Leden 2007

Povolání agent

Krystyna Wanatowiczová

Kalendář hlásí prosinec 1980. Pavel Muraško píše ukrajinskou azbukou: „Prohlašuji, že při své práci s orgány KGB uchovám veškerá tajemství, která se dovím při své činnosti. Budu pracovat čestně a vycházet při tom z citu vlastenectví k ukrajinskému národu. Svou práci budu plnit dobrovolně a udělám všechno pro to, abych objevil nepřátele Sovětského svazu.“

Kalendář hlásí květen 2006. Pavel Muraško sedí na zahrádce svého penzionu v pražských Střešovicích. Muž, který kdysi podepsal, že chce spolupracovat jen se sovětskou tajnou službou KGB, ve skutečnosti donášel důstojníkům československé StB. Jeho hlavní zásluha? Pomáhal odhalit cestu, kterou se ze Západu pašovaly tiskoviny pro tuzemskou opozici; takzvaný kamion, jenž se později objevil i v propagandistickém filmu.

Zátahu se v estébácké hantýrce říkalo akce Delta. Před dvaceti pěti lety, v prvních květnových dnech roku 1981, zatkla StB přes tři desítky nevinných lidí; osm z nich strávilo rok ve vazbě, hrozil jim velký proces a deset let vězení za podvracení republiky. V té době ještě disidenti nevěděli, kdo je udal. To, že Muraško spolupracoval s tajnou policií, se zjistilo v roce 1990 po převratu: musel odejít z federálního parlamentu a Občanského fóra. Mnozí z těch, jimž zasáhl do života, se domnívali, že posléze zmizel kdesi na Slovensku.

Hra na KGB

Pavel Muraško se narodil v roce 1939 v Praze ukrajinským rodičům. V polovině sedmdesátých let byl zavřený na Mírově za pašování ukrajinské opoziční literatury. Ve vězení se seznámil s českými politickými vězni, v roce 1977 podepsal Chartu. Po nějaké době však začal spolupracovat s tajnými službami, dostal krycí jméno Filip. Vymínil si přitom, že nechce jednat s příslušníky StB, nýbrž jen s KGB: československá tajná služba pak předstírala, že podmínku splnila. V jeho svazku se píše: „V dubnu 1979 byl s FILIPEM navázán vynucený kontakt, během kterého dal najevo, že odmítá jednání s představiteli StB ČSSR. Plně však akceptoval možnosti operativních kontaktů s představiteli KGB USSR (Ukrajinská sovětská socialistická republika, pozn. red.). Na základě této skutečnosti byl získán ke spolupráci dne 12. 12. 1980 soudruhem Zejkánem, který vystupuje jako pracovník KGB USSR pod jménem Ivan Michajlovič.“

Proč vlastně Muraško nechtěl mít nic společného s StB, ale KGB mu nevadila? Zprvu ani nechtěl přiznat, že s tajnou službou spolupracoval. Poté co mu TÝDEN ukázal jeho vlastní prohlášení, začal tvrdil, že snaha o kontakt s KGB nebyl jeho nápad. Prý věděl, že jde o příslušníky StB. „Byla to hra. V naší skupině jsme se dohodli, že je nutné, aby někdo z nás navázal kontakt s StB. Chtěli jsme zjistit propojenost Ukrajinců na StB. Hru na KGB si vymysleli oni. S tím přišel Zejkán,“ odvolává se na svůj „řídící orgán“, podplukovníka StB Jana Zejkána.

Důstojník je už dnes po smrti a jeho verzi nemůže potvrdit, Muraškovo vysvětlení však nezní příliš přesvědčivě. Estébáci v dokumentech vždy zdůrazňovali, že s ním hrají hru na KGB proto, neboť je to jeho výslovná podmínka. Ve svém prohlášení ostatně napsal: „V rámci mé činnosti se budu setkávat jen s pracovníky sovětských orgánů. Je to hlavní podmínka mé spolupráce.“ Jak tato spolupráce vypadala?

Spolehlivý člověk

Od začátku sedmdesátých let jezdilo do Československa velké auto - obytný karavan; zasvěcení mu ale říkali kamion. Z Londýna jej vypravoval pozdější ministr zahraničních věcí Jan Kavan, který tehdy řídil nezávislou tiskovou agenturu Palach Press Agency. Na akce přispívali jednotlivci i nadace; z Paříže vydavatel Svědectví Pavel Tigrid, z Říma vydavatel Listů Jiří Pelikán. Obytné prostory auta byly na první pohled prázdné, ve skrýších se vozily knihy, časopisy, peníze, rozmnožovací technika. Zásilky vážily až 380 kilogramů, kamion jezdil čtyřikrát ročně, pokaždé s jinou poznávací značkou a falešnými papíry; každé tři roky se auto měnilo.

Po zveřejnění Charty 77, které vyvolalo ostrý konflikt s komunistickou mocí, musely být transporty utajeny ještě více. Už se nezdálo možné, aby hlavní spojkou, přes niž se domlouvá datum a místo příjezdu, byl někdo ze signatářů. Hlavní koordinaci převzala po Petru Pithartovi socioložka Jiřina Šiklová: Chartu nepodepsala právě proto, aby na sebe neupozorňovala. Hledala člověka, který bude materiály přebírat a schovávat; disidenti Anna Šabatová, její manžel Petr Uhl a publicista Jaroslav Suk jí doporučili právě Muraška.

„Když jsme hledali spolehlivého a neprofláklého člověka, napadnul mě Muraško. Důvěřovali jsme mu. Souhlasil a technické věci s ním domlouval Jan Ruml,“ uvádí Šabatová, která dnes pracuje jako zástupkyně ombudsmana. „Dělal na mě výborný dojem. Byl věcný a racionální. Na podzim 1980 jsem ho seznámil s Jiřinou, aby se dohodli,“ říká Ruml, jenž měl na starosti distribuci materiálů a později se stal ministrem vnitra.

Také na StB však udělal Muraško dobrý dojem, měla s ním velké plány. „Získáním FILIPA je sledován cíl jeho dlouhodobého vysazení do zahraničí a jeho napojení na centra UON (Organizace ukrajinských nacionalistů, pozn. red.). Do doby vysazení bude využit pro odhalování emisarů OUN a spojek ID (ideodiverzních, pozn. red.) center přijíždějících do Československa,“ píše se ve zprávě ze srpna 1980.

Dobře placený agent

StB si Muraška považovala. Věděla, že mu disidenti absolutně důvěřují a že se jeho prostřednictvím dostane k důležitým informacím. Estébáci sice tukově šili, že sem ze zahraničí někdo vozí písemnosti, podrobnosti však neznali.

V zimě 1980 převzal Muraško dovezené tiskoviny, StB tak mohla sledovat „celou operaci předávání materiálů“. „Podal informace o realizovaném spojení Palach Press Agency do ČSSR. Byl zaveden do akce DELTA,“ napsal o Muraškovi jeho řídící orgán. Podle spisu dostával za své služby na tehdejší poměry velmi dobře zaplaceno. „TS (tajnému spolupracovníkovi, pozn. red.) FILIPOVI byla od července 1980 vyplácena za spolupráci pravidelná měsíční částka 1000 Kčs až do konce roku 1984. Celkem mu byla vyplacena částka 52 000 Kčs. Dále byly TS uděleny finanční odměny v celkové výši 9000 Kčs,“ zaznamenali estébáci. Proč začal Muraško spolupracovat s disidenty a zároveň s StB? Nepřišlo mu nefér, že svým chováním ohrozí mnoho lidí? „Nepřišlo mi to nefér. Až na výjimky si StB přese mne ověřovala informace, které už věděla. Neříkal jsem nic stěžejního,“ říká Muraško. Tvrdí také, že jeho přítel Josef Jiroš měl s StB dobré styky a informoval ho, co může a nemá říkat. Také Jiroš už je po smrti; Muraškovo tvrzení opět nelze ověřit. Jenže kdyby byl pro StB tak nepodstatný, jak tvrdí, je otázka, zda by dostal na konci roku 1981 mimořádnou odměnu tři tisíce korun. „TS FILIP má v roce 1981 hlavní zásluhu na realizaci akce DELTA,“ napsali důstojníci StB. Muraško přitom bral peníze i od disidentů. „Požádal mě, abych mu sehnala nějaké překlady, což jsem zařídila, a dala mu zálohu,“ vzpomíná Šiklová.

Hrdinní trockisté

Další zásilku měl Muraško převzít v lednu 1981. Estébáci vše sledovali, byli však nápadní. „Šla jsem na sraz s řidičem vozu a všimla si, že mě sledují. Vzala jsem si od řidiče důležité dokumenty, které měl u sebe, a řekla mu, ať jede zpátky a nic nevykládá,“ vypráví Šiklová. Věděla, že převzaté materiály si nemůže nechat. Nastoupila do autobusu, na poslední chvíli vystoupila a estébáci v něm zůstali. Dokumenty pak schovala u dětského psychologa Zdeňka Matějčka.

V Muraškově garáži však zůstávaly materiály, které mělo auto vyvézt na Západ. Agent informoval StB, že další zásilka má dorazit v posledních dubnových dnech. Sedmadvacátého dubna 1981 večer přijel velký bílý peugeot na přechod Dolní Dvořiště. Seděli v něm mladí Francouzi, Eric Gilles Thonon a Franćoise Anisová. Auto vypadalo dost těžké na to, že v obytném prostoru bylo jen oblečení a jídlo. Celníci je zabavili a posádku vozu zatkli. Nepostupovali však důsledně, nejdůležitější dokumenty měli Francouzi u sebe a přes noc zůstali bez dohledu spolu. „To, co měli s sebou, rozžvýkali. Naštěstí to byli trockisté, kteří svůj úkol brali jako boj proti stalinismu a českých estébáků se nebáli,“ vypráví Kavan.

Šiklová a spol.

Francouzi byli za několik týdnů vyhoštěni. StB zabavila obsah peugeotu a vše, co bylo v Muraškově garáži určeno k vyvezení. Šestého května provedli estébáci domovní prohlídky u mnoha disidentů a začali zatýkat, v cele skončila například Olga Havlová nebo bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek. „Jan Kavan mi ještě stihl poslat kurýra se seznamem věcí, které byly v autě, abych stihla varovat ostatní. Taky zařídil, že můžu utéci na francouzskou ambasádu, ale neudělala jsem to,“ říká Šiklová: tajní policisté ji zatkli osmého května.

Celkem se v celách předběžného zadržení ocitlo více než třicet lidí. Ve vazbě zůstala Jiřina Šiklová, spisovatelka Eva Kantůrková, novináři Karel Kyncl, Jiří Ruml a jeho syn Jan, historikové Milan Šimečka a Ján Mlynárik a básník Jaromír Hořec. Kromě Šiklové a Rumla neměli ostatní obvinění s Kavanovým kanálem nic společného; provinili se tedy jen tím, že četli exilové časopisy a jejich rukopisy se posílaly na Západ. Někteří se vzájemně ani neznali. „Vytvoření skupiny ,Šiklová a spol.‘ bylo umělou vytvořenou konstrukcí StB. Některé členy skupiny jsem v životě nepotkal. Jiřího Rumla jsem poprvé viděl ve vězeňské nemocnici na Pankráci, J. Šiklovou jsem potkal před třemi lety v tramvaji a E. Kantůrkovou před dvěma lety v hospodě,“ napsal později Mlynárik v exilovém časopisu Svědectví.

Začaly přípravy na monstrproces nazvaný Šiklová a spol. Vyšetřovací spisy měly tisíce stran. „Bylo to tak vážné, že mi vyšetřovatel nabídl, že mě po odsouzení za někoho vymění. Nechat ve vězení matku dvou dětí by nebylo dobré. V exilu mi sehnali Němce, který by si mě vzal v zastoupení. V Polsku bylo stanné právo, mysleli jsme, že dostaneme deset let,“ říká Šiklová. Západ však proti zatčení disidentů ostře protestoval. Rakouský kancléř Bruno Kreisky dokonce zrušil plánovanou návštěvu prezidenta a generálního tajemníka Gustáva Husáka; jako důvod mimo jiné uvedl, že jsou v zemi občané vězněni z politických důvodů.

Zlato za disidenty

V té době také probíhala jednání s Velkou Británií a USA o vrácení československého zlata, které ukradli nacisté a jež se po válce dostalo na Západ. Ozývaly se názory, že výměnou za vrácené zlato by měl československý režim zmírnit tlak na disidenty. V archivu ministerstva vnitra leží stručný výtah z projednávání návrhu náhradové dohody mezi USA a ČSSR v americkém Kongresu z prosince 1981. „Vyjádřen názor, že dohoda povede k ulehčení situace disidentů a těch, kteří nesouhlasí se socialistickým zřízením.“

Spisovatel Jan Beneš k tomu dodává: „Americký senátor Daniel Patrick Monyhian si ode mne vyžádal posudek, v němž jsem napsal, ať nám zlato vrátí, ale výměnou za politické vězně.“ Zlato se do Československa vrátilo v únoru 1982, o měsíc později bylo propuštěno pět disidentů, zbylí tři pak v květnu. „Po propuštění jsme se dověděli, že za nás intervenovali senátor Edward Kennedy, prezident François Mitterrand a že jsme byli vyměněni za to zlato,“ vzpomíná Ruml.

O Muraškově roli v případu se však nevědělo. Po listopadu 1989 se dostal do Občanského fóra. „Velmi iniciativně se přihlásil o vedení sekce národnostní menšiny a dělal potíže. Domáhal se místností, které jsme ve Špalíčku neměli. Vyhrožoval, že když neuděláme to či ono, přivede nám pod okna tisíce protestujících ,menšinářů‘,“ vypráví místopředseda Senátu Petr Pithart. Muraško se pak stal poslancem Federálního shromáždění. Když Pithart zjistil, že podle dokumentů spolupracoval s komunistickou tajnou službou, řekl mu, ať si sebere své věci, odejde a už se nevrací. „Zeptal se: ,Proč?‘ a já mu řekl: ,Raději se neptejte, dobře to víte.‘ Po pěti minutách odešel a nikdy jsem ho už neviděl,“ vzpomíná Pithart.

Den po setkání s TÝDNEM se Muraško ozval. V telefonickém rozhovoru se snažil přesvědčit o své verzi. „V sedmdesátých letech mě Amnesty International vyhlásila za politického vězně roku. Po skončení spolupráce mě StB začala terorizovat a v roce 1986 mi udělali tajnou domovní prohlídku.“

(TÝDEN)