Leden 2007

Demokracie přímá a nepřímá

Ota Ulč

V amerických volbách občané se mají rozhodovat o všelijakých otázkách – zásadních (například výše daňového břemena pro vlastníky nemovitostí) i triviálních (například postih vlastníků pejsků vyměšujících na sousedův trávník). Velmi čile si takto počíná stát Kalifornie, jejímž iniciativám se dostalo pojmenování Proposition. Jinde to jsou Ballot Measures nebo Initiatives, všechny vyjádřitelné univerzálně známým slovem „referendum.“ Populární jsou též například ve Švýcarsku.

Referendum jako nástroj přímé demokracie, vůle lidu. Co by mohlo být demokratičtější, přímočařejší, proč rozhodování přenechávat zprostředkovatelům? Ty jsme si aspoň zvolili, na rozdíl od vrchností jmenovaných federálních soudců tuze obtížně sesaditelných s doživotní definitivou. Místo aby zákon pouze aplikovali, jeho smysl nezřídka přetvářejí k nepoznání. Také proto je užitečné na ně reagovat příslušným referendem.

Daleko víc se ale prosazuje a praktikuje demokracie nepřímá: však proto vznikly parlamenty, volíme své poslance, reprezentanty, zákonodárce, jejichž počínání pak nezřídka vehementně kritizujeme. Přímé, nezprostředkovávané demokracii určitě brání zásadní skutečnost, že je nás moc. Jinak tomu bývalo v antickém Řecku, že občané v Athénách či Thébách, republičkách miniaturního rozsahu, se sešli na agoře, vešli se na jedno náměstí.

Ale i tam docházelo ke zpotvořeným výsledkům zásluhou zručných demagogů. O to víc v dnešních dobách jsou ovládnutelné, zmanipulovatelné celé národy mocí médií ve prospěch všelijakých politický sil, ekonomických zájmů, prosazovatelů líbivých ideologií, jakkoliv nerealistických receptů na přetváření reality. Imunní vůči takovým lákadlům je veřejnost jen nedostatečně. Je ochotna si v referendu odhlasovat jak zvýšení požitků, tak současného snížení daní. Odhlasovat si vizi permanentního míru za cenu jakýchkoliv ústupků lačnému agresorovi. Či naopak v plebiscitech prosazovat agresivní zálusky. O podzimu 2006 naprostá většina voličů Srbska vyjádřila své rozhodnutí nevzdat se Kosova, zabránit jeho nezávislosti, kterou si přeje devadesát procent tamějšího albánského, neslovanského obyvatelstva.

V amerických listopadových volbách 2006 sice došlo k vítězství Demokratů a porážce Republikánů, ale onen posun směrem k liberalismu a odklon od konzervatismu není z výsledku oněch referend příliš zřetelný. V šesti státech (Arizona, Colorado, Missouri, Montana, Nebraska, Ohio) se rozhodovalo o zvýšení federálně předepsané minimální hodinové mzdy 5,15 dolarů na hodinu a návrh bez výjimky uspěl. Voliči ve třech státech (Maine, Nebraska, Oregon) odmítli iniciativu zabránit případně zvýšeným výdajům státu. Ve dvou státech (Kalifornie, Oregon) voliči odmítli návrh o povinnosti těhotné nezletilé dívky, usilující o potrat, aby si napřed vyžádala souhlas rodičů. S tak velkorysým postojem kontrastuje vyjádření zpravidla liberálního lidu ve Wisconsinu o znovuzavedení trestu smrti. Colorado jakož i neřestná Nevada odmítly legalizaci marihuany.

Závažnější, relevantnější pro porozumění nálady v národě je postoj k posazované novince tzv. same sex marriage – manželství osob téhož pohlaví. K jeho uzákonění došlo jen v Massachusetts (posměšně známém jako people’s republic M., ač přece naše lidové demokracie se přílišnou tolerancí vůči homosexuálům - a vlastně vůbec nikomu - nevyznamenávaly). Ve 44 státech taková manželství nedovoluje zákon nebo ústava nebo obojí. V Kalifornii, Connecticutu a Vermontu lze uzavřít cosi pojmenované jako civil union nebo domestic partnership. V sedmi státech (Colorado, Idaho, Jižní Karolina, Jižní Dakota, Tennessee, Virginia, Wisconsin) voliči hlasovali ve prospěch změny státní ústavy se specifickým doplňkem o manželství jako výlučném svazku muže a ženy. (Zatímco ještě neustaly hádanice o legitimitě uzavírání takového manželství, již se začíná košatit další hlavolam v případě tužby o dosažení jeho rozvodu. Homosexuální či lesbické duo, které uzavřelo manželství v Massachusetts, po přestěhování kamkoliv jinam, může nebo nemůže požádat o zrušení svazku jinde neuznávaného? Z The New York Times, 12. 11. 2006, WK 2, se dozvídám, že takových případů už vypuklo asi tisíc, spory v průměru trvají pět roků a soudní rozhodnutí jsou nejednotná.)

Pouze Arizona nepatrnou většinou zamítla takovou ústavní změnu. Leč téhož dne odhlasovala závažné rozhodnutí prohlásit angličtinu - tzv. Proposition 103 - oficiálním jazykem státu, v němž odhadovaná již téměř třetina obyvatelstva je hispánského, zejména mexického, původu. Angličtinu ovládá jen zčásti nebo vůbec ne. Dopad na jednání s úřady tedy by vznikl značný, konec bilingualismu. Předpokládám mohutnou soudní kanonádu, zejména ultrapokroková American Civil Liberties Union se vyřádí.

Referendum s významným dopadem se týkalo otázky tzv. eminent domain. Touto „eminentní, významnou doménou“ se stává nemovitost v soukromém vlastnictví, jíž se může zmocnit stát s poskytnutím adekvátní kompenzace z důvodů „veřejného blaha“. Třeba při výstavbě dálnice, kterou by tak znemožnil ten který zatvrzelý farmář. Univerzita, na níž jsem působil, leží na pozemcích, vlastněných rodinou arménských přistěhovalců. Nelson Rockefeller, tehdejší guvernér státu New Yorku, prosadil takový výkup. Zdůvodnění zásahu oním odkazem na veřejné blaho bylo nezpochybnitelné.

Jenže nedávno v státě Connecticutu, v nepříliš hospodářsky prosperujícím přístavním městě New London, postihl dlouhodobé vlastníky řady rodinných domků týž příkaz povinného prodeje – ne kvůli zbudování dálnice, nemocnice či školy, ale pod nátlakem privátních investorů, se záluskem tuto oblast proměnit v areál vysokopodlažních luxusních kondominií. Město souhlasilo, původní vlastníci se bránili, spor se dostal až k nejvyšší justiční instanci, která rozhodla ve prospěch města. Značně přeinterpretovala zákonný požadavek v tom smyslu, že i záměr privátní investice naplňuje onu podmínky veřejného blaha, poněvadž tím se poskytne žádaná ekonomická vzpruha, jíž město potřebuje. Čili by tak vznikl nebezpečný precedens, jímž by se pak daly zdůvodnit sebesurovější zásahy do privátního vlastnictví.

O právu vrchnosti takto zasáhnout, se referendem rozhodovalo ve dvanácti státech, z nichž pouze dva (Kalifornie a Idaho) se vyjádřily kladně, kdežto v deseti (Arizona, Florida, Georgia, Michigan, Nevada, New Hampshire, Severní Dakota, Oregon, Jižní Karolina, Washington) tuhle nebezpečnou novotu odmítly.

Za nejzajímavější a nejzávažnější pokládám výsledek referenda – Proposition 2 - ve státě Michiganu, kde voliči většinou 2,137.574 proti 1,552.459 hlasům se rozhodli pro zákaz oné eufemisticky pojmenované Affirmative Action - preferenčního zacházení některých menšin při přijetí do zaměstnání či na veřejné školy vyššího vzdělání. Tato remediální kladná akce, již čtyři desetiletí zvýhodňuje příslušníky menšin (s výjimkou pilných Asiatů, jimž takových berliček netřeba) a vytváří ve společnosti velmi mnoho zlé krve, to vše vyloženě v rozporu s ústavou, zaručující rovnost bez ohledu původu, národnosti, rasy, pohlaví, náboženství.

George Orwell by se zaradoval. Advokát jménem George B. Washington, jménem skupin domáhajících se permanentního zachování preferenčních výhod, tak činí se zdůvodněním, že zavedení rovnosti by se rovnalo diskriminaci. Podobně uvažuje Mary Sue Coleman, rektorka slovutné University of Michigan v Ann Arboru. Ujistila veřejnost o svém rozhodnutí nadále bojovat za ideál diversity, různosti v campusu. Což v praxi znamená, že primární hodnotou je barva pokožky, že přednost musí dostat černoch, i když třeba z milionářské rodiny před bělochem jakkoliv chudobným.

Pokud mohu pozorovat z této své dáli, političtí velikáni v České republice iniciativám přímé demokracie příliš nepřejí. Třeba by se mohlo stát, že národ by referendem zapudil ledajaké nehoráznosti jako například celoživotní imunitu představitelů nehodných a nehodnotných.