Leden 2007

Politické výstřednosti střední Evropy

Ota Ulč

Eurokratům v jejich mohutném sídle Berlaymont nelze závidět jejich starosti. Jednání s Tureckem o vstup do Unie se nedaří z řady důvodů: jednak ona ošidnost s rozděleným Kyprem, neochota otevřít přístavy lodím z řecké části ostrova, jednak je to paragraf 301 trestního zákona, postihující „urážky turectví,“ rovněž nelze přehlédnout neveselou situaci 14 milionů Kurdů. Evropské veřejné mínění se nevyjadřuje nadšeně a nemíní příliš spoléhat na naději, že vstupem se tato převážně muslimská země zevropští. Opak se všemi krušnými následky spíš by byl pravdou.

Současný hlavní komisař – pověřenec, poverenik – José Manuel Barroso předsedá společenství 25 států, k nimž v lednu 2007 přibydou dva další – Rumunsko a Bulharsko, země s pouhou jednou čtvrtinou hrubého národního produktu per capita, ale zato s náramně bující korupcí. Taktéž se zmnoží počet povereniků. Tomu rumunskému bude svěřen nový resort multilingualismu (s platem 220.000 euro) dohlížet na překlady a publikace hory dokumentů.

Přijetím osmi bývalých satelitů bývalého Sovětského svazu – lidových demokracií a tří baltských, exsovětských republik – v roce 2004, Unie zmohutněla o 73 milionů populace. Z nich už dva miliony odešly, spíš dočasně než trvale, západním směrem za lepším živobytím. Ve většině případů, hospodářství se chvalitebně rozmáhá a zcela nejvýtečnější známku si zaslouží Estonsko s ročním růstem 12 procent čili víc než se daří Číně, světovému šampionu.

Za ekonomickým výkonem ale pokulhává budování pluralistického demokratického systému, přečasto postihovaného krizemi, řevnivostí, převládajícím nedostatkem konsensu, tolerance, stability. Západoevropští představitelé teď s obtížemi potlačují myšlenku, zda jejich otevřená náruč nebyla příliš předčasná. Nejvíc starostí jim dělá Polsko, stát s největším počtem obyvatelstva. Jeho ekonomii se dobře daří, Leszek Balcerowicz, hlava centrální banky, v devadesátých letech ministr financí, se velmi zasloužil o úspěšnou transformaci socialisticky zkomírajícího hospodářství. Nyní je však tento autor cílem útoku pro všemožné hříchy včetně „nedostatku ekonomického patriotismu.“ Bývalý polský prezident Alexander Kwaśniewski – a též bývalý komunistický funkcionář – se značně zasloužil o získání reputace spolehlivého partnera Západu.

Situace se ale změnila, nikoliv k lepšímu, za vedení jednovaječných dvojčat Kaczyńských – Lech prezident, Jaroslaw premiér - čili druh unikátu, patrně bez precedentu ve světě. Sourozencům nutno přiznat jejich osobní poctivost, integritu, tito patrioté se nikdy v nepravostech bývalého komunistického režimu nenamočili. Ale za jejich vedení se postupně prosadil politický styl vládnutí s nedostatkem ohleduplnosti a ochoty ke kompromisu, jak v domácím, tak zahraničním počínání. („Dreadful foreign policy,“ slovy významného týdeníku The Economist, 30. 9. 2006). Na jednáních Unie se Polsko s oblibou prezentuje jako mocnost středního kalibru, mnohdy ruku v ruce se Španělskem. Zbytečné, příliš časté urážky Německa, jako by polští představitelé byli skutečně přesvědčeni o jeho nepřátelských, revanšistických záluscích.

V domácí politice, neefektivní, rozhádané koalice se staly normou. Předseda vlády Jaroslaw K., též předseda strany Zákon a spravedlnost (překládám z anglického Law and Justice), z koalice vypudil místopředsedu vlády Andrzeje Leppera, představitele levicové agrární strany Sebeobrana (Self-Defence). (Tato strana se začala rozpadat a zbylí poslanci byli přinuceni podepsat dlužní úpisy na velké obnosy, jejichž splatnost by jim pak hrozila v případě stranické dezerce. Případná to inspirace pro Jiřího Paroubka.) Lepper se též vyznačuje svým velebením běloruského diktátora Alexandra Lukašenka a dokonce i chválou Saddáma Husajna.

Na rozdíl od zdárně si počínajícího polského hospodářství, Maďarsko, někdejší hvězda postomunistického světa, se zabředla do dluhů a teď zápolí s tím naprosto největším deficitem v Evropě. Premiér Ferenc Gyurcsány se ve světě proslavil svým přiznáním, že jeho vláda pravidelně a značně lhala. Národ, místo aby velebil tak unikátní, nikde jinde vídanou upřímnost, zareagoval destrukcí a snahou o smetení takových politiků. Alternativou by se zřejmě stal oportunistický opoziční předák Viktor Orbán a jeho příznivci se sklony k ultranacionalistickým, též rasistickým, projevům.

Svět si nedávno připomínal padesáté výročí příjezdu sovětských tanků do Budapeště. Maďarsko je teď už téměř dvacet roků svobodné, ale místo velkých oslav převládly, zejména mezi zahraničními pozorovateli, trpké pocity nad tamější, tolik razantní politickou polarizací, že ani při příležitosti tak významné historické události, politici nezapomněli na svůj antagonismus. Vládní větev šla oslavovat na jedno místo a opozice zamířila učinit totéž jiným směrem. Popularita populistických předáků roste, někdejší konflikty, ideologie, averze, dlouho pohřbené, se znovu zlověstně vynořují. Západoevropští představitelé již vyjadřují obavy o liberální demokratické normy, ohrožené uprostřed kontinentu.

V Bruselu se rovněž zděsili z koalice, kterou na Slovensku vytvořil Róbert Fico s Vladimírem Mečiarem (playground for crooks and spooks se dočítám) a Jánem Slotou. Zejména tento dlouhodobý starosta Žiliny, proslulý svým močením na lid z balkonu radnice, též svéráznými nápady jak nejen bičem vyřešit romsko-cikánskou otázku a s tanky převálcovat Budapešť, se těší oprávněné pozornosti. Což vede k otázce o měření nestejným metrem. V porovnání s některými předáky těchto bývalých lidových demokracií byl a je rakouský Jörg Haider docela rozumná postava. Nicméně jeho volební úspěch přiměl v roce 2000 západoevropské vlády přerušit diplomatické styky s Rakouskem. O opakování takové iniciativy se nyní neuvažuje a spíš se spoléhá na hrozby finanční povahy – blokace značného přísunu peněz z pokladny Unie.

Nevalně se daří rozumnému vládnutí v těchto třech republikách. V regionu pak zbývá ještě ta naše Česká republika, kde se již téměř za půl roku nepodařilo stvořit jakoukoliv koalici – vakuum k podivu světa, pokud se kdo zajímá. Někdejší Švýcarsko ve středu Evropy, model rozumu a tolerance, v tvrzení patriotických nostalgiků.

Lidové noviny, 11. listopadu 2006: „Výzkumy průzkumu na téma, zda bylo za komunistů lépe než dnes, jsou sice očekávatelné, ale přesto nepříliš povzbudivé. Že je to lepší dnes, si myslí jen 36 procent lidí, o pouhé procento víc než ti, podle nichž je to „tak

na půl“. Podle 15 procent to bylo za komunismu lepší.“

Z redakce MfDnes jsem obdržel email s anketní otázkou „Myslíte si, že se v něčem žilo před listopadem 1989 lépe než dnes?“ Odpověď v rozsahu kolem čtyř vět. Odpověděl jsem třemi větami: „Podstatné části národa – snad dokonce jeho většině – vyhovoval život v kleci. V práci se nepřetrhnout, doma či s kamarády u piva kritizovat, případně se litovat pro nedostatek svobody, jejímž dosažením by se ale dostavila i osobní odpovědnost, nejistota, sakramentské břemeno. Nikdo se tehdy příliš viditelně neměl lépe, a závist – tato významná česká vlastnost – mohla podřimovat.“