Leden 2007

Proměny Františka Josefa I.

Vít Vlnas, Jiří Rak

Zřejmě nejslavnější císařův portrét, proslulý přímo světově, visíval v hospodě U Kalicha. Přivedl do nemalých obtíží hostinského Palivce, který v úzkostlivé snaze o politickou korektnost odklidil hmyzem znečistěnou podobiznu zeměpánovu na půdu. Zasvěcenější haškologové si pak možná vzpomenou, že historka má vzdálený předobraz ve starší povídce, již Jaroslav Hašek napsal za svého působení v československých legiích. Loajální obchodník se v ní snaží udat neprodejné obrazy císaře pána za pomoci stále absurdnějších sloganů, které ho dovedou až na práh velezrady. Ve skladu uložené barvotisky tu znečistí nikoli mouchy, nýbrž kocour.

Císař se vrací mezi své

Příběh o obrazu Františka Josefa I. v hostinci U Kalicha má však i druhou, méně groteskní rovinu. Naznačuje, že portréty stařičkého mocnáře představovaly v časech jeho panování naprosto běžnou - a přitom nepovinnou! - součást výzdoby lokálů. Na stěnách hospod celé monarchie manifestovaly zcela samozřejmě a neokázale vlastenectví a loajalitu jak hospodského, tak hostů. Zatímco obrazy Františka Josefa se v republikánském Česku po roce 1989 do mnohých hostinců navrátily, pozdější hlavy státu byly takovýmto způsobem poctěny jen výjimečně, a to často ještě s neskrývaně ironickým podtextem. Nejde jen o pozdní prohabsburskou nostalgii. Pivo chutná opravdu lépe, jestliže na konzumenta hledí dvojice laskavých a chápajících modrých očí císařových. Abstinent TGM se naopak v dané situaci vyjímá jako kárající dohlížitel a Edvard Beneš jako mimoběžný asketa, o jejich následovnících raději nemluvě.

Návrat mocnáře, familiárně zvaného „starý Procházka“, mezi potomky jeho někdejších poddaných však současně naznačuje, že obavy z černožluté hydry dnes už opravdu nejsou na pořadu dne. Již roku 1923 Ferdinand Peroutka jasnozřivě (a v dobovém kontextu i značně provokativně) konstatoval, že proti omílanému tvrzení, podle něhož jsou Češi potomky husitů, lze postavit senzační zjištění, že všichni jsme syny a dcerami loajálních a spořádaných občanů z časů Františka Josefa. František Josef propůjčil své jméno celé epoše a stal se jejím symbolem, jak věděl již historik Josef Pekař. Jen zvolna se měnící obraz zeměpána provázel v tisícerých provedeních několik generací jeho poddaných od kolébky až ke hrobu. Jeho tvář shlížela na děti od prvního dne školní docházky. Portrét „vznešeného přítele dítek“ a autora hesla „Vše pro dítě!“ se skvěl v záhlaví čítanek i dějeprav. Slabikáře obsahovaly oslavné deklamovánky a páni učitelé vtloukali žáčkům do hlav, co znamená zkratka FJI: „dvě skvělá velká písmena a k tomu římská jednička - což zvědavost tvá nevyčká? Ty víš a znáš, že vznešený to císař náš!“.

Pokročilejší žáci se ve svých čítankách setkávali s mravně naučnými historkami ze života panovníkova. Byly vesměs neodolatelné; za všechny uvádím veselý příběh o hajném, který si na lovu zbloudivšího monarchu spletl s pytlákem... Podobným vyprávěnkám ostatně neunikli ani dospělí čtenáři kalendářů a ilustrovaných magazínů tištěných ve všech jazycích mocnářství. V každé úřadovně, císařskou metropolí počínaje a posledním okresem v Haliči, Bosně nebo Banátu konče, visely portréty Jeho Veličenstva. Jako nejvyššímu vojenskému pánovi přísahala panovníkovi věrnost většina mužské populace v monarchii. S císařovou podobiznou se nutně musel setkat každý občan, který posílal či obdržel dopis nebo pohlednici. Tvář zeměpánova totiž tvořila - vedle motivu rakouské císařské koruny - jediný námět rakouských poštovních známek.

Obraz císaře pána se měnil jen zvolna. Na počátku vlády to byl portrét hezkého mladíka s jemnými rysy, zpravidla upnutého ve vojenském stejnokroji či zahaleného do efektně nařaseného řádového ornátu Zlatého rouna (tak maloval Františka Josefa i Josef Mánes). Následoval oficiální portrét číslo dvě: oduševnělý pán středního věku s vysokým čelem a stále mohutnějším vousem. Poslední čtyři desetiletí své vlády pak císař vystupoval jako živoucí ztělesnění oné ikony, která pro nás dodnes symbolizuje duch staré monarchie. Jeho charakteristické licousy napodobovalo loajální úřednictvo po celém mocnářství, aby už svým vzhledem dalo dostatečně najevo, že tvoří podstatnou - a spolu s armádou a katolickou církví také poslední - oporu habsburského trůnu.

Sláva císaři!

Hraběnka Larischová po straně tvrdila, a nebyla sama, že mocnářův dobrotivý vzhled, korunovaný legendárním pohledem průzračně modrých očí, ve skutečnosti ani v nejmenším neodpovídá chladné a necitlivé povaze muže, který si nedokázal vytvořit normální lidský vztah ani ke svým nejbližším. Nebyla to však pravda, i když František Josef konal své panovnické povinnosti s mimořádnou odpovědností a osobní city u něho vždy ustupovaly do pozadí. Prostý lidský soucit s životními tragédiemi, které mocnáře pronásledovaly, hrál jistě důležitou roli při utváření obrazu císaře na veřejnosti. Jak známo, oněch neštěstí nebylo nijak málo: panovníkův bratr Maxmilián, císař mexický, zahynul na popravišti, jeho syn Rudolf skončil za nejasných okolností (snad) sebevraždou a manželka Alžběta se stala obětí zcela nesmyslného atentátu.

V dobovém tisku často můžeme o Františku Josefovi číst věty typu „nebylo snad bolesti lidské, jaké zakusiti může vladař, otec i manžel, které byl by zůstal ušetřen“. Nejde o pouhá novinářská klišé; většina prostých obyvatel českých zemí se svým panovníkem opravdu soucítila. Zatímco v době vznícené české sebeidentifikace s habsburskou říší - v letech zápasů se Sardinským královstvím a bismarckovským Pruskem - nebyl její mladý vládce zrovna oblíben, v době ochlazení a lhostejnosti se naopak stal neskonale populárním „stařičkým mocnářem“. Česká veřejnost nakonec císaři opravdu zazlívala už jen jediné - nesplněný slib královské korunovace. Osobní popularita mocnářova však zůstávala neotřesena, i když český poměr k monarchii postupně ochládal. Josef Svatopluk Machar, jinak veliký kritik rakouskouherských poměrů, výstižně napsal: „Populární a milovanou jest osoba mocnářova po celé monarchii. Jeho stáří, jeho povaha, jeho ranami těžce zkoušený život učinily jej takřka idolem celé říše. Jsem jist, že nejopozičnější kraje, ba zem, která by se nalézala ve stavu vyslovené revolty, byla by okamžitě pacifikována pouhým jeho příchodem. A ne v čele vojska a pušek. Dvorní kočár, na boku furýr s bílým peřím na klobouku a v kočáře císař v generálské uniformě, se svým aristokratickým, a přece vlídným pohledem - kdekdo obnaží lebku a bude křičet: Sláva císaři!“

Náměstí a pomníky

Císař však byl zprostředkovaně přítomen mezi svými věrnými Čechy i jinak. Jeho osobu zastupoval nejčastěji již zmíněný monogram FJI; populární „frantík“, který mimo jiné zdobil vojenské čepice několika generací c. (a) k. rekrutů. Císařovo jméno nesly (s mocnářovým souhlasem) nesčetné spolky po celé monarchii. Byly po něm pojmenovány ulice, náměstí, nábřeží, nádraží, mosty, sady, válečné i obchodní lodi. Na sklonku své vlády mohl František Josef I. jen v Praze přijet na „své“ nádraží, projít se přes „svůj“ most a zavítat i do „svého“ vorového přístavu. Od roku 1916 se po zvěčnělém panovníkovi nazývalo též význačné pražské náměstí, přejmenované vzápětí - jak jinak? - na náměstí Republiky. Vedle veřejných prostranství se císařovým jménem honosily také četné instituce, vzniklé za dlouhé vlády Františka Josefa I. V Čechách to byla například úctyhodná a zasloužilá Česká akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění, rovněž několik muzeí se pyšnilo císařovým jménem.

Již za mocnářova života vyrůstaly v českých a moravských městech jeho pomníky. Nebylo jich kupodivu mnoho: absolutním rekordmanem, pokud jde o počet památníků, byl v rámci habsburského arcidomu osvícený reformátor Josef II., populární zvláště v oblastech s převahou německojazyčného obyvatelstva. První pomník v českých zemích zbudovalo Františku Josefovi roku 1898 město Olomouc, v němž císař o padesát let dříve nastoupil na trůn. Slavnostní odhalení sochy bohužel připadlo na dny smutku po zavraždění císařovny Alžběty, a panovník se proto k odhalení vlastního monumentu nemohl dostavit osobně. Ani tento, jako většina „rakušáckých“ pomníků u nás, nepřežil vznik republiky déle než o několik týdnů.

Pozoruhodné osudy připravily dějiny pomníku Františka Josefa I. v Karlových Varech. Složilo se na něj několik stovek prominentních lázeňských hostů z řad říšských Němců u příležitosti císařových osmdesátých narozenin. Mocnář zde byl zpodobněn v důstojné póze, oděn do slavnostní uniformy. Pod ním, u základny stupňovitého podstavce, seděla „vřídelní víla“ se lvem. Podle císařova přání zvěčnil sochař Boermel v postavě vnadné vodní žínky jistou Else Wohlgemuthovou, herečku vídeňského Burgtheatru. Pomník byl slavnostně odhalen v srpnu roku 1911 za účasti arcivévody Bedřicha a místodržícího Thuna. Po vzniku Československé republiky byla socha císaře provizorně zakryta prkennou ohradou. Městská samospráva ji odstranila - bez valné ochoty - teprve poté, co roku 1923 vstoupil v platnost zákon na ochranu republiky; ten stanovil výslovně tresty „za neodstranění či zřízení nepovoleného pomníku“. Ještě za další dva roky se rozpoutala diskuse o osudech zbytku pomníku, tedy o zcela apolitické sochařské skupině víly se lvem. Odvolání městských radních, že „podstavec sám o sobě nemá charakter nepřátelský státu“, odmítla Zemská politická správa s úchvatně idiotským zdůvodněním, podle kterého by se osiřelý podstavec „mohl stát nositelem tendencí, které jej vytvořily“. Město Karlovy Vary později předalo sochu Františka Josefa bezplatně Říšskému svazu Rakušanů a císař nakonec zakotvil v burgenlandském Eisenstadtu, v parku u bývalé nižší vojenské reálky. Tady ho dle všeho zničili příslušníci Rudé armády, tábořící ve městě v letech 1945 až 1955.

Jediným českým městem, které pomník Františka Josefa po roce 1989 manifestačně obnovilo, jsou západočeské Františkovy Lázně. Zdejší park se navíc pyšní hned dvěma sochami zakladatele města, císaře Františka I. (jedna z nich je kopií jezdeckého monumentu z pražského Smetanova alias Františkova nábřeží), a standardní litinovou plastikou Josefa II. Dokonce i v době, která se návratům starých pomníků nijak nebrání, je tato koncentrace habsburských monumentů v Česku doposud věcí neobvyklou. Škoda jen, že se do Františkových Lázní už nevrátí noblesní mramorová socha císařovny Alžběty, vztyčená zde původně v roce 1905. O dvě desetiletí později se krásná Sisi odstěhovala z nevděčných Čech do rodného Bavorska. Dnes zdobí tento hezký secesní pomník hotelový park ve Feldafingu na Starnberském jezeře.

Císařské suvenýry

Podle mínění nesčetných publicistů, propůjčujících své pero k chvále habsburského arcidomu (příslušníci vlasteneckého českého učitelstva se v tomto ohledu zvláště překonávali!), zbudovali císaři Františku Josefovi nejtrvalejší pomník jeho věrní poddaní ve vlastních srdcích. Aby loajální občanstvo nezapomínalo ani na chvíli na příchylnost k trůnu, zahrnoval je dobový trh všemi možnými i nemožnými předměty s vyobrazeními panovníka a státních či dynastických symbolů. Císař pán a jeho rodina tak vstupovali do všedního života českých domácností v nejroztodivnějších formách. Zvláště kulatá panovnická jubilea v letech 1898 a 1908 dala sklářským, keramickým a železářským podnikům příležitost zvýšit své zisky za pomoci ohromujícího množství sklenic, talířků, misek, popelníků, slánek, těžítek, dóziček, flakonků, váz, pouzder na cigarety, mlýnků, sošek, korbelů, lampiček a dalších předmětů, připomínajících slavné výročí. Císařův portrét bylo možno zakoupit na ubrouscích, ručnících, kapesních nožích, zouvácích či tabatěrkách. Zvláště vkusnými artefakty pak byla kovová poprsí FJI, z nichž na všechny strany trčely tyčky a dráty: tyto bizarní předměty se věnčily květinovými girlandami a posléze užívaly k okrase veřejných prostor. Vedle aktuální podobizny Františka Josefa I. byl zpravidla umístěn portrét osmnáctiletého jinocha, právě se ujímajícího vlády.

Na druhé straně nelze přehlédnout, že oficiální císařův kult dosahoval až absurdních dimenzí, které nutně musely svádět k parodování. Toto konstatování platí především o četných jubilejních publikacích vznikajících opět většinou péčí českého učitelstva. Těžko lze například uvěřit, že by sebeloajálnější Čech při pohledu na Národní divadlo v Praze zvolal doslova následující větu: „Aj, toť pomník doby, kdy vlast naše zlobou nešťastných staletí zubožená, k životu opět probuzena; aj, toť pomník uvědomělosti a obětavosti národa dbalého i práce poctivé i snah směřujících k výšinám vědy a umění; aj, toť pomník doby Františka Josefa I., císaře - krále národu našemu milostivého, který školami vědě i umění brány do vlasti otevřel a otcovskou péčí ochraňuje nás dosud.“ Je zřejmé, že jubilejní sborníky, obsahující podobné perly, představovaly pro pozdější satiriky vydatný zdroj inspirace.

Paměť obrazů

Drastickou změnu zaznamenala idylická ikona „stařičkého mocnáře“, a to nejen v českém prostředí, teprve s výbuchem první světové války. Jen obtížně se veřejnost vyrovnávala s faktem, že oficiální propagandou oslavovaný „kníže míru“ vehnal své poddané do pekla zákopů. Císařovo heslo „Vše pro dítě“, vyslovené v dobách hlubokého míru, se změnilo ve vlastní krutou parodii. To ostatně platí o celé rakouské válečné ideologii. Oslavy Františka Josefa coby dobrotivého a laskavého otce poddaných mohl v této chvíli brát vážně jen málokdo. Propaganda Trojdohody a s ní i obrazová publicistika českého zahraničního odboje s gustem zobrazovaly rakouského císaře v lepším případě jako senilního idiota, v horším pak jako krvežíznivou stvůru. Tyran na trůně s rysy orientálního despoty a s tasenou šavlí, na níž jsou nabodnutá tělíčka nebohých dětských obětí: takto zachytil Františka Josefa na jedné ze svých válečných karikatur František Kupka. Podobné obrazy měly přežít císaře i monarchii. A přece byl snad pravdivější onen výjev, na němž se zarmoucený císař modlí za vlast a ujišťuje Všemohoucího: „Nechtěl jsem té války.“ Bylo možná aktem božské prozřetelnosti, že konce oné války se FJI už nedožil.

(Týden)