Leden 2007

Kovboj a pseudohumanisti

Jáchym Topol

Ve Vsetíně zapomněli na křesťanské: Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Chystá se do čela strany, jejímž krédem snad ještě je tolerance, pokora a soucit s poníženými. Tímto doporučením se ale určitě starosta Vsetína neřídil při akci, která mu vynesla obrovskou popularitu: rozhodl se razantně řešit „romskou problematiku“ ve svém městě. Jenže Evropa má s takovým postupem špatnou zkušenost a ví se, že existují jiná řešení, jak pomoci Romům. Najít i u nás obce, které je úspěšně vyzkoušely, nebylo tak těžké. Na rozdíl od Vsetína ale o nich skoro nikdo neví.

„Když barák bourali, tleskal jsem a nesmírně se radoval,“ říká primář Karel Srovnalík a ukazuje z okna přízemní ordinace na obrovskou díru v zemi. Řeč je o vsetínském pavlačovém domě, odkud starosta Jiří Čunek vystěhoval na kraj města do zbrusu nového sídliště Poschla dvě stovky Romů. Další stovku vysídlil na venkov. „Pavlačák a poliklinika od sebe byly jen pár metrů,“ vzpomíná lékař. „Bylo to šest let každodenního stresu a vyčerpání. Děti vám při náročném vyšetření lezly okny do ordinace, házely kameny. Nikdo tu nemohl zaparkovat, aby mu nevykradli auto, Romové žebrali, obtěžovali pacienty, kolemjdoucí mohl dostat z okna dávku z nočníku nebo mu někdo vysypal koš na hlavu. Byl to záběr pro nervy. Denně sem jezdila policie, hasiči, byl tu nepřetržitý neklid.“

Pavlačák už je zbořený pár týdnů, ale v nemocnici je pořád živým tématem. Sestřička žaluje: „Jednoho pacienta málem přizabila lednička, co vylítla z okna!“ A doktor dodává: „K nám chodí nemocní lidé, plní starostí, žijící běžným životem, který někdy bývá namáhavý, a v pavlačáku byl za dávky od státu nepřetržitý mejdan, vstávalo se tak v deset, v klidu s kafíčkem a cigárem. A když máte tohle denně před očima, vede to k nenávisti. Pak prostě cítíte nenávist k tomuto životnímu stylu, bohužel i k lidem. Ale kdo o nás říká, že jsme rasisti, je blázen!“

Pětadvacetiletou Sáru, která si čte v čekárně, dredy a náušnice v obličeji nijak nepřiřazují ke konzervativcům. Dokonce v pavlačáku na „nějakém tom mejdanu“ byla. „Romy mám totiž dost ráda právě pro jejich svobodomyslnost a divokost. Ale pacienti a doktoři tu žili horor. Jedině Čunek se k tomu postavil. Je úplně jiný než všichni ti ouřadové, ty šedé myši. Mluví přímo, je to Valach, chlap, takový náš kovboj.“

Jenže Romové se u nemocnice neobjevili zničehonic. „Čunek nejprve sestěhovával Romy do pavlačáku tak dlouho, až z něj udělal ,vřed na tváři města‘, a dnes se nenajde Vsetíňák, kterého by odstranění tohoto vředu nepotěšilo,“ napsal místní novinář Roman Patelin v periodiku Echo. Mluvčí radnice Eva Stejskalová se snaží tehdejší postup města vysvětlit. „Před šesti lety jsme měli problém, kam s romskými rodinami, které vybydlely a zničily domky v Kolonce v centru města. Do pavlačáku jsme umístili pár rodin, během let se k nim ale sestěhovaly desítky dalších Romů a my už devastaci nedokázali ukočírovat.“

Úplně jiný způsob, jak si poradit se svými „domy hrůzy“, zvolili radní ve spolupráci s Romy v nedalekém Valašském Meziříčí a také v Prostějově. My ale zůstaneme ještě ve Vsetíně.

Poschla

Dva „romské domy“ září na dálku jasnými barvami. K malému sídlišti patří fotbalové hřiště, hřišťátko pro nejmenší a také přízemní domky, kde sídlí pomocníci Romů z Diakonie. Tohle místo, vsetínská Poschla, už šest týdnů přitahuje pozornost celé republiky, televizní kamery dávají nahlédnout do nevídaného prostoru: v úzkostlivé čistotě a pořádku tu totiž žijí romští neplatiči, přesunutí sem z pavlačového domu. Na pořádek dohlížejí sami Romové. „V každém patře je správce, který rozděluje služby na úklid,“ říká Marián Tulej, terénní pracovník, který s rodinou v domě také bydlí.

„Snaží se, chtějí všem ukázat, že nejsou žádný póvl,“ doplňuje ho Dana Cincibusová, speciální pedagožka, po tátovi Romka. Nabídla svoje služby městu a dnes bydlí taky na Poschle. „Všichni místní dluží městu peníze za nájem a ta sekyra dluhů nad nimi pořád visí. Proto tady mají smlouvy vždycky jen na měsíc, a pokud nezaplatí a nebudou se o bydlení vzorně starat, jdou už nemilosrdně na ulici,“ dodává.

S odlehlostí sídliště to není nijak dramatické, do krámu je to čtvrthodina, do školy tři kilometry, staví tu městský autobus. Kdo nahlédl do opravdu zoufalého romského ghetta, jako je kladenský Masokombinát, odříznutý od města, či třeba do ústeckých Předlic, kde se mezi domy vrší páchnoucí odpadky, tady nad tím pořádkem žasne. A ještě jeden rozdíl oproti známým místům romské beznaděje: výhoda poklidného malého města. „Žádné zbraně, organizovaná prostituce, kromě nějakého toho jointu mezi mládeží tu nejsou ani drogy,“ tvrdí ředitel místní policie Nikola Martiňák. Problémem místních Romů je návyk na demotivující sociální dávky, nemožnost a neschopnost zařadit se.

Věčně opakovanou výtkou Romům je, že nepracují. Ale proč by to dělali? Na místním úřadě visí nabídka pracovních míst a je jich tu hodně i pro lidi, kteří by se poohlíželi po nějakém tom manuálním džobu: práce v lese, servírka, stavební firma, platy tak 7 až 10 tisíc. „Romové z pavlačáku většinou neměli zájem,“ říká Dana Cincibusová. „Rodina s více dětmi dostane na dávkách dost na to, aby bylo výhodnější sedět doma a pobírat peníze od státu. Je jistě spousta firem, kde Rom narazí kvůli barvě pleti, ale ve Vsetíně tohle neplatí. Asi polovina ze šesti stovek místních Romů má zaměstnání, jejich děti chodí do školy, nemají žádné průšvihy.“ Je zajímavé, že to jsou lidé, kteří sem přišli krátce po válce, jsou už starousedlíci.

A čím se od nich tedy liší ti, kteří dnes bydlí na Poschle nebo byli rozprášeni na venkov? „Přišli sem relativně nedávno, přinesly je sem ze Slovenska vlny, které vyvolal zákon o rozptylu cikánského obyvatelstva z roku 1971. Největší problémy mají rodiny, které přijely až po rozdělení republiky. Dost často se mezi sebou nesnášejí. Nedokážou se zařadit, jsou hluční, divocí. Oni prostě dosud neměli čas se přizpůsobit, integrovat,“ říká magistra Cincibusová.

Integrace v lese

Jenže jak se budou integrovat rodiny, které se po vystěhování ocitly často odříznuty v malých vesničkách, stovky kilometrů od Vsetína, kde si už jakžtakž zvykly? Město jim žádnou další pomoc nenabízí, ponechalo je jejich osudu. Mluvčí radnice Eva Stejskalová, mladá dáma v džínách a tričku, říká, že radnice prostě jiné řešení než vystěhování té stovky lidí nenašla. „Kam jsme všechny ty lidi měli dát? Pavlačový dům, kde bydleli, jim mohl spadnout na hlavu. Vsetín je malé město a leží v údolí. Na svazích se tu stavět nedá. A teď máme nejčistší sídliště v zemi,“ chlubí se a upozorňuje, že od počátků romského stěhování mají webové stránky radnice přes tři miliony vstupů. „Fandí nám celá republika! Jen ti pseudohumanisti nám spílají do rasistů. A my jsme takoví rasisté naruby. Zatímco bílé rodiny neplatičů jsou vystěhovány na ulici, z našich Romů nešel na ulici nikdo, i když dluhy za bydlení jdou do milionů.“

Jenže nenechalo je město tak šíleně zadlužit úplně zbytečně? Nedaly se činže strhávat ze sociálních dávek? „Se strháváním peněz z dávek by museli souhlasit, a to někteří nechtěli. A navíc – nebylo by to výchovné. Chceme s Romy jednat jako se svéprávnými a proč bychom se měli starat o strhávání dávek a dohlížet na to?“

A nepřijde elektřina a nájem teď na Poschle nakonec na víc než v pavlačáku, kde najemníci platby nezvládali? „Ale vůbec ne,“ tvrdí mluvčí. „Platí 80 korun na metr. Byt 2 + kk vyjde tak na tři tisíce. Elektřina pojede na noční proud. Navíc dostanou vyrovnávací příspěvek na bydlení. To přece jde, ne?“

Vysadili nás s dětmi o půlnoci

Sídliště Poschla tedy není popelnice, elektřina ani činže prý nové nájemníky nezruinují, nikdo nechce neplatiče vyhnat přímo na ulici jako svého času ve Slaném – to přece jde. Co ale ta stovka občanů rozprášená do vesnic na Jesenicku a Přerovsku? A jak takový přesun vypadá?

V pátek večer 13. října vyrazil ze Vsetína zvláštní konvoj, stěhovácké kamiony a autobus plný žen a dětí. Jelo se dlouhé hodiny a kolona zastavovala ve vsích, kde Romové své nové domky viděli poprvé v životě. Některým ukázali fotky na internetu, realita ale byla jiná. Romové vystupovali do neznáma, ve zmatku si ani nepamatovali, co vše kvůli koupi podepsali. Radnice sháněla bydlení co nejlevněji a Romové, kterým se to nelíbilo, neměli na výběr.

„Museli jsme ty kupní smlouvy podepsat, jinak jsme byli bez bydlení,“ říká Žofie Kandračová, jejíž rodina se octla ve Staré Červené Vodě na Jesenicku. Argument, berte nebo skončíte na ulici, přesvědčil všechny. Ve Staré Červené Vodě se octly tři rodiny, celkem patnáct lidí. „Vysadili nás o půlnoci a rychle odjeli. Děti se bály a plakaly, ves spala, jen na nás štěkali psi,“ říká paní Kandračová. „Ráno se na nás lidi ve vsi chodili dívat jako na zvířata. Strašně jsem se styděla.“ Stavení není v pořádku. Podle starosty obce Josefa Podlahy by „takový dům tady nikdo nekoupil“, řekl zpravodaji romského časopisu Romano hangoš. Podobně jsou na tom novopečení obyvatelé obce Vlčice. Obrátili se o pomoc na místní úřad ke starostce Libuši Plhalové: „Najednou tu bylo osmnáct Romů! Přišli, že nemají v kuchyni vodu, jsou bez dřeva a bez uhlí. A zima na krku.“

Na zakoupené barabizny a krutost náhlého stěhování neláteří zdaleka jen Romové, romští novináři či „pseudohumanisté“, jak nazývá starosta Čunek například režiséra Břetislava Rychlíka, který na něj podal žalobu kvůli trestnému činu útisku a zneužití pravomoci veřejného činitele. Šetření pracovníků sociálky Krajského úřadu Olomouckého kraje, Renáty Kottnerové a Martina Pěchy, hodnotí situaci přestěhovaných takto: „Rodina Kandračových, nově bytem Stará Červená Voda. Rodina nevěděla, kam se budou stěhovat, měli na výběr ulici nebo odjezd. Nové bydliště nemohli předtím zhlédnout. Vyloženi byli kolem 24.00. Ve Vsetíně jejich dluh na nájemném činil 10 000, další částku vysoké penále. Objekt byl odkoupen od původního majitele za 390 000, měsíčně budou splácet 2000 ve výši 490 000. Jedno z dětí trpí astmatem, bylo odvezeno do nemocnice, nemovitost je vlhká.“ Radnice nechala na koupích napást realitní kancelář – rozdíl, který teď musí splácet například rodina Žigových ve Vlčici, je lichvářský. Cena nemovitosti byla 340 000, podepsaná smlouva však zní na 489 000. To mluví jasně – radnice se prostě chtěla Romů rychle zbavit a jejich další osud je nezajímá.

Tajný rozvoz pod pláštíkem noci je ale podle vsetínské radnice čirá náhoda. „Balit se začalo po ránu, ale prostě to strašně dlouho trvalo, byla to organizační chyba,“ říká vsetínská mluvčí. Takže někomu stěhování ze vsetínského pavlačáku přineslo „kontejnerový“ byt a někomu vzdálenou venkovskou barabiznu. Podle jakého klíče? Návod na vystěhování nepohodlných spoluobčanů uvedl starosta Čunek ve vysílání TV NOVA: „Svým spolupracovníkům jsem řekl, že máme bydlení pro třicet šest rodin, pro zbytek ne. A vy vyberte podle toho, zda jsou to největší dlužníci, zda posílají děti do školy, způsobují konflikty a tak dále. Vyberte ty, kteří budou muset jít. A jim jsem řekl: na ulici nepůjdete, ale dáme vám bezúročnou půjčku na patnáct nebo dvacet let a vy si koupíte byty nebo domy někde mimo Zlínský kraj.“

Nemilosrdné vystěhování přineslo starostovi obrovskou popularitu, podezření z rasismu i nevůli starostů těch obcí, kde se Romové octli. Přičemž „stěhování vsetínských Romů“ vůbec není ukončený proces. Tragédie lidí na dně, které nikdo nechce, probíhá dál místy jako v hodně temné grotesce. „Koupíme barák ve Vsetíně a všechny Romy tam zas pošleme zpátky,“ nechal se slyšet Miroslav Haderka, starosta Vidnavy na česko-polských hranicích, asi 250 km od Vsetína. Zástupci romských rodin, které se octly ve třech vsích na Jesenicku, zatím podali na starostu Čunka a jeho spolupracovníky trestní oznámení.

A na městském úřadě ve Vsetíně čeká na stěhování další osmnáctičlenná rodina. Na Poschlu se také nevešla...

Exekuce

Dnes na tomhle ostře sledovaném „vzorném sídlišti“ moc klidu není. Statní muži, doprovázení městskými policisty, vynášejí z domů televizory a gauče, snášejí je do připravených dodávek a bez mrknutí oka čelí drsným nadávkám a křiku žen, které se s nimi přou a handrkují o každý kus nábytku. „Už mi zůstala jen pračka a lux,“ křičí z okna rozcuchaná žena, „děti budou spát na zemi!“ Dodávky spolknou další várku nábytku a odjíždějí. Dramatická exekuce probíhala několik hodin. Romové se houfují na chodníku, křičí a hrozí z oken, zírají za mizejícími dodávkami, nacpanými jejich bývalým majetkem.

Společenské časopisy v poslední době publikovaly spoustu fotek „kontejnerových Romů“ v luxusních sedačkách před plazmovými televizemi. Už to zřejmě dělat nebudou. K domečku Diakonie sklesle přichází Dana Cincibusová. V ruce má hromadu obálek s červeným pruhem. Soudní výměry. V domečku klesne na kanape a rozpláče se. „To bude poslední kapka,“ říká se strachem a hází obálky na stůl. „Město slíbilo neplatičům, že jim odpustí penále. Dluh může být dvacet tisíc, penále z prodlení ho ale zvednou třeba na statisíce. A to tu nikdo nikdy zaplatit nedokáže,“ říká skrz slzy. „Promiňte, občas mám krizi,“ omlouvá se za chvíli. „Vypadá to tu jako hezké sídlišťátko, ale v těch pomalovaných stěnách to někdy vře. Lidé, co tu žijí, musí mít naději, že se jejich život zlepší. A s břemenem obrovského dluhu ji zas ztratí. Začnou na všechno kašlat, přijdou o bydlení a jsou v koncích. A tady vyroste ghetto.“ Pak se vrhá k telefonu. Shání lidi z radnice. Kvůli exekucím a penále svolává mimořádnou schůzi. Starosta slíbil, že se o penále postará. „Věřím mu,“ říká.

„Takhle bydlí spousta Valachů...“

Na radnici před kanceláří místostarosty Lubomíra Gajduška se v křesle choulí starší Romka v kožené bundě. Růžena Ščuková. Během pár hodin ve Vsetíně je to už druhá plačící žena. Na radnici nedorazila ze „vzorného sídliště“, ale z vesničky Dřenovice, asi sto kilometrů od Vsetína. Mluví rychle a nervózně. „Poprvé nás odstěhovali do domu, který byl úplná ruina. Uznali to i lidi z radnice, a tak jsme se vrátili do Vsetína. Žili jsme na ubytovně. Jednou večer přišel starosta a řekl mi, že když nepodepíšu kupní smlouvu, seberou mi děti do děcáku. Podepsala jsem a teď nás bydlí šestnáct ve dvou místnostech. Mám dvě postižené dcery. Chci zpátky do Vsetína, tady byly zvyklé na školu, na vsi pro nemocné škola není a děti se jim smály. A víte, co chci teď na radnici říct? Jestli mi nedovolí vrátit se s dcerami do Vsetína, otrávíme se.“ Když po čase odchází z místostarostovy kanceláře, mávne rukou, pokrčí rameny.

„Ten případ prověříme a pak Ščukovým pomůžeme,“ říká Gajduška. Právě do jeho kanceláře je svolána rychlá schůze kvůli exekucím. Klidně hovořící vousáč, který se právě vrátil z dovolené a „než se zas vpraví do té hektiky“, ještě užívá luxusu vypnutého mobilu, má na stole knížku Karla Kryla, na stěně fotky svých dvou dcer, adoptovaných Romek. Loňský Štědrý večer trávil v pavlačáku, kde pomáhal hasit požár. „Stěhování není ideální, ale je to to nejmenší zlo,“ tvrdí. „Neměli jsme ty lidi kam dát. A museli jsme si pospíšit! A víc než zhruba 400 000 jsme na domy taky neměli. Abychom nevytvářeli odlehlá ghetta, nikdy jsme nekoupili víc domků v jedné vsi. Romové se rozptýlili ne v nějakých strašných enklávách, plných zločinu, ale na venkově a já věřím, že se o sebe teď dokážou postarat a uspějí. Je v tom risk, ale vyhnat ty lidi na ulici by bylo nesmírně brutální, to jsme opravdu nechtěli. Ani sídliště na Poschle není konečná stanice. Ti lidé tam přece nejsou vystěhováni navěky.“

Scházejí se další členové radničního týmu a Dana je informuje o exekucích. Těch pět šest vousáčů v džínách nevypadá na skinheady ani členy Ku Klux Klanu. Přítomnost novinářů jim nevadí. Ze vzrušené debaty vyplývá, že exekuce nejsou kvůli penále za nájemné. Spousta rodin z pavlačáku má kromě dluhů za nájemné a obrovského penále ještě další dluhy, protože si vzali kdejakou půjčku a nikdy se nestarali o splácení.

„Městu do toho vlastně nic není, ale stejně by exekuce měly být zastaveny. Lidi na sídlišti se nesmí dostat do beznadějné situace,“ říká poradce Josef Mikulec, sedící naproti Daně. Pak se otevřou dveře a vstoupí starosta Čunek. Spolupracovníci povstanou a tvoří kolem něj uctivý kroužek. Tenhle muž se silným charismatem vzhledem trochu připomíná Vladimira Putina. Na nečekané novinářské otázky odpovídá bleskově a s úsměvem.

Proč stěhujete Romy do barabizen?

„Prosím vás, takhle bydlí spousta Valachů!“

A svědectví Růženy Ščukové o vyhrožování?

„Nikdy jsem žádné matce neříkal, že jí vezmu děti. Pokud by ale neplatiči skončili na ulici, děti by se mohly octnout v dětských domovech, to je obecně známý fakt.“

Nemyslíte, že sestěhováním Romů na Poschlu vytváříte budoucí ghetto?

„Nepřipustíme, aby tam ghetto vzniklo,“ říká starosta velmi rázně. „Naši kritici říkali, že Romové Poschlu za týden rozbijí. Za šest týdnů ale není rozbité jediné okno. Zaplatí-li dluh, promineme jim penále. Do budoucna budeme ty, kteří budou chtít a budou řádně žít, vytahovat zpátky do města. Jsou to naši občané. Nechceme, aby žili odděleně.“

O kousek dál na Valašsku

Odděleně od ostatních občanů určitě nežijí už dlouho Romové ve Valašském Meziříčí, pouhých dvacet kilometrů od Vsetína. Taky tady byly před pár lety „domy hrůzy“, které se v centru rozlézaly v ghetto. Dnes už tu nejsou, a přitom z Valašského Meziříčí nebyl vystěhován jediný Rom. „Jsme o něco menší než Vsetín a Romů tu jsou asi dvě stovky,“ říká šéfka sociálního odboru Jarmila Ptáčková. „Většina z nich také nepracuje a také máme neplatiče. Ale nenechali jsme mizernou situaci některých rodin dojít tak daleko jako ve Vsetíně.“

Petr Tulija, předseda místní Demokratické aliance Romů a šéf stavební firmy její slova potvrzuje: „Vedli jsme spoustu jednání s radnicí. Každá rodina, která se octla v trablech, je přece jiná. A řešili jsme problémy tak dlouho, jak to bylo nutné.“ Starostovi Čunkovi má jeho řešení za zlé: „Takhle se s lidmi nemá jednat. Pod nátlakem a narychlo je vyhnat stovky kilometrů od místa, kde mají příbuzné!“ Tulijova stavební firma, zaměstnávající především Romy, upravila asi 14 bytů, kam byli rozstěhováni ti „problémoví“ z centra Meziřící. Zůstávají samozřejmě občany města a jsou v kontaktu s terénními pracovníky. „Jestli dnes dbají na pořádek? Ty byty vypadají jak nové,“ tvrdí Tulija. Mezi místními Romy má prý autoritu skoro jako vajda. „Dnes u nás prostě Romové neznamenají potíže,“ říká Jarmila Ptáčková.

V Meziříčí místo rychlého a rázného řezu, oceňovaného zejména před volbami, sáhli po pracném individuálním řešení. Dobrá, Vsetín je větší a zřejmě tu v romské komunitě chyběli partneři k jednání. Jenže podobný postup jako v Meziříčí zvolila radnice například v Prostějově, padesátitisícovém městě. Je zajímavé, že na rozdíl od problematického díla lidoveckého senátora, o pomalém, pracném, ale úspěšném způsobu pomoci Romům, které zvolili v Prostějově, téměř nikdo neví.

Konec prostějovského ghetta

Podle nedávné ministerské analýzy dnes v celé republice žije v jednotlivých domech a městských čtvrtích asi 80 000 Romů bez stálé práce, v daleko větším ohrožení drogami, nemocemi a kriminalitou než zbytek populace. Fakta, že po konci komunismu přicházeli masově o práci právě oni, že byli z mnoha náhle lukrativních městských center již sestěhováni do ghett, kde platí zákony společenského dna, a odkud se – někdy ne úplně vlastní vinou – nedokáží vyvázat, jsou známá.

Jedno z takových strašidelných míst bylo před čtyřmi lety i v centru Prostějova. Dnes Romové, kterých se v rozpadlé dělnické kolonii U svaté Anny tísnily asi čtyři stovky, žijí v sedmnácti bytech ve městě, dalších devatenáct velkých rodin pak v domech v okolí Prostějova. Jenže tady je radní dostali ven z města docela jinak než ve Vsetíně. „Neprovedli jsme to tajně a pod pokličkou,“ říká místostarosta Prostějova Alois Máčák. „Naopak, vše jsme řešili se zmocněncem vlády doktorem Jařabem, organizací Člověk v tísni a romskými aktivisty.“

Hlavní architektkou zániku prostějovského ghetta je Marie Hájková z Domovní správy. „Chápu, že Vsetín měl svoje problémy, ale řešili je nehumánně,“ říká vysoká dlouhovlasá blondýna. „Rodiny se spoustou malých dětí se najednou ocitly někde na venkově, kde to vůbec neznají. Jejich město se na ně úplně vykašlalo.“ Právě tenhle přetržený kontakt s vlastními občany je pro Hájkovou těžko stravitelný. Sama se za „svými Romy“ vydává každý týden. A ne stovky kilometrů. Romové z bývalého chudinského ghetta dnes bydlí tak blízko města, aby tam děti mohly klidně chodit do školy a aby nebyl přetržen kontakt s příbuznými.

Už se odrazili ode dna

Jsme ve vsi Čelechovice. Prostějovská radnice tu před čtyřmi lety koupila za milion prostorný dům. Teď tu bydlí čtyři romské rodiny. Na zabláceném dvorku pobíhá psík, válí se tu starý škopek a nějaké deky. Na bidle visí teplákovka. Po kasárenském pořádku vsetínské Poschly tu není ani stopy, ale změť na dvorku svědčí spíš o běžném rytmu každodenního života než o nějakém chronickém bordelářství. V patře je nablýskaný parádní pokoj zamčený na klíč, v kuchyni sedí u kamen mladá paní Rozálie Hungurbadzová, její matka a dvě malé děti. Vládne tu idylka. Muži jsou v práci, děti ve škole, obě ženy připravují oběd. Dříve všichni bydleli v dosti divoké kolonii U svaté Anny.

„Existuje absolutní rozdíl v přístupu ke stěhovaným u nás a ve Vsetíně,“ tvrdí Marie Hájková, kterou obě ženy přivítaly jako starou známou. „Především jsme s našimi Romy řešili otázku přestěhování klidně pět šest let. V naprosté většině nešlo o dlužníky, protože jsme nedovolili, aby se zadlužili, činže byly strhávány z dávek. Věděli, kam a do čeho jdou. Domy si sami opravili, měli na to spoustu času. Představa, že bychom na zimu poslali někoho do ruiny, je nepřijatelná. A hlavně, kdykoli je potřeba, dál pomáháme. Nejen z čirého humanismu. Do nákupu domů město investovalo přes 6 milionů. Nechat ale ve středu města kolonii zbídačelých lidí, odkud se šíří žloutenka, by nakonec přišlo na desítky milionů.“

Trpělivě vysvětlovat postup radnice musela tehdy Hájková a její kolegové nejen Romům. „Takto Romy zvýhodňovat, poskytnout jim půjčku a pomoci při stěhování zpočátku vyžadovalo osobní odvahu. Ale teď už všichni vědí, že to bylo i finančně výhodné. Nemluvě o lidech: je to přece hlavně investice do lidí, děti v ghettech mají pramalou šanci se něčím vyučit, dostat se dál.“

Ze svaté Anny byly romské rodiny vystěhovány do devatenácti vesnic. Jen ve dvou případech záměr selhal – Romové své domy opustili. Rodina, která bude žít pět let bez vážných problémů, domy bezplatně získá. Už teď je jasné, že většině přestěhovaných se daří. Mnozí mají práci, děti chodí do škol.

Taková idylka jako ve velkém domě v Čelechovicích ale všude není. Dagmar Vaškových má například dva nejstarší syny v kriminále. V malé kuchyni se teď kolem nás tísní spousta dětí. Šestnáctiletá dcerka je také těhotná, táta Gejza se nějak zdržel ve městě. „Dřív pil moc, teď málo,“ mávne nad tím paní Vaškových rukou. Z mladistvé čtyřicátnice, matky deseti dětí, srší energie a humor, raduje se, že než se chlapi poztráceli, stihli ještě opravit podlahy. Jsme ve vsi Kostelec na Hané a paní Vaškových se těší, že už za rok bude baráček, kde žijí, patřit jim. Pyšně ukazuje fotku nastrojeného synka, pořízenou ve školní lavici. „V Anně by lez někde po smeťáku, tady chodí do základky,“ říká.

„Pochopte, tihle lidé nikdy nic neměli. Odevšad je hnali, že dělají kravál,“ říká nakonec Marie Hájková. „Teď ale budou mít dům, mnozí práci. Už se odrazili ode dna a získali nějakou základní důstojnost. Ti ze Vsetína bez pomoci vystěhovaní někam na odlehlý venkov mají pramalou šanci.“

(Respekt, www.respekt.cz)