Leden 2007

Muž, který dráždil Kreml

Tomáš Vlach

Proč musel zemřít Alexander Litviněnko. Dokud bývalý ruský kontrarozvědčík Alexander Litviněnko žil, znal ho jen málokdo. Obvinění, která tento někdejší podplukovník ruské Federální bezpečnostní služby (FSB) předložil v knize FSB vyhazuje do vzduchu Rusko, velký zájem nevzbudila. Litviněnka proslavily až události minulých dnů, které vyvrcholily jeho smrtí po otravě radioaktivním izotopem polonia 210. Spolu s historikem Jurijem Feldčinským popisuje Litviněnko ve zmíněné knize události týkající se první čečenské války. Obviňuje například ruské tajné služby, že zinscenovaly výbuchy činžovních domů v Moskvě a Volgodonsku. Nevyhýbá se přitom jménům, místům a časům, kniha působí v porovnání s jinými podobnými publikacemi velmi přesvědčivě. V Rusku byla zakázána a jen v prosinci 2003 policie zabavila čtyři tisíce výtisků, které objevila při běžné silniční kontrole. Kniha se přitom dala bez problémů stáhnout z internetu.

Kdo může být vrahem? Zatímco některé ruské sdělovací prostředky celou aféru raději vůbec nekomentovaly, prokremelská média rozpitvávala Litviněnkovu schůzku s jiným bývalým ruským agentem Alexandrem Lugovým a dalšími dvěma muži. Došlo k ní v den, kdy byl Litviněnko otráven. Deník Izvestija tvrdí, že Lugovoj pracoval pro miliardáře Borise Berezovského, odpůrce prezidenta Putina a muže, o němž ruský tisk tvrdí, že se ze všech sil snaží Kremlu škodit. Berezovskij prý mohl vraždu zinscenovat, aby Moskvu poškodil před summitem Ruska s EU.

Zahraniční sdělovací prostředy a několik málo ruských nezávislých médií (například gazeta.ru) ovšem nabízejí jiný scénář. Stopy podle nich vedou do Moskvy, k jejím tajným službám. Na rozdíl od USA a dalších zemí v Rusku nikdy neexistoval zákon, který by státu takový zločin zakazoval, a neexistuje ani dnes. Ve 30. a 50. letech podobné akce iniciovali přímo nejvyšší kremelští představitelé. A nejen tehdy; pohled do historie naznačuje, že rozhodnutí zbavit se nepohodlného muže mohlo skutečně padnout v Kremlu.

Pistole z dílny KGB

Po nástupu bolševického režimu se ruská rozvědka otřepala z dětských nemocí a začala expandovat do západní Evropy. Chtěla působit hlavně mezi emigranty. Rezidenturu zřídila třeba v Paříži, kam před bolševiky uteklo hodně Rusů. O tom, jak pracovala, podává zajímavé svědectví kniha přeběhlíka, bývalého plukovníka KGB a současně britského špiona Olega Gordijevského, pojednávající o zahraničních operacích ruských tajných služeb. Gordijevskij ji napsal spolu s historikem Christopherem Andrewem.

Například v roce 1930 unesla ruská rozvědka z Paříže vlivného bělogvardějského generála Kuťopova. Ve vodách kanálu La Manche byl naložen na sovětskou loď, zemřel ale na infarkt, dříve než stačil dorazit do přístavu Novorossijsk. V roce 1936 začíná masové tažení proti „nepřátelům lidu“ a šéf bezpečnostního aparátu Nikolaj Ježov zakládá Odbor pro zvláštní úkoly. Jeho součástí jsou mobilní skupiny, které mají na Stalinův příkaz likvidovat vybrané osoby v zahraničí. Od republikánských dobrovolníků ve Španělsku získává sovětská rozvědka 2000 amerických pasů i s vízy a razítky, které jejím agentům umožňují bez problémů cestovat (dobrovolníci je po příjezdu do Španělska museli odevzdat „úřadům“).

Obětí Stalinových mužů se stal například komunista Lev Trockij, horolezeckým cepínem ho v Mexiku sprovodil ze světa agent Ramón Mercader. Zavražděn byl podle Gordijevského knihy i nejmenovaný ruský velvyslanec na Blízkém východě, kterého Moskva podezřívala, že chce emigrovat. Agenti ho při zdvořilostní návštěvě zlikvidovali ranou do hlavy, zabalili do koberce a odvezli za město. Jeho ženě pak oznámili, že byl narychlo povolán do Moskvy, a poručili jí, ať se sebere a jede vlakem za ním. Cestou ji i s dětmi sebrali a přesměrovali do pracovního tábora.

Koncem třicátých let nastupuje Lavrentij Berija a sovětský režim už má jiné starosti. Po válce se rozvědka soustředí na pronikání do státních struktur protivníka (Západu) a snaží se získávat informace o jeho jaderných programech. Vraždy jdou stranou, ale nikoli úplně. Po smrti Stalina rozpracovává 13. správa rozvědky sofistikované techniky, které by se klidně mohly objevit ve filmech o Jamesi Bondovi. V roce 1957 spustili její agenti akci, jež se nápadně podobala Litviněnkově vraždě – pokusili se otrávit přeběhlíka Nikolaje Chochlova radioaktivním thaliem v naději, že se na to při pitvě nepřijde. Úspěšně pak skončily atentáty na ideologa emigrantské Lidové strany práce Lva Rebeta a šéfa ukrajinských nacionalistů Stěpana Banderu. Agent Bogdan Stašynskij je zastřelil pistolí ze zbrojní laboratoře KGB: zbraň vystřelovala pramínek z rozbité ampulky s kyanidem draselným.

Zakrátko ovšem i agent Stašynskij přeběhl na Západ. U německého soudu prozradil úplně všechno a kvůli mezinárodní ostudě pak sovětské politbyro přibrzdilo. Vraždit se mělo už jen ve výjimečných případech; k jednomu došlo v roce 1979, kdy Moskva nechala přímo v Kábulu zlikvidovat afghánského prezidenta Hafizulláha Amína.

Po roce 1990 se sovětská KGB jako jediná z postkomunistických služeb nijak nereformovala. Pouze se rozdělila na vnitřní (FSB) a zahraniční (SVR), kádrové obsazení i metody zůstaly stejné. Změny se nedotkly ani armádní rozvědky GRU. V 90. letech prodělaly tyto služby určitou krizi, nedostávaly od státu příliš mnoho peněz ani úkolů.

Zlaté časy se vrátily s nástupem Vladimira Putina, který sám vyšel ze struktur KGB. V Rusku lze brzy pozorovat určitou nostalgii po doktrínách z třicátých a padesátých let. Pouze rétorika se změnila – místo o nepřátelích lidu se teď hovoří o teroristech.

Před dvěma lety prosadil Putin strategii, která určuje, jak bránit bezpečnostní zájmy země kdekoli na světě. Ruské ozbrojené síly mohou „obranné“ akce organizovat jen stěží, rozvědka však ano. Vzápětí přichází atentát na bývalého čečenského prezidenta Zelimchána Jandarbijeva. Jandarbijev tehdy pobýval v exilu v Kataru. Za tento zločin odsoudil katarský soud dva ruské agenty.

Doma si pak FSB definitivně upevnila dominantní pozici mezi silovými složkami. Ve své knize vypráví o této době i Litviněnko. Některé příběhy, které líčí, znějí trochu nepravděpodobně, jiným se dá věřit. Věrohodně působí například interpretace poměrů v Čečensku během intenzivní guerillové války. Nejen Litviněnko, ale i četní svědkové z řad místních obyvatel i ruských vojáků potvrzují, že FSB spolupracovala s některými známými čečenskými polními veliteli. Obstarávala jim doklady, běžně projížděli pod krytím FSB četnými kontrolami.

Zrádce a přítel teroristů

Litviněnko vstoupil do kontrarozvědky v roce 1988, zpočátku byl řadovým operativním pracovníkem, později se stal zástupcem šéfa sedmého oddělení, specializovaného na sledování zločineckých organizací. V listopadu 1998 uspořádal spolu s kolegou Michailem Trepaškinem tiskovou konferenci, na níž oba agenti kritizovali své představené kvůli nezákonným praktikám a machinacím. Tajné služby pak proti nim rozjely kolotoč trestních stíhání; za nedovolené ozbrojování (zbraně byly podstrčené), za překročení pravomocí kvůli bití vyslýchaných (což je ovšem v Rusku běžná praxe). Zatímco Trepaškin byl odsouzen a uvězněn, Litviněnkovi se podařilo uprchnout do Londýna.

Podle kodexu cti, který ruské tajné služby stále respektují, byl Litviněnko zrádcem. Přesto si bývalý rozvědčík příliš velký pozor nedával. Pohyboval se bez ochranky, kdokoli za ním mohl přijet a smluvit si s ním schůzku. Využívali toho například ruští novináři.

Litviněnko se usilovně pídil po informacích o Rusku. V březnu 2003 upozornil na agenta FSB, jenž byl údajně mezi teroristy při přepadení moskevského divadla Na Dubrovce. V poslední době zkoušel zjistit podrobnosti o vraždě novinářky Anny Politkovské. Údajně získal jména lidí zapletených do atentátu, kteří byli napojeni na ruské tajné služby.

Kremlu se nelíbily ani další aktivity bývalého kontrarozvědčíka; stýkal se s Ahmedem Zakajevem, jiným londýnským azylantem a zřejmě nejznámější žijící postavou čečenského odboje. Litviněnko psal články pro Zakajevovy internetové stránky Čečenpress. Objevila se také informace, že před rokem přestoupil na islám. To vše z něj v očích Moskvy dělalo „spolupracovníka teroristů“ a možný objekt politické vraždy.

O tom, že stopy vedou do Kremlu, svědčí i technický aspekt věci. Polonium 210 vzniká v atomovém reaktoru a podle britského vyšetřujícího experta Rogera Coxe ho nejde jen tak koupit. Pravda ale je, že při troše úsilí lze na černém trhu obstarat leccos. Vraždu si tedy skutečně mohl objednat kdokoli.

(Respekt, www.respekt.cz)