Leden 2007

Česko smrdí od Poslanecké sněmovny

Petr Zavoral

Minulý týden (od 4. 12. 2006 - pozn. red. CS-magazínu) si vyvolení zástupci lidu užili zdrcující veřejné kritiky jako málokdy. Vysloužili si ji hanebným způsobem nakládání s penězi daňových poplatníků při druhém čtení návrhu zákona o státním rozpočtu. Miliony, desítky, stovky milionů korun jen tak poletovaly vzduchem, když poslanci pořádali oblíbené každoroční dostihy, který z nich lépe a víc podojí státní kasu nad již schválený rozpočtový rámec, v podstatě jen proto, aby si šplhnul u voličů ve svém regionu, kteří mu pomohli k pohodlnému parlamentnímu živobytí. Nikoho přitom nezajímalo, že erární dojná kráva je už tak na krev vydojená, že každá položka, kterou se politickým korupčníkům podaří uhrát navíc, ještě prohloubí beztak obludný státní dluh.

Rozpočtový výbor Sněmovny přiklepnul poslaneckým lobbistům za víceméně soukromý regionální zájem čtyři státní miliardy ještě předtím, než se začali v hlavním jednacím sále hádat o další neexistující prachy. Několikahodinové předčítání nových požadavků majitelů natažených dlaní pak skončilo zvýšením jejich kořisti až na dvacet miliard, čímž deficit státního rozpočtu jenom za rok 2007 zřejmě o dost překročí skandální devadesátimiliardovou výši.

Znechucení veřejnosti z takto nezodpovědného počínání pramení hlavně z toho, že vylicitované stamiliony mají být použity k účelu, o němž nepřísluší rozhodovat zákonodárnému sboru: na podporu zkorumpovaného fotbalu, na opravy cest, škol, kanalizace, kapliček a já nevím čeho ještě, kterážto bohulibá činnost je ve výlučné kompetenci regionálních samospráv a do níž se nemají co plést poslanci, kteří začasté ani netuší, kde »potřebná« obec leží. Ti by se měli starat o to, aby při nakládání s veřejnými prostředky byly dodržovány zákony a při financování místního dobrodiní nedocházelo ke korupci a švindlu. Jenže chtějte něco takového po zákonodárcích, kteří takzvaným porcováním medvěda sami porušují své vlastní normy: suplují úlohu výkonné moci, což je v rozporu nejen s dobrými mravy, ale i s ústavou. Zvlášť když se v řadě případů ukazuje, že vyhádané poplatnické peníze mají namířeno nejprve do kasiček privátních firem, jejichž majitelé mají s příslušnými poslanci »nadstandardní vztahy«, a odtud teprve, dá-li Bůh a podnikatelská serióznost, půjdou všelijakými serpentinami vstříc kýženému blahodárnému cíli. To už není jen nestydatost, to je sněmovní důležitostí umocněné šibalství, jejž se před našima očima hromadně dopouštějí lidé, kteří rozhodují dočista o všem včetně podoby vlády a nejvýznamnějších státních orgánů.

Je česká národní ostuda, že zatím jediným vysokým politikem, kterému se tenhle šlendrián vzepřel v krku, byl parlamentní zelenáč Martin Bursík, který za ostrou kritiku otevřené politické korupce sklidil jen pobavené úsměvy a ťukání na čelo. Kéž by si co nejdřív začali ťukat na čelo Bursíkovi zelení, že na nápad skoncovat s poslaneckými pomníčky před nimi nepřišli představitelé velkých partají, po zásluze smetení vlnou občanského hněvu.

(Annonce)