Leden 2007

Kdyby Beneš nebyl prezidentem

Zbyněk Zeman

Edvard Beneš nikdy nepřestal doufat, že se stane následníkem T. G. Masaryka, prezidentem byl nakonec zvolen 18. prosince 1935. Do Vladislavského sálu se dostavilo 440 poslanců a senátorů. Profesor Bohumil Němec stáhl svoji kandidaturu krátce před volbou - přesto dostal 24 hlasů. Henleinova SdP a fašisté odevzdali 76 prázdných lístků. Beneš byl pracně sestavenou většinou hlasů zvolen v prvním kole.

Ještě týden před volbou nebyl její výsledek jistý. Na úmorné schůzi 10. prosince se předáci vládní koalice s Milanem Hodžou v čele nedokázali dohodnout na vhodném kandidátovi; v Republikánské straně zemědělské (agrární) existovalo silné protihradní křídlo. Teprve když se agrární strana rozhodla Beneše podpořit a přistoupili na jeho kandidaturu slovenští katolíci a také komunisté, měl Beneš většinu zajištěnu. Byla to však většina křehká. Mohla se lehce zřítit a potřebné třípětinové většiny mohl dosáhnout Bohumil Němec. Pokusme se představit si, že by nastala právě tato situace.

Květiny a odborníci

Benešova prohra překvapila nejvíce Beneše samého. Odejel do Sezimova Ústí, kde ho paní Hana opatrovala. Jejich soused Fierlinger mu na gramofonu přehrával pochody Rudé armády, aby svému bývalému šéfovi zvedl náladu.

Když se profesor Němec přestěhoval na Hrad, bylo mu dvaašedesát let a měl za sebou deset let jako poslanec a senátor Národní demokracie. Byl předsedou prestižní Národní rady československé a v roce 1935 z Národní demokracie vystoupil - když vešla do Národního sjednocení. Měl pověst českého nacionála, avšak přístupného argumentům. Povoláním byl přírodovědec, specializující se na anatomii rostlin. Měl své oblíbené víno, doutníky a okruh přátel z mnoha koutů vědeckého i veřejného života. Když začal vykonávat prezidentskou funkci, nechal se slyšet, že by rád viděl rozlehlou botanickou zahradu na pozemku za Hradem u Brusky.

Němcovo chování vyhovovalo řadovým politikům, kteří neměli Beneše v oblibě a obávali se, že se pokusí jít v Masarykových stopách. Nepřáli si mít na Hradě dalšího silného prezidenta, který by vstupoval do jejich výslovného hájemství. Dlouho si neuvědomili, jak se mýlili. Němec se vydal vlastní cestou. Místo toho, aby na Hrad přilákal spisovatele a žurnalisty, kteří by všelijak přisluhovali politické moci a přispěli k vylepšení obrazu prezidenta, začal kolem sebe shromažďovat odborníky, kteří pracovali v pozadí veřejného života. Chtěl slyšet jejich názory na krizovou situaci země. Věděl, že bankéř Preiss i historik Josef Pekař slíbili, že se pokusí získat dobrovolníky pro neformální komise. Jaroslav Preiss pozval Jana Baťu, aby vedl zahraniční komisi; ten nabídku odmítl. Hubert Masařek, bývalý vyslanec v Bulharsku, se práce rád ujal. Scházel ještě odborník na vojenské otázky a Němec požádal o pomoc generála Sergeje Vojcechovského, který byl právě převelen z Moravy do Čech jako zemský velitel.

Na nikoho nespoléhat

Preiss a jeho kolegové se v rozpravách o praktických problémech občas zmínili o svých vlastních zkušenostech. Týkaly se nedůvěry mezi světem politiky a hospodářství, jakéhosi primátu politiky nad hospodářskou nezbytností. Rádl připomněl Masarykovu naději, že se z Československa stane druhé Švýcarsko. Dospěli k názoru, že k řešení národnostní otázky na základě švýcarského modelu by byla nutná nejen důkladná decentralizace státní správy, včetně správy finanční, nýbrž také nový přístup ke konceptu Československa jako národního státu. Prozatím doporučili co možná nejsilnější podporu těm německým stranám, které se postavily proti Henleinovi a SdP.

Hubert Masařek jasně vyjádřil svůj názor, že Malá dohoda se rozpadá, že Společnost národů zaručuje pouze klubovní místnosti pro mezinárodní debatu a že Anglie ještě nenašla s Francií společnou řeč. Takže československá diplomacie se začala zabývat vztahy s Polskem a nabídka smlouvy našla ve Varšavě celkem dobrou odezvu. Ke konci roku 1937 podal Vojcechovský zprávu o strategické situaci republiky. Obsahovala zjištění, že příští válka bude mechanizovanou válkou pohybu, a zpochybnila obranný systém podle vzoru Maginotovy linie. Zpráva připomněla hodnotu československého zbrojního průmyslu, který by v žádném případě neměl padnout nepoškozen do rukou nepřítele.

Po dvou letech ve funkci prezidenta dosáhl Němec určitého respektu mezi politiky a obliby veřejnosti. Odborné komise fungovaly v politickém závětří, aniž se jejich členové pokoušeli přesvědčit spoluobčany, že Československo má své místo v mezinárodní společnosti dokonale zajištěné. Hitler nepřestal proti republice hřímat. Ještě po anšlusu Rakouska dávali vlivní konzervativci v Anglii, když se jim podařilo obrátit svoji pozornost ke střední Evropě, přednost Hitlerovi před Stalinem. V Paříži převládlo přesvědčení, že se s Hitlerem dá vyjednávat, a v Kremlu Stalin trpělivě vyčkával další vývoj ve střední Evropě.

Léto 1941: konec války

Dne 29. září 1938 odletěl Hubert Masařek do Mnichova, aby tam vyzvedl smlouvu o budoucnosti Československa. V noci 30. září se na Hradě konala porada politiků s vojenskými veliteli. Byla nesouvislá a bouřlivá; Němec, Syrový i Hodža se k ránu přiklonili na stranu Vojcechovského, který nepřestal tvrdit, že republika stojí za to, aby se za každou cenu bránila. Zazněl i názor, že ačkoliv západní mocnosti pomohly Čechům a Slovákům samostatnost získat, neměly právo, aby rozbitý stát předaly Hitlerovi. Ráno 1. října vydala ČTK komuniké, že vláda nemohla přijmout dohodu, která „urážela jak československý stát, tak mezinárodní právo“.

Když Hitler narazil na první překážku, diplomatický provoz se zrychlil a politická scéna v Evropě se rozhýbala. Západní velmoci se ani nepostavily Hitlerovi na odpor, ani s ním dále nevyjednávaly. V den dvacátého výročí založení republiky Hitler, se smyslem pro symbolické akty, napadl Československo. Po obsazení Čech se část armády stáhla na Slovensko; během operací na slovenském severovýchodě vnikly německé branné síly na území Polska, kde narazily na odpor. Hitlerova první východní kampaň trvala necelé dva měsíce. Po změně vlád v Londýně a Paříži vyhlásili západní Spojenci Německu válku.

Washington poukázal na nezřízenou agresivitu nacistů a umanutou víru v jejich rasovou nadřazenost a přislíbil Spojencům podporu, která by nemusela být omezena pouze na dodávky zbraní. Stalin přestal váhat a poslal Rudou armádu do akce, nejdřív ve východním Polsku. Krutá válka trvala téměř tři roky. Na konci června 1941 přijalo Německo bezpodmínečnou kapitulaci a Hitler a jeho vláda byli nalezeni v pohodlném podzemním úkrytu v Duryňsku.

Rozbitá Praha, těžké ztráty

Území bývalého Československa bylo během války pod přímou vládou Berlína. Nebylo třeba sestavit loutkovou vládu. Český průmysl byl pod přísnou kontrolou a hranice mezi kolaborací a odbojem byly zřetelné. Ti vojáci, kterým se po porážce podařilo uprchnout přes Jugoslávii na Blízký východ, vytvořili jednotky na území pod britskou kontrolou. Většina politiků, včetně prezidenta, strávila válku v koncentračních táborech. Někteří se konce války nedožili a poválečná vládní garnitura se skládala hlavně z těch členů mladší generace, kteří vedli odboj proti nacistické správě bývalého Československa.

Předměstí Prahy a část historického centra byly zničeny na počátku války; Češi ztratili 12 procent obyvatel, Slováci o něco méně, Němci více. Ačkoliv Němci byli odváděni do wehrmachtu, překvapivě velká jejich část zůstala během boje proti Hitlerovi věrná republice. Teprve po válce docházelo k pokusům o vyúčtování mezi Čechy, zvláště těmi, kteří nějak zmeškali válečný odboj, a známými nacisty. Obě strany si však rychle uvědomily, že politické problémy se násilím špatně řeší a že národní socialismus byl posledním výstřelkem vypjatého evropského nacionalismu.

(MFDNES)