký. Vítr asi vycítil mou nechápavost a tak mi ucpal ústa dobře namířenou sněhovou kuličkou, prsk a chutnal jsem kouřově temnou chuť čerstvého sněhu. Příliš mi to nešmakovalo a tak jsem nacouval zpátky skleněnými dveřmi.

„Ježismarjá, ty vypadáš!“ konstatovala Hanka a hnala mě zase do mrazu, abych se očistil, což nebylo příliš realistické, sněžilo čím dál tím víc, každá hrst oprášeného sněhu byla nahrazena dvěma dalšími, většími a tak mi bylo dovoleno vstoupit dovnitř. „Jdi se očistit do vany“ a tak jsem šel poslušně jako ovce, s ženskejma v téhle náladě se nedá diskutovat.

Stál jsem v mokrých ponožkách ve vaně, plástve sněhu ze mne opadávaly vedrem pokojové teploty kanadského stylu, která se blíží teplotám červencového poledne v Čechách. Byl jsem mokrý od hlavy až k patě a tak jsem ze sebe sloupnul oblečení, zatáhl ten skvělý kanadský vynález, igelitovou záclonu, která umožňuje sprchovat se, aniž by se koupelna naplnila vodou a spustil sprchu. Lebedil jsem si pod proudem takřka vařící vody, nastavil jsem záda a nechal se masírovat tvrdými čurky vody. Tahle sprcha je bezvadná, nemusí se držet v ruce jako telefon, je připevněna na zdi a vytéká z ní voda, která z nějakého důvodu umožňuje mýdlu báječně mydlit. Ríša říká, že to je protože je měkká, což si nejsem jistý, co to znamená, co je “tvrdá” voda? Sype se, místo aby tekla?

Dlouho v té sprše být nemohu, Hanákovi tady musí byt každou minutou plus se určitě někomu bude chtít po pivu na záchod a tak jsem nerad vypnul vodu a vykoukl zpoza záclony. Hustou párou, která zaplnila koupelnu, přes snahy vrčícího ventilátoru u stropu, jsem viděl, že je Hanka jako obvykle řídí situaci, pod zamlženým zrcadlem je hromádka suchého oblečení, které sem nějak propašovala, ani jsem ji neslyšel přijít.

Otřel jsem se bílým tlustě měkkým ručníkem koupeným v Eatonu, ochotně sál vlhkost, aniž by ztratil funkčnost. Vzpomněl jsem si na kus hadru, který jsem užíval doma, teda v Liberci, který se promočil, když se na něj člověk křivě podíval.

Navlekl jsem se do trenýrek, teda nejsou to trenýrky, tady se nosí takové ty, nevím jak tomu říkat, mužské kalhotky? No nevím, vypadá to jako podvlíkačky bez nohavic. Vepředu je poklopec bez knoflíků a je to daleko pohodlnější než trenýrky, taky určitě hygieničtější. Tílko a džínovou košili, nové džíny, bílé rourovité atletické ponožky, co jsou „jedna velikost pasuje všem” a jsem připraven na všechny eventuality. Ještě se učesat a mohu mezi lidi. Ten místní šampon je bezvadný, jenom se musím naučit dávat si jenom kapičku, pění to jako blázen.

Vyšel jsem ven, nikdo si mě nevšímal a tak jsem zaplul do pokoje, kde už na mě čekala Hanka. „Merry Christmas“, řekla tiše, tak nějak to zní lépe než „veselé Vánoce a šťastný Nový rok“ a políbila mě.

Držela v ruce bachratý papírový balíček převázaný bílou papírovou mašlí a hezky se usmívala. „Počkej!“ řekl jsem a sáhl do tajného místa ve skříni. Teda nejedná se o žádný skrytý šuplík nebo tak, ale tajné to je, neboť vím, že se nehrabe v mých papírech a sešitech, určitě ne od té doby, co jsme měli konfrontaci ohledně mého deníku. Nahmatal jsem tvrdou úzkou a dlouhou krabičku zabalenou do papíru potištěného zelenými vánočními stromky, který jsem vyžebral na Richardovi, zbyl mu od balení dárků pro Evu. „Merry Christmas!“ opakoval jsem a dal Hance baliček, za což jsem se dočkal políbení a začalo se rozbalovat.

Z bachratého baličku se vylíhl krásný modrý chlupatý svetr, hned jsem se do něj navlékl. Je přesně takový, jaké mám rad, ne na tělo, ale správně plandavý.

„Dik!“ řekl jsem upřímně.

Hanka se na mne upřeně dívala, na co asi myslí? Určitě se jí stýská, není jako já, vychází s rodiči dobře, já jsem spíš rád, že jsem z domova vypadnul, ale ona byla vždycky mazlíček rodiny, což jsem ji docela záviděl.

„Tak to rozbal!“

Chtěl jsem vidět její tvář, nejsem si zcela jistý, jestli se jí to bude líbit, nechtěl jsem kupovat obvyklou voňavku a na nic parádnějšího nemám peníze a tak…

„Jééé!“ vypískla jako malá holka s rukou na puse, dívala se na průhlednou plastickou krabičku, ve které spočívala nohatá a prsatá Barbie navlečená v minišatech. Spadl mi kamen ze srdce, nebyl jsem si jistý, jestli se ji to bude líbit ale asi jo, líbí se ji to. Blesklo mi hlavou, že by se radovala, i kdyby se ji to nelíbilo, ale zahnal jsem tu nevhodnou myšlenku, třeba to je iluze, ale co by byl svět bez iluzí?

Seděli jsme na matraci a povídali si o tom, co bylo, jaké pamatujeme Vánoce a mysleli jsme na to, co bude, jaké budou další Vánoce tady? Necháme se překvapit, ale začínám si myslet, že to ujde.

Ozvalo se ťukání.

„Ahoj!“

Za dveřmi stala Slávka v kožichu a kožešinové čepici s dlouhou narudlou srstí, asi liška, jednoho dne musím něco takového Hance koupit.

„Ahoj!“ řekli jsme a začali se obouvat a dávat na sebe kabáty, já ten svůj jugoslávský šustákovitý a Hanka svůj novy jako králičí kožíšek. Nohy se cítily příjemně v nových polovysokých kožených botách s chlupy dovnitř.

Holky štěbetaly nad Hančinou novou Barbií, Slávka se smála a říkala cosi o návratu do dětství, což mi vadilo, ale ne zas tak moc. Vrátila se mi vánoční nálada, takový ten sváteční pocit sestávající, alespoň u mně, z radosti, že jsou Vánoce a smutku, že už brzo zase nebudou. Vrátí se všední dny, na Vánocích je nejhezčí očekávání a těšení se na to, až přijdou. Touha je silnější než vlastnictví, věci za výlohou jsou vždycky hezčí než ty, které mám doma.

Rozloučili jsme se a nacpali se do výtahu plného vystrojených lidi, taky asi jedou na půlnoční. Vzduch byl hustý od poletujících „Merry Christmasů“, lidi se usmívali a povídali si, což je proti všem výtahovým zákonům, ty káží stát co možná nejdál od sebe, dívat se doblba a dělat, že nikoho nevidím, ale Vánoce podporují družnost až bodrost. Před východem stál bílý Sunbeam, což je cosi jako MG nebo Triumph, nízký mrňavý sporťáček z Anglie.

„Ahoj!“ pozdravili jsme Dušana a nacpali se na úzké zadní sedátko. Po amerických bourácích tohle vypadá jako šlapací autíčko.

„Moc místa tam není“, omlouval se Dušan a zařadil rychlost. Malounko se prosmekla kola, ale Dušan je dobrý řidič, lehko to vyrovnal a už jsme se řítili nezvykle prázdným Kingem směrem ke Galtu. Teda doslova se řítili, nechápu, jak vidí na cestu. Přední sklo je pokryté sněhem, přes snahu stěračů obalených mrznoucím sněhem. Místo, aby odstraňovaly bílou pokrývku, tak ji strkají sem a tam ale Dušan má zřejmě v sobě zabudovaný radar, jede rychle a suverénně, což mu závidím, ale budu se to muset naučit taky.

Vyjeli jsme na hajvej 8, Dušan ještě zrychlil, autíčko lehce plavalo zleva doprava a naopak ale neměl jsem pocit, že se každým okamžikem vybouráme. Zavřel jsem oči, připadal jsem si, že jsem na kolotoči, příjemně nepříjemný pocit, slabá závrať, proč vlastně lidi mají rádi věci, které se točí a víří? Dělá se mi trochu blbě, ale ne moc, pivo zápasí s krocanem, vyhrává na body, ale krocan je houževnatý a zarputile odolává útoku, ježišmarjá já snad budu blejt, ale nějak to už vydržím. Začínám se bohatě potit, čurky potu překonávají savé schopnosti obočí, je silné a husté že vypadám jako Brežněv, srostlé uprostřed. Pot mi stéká přes zavřená víčka očí, většina z nich končí v kníru, ale ne všechny, cítím na rtech sůl, olizuji ji a tak se vrací odkud vyšla, ale to už zpomalujeme, auto zahnulo, smyk nás zanesl až k protějšímu chodníku, ale Dušan to vyrovnal, aniž by se dotkl brzdy.

Otevřel jsem oči, otřel si čelo a snažil se zjistit kde to jsme ale všechno co vidím je stěna sněhu, plaveme jako ponorka v cisterně mléka. Sundavací plátěná střecha příliš dobře netěsní, všichni jsme poprášeni jemným popraškem sněhu jako vánoční cukroví, máma vždycky pekla tak měsíc dopředu, zavřela pak měsíčky, hvězdy a medvědí tlapky do sklenic od okurek s hrdly utěsněnými pergamenovým papírem omotaným špagátem, myslel jsem si, že to dělá, abychom je s bráchou nesežrali, ale máma tvrdila, že musí zvláčnět, dozrát, ale já bych je klidně jedl nezralé, jako jsem jedl nezralé zelené slabě narůžovělé jahody, přes nedostatek správné barvy jsou sladké a k tomu nerozbředlé, ptáci je ještě nechávají na pokoji, čekají až dozrají, všechny jahody jsou pak poďobané žlutými zobáky kosů, ani nažloutlé nečervené třešně chrupky nejsou špatné, seděl jsem na stromě a rval je plnými hrstmi, strkal je za košili a těšil se na tu dobrotu, ale nic z toho nebylo, všechny mi popadaly na zem, když jsem nechtěně shodil nohou velké bakelitové cosi, co jsme připevnili na kmen třešně při hře na kosmonauty, našli jsme to na smeťáku, bylo to černé a plné všelijakých knoflíků, šroubů a šroubečků, bylo to taky těžké s ostrými rohy, jeden z těch rohu roztrhl Bohoušovi kůži na hlavě, žuchnul dolů jako pytel brambor a ležel tam mezi poházenými náhrobky s neplatnými jmény a daty, odstraněnými ze zrušených hrobů a čekající na zákazníky žádostivé náhrobků z pravého mramoru nebo z vyleštěné černé žuly. Bohoušův tatínek odstraňoval původní nápisy a nahrazoval je novými, vyplnil drážky písmen zlatem z tenounkých fólií vázaných v knížečce jako zlatý zápisníček, který musel být příšerně drahý, prý to je čisté zlato a my s Bohoušem plánovali, jak jednu z těch knížeček ukradneme a zpeněžíme, ale nějak jsme se k tomu nikdy nedostali. Tvář měl natřenou rudými čurky krve, nebrečel, což mě vyděsilo, jen se díval tupýma nechápavýma očima před sebe, až vyběhla jeho maminka, zle se na mne podívala a odnesla ho domů. Bohoušův táta nastartoval zbrusu nové embéčko a naložil Bohouše na zadní sedadlo. Byl zabalený do deky, měl zavřené oči a nevypadal dobře. Odvezl jej do nemocnice, kde zjistili, že nemá otřes mozku, sešili mu roztrženou kůži, ale to už jsem byl doma, seděl jsem v naší zahradě v tajném místě mezi keři plnými bílých kuliček, které lze rozprsknout mezi prsty, což jsem činil, bílé kuličky pukaly a lupaly a já se bál že jsem Bohouše zabil a že už si nikdy nebudu smět chodit hrát k nim na dvorek plný černých pomníků a bílých plačících andělů. Kromě pomníků tam je i obrovská halda písku uzívaná dělníky v dílně vedle k výrobě rámů na hroby. To se nasype písek, kamínky a cement do prkenné formy, poleje se to vodou z červené gumové hadice, uhladí vibrující mašinou do hladka a pak se počká se až to ztvrdne, obrousí se to a odveze na hřbitov což je smutné, ale taky dělají veselé betonové trpajzlíky, barví je zeleně červeně a žlutě a prodávají je lidem, kteří si je objednali, což je zřejmě melouch. Pomníkový národní podnik to určitě nemá v plánu, ale to nevadí, ředitelem je dědeček, tatínek Bohoušovy maminky a Bohoušův tatínek je dilnovedoucím. Všichni bydlí v jednom činžáku hned vedle dílny, takže to je rodinný podnik, i když oficiálně národní. Před Vánoci dělají trpajzlíky, kteří mají v sobě díru na stromeček, kupují je i Němci, dřív jenom ti východní pokrokoví v trabantech a wartburgách, ale teď se začali objevovat mercedesáci, musí to být propaganda, že by každý zápaďák mel doma mercedesku? Někdy i volkswagena, toho, co je kulatý jako sluníčko sedmitečné, stojí na ulici vedle našeho baráku, kolem něj obdivný dav krmený bonbony z obrovského plátěného pytle, vytahuje je statná Němka v bílých lehkých plátěných šatech, které se jí lepí na nohy a na tělo, že vypadá jako kdyby se v nich vykoupala, ale já už nežebrám, neboť začínám chápat, že to je nedůstojné, ovšem lituji, že nejsem mezi malými dětmi s nataženýma pacičkami jako loudící opičky v zoologické zahradě, ve které stojí Hrušínský před tygry, kteří se na něj hladově dívají, ale nemohou na něj, neboť jsou v rozlehlé kleci, točí se Spalovač mrtvol, na kterého budu později zírat v nevíře a strachu, tak takhle vypadá genialita.

Sunbeam zastavil v bílém moři, doufám, že Dušan nezapomene vyhodit kotvu, aby auťák neuplaval, sníh do půl lýtek a my se brodíme neurčitým směrem, údajně ke slovenskému kostelíčku, ale já se soustřeďuji na to, abych stoupal do šlápot po Dušanovi a Hance. Slávka jde přede mnou, má krátké nožičky, takže nemůže následovat ve stopách svého manžela, což asi něco znamená, ale momentálně nemám zájem o symboliku, spíš se snažím nenabrat si moc do bot.

Příval sněhu trochu zpomalil, takže vidím obrys nejasně osvícené budovy, stoji před ni jesličky se svatým Josefem a Pannou Marii, stejně je zajímavé, že jí to prošlo, přijít za mnou Hanka s takovou hláškou, tak nevím, co bych udělal, „vstoupil do mne Duch Svatý, tak jsem v jiném stavu“, jo, určitě!

Postavy se žlutým půlkruhem kolem hlav, vousatý Josef se tváří starostlivě, což se mu ani moc nedivím, Maria se tváří jako obvykle neutrálně, nezúčastněně, tváří se tak i na obrázcích, ve kterých drží přízračně dospěle se tvářícího Jéžiška, takového miminka bych se bál. V pozadí stojí ovce, osel a tři králové, včetně toho afrického, ale Palestina vlastně v Africe je nebo není? Tahle část světa je docela pomíchaná. Afrika splývá s Asií, dělicí čára je vyloženě arbitrární. Nějaký zeměpisec se rozhodl, že tohle je Afrika a tamto Asie a všichni mu na to skočili.

Sníh stale ještě padá, ale přestal foukat vítr. Vločky, vlastně vloky, zdrobnělina se na tyhle kusy bílé hmoty nedá užít, zpomalily, poletují jako padáčky z pampelišek, tam a zpátky a naopak, občas vyletí nahoru, asi jak narazí na proud teplejšího vzduchu. Přicházíme na prošlapanou cestičku, všichni ostatní přišli z druhé strany kde je parkoviště. Dušan udělal dobře, že zastavil na ulici, parkoviště je natřískané auty. Vypadají podobně až stejně, přes různá jména na kapotách. Široké bachratě neforemné až na jedno. Koukám jako blázen, hned na kraji stoji cosi co vypadá jako embéčko. Jdu se podívat a taky jo, je to embéčko. Vypadá ztraceně a nepatřičně, jako myš mezi slony. Dívám se na značku a ta říká Ontario, ale hned vedle je nálepka CS, takže ne všichni nechali stát auta u lágru, někdo měl dost peněz na to, aby si nechal dovézt ovoce svého mnohaletého šetření až sem.

„S tím si ještě užije“, ozval se hlas za mnou.

„Umíš si představit, co bude dělat, až bude potřebovat náhradní díly?“

Kroužíme kolem embéčka jako vosy kolem přezralé švestky, díváme se dovnitř, ale není nic vidět. Šli jsme zpátky ke kostelíčku, před námi je zástup lidi, stojí na místě a přešlapují v udusaném sněhu. Že by ještě neměli otevřeno? Dívám se na hodinky, je něco pres půl dvanácté. Pár lidí zdraví Dušana, já tady nikoho neznám, teda skoro nikoho.

„Ahoj!“ zdravíme se s Honzíkem. Je tady s nějakou dívenkou, vypadá tak na patnáct. Je docela pěkná, i když miniaturní. Honzík vypadá vedle ní jako chlap a taky se tak tváří, pyšně a sebevědomě.

„To je Lízinka“ představuje ji, potřásám ji rukou drobnou jako u vrabečka. Úsměv jí rozsvítil tvář jako svíčka lampionu, vypadá teď ještě mladší, tak na dvanáct třináct.

„Dovnitř se nedostaneme“ konstatuje Dušan. Kostelík je otevřený, široké dřevené dveře jsou dokořán držené štrúdlem lidi. Ztlumené hlasy jako bzučení včel, občas zaslechnu slůvko či trosku věty a všemu rozumím. Přijde mi docela divné, že neslyším angličtinu. Neměl jsem zdání, kolik tady je Čechů a Slováků. Vypadá to tak trochu jako zájezd ROH, všichni lidé jsou zhruba ve stejném věku, tak od pětadvaceti do pětačtyřiceti, až na pár dětí, které se motají kolem. Od nich se ozývá angličtina, pokřikují na sebe a vůbec se chovají jako kanadské děti, což taky vlastně jsou. Tak to vypadá, že se zase nedostanu na půlnoční. Chvíli postáváme, nic se neděje a tak jdeme blíž ke kostelu, což znamená brodit se sněhem. Světlo filtrované barevnými kousíčky skla dopadá na cosi, co vypadá jako bysta. Jdu blíž, i když mám sníh až po kolena. Kus dál je proházená cestička, což je dobře, mám boty plné tajícího sněhu, který mi promáčí ponožky.

Cestička vede k bystě a tak ji sleduji.

„Dr. Jozef Tiso“ a pod tím „13. 10. 1887 – 18. 4. 1947“.

Dívám se na muže s kulatým obličejem s dobrotivým výrazem tváře, tak trochu připomínajícím Švejka. Takže takhle. Dušan se zmiňoval, že tohle je slovenský kostelíček. Cítím šok a zachvěv pochyb. Co vlastně vím o Tisovi? Byla to hlava Slovenské republiky. Obchod na korze popisoval klerofašistický stát, který nechal deportovat židy do koncentráků. A tenhle člověk tam byl prezidentem. Ovšem… Všechno, co vím, je, co jsem slyšel ve škole. Což nebylo, jak zjišťuji, vždycky objektivní. Jinak. Určitě to nebylo objektivní. Učili jsme se lžím. Vzpomínám, jak jsme z učebnic odstraňovali tuší všechny reference o někom zvaném Rudolf Barák a jak jsme vytrhávali portréty znevhodnělých státníků. Nikdy neexistovali, byli vymizíkováni z historie. Občas jsem se dostal do trablů, když jsem se na důvod našeho počínání ptal. To snad bylo poprvé, co jsem slyšel zlaté pravidlo života, teda „drž hubu a krok“. Zlaté být může, ale tak nějak jsem jej nikdy nepřijal za své.

„Tohle je válečnej zločinec“ konstatoval jsem, více méně sám pro sebe.

Dušan pokrčil rameny. „Maminka říká, že ho pověsili komunisti, protože prohráli na Slovensku volby.“ No jo, no. Čemu má člověk věřit?

„Taky říká, že za Tisa bylo na Slovensku dobře.“ Nemám potřebu se hádat, a tak poslouchám Dušana, jak mluví o Světovém kongresu Slováků financovaném mužem jménem Štefan Roman. „Přišel do Kanady před válkou, pak koupil pozemky na Elliot Lake, kde se našel uran. Dneska vlastní Denison Mines, to je jedna z největších důlních společností na světě.“

„A taky je slovenský separtista“ dodal.

No potěš pánbůh. Tak nějak mě přešla touha dobýt se dovnitř tohohle slovenského kostelíčka. „Nepotrpí si moc na Čechy.“

„Jsou Labudovi v tom Slovenském kongresu?“ zeptal jsem se. Dušan kývl, což mě moc nepřekvapilo. Z kostelíčka se ozýval nezřetelný zpěv. Dav lidi stojící před dveřmi začínal řídnout, sníh padal čím dál tím víc, zase se zvedal ledový vítr. Brodili jsme se závějemi zpátky k autu.

„Kde jste?“ ptala se polozmrzlá Hanka. Netvářila se příliš vánočně. Spíš nasraně. Což se jí nedivím, taky mi nebylo do zpěvu. Slávka srolovala dolu okénko auta a řekla: „Já chci domu!“

„Pojedem k nám?“ zeptal se Dušan. Motor Sunbeamu jakž takž nastartoval, nezněl příliš zdravě.

„Jo, klidně.“ Domů se mi moc nechtělo, no, domů, sakra, k Richardovi a k Evě, určitě tam ještě sedí Sobotka a vykládá rozumy. Takže tyhle Vánoce se moc nevydařily.

Mrňavý motor mrňavého autíčka nevyvíjel příliš mnoho tepla. Dušan řídil s nosem až u skla, občas škrabkou očistil jinovatku, ale nezpomalil. „Moc dejcháte“ podotkl, což mi z nějakého důvodu přišlo nesmírně komické, začal jsem se smát. Hanka a Slávka se připojily a tak jsme jeli bílou tmou jako sardinky v plechovce, taky jsme nic neviděli a řvali jsme a řvali a já se smál faktu, že moc dejchám, smál jsem se tomu, že neumím anglicky a asi se to nikdy nenaučím, smál jsem se, protože mi bylo děsně smutno, což nedává žádný smysl nebo dává? A cítil jsem úlevu v tom řevu, stojí to sice všechno za hovno, ale zároveň je všechno v pořádku, sedím tady vedle své dívky, teda manželky, čeká nás, nevím co a Slováci oslavují válečné zločince a všechno, čemu jsem kdy věřil, je úplně jinak, no, není to prdel?

Dušan se smál taky, určitě k tomu měl svoje důvody a tekly mu slzy po tváři, mně taky, až jsme někam dorazili, doufám, že k jejich bytu, nebylo nic vidět, holky taky brečely, protože se hlasitě vysmrkaly a to po česku, do látkových kapesníků, což připadá Kanaďanům nechutné, schovávat do kapsy zabalené smrky, no fuj, ale my jsme Češi a komu se to nelíbí, ať nám prdel políbí, cítil jsem osvobození, uvolnění tlaku v hlavě, o kterém jsem do té chvíle nevěděl, neustálé napětí kdesi hluboko, obavy z budoucnosti, ale co se nám může stát? Nic nejsem, nic neumím, ale někým budu a něco se naučím, nějak bylo a nějak bude.

Vypotáceli jsme se z auta, prsk, a po obličeji se mi rozprskla sněhová kulička, nevím odkud přilétla a tak jsem začal metat projektily na všechny strany, vzduch se naplnil jako u Královýho Hradce lítaly tak koule prudce z kanónů a flintiček do ubohejch lidiček „a u kanónu stál a pořád ládo ládo ládo“ a všichni se připojili „praskla puma velmi prudce, utrhla mu vobě ruce a on rychle boty sundal a nohama ládoval.“

Po jednom obzvláště povedeném zásahu Slávce do čela se na mne obě holky vrhly. Skončil jsem tváří v závěji, holky mi seděly na zádech a můj bratr-spolumuž stál opodál a smál se. „Vzdávám se“, vydechl jsem z posledních sil, což mi nebylo nic platné, krmili mě dál sněhem, až je to přestalo bavit.

Seděli jsme pak u krbu, zabalení v dekách se sklenicemi svařáku v rukou a pozorovali jak zlaté plameny olizuji polena. Nikdo nic neříkal, ale nebylo to zlé, nepřátelské ticho mezi lidmi, kteří si nemají co říci. Tohle bylo ticho nevyřčených slov, která není třeba říkat nahlas. Všichni jsme v tomhle marastu, v tomhle stejném marastu, jsme na stejné lodi plující stejným mořem stejnou mlhou ke stejným neznámým břehům, kde na nás čekají možná kanibalové, ale taky možná Šangri-La, to se uvidí.

Tak si říkám, kde asi budeme příští Vánoce, kde a s kým? Nevím, jediná jistota, kterou mám je, že to bude někde v Kanadě, že budeme bydlet ve vlastní domácnosti a to doufám už před Vánoci. A zas na mne přichází smutek, ne ani tak smutek po tom, čemu jsem říkával domov, bože můj, zdá se to tak dávno a přitom to je jenom par měsíců, exotická země jménem Československo, podívám se tam ještě někdy? Chci a nechci, neodcházel jsem proto, abych se vrátil, vrátit se snad není ani možné, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, což je sice omletá fráze, ale pravdivá, proto asi je omletá, užívaná znovu a znovu, protože pasuje.

Nikdy jsem nepatřil k dobrodružným typům, nemam potřebu vidět daleká místa, mám rád své jistoty a důvěrně známá místa, ovšem jistoty zmizely do nenávratna, spolu se vším, na čem mi kdy zaleželo, teda skoro se vším. Hanka je tady vedle mne, pololeží polosedí před ohněm, zabalená do deky, že jí vykukuje jenom předek hlavy, záblesky plamenů jí občas ozáří vážný obličej, dívá se upřeně do ohniště, co tam asi vidi? Plameny jsou jako kukátko kaleidoskopu, skládají se v ten a zas v onen obrazec, stačí přimhouřit oči a zjeví se, no asi to co člověk vidět chce, abstraktní obraz, který mění význam podle pozorovatele.

Oheň hltavě olizuje dřevěná sousta, slastně popraskává, občas vzkřikne radostí, prskne to a vylítne jiskra, narodí se škrtnutím sirky a pomalu umírá v šedém popelu, všichni ostatní už dávno spali, ale já se nemohl odhodlat nechat oheň umřít, sedím u ohniště skoro do rána a udržuji jej při životě hrstmi suché trávy nebo zapomenutými třískami. Do zad mi dýchá les ledovým dechem, kamarádi oddechují ve spacákách a já držím vatru, jak dlouho jsem schopen, abych to eventuálně vzdal, když otevřu oči tak je oheň zase živý, snaživě ohřívá kotlík ve kterém plavou černá snítka gruzínského čaje z pytlíku, vedle něj sedí Jesse na bobku a krájí špek na krychličky, co teď asi dělá? Má zrovna službu? Zadržel už nějaké narušitele hranic? Střílel? Mohu doufat, že pokud jo, tak to bylo do vzduchu, takže možná bručí, kolik dnů za nevykonání vraždy? Co to je, střílet na neozbrojené civilisty mezi kterými jsou možná ženy a děti? Uvidím ho ještě někdy? Slíbili jsme si, že se sejdeme v Kanadě, až mu skončí vojna, stejně je cvok s tím svým neporušováním vojenské přísahy, co kdyby byl Němec a musel jit do Wehrmachtu? Je to srovnatelné?

V komíně skučí meluzína, snaží se dostat dovnitř, ale fénix sídlící v ohni ji nevpustí a tak alespoň nemohoucně otřásá tabulkami v oknech, prodírá se dovnitř škvírami v rámech a kvílí frustrací. Oheň je jediným zdrojem světla v místnosti kromě červených konečků cigaret, blikají ve tmě jako světlušky, občas se rozzáří a odhalí obrys obličeje. V rádiu tiše hrají koledy, červenonosý dešťový jelen Rudolf, nebo co vlastně znamená slovo „raindeer“?

Začínáme absorbovat místní kulturu s každou kreslenou pohádkou, kterou vidíme v televizi, takže víme, že Charlie Brown je nemehlo, Grinch ukradl Vánoce, což se mu nevyplatilo, ale pak se napravil, Rudolfovi se smáli, neboť byl jiný, ale nakonec se jeho odlišnost stala předností, sněhulák Frosty skončil spatně, roztál, ale vše se v lepší obrátilo. Nejlepší byl starý anglický film zvaný Vánoční koleda. Tiny Tim není uhozeně vyhlížející zpěvák zpívající fistulí o cupitání mezi tulipány, ale mrzáček v rodině chudého úředníka, který dělá pro zlého Ebenezera Scrooge, který je vyděšen duchy do laskavosti, co všechno svede strach? Ale bát se dá i krásně, jako jsme se báli my, nejvíc jsme se báli ducha budoucnosti, toho co nemá tvář, pod kápí je vidět jenom černá skvrna, je tedy budoucnost cosi co nahání hrůzu?

Ozvalo se vrznuti, do očí mě udeřilo nesnesitelně jasné světlo. Mhouřím oči, ve dveřích stojí malý chlapeček ve srandovním flanelovém pyžámku, je to taková kombinéza pokrývající ho od hlavy k patě a to doslova, má to integrované ponožky a botičky. Chlapeček mžourá kolem sebe a vypadá zmateně. Třímá v ruce packu zbrusu nového obrovského hnědého medvěda a vyloženě nechápe, co se děje.

„Chceš čurat?“ zeptala se Slávka docela mrzutě. Chlapeček nic neříkal, chvíli se díval na nás doširoka otevřenýma očima v nehybné tváří, pak se otočil a zmizel.

„Chcete kafe?“ zeptal se nás Dušan. Chápu to jako vyzvání k odchodu, což se nemá říkat nahlas. Snad proto jsem řekl „Vy už chcete jit spát, ne?“ Dušan zavrtěl hlavou, zvedl se a popřel nesouhlas výrazným zívnutím.

„Takže to je jasný“ konstatoval jsem a postavil se. A Vánoce byly u konce, teda pro nás. Kanaďani si dávají dárky až ráno, Štědrý večer je „Christmas Eve“, tedy „Den před Vánoci“, neboť skutečné Vánoce vypuknou až pětadvacátého. Pak je „Den krabic“, „Boxing Day“, což je asi od vyhazování krabic od dárků.

Vyšli jsme před dům. Přestalo sněžit, obloha se vyčistila a na sametově černém nebi se producíroval měsíc v úplňku. Všechno kolem jiskřilo jako magický prach, stačí se posypat a vzlétnu za Petrem Panem, možná, že bych narazil na saně tažené dešťovými jeleny, v čele s tím, který má zářivě rudý nos jako kontrolní světlo na letadle. Santo, mohu se s tebou svézt? Třeba do Čech? Ale tam ty nelítáš, tam dárky rozděluje svaté miminko, což jsem si nikdy nedokázal představit, ale vysvětlení na sebe nedalo dlouho čekat.

Tiše jsem se vykradl z postele, opatrně otevřel dveře, musel jsem si stoupnout na špičky, abych dosáhl na kliku, ale zvládl jsem to, a sledoval jsem zvuk vrčení. V kuchyni se svítilo, vrčení vycházelo z červeného hasičského autíčka, táta seděl na bobku a pozoroval, jak autíčko rajtuje, naráží do nohou od židlí, lítá po šedě natřeném linoleu sem a tam. Linoleum je krásně lesklé a hladké, až na šlápotu pod oknem. Táta si to špatně rozmyslel a natíral a natíral, až skončil odříznutý v koutě kuchyně, takže musel udělat veliký krok, aby se dostal k oknu, kterým vylezl ven, takže na podlaze zůstala šlápota jako na chodníku před domem, kde se kdysi kdosi zvěcnil šlápnutím do mokrého betonu, zanechal po sobě taky otisk malé ruky a číslici 1952.

Hasičské autíčko se pak objevilo pod stromečkem, spolu s knížkou „Míťa sám na světě“ což mě fascinovalo, teda ta knížka mě fascinovala. Byla o klukovi, který se jednoho dne probudil zcela a úplně sám. Bloumal po opuštěných ulicích sem a tam, nikde nikdo, ani ptáci, psi ani kočky tam nebyly. Nejdřív se mu to líbilo, šel do cukrárny a nacpal se sladkostmi, pak šel do obchodu s hračkami a nabral si plný pytel těch nejdražších, ale eventuálně se mu začalo stýskat po lidech, ovšem pak se ukázalo, že to celé byl jenom sen. Cítil jsem, že takovéhle rozuzlení je podvodem na čtenáři, což si myslím dodnes. Taky si myslím, že by mi takový svět docela vyhovoval. Našel bych si knihkupectví, nabral knížek a lehl si na trávu v parku bez obav, že by někdo něco ode mne chtěl. Ráno bych spal, jak dlouho bych chtěl, nemusel bych jít nikam, kam nechci. Stýskalo by se mi po lidech? No, těch, kteří by mi chyběli, moc není, možná tak dva tři, případně i méně. Jako třeba nikdo. Podíval jsem se na Hanku s nejasným pocitem provinění, vyloučil bych ji ze svého světa? Asi by se mi po ni stýskalo, ale přežil bych to, což je myšlenka, kterou si musím nechat sám pro sebe. Nejlehčí je být sám, v čemž mam docela praxi.

Z dálky se ozvalo štěkaní psa, nezněl rozezleně, spíš se jednalo o komentář či pozdrav měsíčku. Rozhlédl jsem se kolem sebe, všichni zalezli dovnitř, zůstal jsem sám ve svém novém modrém svetru. Udržoval mě v teple, silný jako deka a taky tak těžký a tak jsem tam stál dál, díval se na magický noční svět a poslouchal ticho, které bylo téměř absolutní. Vzdálený pes se uklidnil a tak jediné zvuky které existovaly, byly zvuky mého dýcháni a tep mého srdce. Všechno kolem vypadalo tak nějak jinak, cize, ne nepřátelsky, ale lhostejně, nevyvrhovalo mě to, ale ani mě to nepřijímalo a já jsem ucítil, jak jsem strašně daleko od místa, kde jsem se narodil, kde jsem vyrůstal a kde jsem částečně dospěl. A je mi dvacet jedna, coby dup mi bude třicet, čtyřicet, padesát, ale tak daleko nevidím, vlastně nevidím ani do zítřka, což je možná dobře, třeba mě srazí náklaďák nebo mi na hlavu spadne cihla a bude to, no, bude co? Nejjednodušší odpovědí je „nic“, ale to není něco, co lze pochopit, „nic“ je prázdné slovo bez významu, svět vznikl okamžikem mého zrození a zanikne spolu se mnou, takže se musím snažit být, i když se mi někdy nechce. Ludvík XIV. byl ve srovnání se mnou skromný, já nejsem stát, já jsem svět. Musím se smát sám sobě, jak tady stojím pod závratně širokou klenbou sametové oblohy s výkřikem stříbrné tváře měsíce, nepředstavitelně vzdálené hvězdičky na mne mrkají v tichém veselí, kdo si myslíš, že jsi? Komu na tobě záleží?

„Není ti zima?“ ozval se tichý hlas. Lekl jsem se až jsem nadskočil, ne, nejsem Míťou, co je sám na světě, je tu dívka-žena, která mi donesla kabát, abych nenastydl, což je možná odpovědí na otázky, na všechny otázky. Ptát se na smysl života je stejně blbost, proč by měl život dávat smysl, když nic jiného smysl nedává? Ber, co je, a neptej se „proč“, jak to stojí na tom starém náhrobku? „Vždycky snědl, co bylo na stole“, což je asi souhrnem všech moudrostí. Hodila mi přes ramena kabát, chvíli se na mne tiše dívala a odešla. Vycítila asi, že jsem v jedné ze svých nálad, nemá to se mnou lehké. Jsem cvok, který vydrží stát u řeky půl dne, dívat se na vodu, poslouchat její řeč a představovat si, že je kapičkou na cestě k moři. No, je to normální?

„Proto tě mám rada“ řekla mi, když jsem se o tomhle zmínil, „protože jsi cvok“, což nedává smysl, nebo dává? Kdo se vyzná v ženskejch? Další věc, které nerozumím, slovo „láska“, které každý tak lehko užívá, co to znamená? Nevím proč, ale když to slovo slyším, tak se mi vždycky vybaví slovo „smrt“, vidím tahle dvě slova jako siamská dvojčata. No vždyť říkám, že jsem cvok.

Navlekl jsem si kabát, zatáhl zip a rozhlédl se kolem sebe. Udělala se větší tma, přes tvar měsíce přecházel mrak. Vypadalo to jako v hororovém filmu, tam mrak pres měsíc vždycky znamená, že se něco strašného stane, vyleze Drakula a zatne tesáky do tepny nic netušící oběti, případně jí vlkodlak roztrhne hrdlo. Na upíry funguje kříž a na vlkodlaky stříbrná kulka, co funguje na Rusy? Asi nic, takže se převalí přes Evropu, sem se snad nedostanou, takže je vidět, že se vracím do všedního světa, což není vylepšením.

Vrzly dveře, na verandě se zjevily nejasné sítiny. Měsíc se úplně ztratil za mraky, obloha se zase chystala ku sněžení, čas jít domů.

„Nechcete tady přespat?“ ozvalo se nečekaně. Roztrhl se pytel s vločkami, zuřivě tančily ve světle vycházejícím ze žárovky nade dveřmi. Dušanovi se asi nechce v tomhle nadělení jezdit.

„Nevadí vám to?“ zeptal jsem se směrem k menšímu stínu.

„My vás tady rádi vidíme“, tvrdila Slávka, což se dobře poslouchá, je i možné, že to je pravda.

Ležel jsem na tlustém koberci v obýváku. Pod vypůjčenou dekou bylo docela teplo, ale tlačily mě kosti, teda obzvláště jedna z nich. Otočil jsem se na druhý bok abych jí dal šanci si odpočinout, ale tahle pozice není ta, ve které lze usnout, musím být na pravém boku, což momentálně nejde a tak se dívám do tmy. Pouštějí zrovna film, který nechci vidět a tak jsem zavřel oči, ale není mi to nic platné, film se promítá na víčka oči a to zevnitř, což není fér.

Co vidím, chci přeskočit, zrychluji posuv, ale není mi to moc platné, poškrábané černobílé prastaré obrázky jsou vystřídány čerstvými, třírozměrnými, jsou barevné a nejsou, všechno je napuštěné šedí olovnaté oblohy, tráva, květiny a tváře lidí, všechno je potažené povlakem smutku. Tenhle film mě asi bude pronásledovat celý život, snad proto, že co bylo předtím, bylo tak nádherné, nadějné a plné života, života lepšího, až nejlepšího, ale ono by to asi stejně k ničemu nevedlo, být šťastný znamená, že neštěstí je za rohem, ve vesmíru panuje rovnováha, za všechno se platí, čím výše vzlétneme, tím je bolestivější pád. Kosmická rovnováha, pokud ji beru, implikuje, že neštěstí musí být vyváženo štěstím, což je absurdní, máme tedy úmyslně vyhledávat neštěstí? Ale to si nás najde samo, není třeba vyvíjet úsilí.

Dívám se na vysokou zeď, neopadává z ní omítka jako ze všech domů kolem, není špinavá a zaprášená, sídlí na ní obří neonový papoušek, blik a otevřel křidla, blik otevřel zobák, blik a zase se vrací do původní podoby, zkroucené skleněné trubičky zaplněné vzácným plynem probuzeným dotykem elektřiny vytvářejí iluzi ptáka, nevšímá si proudu olivově zelených tanků s bílým pruhem což mu závidím, na rozdíl od něj nic jiného nevidím, kdykoliv zavřu oči uprostřed noci. Rachotí to a cinká, řeka smradu a oceli.

„Všechno, co to bylo, byl boj o koryta“ říká Cynik a já se s nim nehádám, je možné, že má pravdu, ale na tom nezáleží, pro mě to byla čistá euforie bez jakýchkoliv postraních úmyslů, což je asi důkazem mé naivity, ale to nevadí, být naivním znamená být čistým a nevinným, což jsou vlastnosti dětí, ty věří na Dobro a na Zlo, obojí bez odstínů, ale já už nejsem dítě ať se bráním jak chci, je čas vidět věci takové jaké jsou a ne takové jaké by měly být. Utíkat před tím není řešením, sám sobě neutečeš, což je silně tristní myšlenka, takže jsem tristním myslitelem, no a co?

Brečící Dubček mě příliš nedojal, temný hněv, který ve mně probudila bezmocnost, je stále se mnou a asi vždycky bude, taky pochopení, že jen ti, které milujeme, nám mohou ublížit, takže milovat je pozváním bolesti, nenávist ti zase barví duši na černo a nejen duši, celý tvůj život je dedikován myšlenkám na pomstu, takže nezbude místa na nic jiného, změníš se na karikaturu člověka, zkroucenou a poškozenou. Jak žít? To kdybych věděl.

Nejbezpečnější je asi necítit nic, obalit se krunýřem lhostejnosti, ovšem krunýř pouze ukrývá, co se děje uvnitř, nic neřeší, nic neléčí. Skryté emoce nemají šanci se vybít, jednoho dne vnitřní tlak překročí hranici únosnosti, krunýř pukne a nastane erupce, zničující exploze. Takže co? Nosit srdce na rukávu? Ach jo, myšlenky probdělé noci.

Venku už svítá, ale v dece je teploučko, příjemně a útulno. Cítím vedle sebe oblý teplý bok, moje dívka, moje žena, spí důvěřivě, s maloučko pootevřenými ústy, zlehka pochrupuje, na tváři naznak úsměvu, co se jí asi zdá? Možná, že standardní emigrační sen, ten o střetu potlačené touhy a chladné reality. V první fázi se až zalykáš štěstím, a hele, zas tak kosmická rovnováha, neboť to končí totální hrůzou, jak se dostanu z pasti? Budíš se promočen chladným potem a zase putuješ po sinusovce, z nejhlubší tůně na vrcholky hor, nabíráš do plic zvonivý vzduch svobody, byl to jenom sen, nejsem tam, ale jsem tady, tady je... Co? Svoboda? Spíš se jedná o neexistenci represe, vždyť my vlastně nevíme, jaké to je žít bez klece, nevíme, jak žít bez svěrací kazajky, bez jistot, co se smí a co ne, jak se chovat a jak jednat. Očekáváme, že nám někdo řekne, co máme dělat a ono nic, úsměvy a pokrčení ramen, je to na tobě, tvoje rozhodnuti, dobré či špatné což je děsivé, komu dávat za vinu případné selhání? Zvíře zrozené a dospělé v kleci bude hledat bezpečí jiné klece, místa kde mu dají nažrat a kde po něm uklidí a kde může vrčet o tom, jak by se mu báječně vedlo kdyby neexistovaly mříže, „jak bych létal kdybych mel tu možnost“ říká orel na bidýlku a ignoruje otevřená vrátka.

Nerozumíme zvyklostem demokratické společnosti, dožadujeme se privilegií, aniž chápeme, no zas ta kosmická rovnováha, každé právo v sobě obsahuje povinnost, vidím to všude kolem sebe, „ti blbí Kanaďani“ nezajistí to a ono a co ty, člověče? Jo, taky se bojím, jak to se mnou dopadne, taky instinktivně očekávám pomocnou ruku, ovšem, ta ruka může dát i facku, od té radši dál. Kdo mi pomůže má právo mi říkat, jak mám žít svůj život, za dar se platí vděčností a zavázaností, štědrost státu dělá z lidi otroky. Pláči nad svou bezradností, nevím nevím nevím, nevím nic, ale to je nezajímavé, můj problém, moje řešení, můj triumf nebo zklamání. Takže takhle.

Vymotal jsem se z deky, dostal jsem šílenou chuť na kafe a tak co možná nejtišeji šramotím v kuchyni, ale Hanka se stejně probudila, zívla jako štěňátko, doširoka, bez způsobného zakrytí si úst, ruce jsou uvězněné pod dekou, kde je teplo. Oheň už asi vyhasl, v krbu je překvapivě malá hromádka šedého popela na to, jakou hromadu dřeva jsme spálili a hele, zůstalo tady ještě jedno polínko, ve zlatě se lesknoucím mosazném čímsi do čeho se dává dřevo, jak se to jmenuje? Anglicky? Budu to někdy vedět?

No nic, přiložil jsem ruku k popelu, skrytá jiskra na to čekala, vylítla a popálila mě ale ne moc, je mrňavá jako světluška a tak jsem položil polínko do popela a fouknul. Vylítl mrak šedého popela, až jsem se zakuckal, ale pod popelem přežívají řeřavé uhlíky, oheň čeká na příhodnou dobu k znovuzplanutí, což má asi symbolický význam, ježišmarjá, proč si nemůžu dát pokoj s politikou?

Dokonale suché dřevo polínka chytlo bez větších problémů, ale kouř zabloudil, nenašel cestu do komína a tak jsem hledal řešení. Jo, klapka na komíně je zavřená, říká se tomu „damper“, proč si pamatuji nedůležitá slova? No, moment, každé slovo a slůvko se počítá, jazyk je jako gobelín, skládá se z tisíců uzlíčků, každý z nich je nutný k utvoření kompletního obrazu. Existuje i koberec z pytloviny, jakž takž to funguje, ale není to pěkné na pohled ani na dotek.

Začala vařit voda ve skleněné konvici, tak nějak tomu nevěřím, čekám, že sklo každou chvílí rupne a tak ji honem sundávám z do ruda rozžhavené spirály sporáku. Voda vesele klokotá a bublá, konvice drží a tak jsem nalil vodu do dvou hrníčků, jeden pro mne, a druhý pro mou manželku. Pořád ještě si na to slovo zvykám, vzpomínám, jak jsme se poflakovali po zmrzlých libereckých ulicích a snili o tom jak jednou, někdy, budeme mít kam jit, budeme mít svoje místo, kam si budeme moci zalézt a schovat se před nepohodou. Ale to taky přijde, bydlet u Richarda a Evy je jako bydlet u rodičů, jsou o moc starší, pozoruji nás a kritizují. Koukám, že Hanka zase usnula a tak jsem se rozvalil na koberci u ohně, který žužlá poslední polínko jako žebrák darovanou housku, pomalu a rozvažně, aby mu to déle vydrželo.

Je ticho, vůně dřeva mě uspává a tak se tomu poddávám, proč ne, je ráno, dvacátého pátého prosince Léta Páně 1969 a já cítím že všechno je vlastně v pořádku, život je v podstatě dobrej, při nejmenším zajímavej.

Dobrou noc.