Leden 2007

Rusko je nebezpečný politický hráč

Petr Zavoral

»Dostali mě, ale všechny nedostanou,« řekl na smrtelné posteli Alexandr Litviněnko, nepochybná oběť zločinců z Putinova okolí. Kéž by se to proroctví týkalo i západních demokratů, kteří jako by nechtěli vidět, s čím si zahrávají, když ruského cara povýšili na důvěryhodného partnera při rozhodování o osudu světa.

Na konci listopadu přinesly sdělovací prostředky zprávu, že při návštěvě Irska zničehonic onemocněl světoznámý ruský reformátor a bývalý premiér Jegor Gajdar. No a co? - dalo by se říct. Co je na té informaci tak zvláštního, že se objevuje na titulních stránkách novin? To se přece může stát každému: jdete v Dublinu či kdekoliv jinde na snídani, najednou zkolabujete a třeba i upadnete na několik hodin do bezvědomí. A můžete být do té chvíle naprosto fit, zdraví jako řípa. Nebo jako pan Gajdar.

Na »záhadné« nemoci předního ruského demokrata a nemilosrdného kritika Putinova režimu je podezřelých hned několik okolností, především ta, že začal chrlit krev den poté, co v londýnské nemocnici podlehl následkům otravy další »nepřítel Kremlu«, exrozvědčík ruských tajných služeb Alexandr Litviněnko. A že se tak stalo v souvislosti s prezentací Gajdarovy knihy »Smrt impéria - varování pro současné Rusko«, jejíž obsah by si car Putin jistě nedal za rámeček. Právě to mají Litviněnko a Gajdar společné: každý po svém varují svět před postsovětskou velmocenskou politikou, hlavně před metodami, jimiž oživují nejhorší tradice brežněvské říše zla titíž čerti jako kdysi, ledaže s miláčkem Západu Putinem v čele. Proto je prvním podezřelým z fyzické likvidace (v Gajdarově případě zatím z pokusu o ni) právě sám ruský prezident jakožto odchovanec zločinné KGB.

Putinovo jméno začali političtí pozorovatelé a komentátoři světového tisku skloňovat už ve chvíli, kdy se ukázalo, že Alexandr Litviněnko, znalec poměrů uvnitř ruské Federální bezpečnostní služby FSB, přímé nástupkyně KGB, zemřel na rozklad tkání způsobený radioaktivním izotopem polonia 210, kterážto obtížně identifikovatelná smrtící zbraň není k mání v kdejakém travičském brlohu, nýbrž s ní pracují pouze přísně střežené jaderné elektrárny. Pak už nebylo obtížné spojit si »zájem« ruského státu se zaběhnutou praxí KGB zbavovat se kritiků Kremlu nejsprostšími metodami. Po celou dobu existence SSSR byli odpůrci právě panujících mocnářů vražděni těmi nejvynalézavějšími prostředky, jaké byly k dispozici při momentální úrovni technického pokroku. Polonium zvolené pro vraždu Alexandra Litviněnka bylo svého druhu vyjádřením stupně důležitosti toho muže: jak již řečeno, znal KGB jako své boty, věděl a nenechával si pro sebe, že FSB školila v kavkazském Dagestánu před americkou tragédií 11. září 2001 druhého nejvyššího potentáta Al Kajdy Ajmána Zavahrího. Dokonce v exilu vydal knihu »Jak vyhodit Rusko do vzduchu: Teror zevnitř«, v níž prozradil, že agenti FSB zorganizovali v roce 1999 pumové výbuchy obytných domů na různých místech v Rusku, při nichž zahynulo přes tři sta civilistů a z nichž pak Kreml obvinil čečenské povstalce, aby získal na svou stranu podporu veřejnosti pro čečenskou genocidu.

A ještě něčím se Litviněnko stal kandidátem smrti: podle některých informací obdržel v Londýně od nejmenovaného italského specialisty na ruské tajné služby usvědčující materiály o politické vraždě další osoby, která byla Putinovi a spol. trnem v oku, opoziční novinářky Anny Politkovské. Ta statečná žena byla »neznámým pachatelem« usmrcena letos 7. října, když se vracela z nákupu. Osmačtyřicetiletou matku dvou dětí přepadl za bílého dne zvlášť sebejistý zločinec, který se neobtěžoval sháněním polonia, smrtícího deštníku či podobně oblíbeného nářadí Putinových rozvědčíků, nýbrž ji jednoduše zastřelil pistolí, kterou pak nechal na místě činu »vyšetřovatelům« na památku, asiže předem věděl, že nebude nikdy dopaden. A čím že si Politkovská způsobila předčasný odchod ze světa? Byla redaktorkou časopisu Novaja gazeta, psala o hrůzných poměrech na Kavkaze, brala si na mušku korupci v ruské armádě, odkrývala skutečné pozadí čečenské války, uveřejňovala svědectví o utrpení lidí, na nichž se za jejich odpor vůči odvěké ruské rozpínavosti mstila krvelačná kremelská moc, a i jinak hýbala vrchnosti žlučí.

Car Putin se zlobí, že mu svobodná světová média přišívají cizí zločiny. Opravdu je tomu tak? Jen od jeho nástupu k moci v roce 2000 je politická vražda Anny Politkovské již třináctým hrdelním zločinem spáchaným na nezávislém novináři, nadto je nepochybné, že tato ohavnost přímo souvisí s otrávením Alexandra Litviněnka a teď i s pokusem fyzicky zlikvidovat Jegora Gajdara. Ještě na jeden naštěstí nedokonaný zločin bychom neměli zapomínat, když už je řeč o špinavých prackách Kremlu: na »záhadnou« otravu vůdce ukrajinské oranžové revoluce Viktora Juščenka, po níž tomuto dalšímu trámu v moskevském oku dodnes zbyla žalující zjizvená tvář. Nikdo už přece nepochybuje o tom, že i tohle svinstvo bylo dílem Putinovy rozvědky, protože při památném ukrajinském podzimu nešlo o nic jiného než o jakkoliv hnusné odstranění politického soupeře proruského protektora Viktora Janukovyče.

Je to prostě tak, ať se to milovanému postsovětskému vůdci líbí nebo ne: KGB (nebo FSB, to vyjde nastejno) organizované smrtící útoky na představitele protiputinské opozice, to je jeden a týž kriminální případ, ať už se vybrané oběti jmenují Juščenko, Politkovská, Litviněnko nebo Gajdar. Je to připomínka nepomíjejícího bolševického zla, které se dnes stejně jako za leninsko-stalinských časů rozprostírá od západní ruské hranice až po Vladivostok a nepřestává ohrožovat okolní svět, ani když si pro lepší dojem nasadí Putinovu masku dobrotivého kremelského báťušky.

Rusko současnosti je stejně nevypočitatelná bestie, jakou bylo v dobách, kdy si na západní účet chtělo podmanit celou Evropu, Putin je stejně »spolehlivý« partner vyspělých demokratických zemí, jako byli všichni jeho předchůdci. K předstírání vstřícnosti vůči USA a členským státům Evropské unie ho nutí nezbytnost přečkat nějak hospodářský srab po rozpadu SSSR, vypodvádět si západní investice do shnilé ruské ekonomiky, zmobilizovat všechny možné i nemožné zdroje, aby se Moskva znovu stala nepominutelným hráčem velmocenské politiky. Potom ... pánbůh s námi a zlý pryč, až si Kreml zase začne klást studenoválečnické podmínky.

Ostatně ani není nutno čekat na nějaké potom. Už dnes je putinské Rusko západní spojenec za všechny peníze. Chvíli se lísá k Berlínu, Londýnu či Washingtonu, vzápětí se ocicmává s čínskými potírači lidských práv nebo s dirigenty islámského terorismu. Dokonce i parchanti Castro, Kim Čong-il či neodhadnutelný íránský fanatik Ahmadínežád jsou kremelské zabijácké elitě dobří k tomu, aby si budovala v předstihu výchozí pozici k budoucí světovládě. Nevědí to západní státníci, když Putina plácají po zádech a cudně zavírají oči před jeho kvalifikací i před jejími produkty? Nevarují je mrtvoly, jimiž kremelskému carovi zcela oddané tajné služby dláždí jeho cestu ke znovunastolení atmosféry studené války? Nebo i jim se zastesklo po jasně vymezeném bitevním poli, na němž na sebe cení zuby dobře identifikovatelní nepřátelé?

To by ale byl smrtonosný omyl, páni demokraté. Neb až se jednou Rusko vzpamatuje z pádu železné opony a ukáže svou pravou velmocenskou tvář, bude už mít na své straně nejen šašky domnívající se být tvrdou pěstí světového proletariátu, ale i miliardovou, možná už méně zdrženlivou Čínu a také většinu muslimských vyhlašovatelů svatých válek, kteří rychle pochopí, s čí pomocí si mohou nejsnáze podmanit nenáviděné křesťanské psy.

(Annonce)